Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
0206896ABFF5EDB9C1257A920066CE0C.html
HTML · 24.84 KB
No categories available
25Co 236/2004
Legal thesis
25Co 236/2004-288
Krajský soud v H. K. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. P. M. a soudců Mgr. M. P. a JUDr. V. L., Ph.D. ve věci žalobce
P.H.,
zast. JUDr. M. K., advokátem, proti žalovanému
O., spol. s r.o.,
IČ xxxx, zast. JUDr. E.L. advokátkou, o zaplacení 64.785,60 Kč s příslušenstvím, k odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v J. ze dne 27.2.2004, č.j. 3C 123/2002-256,
t a k t o
:
I. Rozsudek okresního soudu se
p o t v r z u j e .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na dosud neproplacené hrubé mzdě částku 31.942,--Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod I výroku rozsudku), v části, ve které se žalobce domáhal, aby mu žalovaný byl povinen zaplatit na dosud neproplacené hrubé mzdě další částku ve výši 32.843,60 Kč, žalobu zamítl (bod II) a žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod III). Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že žalobce jako bývalý zaměstnanec žalovaného uplatnil v řízení dva mzdové nároky. Tak uplatnil nárok na zaplacení 1.075,60 Kč s odůvodněním, že po
účinnosti zákona č. 155/2000 Sb. (kterým byla uzákoněna čtyřicetihodinová pracovní týdenní doba), tedy od 1.1.2001, snížil žalovaný jeho denní výkon o jednu hodinu představující přestávky na jídlo a oddech. Žalobci žalovaný sice tuto hodinu uhradil platný
m
hodinovým tarifem, nicméně žalobci ušel přesčasový příplatek a příplatek za práci v soboty a neděle. Druhý žalobou uplatněný nárok ve výši 63.710,--Kč je představován mzdou a příplatky ke mzdě za 1.063,52 hodin, které v pracovních směnách v období dubna
2
000 až října 2002 strávil žalobce čekáním. Po právní stránce okresní soud věc hodnotil podle ust. § 20 odst. 2, § 83 odst. 1, § 85 odst. 5, § 95 odst. 1 a § 129 zákoníku práce. První ze shora uvedených nároků shledal soud prvního stupně neoprávněným se zá
v
ěrem, že přestávky nejsou součástí pracovní doby, do této se ani nezapočítávají, nemohou tedy představovat přesčasovou práci ani práci o sobotách a nedělích. Veden tímto právním závěrem odmítl soud prvního stupně provést důkaz znaleckým posudkem ke zjiště
n
í výše tohoto nároku. Druhý žalobou uplatněný nárok nastoluje otázku, jak lze kvalifikovat čekání řidičů autobusů, plánované předem podle rozpisů jízd, ke kterému dochází po provedeném spoji a před spojem následujícím, a to v různé délce a na různých míst
e
ch. Podle okresního soudu se nejedná o pracovní pohotovost, neboť není předpokládán výkon neodkladné práce mimo rámec pracovní doby (čekání je totiž předem známo mezi plánovanými spoji). Nejedná se ani o překážku v práci na straně zaměstnavatele, neboť se
nejedná o situaci, kdy by provozní důvody bránily v přidělování práce. Čekání je naopak plánováno, je nevyhnutelnou součástí struktury směny řidiče městské hromadné dopravy. Tuto činnost nelze považovat ani za dobu odpočinku, neboť zaměstnavatel v této do
b
ě požaduje od svého zaměstnance ochranu majetku (dopravního prostředku a finanční hotovosti) a zachování způsobilosti k další jízdě. Z těchto důvodů soud prvního stupně uzavřel, že se v daném případě jedná o výkon práce. Pak je však nepřípustné, aby zaměs
t
navatel mohl prodlužovat směnu zvýšením čekání bez patřičného honorování. Na druhé straně nelze nevidět, že v době čekání se po řidiči nepožaduje uplatnění odbornosti, pozornosti a zručnosti, jedná se o jednodušší činnost než řízení dopravního prostředku.
Z toho důvodu je možno tento výkon práce hradit nižší mzdou, s přihlédnutím k tomu, že se však jedná o výkon práce, nemůže tato mzda být nižší, než zákonem stanovená mzda minimální. Žalovaný přitom honoroval tuto činnost vykonávanou žalobcem mzdou nižší.
