Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Ca 111/2009 - 52

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Petra Polácha a JUDr. Jany Kubenové v právní věci žalobce Mgr. Václava Rožce, advokáta se sídlem Kobližná 19, Brno, správce konkursní podstaty úpadce společnosti Pro Tec cs, s.r.o., IČ 25324837, se sídlem U koupaliště 421, Říčany u Brna, zastoupeného JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, proti žalovanému Finančnímu úřadu Brno-venkov, se sídlem Příkop 8, Brno, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

t a k t o :

I. Rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 15.6.2009, č.j. 158919/09/293511705174, s e z r u š u j e pro nezákonnost a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 5 760,- Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Ponížila, advokáta se sídlem v Brně, Kobližná 19.

O d ů v o d n ě n í

Rozhodnutím Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 15.6.2009, č.j. 158919/09/293511705174, byla zamítnuta reklamace proti rozhodnutí téhož finančního úřadu ze dne 29.4.2009, č.j. 132764/09/293511705174, o převedení přeplatku podle ust. a ust. zák č. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „“), na dani z přidané hodnoty (vykázaného ke dni 29.4.2009) ve výši 3 598,- Kč na úhradu nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob se závislé činnosti a funkčních požitků.

Z odůvodnění prvně citovaného rozhodnutí vyplynulo pro posouzení věci následující: Správce daně vystavil dne 3.8.2007 platební výměry na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků na sraženou a neodvedenou daň za zdaňovací období prosinec 2005 ve výši 29 242,- Kč a za zdaňovací období 2006 ve výši 129 157,- Kč. Platební výměry jsou pohledávkami za majetkovou podstatou ve smyslu ust. , protože u těchto pohledávek nastala splatnost v době od účinnosti rozhodnutí o prohlášení konkursu. Správce daně proto v souladu s ust. vystavil rozhodnutí o přeplatku, na základě kterého převedl přeplatek na DPH, vzniklý na základě skutečností v době od účinnosti rozhodnutí o prohlášení konkursu na nedoplatek, vzniklý rovněž v době od účinnosti rozhodnutí o prohlášení konkursu.

Žalobce především namítal, že žalovaný porušil ust. , o konkursu a vyrovnání. Prohlášení konkursu na majetek dlužníka má mimo jiné totiž i ten účinek, že započtení na majetek patřící do podstaty není přípustné. Ani na základě ust. nelze dospět k jinému závěru, neboť v takovém případě by docházelo k nerovnému postavení nejen konkursních věřitelů, ale i věřitelů zapodstatových pohledávek. Takový postup by vedl k porušení d. Žalobce zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9.12.2008, sp. zn. . Žalobce závěrem uvedl, že podle účetnictví úpadce byly všechny pohledávky správce daně na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za období od prohlášení konkursu uhrazeny.

V doplnění žaloby pak žalobce jako žalovaného označil Finanční úřad Brno-venkov a rovněž i specifikoval napadené rozhodnutí, protože v žalobě jako žalovaného nesprávně označil Finanční ředitelství Brno.

Žalovaný se v rámci svého vyjádření obsáhle zabývá pasivní věcnou legitimací. K podstatě věci se nevyjádřil.

Krajský soud v Brně přezkoumal v intencích žaloby napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného jsou nezákonná.

Předmětem sporu v projednávané věci je posouzení právní otázky, týkající se oprávněnosti převodu přeplatku na DPH na nedoplatek na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, kdy jak přeplatek, tak nedoplatek, vznikly v průběhu konkursu.

Obdobná problematika byla řešena v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4.6.2009, č.j. -72. V rozsudku je především uvedeno, že: „Ustanovení § 40a zákona o správě daní a poplatků nově vymezuje daňové pohledávky pro účely insolvenčního řízení, a to z hlediska doby jejich vzniku, způsobu přihlášení, či uplatnění v insolvenčním řízení. Za daňové nedoplatky pro účely insolvenčního řízení pak mimo jiné považuje také daňové pohledávky za majetkovou podstatou, které vznikají v důsledku skutečností zakládajících daňové povinnosti, včetně příslušenství daně, které nastaly v době od účinnosti rozhodnutí o úpadku do vydání rozhodnutí, jímž se insolvenční řízení končí. Pohledávky z rozhodnutí, na základě kterých bude správcem daně stanovena daňová pohledávka za majetkovou podstatou, budou správci daně uplatňovat nikoli u insolvenčního soudu, ale u osoby s dispozičním oprávněním ve smyslu ustanovení , která by měla garantovat jejich uhrazení. Ustanovení zákona o správě daní a poplatků je jednoznačně navázáno na insolvenční řízení, nikoli na řízení probíhající dle zákona o konkursu a vyrovnání.

V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že nová úprava insolvenčního řízení sice započtení umožňuje, avšak započtení je po rozhodnutí o úpadku podle možné pouze při splnění v uvedených podmínek ( ). Základní podmínkou pro využití tohoto institutu je naplnění zákonných podmínek započtení již v době před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku. Časový okamžik rozhodnutí o úpadku a rozhodnutí o způsobu řešení úpadku nemusí být nutně totožný. Další zákonné podmínky započtení jsou upraveny v občanském, jakož i v obchodním zákoníku a patří k nim v nejobecnější rovině vzájemnost, druhovost a splatnost započítávaných pohledávek.

