Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

14Co 330/2004

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhod v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Veselé a soudců JUDr. Jany Šrédlové a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně:

I. S.

, bytem P-5, Z. 1121/8, zastoupené JUDr. M. T., advokátem v P-2, K. 6, proti žalované:

Č.r. - M. f.

, se sídlem v P-1, L. 15,

o náhradu škody ve výši 10,676.000,- Kč s příslušenstvím

, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. července 2004 č. j. - 68,

t a k t o :

Rozsudek soudu I. stupně se

p o t v r z u j e

.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 10,676.000,- Kč se 4% úrokem od 18. 2. 2003 do zaplacení a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobkyně se domáhala náhrady škody za nesprávný úřední postup státu při privatizačním procesu, když došlo ke změně původního rozhodnutí o privatizaci nelegálním způsobem. M. pro s. n. m. a jeho privatizaci rozhodlo 17. 6. 1994 o privatizaci státního podniku SPZ H. na základě schváleného privatizačního projektu pod číslem 40103. Podle něj měla být formou veřejné dražby privatizována část výše uvedeného majetku v čisté hodnotě 23,443.000,- Kč. Předmětem dražby měla být aktiva 29,654.000,- Kč a pasiva 6,946.000,- Kč. Dne 29. 8. 1994 byl zpracován aktualizovaný privatizační projekt, v němž došlo k zásadním změnám ve věcné struktuře i rozsahu majetku, hodnota se snížila na 19,228.000,- Kč, posléze dle aukční karty na 15,621.000,- Kč. Ke změnám mohlo dojít dle názoru žalobkyně jen na základě nového rozhodnutí o změně podmínek, rozsahu a způsobu privatizace dle ve spojení s odst. 7 a 8 Privatizaci prováděl P. f. ČR. Žalobkyně při třetím kole dražby dne 26. 5. 1995 vydražila privatizovanou jednotku za 3,810.000,- Kč. Rozsah majetku vydávaného se lišil oproti majetku zahrnutému v privatizačním projektu do veřejné dražby jak u staveb, tak i pozemků, tak i movitých věcí. Šetřením orgánů M. z. byl zjištěn rozdíl mezi hodnotou majetku v priv. projektu a skutečně vydraženým ve výši 3,607.000,- Kč. Dle názoru žalobkyně došlo při privatizaci k nesprávnému úřednímu postupu, za nějž odpovídá stát. Částka 10,676.000,- Kč je skutečnou škodou a její výše vychází z vyčíslení zůstatkových cen jednotlivých věcí a z účetního rozdílu hodnot předmětné části privatizovaného majetku.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, neboť v průběhu privatizačního procesu došlo k několika změnám projektu, kterými byly odstraněny chyby a nedostatky s tím, že nedošlo ke změně účetní hodnoty majetku. Vyvolávací cena činila 2,283.000,- Kč, žalobkyně majetek vydražila za 3,810.000,- Kč. Vlastnictví na ni přešlo příklepem a to v rozsahu, který byl deklarován aukční kartou. Pokud jí nebyl veškerý majetek předán, musí se domáhat jeho vydání, nikoliv náhrady škody. Rozhodování o privatizaci je rozhodováním o majetku jeho vlastníka - státu, nepřichází proto v úvahu odpovědnost státu dle

Soud I. stupně na základě těchto tvrzení dospěl k závěru, že žalobní nárok není opodstatněn, když rozhodování o privatizaci je rozhodováním vlastníka a nemůže být tak založena odpovědnost státu dle (viz. Nález Ústavního soudu ČR zn. ). Jelikož žalobkyně nezměnila svá skutková tvrzení, přestože byla o této možnosti poučena, nemůže být rozhodnutí soudu I. stupně pro ni překvapujícím.

Proti rozsudku se včas odvolala žalobkyně. Namítala, že se neztotožňuje s právním názorem soudu I. stupně, že je zde vyloučen postup dle Ona nenapadá rozhodnutí o privatizaci, ale jeho realizaci při dražebním jednání. Žalobkyně se tudíž nedomáhala přezkumu privatizačního rozhodnutí jak tvrdí soud I. stupně. Pokud soud zamítl žalobu jen proto, že stát se jako vlastník choval v rámci soukromoprávního vztahu, chybí v rozsudku jakékoliv právní úvahy, zda na skutková tvrzení žalobkyně nedopadají jiná ustanovení právního předpisu. Ačkoliv právní zástupce žalobkyně poukázal na možnost postupu dle obč. zákona, soud I. stupně se s tím nevypořádal. Soud byl dále povinen poučit ji dle ustanovení , že je možná i jiná právní kvalifikace. Navrhla proto, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo ( a ), poté neshledal odvolání žalobkyně důvodným.