O
kresní soud proto provedl výpočet rozdílu minimální mzdy stanovené v daném období nařízeními vlády č. 313/1999 Sb., 162/2000 Sb., 429/2000 Sb. a 436/2001 Sb. a tím, co za tuto činnost obdržel žalobce od žalovaného v daném období jako odměnu. Tímto způsobe
m
se zvýšil rovněž počet celkem odpracovaných hodin a přesčasových hodin, žalobci proto náleží i přesčasové příplatky podle kolektivní smlouvy a příplatky za práci o sobotách a nedělích. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku provedl výpočet mzdového nár
o
ku žalobce, vycházeje z principů shora uvedených. Okresní soud dospěl k závěru, že v roce 2000 nebylo žalobci vyplaceno na hrubé mzdě 12.326,52 Kč, v roce 2001 částka 18.000,54 Kč a v roce 2002 1.615,13 Kč, celkem tedy 31.942,--Kč. Ve zbývající části byla
žaloba zamítnuta. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky vyšel soud prvního stupně z ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), když poměr úspěchu obou sporných stran byl srovnatelný.
Proti rozsudku, a to proti jeho
výrokům označeným II a III, podal odvolání žalobce. Namítal, že čekání je podle jeho názoru překážkou práce sui genreris, netypickou, zaměstnavatel s touto překážkou předem kalkuluje a plánuje ji. Jestliže zaměstnavatel nepřidělí práci v pracovní době, pa
k
se jedná o překážku na jeho straně a je povinen poskytovat odměnu ve výši průměrného výdělku. Žalobce v této souvislosti odkázal rovněž na dopis Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky adresovaný Československé státní automobilové dopravě, s
t
átnímu podniku v xxxx, datovaný 5.8.1992. Žalovaný mohl podle žalobce daný problém řešit jiným způsobem, kupř. mohl zvýšit počet řidičů, mohl zavést dělenou směnu, mohl lépe organizovat práci. I při akceptaci právního názoru okresního soudu (že
s
e tedy v daném případě jedná o výkon práce) má žalobce nárok na obvyklou odměnu v podobě tarifní mzdy s příplatky, nebo alespoň má nárok na minimální mzdový tarif řidiče hromadné dopravy daný nařízením vlády č. 333/1993 Sb., nikoliv tedy pouze na minimáln
í
mzdu. V posledně uvedeném případě by jeho nárok činil 38.602,--Kč. Oprávněný je podle žalobce rovněž nárok na zaplacení 1.076,--Kč. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mělo být přihlédnuto k tomu, že se v daném případě jedná o spor mezi bývalým zamě
s
tnancem a zaměstnavatelem a žalobci proto měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobce navrhl změnit napadený rozsudek v tom smyslu, že jeho žalobě bude zcela vyhověno.
Proti rozsudku, a to výslovně proti jeho výrokům označeným I a III, podal odvolání rovněž žalovaný. Uvedl, že čekání nelze vzhledem k požadavkům kladeným na řidiče a vzhledem k předem jednoznačně definované struktuře pracovní doby považovat za výkon práce. Pojem čekání byl naposledy upraven výnosem Ministerstva vnitra ČSR ze dne 24.
1
1.1975, č.j. SD/33-1908/75, a sice jeho § 5. Dne 1.1.2002 pak nabyl účinnosti zákon č. 475/2001 Sb., který ve svém § 2 vymezil pojem pracovní doby. Z dikce tohoto ustanovení je nutno dovodit, že se doba čekání nezapočítává do pracovní doby. Tomuto názoru žalovaného svědčí rovněž právní názor Ministerstva dopravy České republiky, podaný k dotazu žalovaného. Z těchto důvodů je odměňování za dobu čekání upraveno v kolektivní smlouvě. Nelze souhlasit s názorem okresního soudu, že řidič při čekání opatruje dopr
a
vní prostředek a finanční prostředky a z tohoto důvodu se v daném případě jedná o výkon práce. Při tomto výkladu by totiž zaměstnanec vyslaný na služební cestu služebním vozem byl nepřetržitě v pracovním výkonu, a to kupř. i po dobu, kdy spí v hotelu. Žal
o
vaný navrhl změnit napadený rozsudek tak, že žaloba bude zcela zamítnuta.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání proti rozsudku okresního soudu bylo podáno oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě a že je přípustné, projednal věc v mezích podaného odvolání (§ 212 o.s.ř.) při jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rovněž řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, a dospěl k závěru, že odvolání účastníků nejsou důvodná.
Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozsudku. Okresní soud zjistil úplně a řádně skutkový stav (§ 6, § 120, § 153 odst. 1 o.s.ř.), provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadami předvídanými v § 132 o.s.ř. a na základě takto zjištěného sku
t
kového stavu dospěl k odpovídajícím právním závěrům. Odvolací soud proto zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, které s ohledem na odvolací námitky pouze doplňuje způsobem níže uvedeným.
