Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

12Co 557/2010

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

Usnesení

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Bilíka a soudců Mgr. Radky Hajdové a Mgr. Stanislava Zatloukala ve věci oprávněné

Dopravní podnik hl.m. Prahy, akciová společnost,

se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, identifikační číslo 000886, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti povinnému

Patriku Š.,

nar. xxxxx,

bytem xxxxx, o nařízení exekuce dle , o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 3.5.2010, č.j. -26, ve znění opravného usnesení ze dne 21.6.2010, č.j. -43,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se

potvrzuje

.

Odůvodnění:

Soud prvního stupně usnesením odmítl odvolání povinného ze dne 19.4.2010 proti usnesení téhož soudu ze dne 4.9.2008, č.j. -11, a současně zamítl námitku místní nepříslušnosti uplatněnou povinným podáním ze dne 19.4.2010.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal odvolání povinný. Navrhl (podle obsahu), aby bylo usnesení soudu prvního stupně v části o odmítnutí odvolání zrušeno a v zůstávající části změněno a jeho námitce místní nepříslušnosti bylo vyhověno. V důvodech odvolání namítl, že soud prvního stupně rozhoduje v podobných věcech odlišně. Ve vztahu k jeho adrese pobytu zdůraznil, že soud prvního stupně zná jeho doručnou adresu, takže, pokud mu na takovou adresu nedoručoval, jedná se o jeho pochybení. V této souvislosti zmínil rozhodnutí odvolacího soudu v obdobných věcech, kde se vyjadřoval k problematice jeho bydliště. V dalším konstatoval, že vzhledem k tomu, že ve věci nebylo nařízeno jednání, je až odvolání proti usnesení o nařízení exekuce první úkon, který mu náleží. Proto měl dle jeho názoru soud prvního stupně k jeho námitce místní příslušnost zkoumat a pokud tak neučinil, jedná se o vadu řízení, pro kterou musí být usnesení soudu prvního stupně zrušeno. Zde pak odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, konkrétně pak jeho usnesení ze dne 24.5.2005, sp.zn. .

Oprávněná se k odvolání nevyjádřila.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. ve znění pozdějších předpisů – – dále i jen „“), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. ) a že směřuje proti usnesení, proti němuž je odvolání přípustné (ust. à contr.), přezkoumal bez nutnosti nařízení jednání (ust. , věta před středníkem ) usnesení soudu prvního stupně i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.

V předmětné věci soud prvního stupně usnesením ze dne 4.9.2008, č.j. -11, nařídil exekuci proti povinnému podle rozsudku téhož soudu ze dne 31.7.2003, č.j. -20, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 808,- Kč, pro náklady nalézacího řízení ve výši 3.750,- Kč a pro náklady exekuce, přičemž provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D. Toto usnesení bylo doručeno oprávněné k rukám jejího zástupce dne 21.11.2008. Pokud jde o povinného, tomu bylo usnesení soudu prvního stupně doručováno na adresu evidovanou v CEO, a tedy na adresu xxxxx. Protože se povinného v místě doručování nepodařilo zastihnout a v místě doručování nebylo lze zanechat výzvu, doručující pošta (Pošta xxxxx) vrátila s tímto sdělením zásilku dne 16.9.2009. Soudní exekutor následně vyvěsil na úřední desce výzvu dle ust. s tím, že písemnost je připravena k vyzvednutí dne 18.9.2009. Výzva byla vyvěšena dne 18.9.2009 a sejmuta byla dne 29.10.2009. Vzhledem k tomu, že zásilka nebyla v úložní době vyzvednuta, a protože nebylo lze zásilku vhodit do schránky, bylo na úřední desce vyvěšeno sdělení ve smyslu ust. K vyvěšení sdělení došlo dne 28.9.2009 a k jeho sejmutí dne 29.10.2009. Na usnesení o nařízení exekuce reagoval povinný podáním doručeným soudu dne 22.4.2010, jehož obsahem je jednak odvolání proti usnesení o nařízení exekuce a dále pak námitka místní nepříslušnosti s tím, že místně příslušným je Obvodní soud pro Prahu 2. O podání povinného rozhodl soud prvního stupně zde přezkoumávaným usnesením, když jednak odmítl jako opožděné odvolání proti usnesení o nařízení exekuce a dále nevyhověl námitce místní nepříslušnosti s tím, že byla uplatněna opožděně.

Se závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožňuje. Doplnit lze následující.

