Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23Co 175/2014

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Ducháčka a soudkyň JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D. a Mgr. Stanislavy Kubištové ve věci žalobce

České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, IČ: 697971111, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalované

ČSOB pojišťovně, a.s., členu holdingu ČSOB

, IČ: 45534306, se sídlem Pardubice, Masarykovo náměstí 1458, o zaplacení částky 97.118 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9.1.2014, č. j. -50,

t a k t o :

I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e .

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2.495 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zavázal žalovanou pojišťovnu k povinnosti zaplatit žalobkyni 97.118 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 16.12.2012 do zaplacení (výrok I.), žalovanou zavázal dále k povinnosti nahradit žalobci náklady řízení v částce 2.313 Kč (výrok II.) a konečně žalovanou zavázal i k povinnosti zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích soudní poplatek ve výši 4.860 Kč (výrok III.).

Předmětem tohoto řízení byl požadavek žalující České republiky na výplatu pojistného plnění vyplývajícího z pojistné smlouvy uzavřené mezi ZŠ a žalovanou pojišťovnou dne 4.10.2006, podle které bylo sjednáno vyplacení pojistného plnění mimo jiné i pro případ úmrtí ZŠ. Protože pan ZŠ dne 20.9.2010 zemřel, vznikl nárok na výplatu tohoto plnění, přičemž tento nárok vznikl České republice. Ta získala majetek zemřelého ZŠ odúmrtí. Ačkoliv tak Česká republika není osobou obmyšlenou - určenou pojistníkem v pojistné smlouvě, nejde ani o žádnou další osobu vyjmenovanou v ust. a 3 zákona , o pojistné smlouvě, tedy ani dědice pojištěného, přesto je třeba na Českou republiku hledět jako na právního nástupce zůstavitele srovnatelného s dědicem. V tomto směru se žalující odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle kterého je odúmrť jedna z forem univerzální sukcese, při níž jde o obdobné postavení jako dědice, ledaže zákon pro případ odúmrtě stanoví něco jiného.

Žalovaná pojišťovna nezpochybňovala skutkové okolnosti tvrzené žalující, nezpochybňovala ani výši případného pojistného plnění pro případ, že by tu byla oprávněná osoba s aktivní legitimací uplatňovat nárok na výplatu tohoto plnění. Nicméně zpochybňovala toto oprávnění argumentací, že Česká republika není osobou obmyšlenou, nejde ani o žádnou jinou osobu určenou podle , o pojistné smlouvě, tedy nejde ani o dědice. V takovém případě Česká republika nemá nárok na výplatu pojistného plnění, přičemž se dovolávala i dřívější ustálené judikatury soudů.

Soud prvého stupně po provedeném dokazování s ohledem na předmět sporu uzavřel, že ačkoliv se žalující Česká republika nestala dědicem zůstavitele – ZŠ a majetek z jeho dědictví nabyla odúmrtí podle z. č. , , přesto postavení České republiky je třeba posuzovat analogicky podle právní úpravy nabytí zůstavitelova majetku dědici, tak jak vyplývá z přijatého závěru v rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 26.1.2010 pod sp. zn. . K tomu připomněl, že pokud by stát v důsledku aplikace právního názoru žalované nabyl majetek nižší hodnoty, založil by se tím k újmě věřitelů zůstavitele rozdílný rozsah odpovědnosti státu z titulu odúmrti a dědiců za zůstavitelovy dluhy. Konečně nebylo lze přehlédnout ani to, že z takto nevypořádaného majetku zůstavitele by měla prospěch žalovaná, která na podíl na zůstavitelově majetku nemá žádné právo.

Proti tomuto rozsudku se žalovaná pojišťovna odvolala a v zásadě zopakovala všechny argumenty předkládané již soudu prvého stupně a dovolávala se dřívější ustálené judikatury soudů. Doplnila, že se okresní soud nevypořádal s tím, že nešlo o nárok zemřelého pojištěného, nemohl tak tento nárok patřit do dědictví, a nelze tak ve vztahu k České republice hovořit o právním nástupnictví z titulu dědění.