Stěžejní otázkou v tomto řízení je otázka, jak právně kvalifikovat činnost vykonávanou řidičem autobusu po ukončení jednoho spoje do spoje následujícího, činnost vykonávanou podle předem daného rozpisu jízd v různé délce a na různých místech. Odvolací soud je s okresním soudem zajedno v tom, že se v daném pří
p
adě jedná u řidiče o výkon práce. Zde je nutno vyjít především ze zjištění okresního soudu učiněného z výpovědi jednatele žalovaného, který jasně uvedl, že po zmíněnou dobu očekává žalovaný jako zaměstnavatel od řidiče určitou činnost. Zejména očekává, že
řidič neohrozí svou způsobilost pokračovat v dalším řízení vozidla podle předem stanoveného rozpisu, dále se očekává zabezpečení vybraných finančních prostředků a dopravního prostředku. Porušení těchto povinností vyžadovaných žalovaným by jistě mohlo být
p
ovažováno za porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení hlavy druhé zákoníku práce. Tento výkon práce je odlišný od řízení dopravního prostředku, jakož i od ostatních činností uvedených kupř. v § 2 písm. b/ zákona č. 475/2001 Sb. Jedná se o výkon práce
s
vého druhu, kvalitativně jednodušší než činnosti shora uvedené. V žádném případě se nejedná o pracovní pohotovost ve smyslu ust. § 95 odst. 1 zákoníku práce, když v daném případě se jedná o činnost předem plánovanou, nikoliv neodkladnou. Není tedy naplněn
zákonný znak pracovní pohotovosti ve smyslu zákoníku práce. Shora již uvedené znaky dané činnosti v podobě čekání mezi spoji – tedy jejich předem dané naplánování, jejich nevyhnutelnost (při plánování jednotlivých spojů lze stěží uvažovat s bezprostřední
n
ávazností) pak vylučují rovněž kvalifikaci této činnosti jako překážky v práci na straně zaměstnavatele, jako prostoje či přerušení práce (§ 129 až § 130 ZP). Jestliže pak žalovaný jako zaměstnavatel po zaměstnanci v uvedenou dobu očekával plnění výše již
uvedených povinností, pak se v daném případě nemůže jednat o odpočinek na straně žalobce. Všechny tyto důvody hovoří pro závěr přijatý již soudem prvního stupně v tom smyslu, že se jedná o výkon práce.
Dále bylo nutno v řízení vyřešit otázku, jaká odměna náleží žalobci za činnost výše uvedenou. Jestliže se v daném případě jedná o výkon práce, pak z hlediska ust. § 111 odst. 3 zákoníku práce nemůže být mzda nižší než mzda minimální. Žalovaný přitom tuto činnost žalobce odměňoval částkou nižší. S ohledem
n
a kvalitativní odlišnost této činnosti od řízení dopravního prostředku a dalších činností spojených s tímto řízením (srov. již výše uvedené) je odůvodněn závěr okresního soudu v tom smyslu, že tuto činnost je možno hradit nižší mzdou, v daném případě mini
m
ální mzdou stanovenou příslušnými právními předpisy. Charakter a obsah této činnosti podle názoru odvolacího soudu neodůvodňují honorování této činnosti minimálním mzdovým tarifem řidiče hromadné dopravy. Tato činnost se totiž pro svou jednoduchost kvalit
a
tivně značně odlišuje od činnosti obvykle vykonávané řidičem hromadné dopravy.
Ohledně žalobou uplatněného nároku na zaplacení částky 1.076,--Kč pak odvolací soud zcela sdílí právní závěry soudu prvního stupně v tom smyslu, že přestávky nemohou představovat práci přesčas ani práci o sobotách a nedělích, pročež žalobci proplacení přesčasových příplatků a příplatků za práci o sobotách a nedělích za přestávky v práci nepřísluší.
V části odůvodnění napadeného rozsudku obsahující hodnocení důkazů okresní soud při hodnocení výpovědi jednatele žalovaného pana M. B. chybně uvedl, že “podle svědka je řidič omezen pouze tak, ...”. Z protokolu o jednání ze dne 27.2.2004 (č.l. 252 – 254 spisu) odvolací soud zjistil, že zmíněný jednatel žalovaného byl
vyslechnut jako účastník řízení podle ust. § 131 o.s.ř. Označení zmíněného jednatele žalovaného jako svědka v odůvodnění napadeného rozsudku je tedy zřejmou nesprávností. Odvolací soud proto neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo vadou,
která by způsobovala věcnou nesprávnost napadeného rozsudku.
Z důvodů výše uvedených byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen (§ 219 o.s.ř.), a to včetně výroku nákladového. Skutečnost, že se v daném případě jedná o spor mezi bývalým zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem o mzdový nárok nemůže sama o sobě odůvodňovat přiznání náhrady nákladů řízení žalobci, který byl se svou žalobou úspěšný pouze v části srovnatelné s úspěchem žalovaného v řízení.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. V odvolacím řízení nebyl úspěšný žádný z účastníků, proto jim nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Takové dovolání je možno podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu v J.k Nejvyššímu soudu v Brně ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-l
i povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Hradci Králové dne 15. září 2004