Žalobkyně v podstatě uplatňuje odvolací důvody dle ustanovení a g)

Pokud jde o vadu řízení spočívající v nedostatku poučení ve smyslu ustanovení , je nutno uvést, že zákon nyní stojí na zásadě tzv. předvídatelnosti rozhodnutí. Pokud se tedy účastníci mýlí v právní kvalifikaci nároku, nemělo by jim to jít k tíži. Měli by mít možnost tvrdit nové skutečnosti a důkazy významné z hlediska soudcova právního názoru.

Jak plyne z rozsudku i z obsahu spisu, byla při jednání poučena žalobkyně o možnosti tvrdit nové skutečnosti i důkazy. Po dotazu soudu znovu uvedla, že spatřuje nesprávný úřední postup v tom, že nebylo legálně postupováno při privatizaci a posléze ani při dražbě. Navrhla také jinou právní kvalifikaci podle ustanovení § 420 a násl. obč. zákona o odpovědnosti za škodu.

Skutkově nebylo nutné pro případ uplatněné náhrady za škodu způsobenou státem při privatizačním procesu nic nového tvrdit ani nebylo nutné navrhovat další důkazy. Soud I. stupně totiž správně dospěl k závěru, že pokud je napadán privatizační proces, nelze žalobě vyhovět proto, že stát se při jeho uskutečňování chová jako vlastník, není tedy orgánem výkonu moci veřejné.

Pokud žalobkyně skutkově napadá i průběh dražby a zde rovněž dovozuje nesprávný úřední postup státu ve smyslu ustanovení , je nutno uvést, že skutkově je nárok vymezen dostatečně, avšak ani tento nárok nelze jinak právně hodnotit, tudíž není nutné žalobkyni poučovat. Jedním ze způsobů privatizace ve smyslu ustanovení , dále a ve znění předpisů pozdějších, je veřejná dražba, přičemž majetek Fondu národního majetku může být použit v souladu s rozhodnutími o privatizaci, zejména k převodu majetku na právnické osoby zřízené zvláštními zákony, jde-li o majetek sloužící zemědělské výrobě ( o Pozemkovém fondu). Pozemkový fond není státním orgánem, nýbrž právnickou osobou zřízenou za účelem realizace převodu vlastnického práva státu. Jeho počínání, kterým realizuje převod vlastnického práva veřejnou dražbou, nelze považovat za výkon pravomocí státního orgánu při uplatňování státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. z 2. 9. 2004). Platí proto tentýž závěr soudu jako při rozhodování o privatizaci, tedy že ani při realizaci privatizace veřejnou dražbou nevystupuje P. f. jako nositel státní (veřejné) moci, a nemůže se proto jednat o úřední postup dle Skutkové tvrzení žalobkyně (že došlo k porušení stanoveného postupu při privatizaci) nelze posoudit po právní stránce jinak, zejména ne podle ustanovení a násl. obč. zákona. Do okamžiku příklepu licitátora při dražbě, nebyla žalobkyně vlastnicí privatizovaného majetku, tudíž jakékoliv manipulace s ním případně i vadnými kroky ze strany jeho vlastníka - státu, nemohou být v příčinné souvislosti se vznikem škody na majetku, jehož nebyla žalobkyně vlastnicí, chybí zde jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, tj. příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Pokud žalobkyně tvrdila, že jí nebyl vydán majetek v rozsahu draženém, opět platí, že se jeho vlastnicí stala až příklepem licitátora dle ustanovení a , a proto se musí nejprve domáhat žalobou jeho vydání, nikoliv hned žalovat na náhradu škody. Navíc privatizační proces nepodléhá přezkumu ze strany soudů, tudíž nelze vůbec hovořit o porušení právní povinnosti ze strany státu v oblasti práva občanského. Soud I. stupně se tudíž žádného pochybení v souvislosti s absencí poučení dle nedopustil. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že tento odvolací důvod dán není.

Pokud namítala, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, je nutné uvést, že podle judikatury soudů se jedná o případ, kdy soud buď nesprávně aplikuje právní předpis, nebo jej nesprávně vyloží. V dané věci soud správně aplikoval, byť výkladem a contrario, , neboť se žalobkyně domáhala náhrady škody proti státu za údajně nesprávný úřední postup v tomto období. Správně soud I. stupně dle nálezu Ústavního soudu ČR zdůvodnil, že tato aplikace je pojmově vyloučena tehdy, pokud stát nevystupuje jako nositel veřejné moci, nýbrž v rámci privatizačního procesu, v průběhu kterého se jako vlastník zbavuje svého majetku. Odvolací soud proto neshledal opodstatněným ani další odvolací důvod.

Konečně je však nutné uvést, že se odvolací soud musel zabývat ve smyslu ustanovení a 5 i případnými jinými vadami řízení, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí.