I procesně úspěšná žalující zopakovala své argumenty z řízení před soudem prvého stupně, dovolávala se na závěry nově publikované judikatury, podle níž je třeba na odúmrť hledět jako na jednu z forem univerzální sukcese a hledět na ni analogicky podle právní úpravy nabytí zůstavitelova majetku dědici a odpovědností dědiců za zůstavitelovy dluhy, ledaže zákon o tom stanoví při odúmrti něco jiného. Žalovanou zmiňovaná judikatura odpovídá poměrům před rokem 1989 za doby existence jediné státní České pojišťovny a v takovém případě pojistné plnění bylo vypláceno státní pojišťovnou opětovně státu. I to je důvod, proč původní závěry změnit.

Odvolací soud projednal odvolání žalované a dospěl k závěru, že toto odvolání není důvodné a naopak rozsudek soudu prvého stupně je možno považovat za správný.

Předmětem tohoto řízení byla pouze právní otázka, zda lze Českou republiku, jež nabyde dědictví podle , (který je třeba s ohledem na den úmrtí ZŠ použít podle ), považovat za takového právního nástupce, jehož nástupnictví je srovnatelné s postavením dědice, a zda mu náleží výplata pojistného plnění, ač nejde o osobu obmyšlenou a nejde ani

o žádnou další osobu vyjmenovanou v ust. a 3 , o pojistné smlouvě, tedy nejde ani o dědice. Odvolací soud má za to, že soud prvého stupně tuto právní otázku posoudil správně. Soudem prvého stupně zmíněná judikatura (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.1.2010, sp. zn. 2426/2008) sice skutečně vychází z poněkud odlišného skutkového základu – jaká práva a povinnosti přecházejí na stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti podle obč. zák., byl-li zůstavitel (výlučným) členem bytového družstva a (výlučným) nájemcem družstevního bytu. Přesto ovšem z obsahu odůvodnění zmíněného rozhodnutí (ale i dalších např. , nebo ) vyplývá přesvědčivá argumentace o postavení státu při nabytí dědictví odúmrtí podle obč. zák., kdy stát, i když není z důvodu odúmrti dědicem, má v zásadě stejné postavení jako dědic, nestanoví-li zákon jinak. Odlišné postavení státu v případě nabytí majetku odúmrtí vyplývá například z ust. obč. zák. v tom směru, že za dluhy odpovídá jen z majetku dědictví (nikoliv jiným svým majetkem). V tomto směru tedy považuje odvolací soud odkaz soudu prvého stupně na judikaturu Nejvyššího soudu za případnou.

Na podporu shora uvedené argumentace lze rovněž poukázat i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.5.2001, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34 ročníku 2002, vycházející z výkladu ust. z. č. 65/1965, , ve znění od 1.6.1994, podle něhož lze za dědice považovat i stát, jemuž připadlo dědictví odúmrtí podle obč. zák. Ač z. č. , , byl nahrazen z. č. , přesto metoda výkladu ustanovení a argumentace tam použitá je přiléhavá i pro posuzovaný případ.

Ostatně i další soudem prvého stupně použité argumenty, např. případný rozdílný rozsah odpovědnosti státu za závazky zůstavitele v případě dědictví ze závěti a odúmrti, nebo nedůvodné zvýhodnění pojišťovny nevyplacením pojistného plnění (ač předtím pojistné bylo řádně placeno), mají své racionální jádro. Oproti tomu žalovanou zmiňovaná starší judikatura 4 Cz 100/67, nebo postrádá relevantní argumenty a navíc skutečně vychází ze situace, kdy státní pojišťovna (tehdy jediná Česká státní pojišťovna) by pojistné plnění vyplácela státu, tedy vlastně sama sobě. To v nových poměrech soukromých pojišťoven již nemůže obstát.

Odvolací soud tak proto věcně správný rozsudek soudu prvého stupně včetně nákladového a poplatkového výroku podle potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ve spojení s a přiznal procesně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů za cestovné automobilem k jednání soudu z Plzně do Pardubic a zpět ve výši 2.495 Kč (paušální náhrada 3,70 Kč za 1 km při 435 km a náhrad pohonných hmot – benzinu Natural 95 při ceně 35,70 Kč podle vyhl. č. ).

P o u č e n í :

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR pro řešení právních otázek v případech vyplývajících z ust. s tím, že

o přípustnosti takového dovolání by rozhodoval dovolací soud. Dovolání v takovém případě je třeba podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

V Pardubicích dne 15. května 2014

předseda senátu