S oud prvního stupně rozhodl o nařízení exekuce podle o soudních exekutorech a exekuční činnosti, v platném znění (dále také jen „ex.ř.“). Pro řízení podle exekučního řádu se použijí ustanovení podpůrně až v situaci, kdy exekuční řád neobsahuje zvláštní úpravu ( ex.ř.). Uvedené platí v celém rozsahu pro postup odvolacího soudu při přezkumu rozhodnutí vydaných v exekučním řízení a tentýž závěr je třeba vztáhnout i na doručování písemností v průběhu exekučního řízení (ať už soudy nebo soudním exekutorem), neboť exekuční řád ohledně doručování upravuje jen to, že písemnosti v exekučním řízení doručuje exekutor buď osobně nebo prostřednictvím svého zaměstnance nebo prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky anebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nebo jiné osoby, která provádí přepravu zásilek (). Úpravu způsobů doručování písemností obsahuje v ust. § – 50l.

Pokud jde o skutečnosti rozhodné pro posouzení včasnosti podaného odvolání, zde odvolací soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného usnesení soudu prvního stupně a na závěry v něm uvedené. Obrana povinného postavená na tom, že soudu prvního stupně je známa jeho „skutečná“ adresa, je nedůvodná. Jak již uvedl soud prvního stupně, adresa pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu účastníka řízení je ve smyslu ust. pro případ, že ve svém podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu neuvedl adresu místa v České republice, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány písemnosti, adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na kterou mu mají být doručovány písemnosti. Není-li taková adresa evidována, je takovou adresou adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního právního předpisu. Pokud pak jde o podání či úkon ve vztahu k soudu, musí se vždy jednat o úkon či podání v rámci toho kterého řízení, přičemž ta skutečnost, že povinný v některém z řízení, které je proti němu vedeno, už svoji „doručnou“ adresu sděloval, je pro ostatní proti němu (s ním) vedená řízení nevýznamná. V tomto ohledu je zásadní odlišnost od případu adresy evidované v informačním systému evidence obyvatel jako adresy, na kterou mu mají být doručovány písemnosti. Jestliže tedy povinný nemá v CEO evidovánu adresu, na kterou mu mají být doručovány písemnosti, a pokud ze spisu předmětné věci se týkajícího nevyplývala doručná adresa (v tomto smyslu povinný neučinil žádný úkon či podání), potom mu bylo zcela důvodně doručováno usnesení o nařízení exekuce na adresu pobytu, jak je evidována v CEO.

Odvolací soud se pak ztotožňuje i se závěry soudu prvního stupně vztažených ke dni, který lze považovat za den doručení usnesení o nařízení exekuce, a i v tomto ohledu odkazuje na odůvodnění zde přezkoumávaného usnesení.

Jestliže je tedy dnem doručení zásilky obsahující usnesení o nařízení exekuce na základě fikce doručení dle ust. , věta první den 29.9.2009, potom následujícího dne (30.9.2009) počala povinnému běžet patnáctidenní lhůta k podání odvolání (ust. ), přičemž je třeba zdůraznit, že usnesení o nařízení exekuce obsahuje řádné poučení o lhůtě k podání odvolání a způsobu jeho podání. Konec lhůty tak připadá na den 14.10.2009, kdy naposledy mohl povinný odvolání podat (osobně u soudu nebo prostřednictvím doručujícího orgánu – ust. ) odvolání, aby bylo podáno včas. Odvolání povinného však bylo předáno doručujícímu orgánu k jeho doručení soudu až dne 21.4.2010, a tedy evidentně po lhůtě k tomu v zákoně vymezené. Za tohoto stavu tudíž soud prvního stupně nijak nepochybil, pokud odvolání povinného jako opožděné s odkazem na ust. odmítl.

Stejně tak soud prvního stupně nepochybil, pokud pouze z formálních důvodů nevyhověl námitce povinného. Povinný má sice pravdu v tom, že námitku místní nepříslušnosti může uplatnit při prvním úkonu, jež mu v řízení přísluší, přičemž v řízení o nařízení exekuce je tímto prvním úkonem povinného logicky odvolání do usnesení o nařízení exekuce (v tomto ohledu existuje bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR), nicméně i tak je správný závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti uplatněné námitky, neboť současně i platí, že pro případ, že je námitka místní nepříslušnosti spojena právě s odvoláním proti usnesení o nařízení exekuce, je základním předpokladem její úspěšnosti, aby odvolání, s nímž byla spojena, bylo podáno v zákonné lhůtě a tudíž aby s ním bylo lze spojovat účinky ve smyslu ust. Po právní moci usnesení o nařízení exekuce se exekuce dostává ze stádia „ nařizovacího “ do stádia „ realizačního “ a v této fázi již pro rozhodování o místní příslušnosti nemůže být dán prostor.

Vycházeje z výše uvedeného, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně dotčené odvoláním povinného jako věcně správné v celém jeho rozsahu potvrdil (ust. ).

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné.

V Brně dne 18.7.2011

Helena Fillová JUDr. Jiří Bilík, v.r.

za správnost vyhotovení : předseda senátu