V této věci směřovala žaloba původně proti ČR - M. f., jako právnímu nástupci M. pro s. n.m. a jeho privatizaci. V průběhu řízení do něj vstoupil Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen úřad) na základě dohody o jednání úřadu v řízení před soudy ze dne 12. 6. 2003 dle (dále jen ZoÚ). Odvolací soud proto musel řešit otázku, zda je taková dohoda přípustná.

Dle ustanovení „za stát před soudem vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu„. Která z organizačních složek státu přichází v úvahu je nutno posuzovat podle toho, jaký nárok je žalobou uplatňován, tedy podle předmětu řízení. Dle „O majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích„ (dále jen zák. o majetku státu), zejména , , , tento zákon upravuje způsoby a podmínky hospodaření s majetkem ČR, vystupování státu v právních vztazích, jakož i zřizování, postavení a zánik organizačních složek státu. Hospodaření se řídí tímto zákonem, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak. Dle organizačními složkami státu jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, organizační složky nejsou právnickou osobou.

Naproti tomu dle „O odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem„ (dále jen zákon o odpovědnosti státu) dle , , a , 2, stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, i nesprávným úředním postupem v občanském soudním řízení, správním řízení atd. Za škodu odpovídá ČR a v právních vztazích vystupuje jménem státu příslušný orgán uvedený v zákona.

Konečně dle ustanovení § 2 ZoÚ „úřad v případech a za podmínek stanovených tímto zákonem vystupuje za stát v řízení před soudy … namísto organizačních složek, příslušných hospodařit s tímto majetkem podle zvláštního právního předpisu.„ Dle ustanovení § 1 odst. 1 se zřizuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, dle odst. 3 je tento úřad organizační složkou státu.

Z výše uvedených ustanovení zákona plyne, že

je třeba rozlišovat jednání

státu jako orgánu veřejné moci

, v důsledku jejíhož uplatnění vznikne škoda,

a jednání státu na úseku hospodaření s majetkem

, zejména pak jednání státu v občanském soudním řízení. Podle předmětu úpravy vztahů v zákoně uvedených je zřejmé, že pod pojem hospodaření s majetkem státu ve smyslu ustanovení a ZoÚ nelze zahrnout i vztahy odpovědnostní za vznik škody při výkonu veřejné moci. Toto plyne přímo z ustanovení , dle něhož škoda vzniklá v důsledku postupů a rozhodování při hospodaření s majetkem podle tohoto zákona není škodou způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Odpovědnost státu za tuto škodu se řídí zvláštními právními předpisy. S tímto rovněž koresponduje ustanovení ZoÚ, dle něhož postup podle ustanovení a (dohodnuté jednání úřadu) nelze použít, vylučuje-li to zvláštní právní předpis, což je právě (obdobně i ), konkrétně ustanovení , dle něhož v právních vztazích

vystupuje

jménem státu ústřední orgán uvedený v § 9 odst. 1.

Lze tedy uzavřít, že

před soudem, dle ustanovení , v řízení o náhradu škody proti státu dle , není za stát, jako jeho organizační složka, oprávněn vystupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Úřad ve svém stanovisku ze dne 29. 12. 2004 namítá, že ustanovení a řeší pouze otázku, které organizační složky státu vystupují jménem státu v odpovědnostních vztazích ve smyslu určení nositele hmotně právní odpovědnosti za příslušný úsek státní správy, neřeší však otázku procesně právního zastupování ve sporech z tohoto předpisu plynoucích. Procesní zastoupení státu je řešeno právě , v konkrétní věci na základě dohody podle .

S tímto názorem souhlasit nelze, neboť odpovědným za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem je pouze stát, nikoliv jeho organizační složka na příslušném úseku státní správy. Nedá se proto hovořit o jakési hmotněprávní odpovědnosti organizační složky státu. Za stát pak před soudem jedná vždy jen ta jeho složka, která je k tomu zmocněna zvláštním právním předpisem. Pod tímto předpisem nelze rozumět jen jako předpis, který platí obecně pro jakékoliv zastupování státu v řízení před soudem.

Odvolací soud proto dospěl k závěru, že sice soud I. stupně jednal s Úřadem, tj. nesprávnou organizační složkou státu, avšak nejedná se o vadu řízení, která měla vliv na správnost rozhodnutí, protože soud I. stupně žalobu zamítl.

Z výše uvedených důvodů, jelikož nebyl shledán žádný odvolací důvod, byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen ( ), včetně výroku o nákladech řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ustanovení a , když úspěšnému žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.

Poučení

: Proti tomuto rozsudku není možné podat dovolání, ledaže Nejvyšší soud ČR dospěje k závěru, že se jedná o otázku zásadního právního významu. V takovém případě se dovolání podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku prostřednictvím soudu I. stupně k Nejvyššímu soudu ČR v Brně.

V Praze dne 7. ledna 2005

JUDr. Milada Veselá , v.r.

předsedkyně senátu