Judikatura Ústavního soudu dospěla k jednoznačnému závěru, že právní pojem „započtení“ je pojmem jak práva soukromého, tak i práva veřejného, s tím, že „kompenzace“ může být použito i v oboru práva veřejného, pokud tak umožňuje zvláštní právní předpis (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. ). Vzhledem ke skutečnosti, že nestanoví ohledně institutu započtení žádná zvláštní pravidla či výjimky pro veřejnoprávní pohledávky, jsou shora uvedené podmínky započtení závazné i pro správce daně. Pokud jsou tedy v daňovém řízení vedeném u daňového subjektu v úpadku splněny podmínky pro započtení podle a 3 , je správce daně oprávněn započtení provést.

Ustanovení zákona o správě daní a poplatků je, jak již bylo shora uvedeno, jednoznačně navázáno na insolvenční řízení. Pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností se použijí dle dosavadní právní předpisy, tj. dosavadní zákon o konkursu a vyrovnání, který v cit. zákona kategoricky zakazoval v průběhu konkursního řízení započtení na majetek patřící do konkursní podstaty (s výjimkou vyrovnání).

K povaze tohoto zákazu započtení se opakovaně vyjádřil Ústavní soud, který konstatoval, že z d nelze žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka v daňových věcech reprezentovaného správcem daně, která by v případech vyhlášených konkursů vedla k jeho zvýhodnění a přiznávala mu privilegované postavení vůči ostatním konkursním věřitelům v souvislosti se započtením daňového přeplatku na úhradu daňového nedoplatku.

Posouzení přípustnosti takovéhoto započtení odvisí od konkrétní pozitivněprávní úpravy, přičemž v této souvislosti Ústavní soud odkázal na právní názor obsažený v nálezu Nejvyššího správního soudu ČSR ze dne 14. října 1932, č. 15.605 (Boh. A 10072/32), dle něhož k tomu, aby právního institutu kompenzace, zavedeného v právu soukromém, mohlo být použito též v oboru práva veřejného, je zapotřebí zvláštního právního předpisu. Při hledání odpovědí, zda za takový zvláštní právní předpis obsahující nepřípustnost vzájemné kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních, pohledávek lze považovat i ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání, vyšel Ústavní soud z předpokladu, že v případě konfliktu dvou úprav jednoduchého práva stejného stupně právní síly, jež nota bene nejsou ve vztahu inkluse, nýbrž překrývání, je určení toho, která je úpravou obecnou a která speciální, dáno předmětem řízení (jenž je vymezen procesním návrhem). Obecnou je tedy právní úprava, jež z pohledu práva jednoduchého prima facie návrhem vymezený předmět řízení reguluje. Z této premisy pak dovodil, že ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním předpisem zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek v průběhu konkursního řízení. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou obsaženou v ustanoveních § 59 odst. 3 písm. e), § 40 odst. 11 a § 64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, přičemž ústavně konformním výkladem uvedených ustanovení dochází k naplnění účelu a cílů zákona o konkursu a vyrovnání. Na výše uvedeném závěru, tj. zákazu započtení v průběhu konkursního řízení, nemůže ničeho změnit ani nová úprava ustanovení § 40a zákona o správě daní a poplatků ani přechodné ustanovení k zákonu o správě daní a poplatků.

Nejvyšší správní soud dospěl v posuzované věci ke stejnému závěru jako krajský soud. Právní úprava provedená zákonem o správě daní a poplatků, tj. včetně ustanovení cit. zákona i čl. XXVIII , je ve vztahu k zákonu o konkursu a vyrovnání úpravou obecnou a nemůže proto modifikovat principy konkursního řízení, probíhajícího dle zákona o konkursu a vyrovnání. Připustil-li by Nejvyšší správní soud výklad zastávaný stěžovatelem, znamenalo by to ve svém důsledku obejití zákazu započtení v konkursním řízení, jakož i nerespektování výkladových principů, stanovených Ústavním soudem, na základě kterých dochází k naplnění účelu a cílů zákona o konkursu a vyrovnání.“

S ohledem na výše citovaný rozsudek NSS je zřejmé, že žalovaný postupoval nesprávně, když přeplatek na DPH, vzniklý v průběhu konkursu převedl na nedoplatek na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, vzniklý rovněž za dobu trvání konkursu (obdobně i mimo výše citovaného rozsudku NSS srov. rozhodnutí téhož soudu ze dne 26.5.2009, č.j. -57 a ze dne 13.5.2009, č.j. ).

Soud shledal postup žalovaného v rozporu se zákonem, a proto se již nezabýval přezkumem skutkového tvrzení žalobce, že veškeré pohledávky správce daně na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků vzniklé po prohlášení konkursu byly uhrazeny.

Vzhledem k tomu, že žalobce byl ve věci úspěšný, přiznal mu soud ve smyslu náhradu nákladů řízení. Uložil proto žalovanému, aby žalobci uhradil celkem částku 8 640,- Kč. Tato částka představuje odměnu za 2 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby) ve výši 2 100,- Kč za jeden úkon (, , , d), vyhl. č. ) a částku k úhradě hotových výdajů za 2 úkony právní služby ve výši 300,- Kč za jeden úkon ( cit. vyhl.). Právní zástupce žalobce je plátce DPH, a proto bylo nutné celou odměnu zvýšit o 20 % ( ). Soud jako úkon právní služby neuznal podání žalobce ze dne 2.11.2009, protože se nejednalo o podání ve věci samé, ale toliko o opravu původní žaloby spočívající v opravě žalovaného daňového orgánu a napadeného daňového rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení,

lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ust. a násl. )

do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v

Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o

kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná

nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle

zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106

odst. 2, 4 ).

V Brně dne 28.4.2011

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu