Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11Co 164/2004

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

- 47 U S N E S E N Í

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Horákové a soudců Mgr. Richarda Tomana a JUDr. Jany Kandové ve věci žalobce:

A. H.,

zemřelý dne 10. 4. 2002, posledně bytem P-6, M. 5/272, proti žalovanému:

Ch., a.s.,

se sídlem P-10, T. 14, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a dohody o rozvázání pracovního poměru, k odvolání

E. H.,

bytem P-1, U N. p. 2/1230,

Ing. M. Š. (roz. H.),

bytem P-6, M. 6, a

P. H.,

bytem P-5, S. 23/458, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6.února 2004 č.j. -38

t a k t o :

Usnesení soudu I. stupně se

z r u š u j e

a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í

Napadeným usnesením soud I.stupně zastavil řízení a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Zastavení řízení soud I.stupně odůvodnil odkazem na ust. , neboť žalobce, který se svou žalobou došlou soudu dne 16. 7. 1996 domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 19. 3. 1996, dané mu dle zák. práce, a dohody o rozvázání pracovního poměru, kterou uzavřel se žalovaným dne 3. 5. 1996, dne 10. 4. 2002 zemřel. Ve smyslu citovaného ustanovení se dle názoru soudu I.stupně jedná o věc, o níž s ohledem na její povahu nelze v řízení pokračovat. Smrtí žalobce totiž došlo k zániku pracovního poměru bez ohledu na to, zda předmětná výpověď i dohoda o rozvázání pracovního poměru byly učiněny platně či neplatně ( zák. práce). Na dědice žalobce pouze přecházejí jeho mzdové nároky z pracovního poměru za podmínek zák. práce a jestliže pozůstalé dcery a manželka žalobce, které podaly návrh na postup soudu dle , hodlají v předmětném sporu pokračovat proto, aby se následně mohly případně domoci proti žalovanému mzdových nároků svého zemřelého otce (manžela), musely by se těchto svých nároků z titulu dědictví domáhat proti žalovanému v samostatném řízení (podle ), v jehož rámci by bylo nutno platnost předmětné výpovědi a dohody o rozvázání pracovního poměru vyřešit jako otázku předběžnou. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I.stupně ust.

Proti usnesení podaly včasné odvolání E. H. (pozůstalá manželka žalobce), Ing. M. Š. (rozená H.) a P. H. (pozůstalé dcery žalobce) jakožto zákonné dědičky žalobce a soudu I.stupně vytýkaly především nesprávné právní posouzení věci. Namítaly, že bez rozhodnutí soudu o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle § 64 zák. práce nemůže zaměstnanec, ale ani jeho právní nástupci (dědici) úspěšně uplatnit nárok na náhradu mzdy podle § 61 zák. práce, který smrtí zaměstnance nezaniká, ale v rozsahu uvedeném v § 260 odst. 2 téhož zákona přechází na dědice. Poukázaly na to, že soud I. stupně přešel bez komentáře jejich argumentaci v návrhu na pokračování v řízení s nimi jako právními nástupci žalobce, kde uváděly skutkové i právní důvody, pro které je třeba v řízení s nimi pokračovat, včetně opakující se judikatury, která uplatnění nároku na náhradu mzdy bez předchozího rozhodnutí soudu o neplatnosti skončení pracovního poměru nepřipouští, a která též nepřipouští, aby takovou otázku řešil teprve soud v řízení o náhradu mzdy jakožto otázku předběžnou. Právní názor soudu I.stupně vyslovený v odůvodnění napadeného usnesení, týkající se právního nástupnictví v projednávané věci, je též v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR č.j. ze dne 29. 1. 2004, který řeší naprosto stejnou problematiku v obdobné věci téhož žalobce A. H. a jeho právních nástupců. Konečně odvolatelky vytýkaly soudu I.stupně porušení Evropské úmluvy o lidských právech, a to zejména článku 6 odst. 1, podle něhož účastníci soudního řízení mají právo na vyřízení své věci v přiměřené lhůtě. V daném případě je řízení vedeno již osmým rokem, tudíž byla překročena i nejzazší lhůta, kterou je možno považovat za přiměřenou pro projednání jakékoliv soudní věci podle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Navrhly proto, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena soudu I.stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení a řízení mu předcházející, aniž nařizoval jednání ( ), a neshledal podmínky ani pro jeho potvrzení ani pro jeho změnu.

Podstatou odvolání v projednávané věci je posouzení otázky procesního nástupnictví dle ve vztahu k postupu soudu dle při rozhodování o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podané dle zák. práce. I touto otázkou se zabýval Ústavní soud ČR v obdobné věci, v nálezu ze dne 29.1.2004 sp. zn. .

Ust. upravuje postup soudu za situace, kdy účastník ztratí během řízení způsobilost být účastníkem řízení, a v souvislosti s tím řeší i otázku tzv. procesního nástupnictví. Jak z citovaného ustanovení vyplývá, v prvé řadě je třeba podle povahy věci posoudit, zda uvedená skutečnost (tj. že účastník během řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení – konkrétně smrtí) sama o sobě brání dalšímu pokračování v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat. Povahou věci se přitom rozumí hmotně právní povaha předmětu řízení. Dle teorie i praxe povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat zejména tam, kde práva a povinnosti, o něž v řízení jde, nepřecházejí na právního nástupce, kde smrtí účastníka řízení dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu, o který v řízení šlo.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že soud I.stupně vycházel z názoru, že pokud pracovní poměr zanikl dle smrtí žalobce, pak došlo k zániku právního vztahu, o který v řízení šlo. S tímto názorem lze souhlasit pouze v tom ohledu, že dle citovaného ustanovení smrtí zaměstnance pracovní poměr zaniká, v důsledku čehož práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu, jež jsou vázány na osobu zaměstnance, rovněž zanikají. Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že na jiného mohou přejít ta práva a povinnosti, které na základě pracovněprávních vztahů vznikly a v okamžiku smrti zaměstnance ještě existovaly. Tato práva a povinnosti se zpravidla projevují v podobě peněžitých nároků zaměstnance nebo zaměstnavatele. Zemře-li zaměstnanec, jeho práva a povinnosti přecházejí na manžela, děti, rodiče, popř. na jeho dědice, a to v rozsahu vyplývajícím z ust. zák. práce.

Podle § 61 odst. 1 zák. práce, dá-li zaměstnavatel neplatnou výpověď a zaměstnanec oznámí zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Předmětem daného soudního řízení bylo určení neplatnosti právního úkonu žalovaného (tj. zda výpověď daná žalovaným původnímu účastníku řízení je platná), přičemž rozhodnutí v této otázce staví na jisto, zda pracovní poměr nadále trvá (trval) a zda zaměstnanci vznikl nárok na náhradu mzdy. Jestliže pracovní poměr nepochybně zanikl buď na základě výpovědi zaměstnavatele, či dohodou o rozvázání pracovního poměru nebo smrtí zaměstnance, pak z prvně uvedeného hlediska, tj. existence pracovního poměru, rozhodování o neplatnosti výpovědi prima facie postrádá význam. Pokud však jde o druhý aspekt, tj. náhradu mzdy, tato představuje mzdový nárok, který podle § 260 odst. 2 zák. práce do výše odpovídající trojnásobku průměrného měsíčního výdělku přechází na osoby v tomto ustanovení uvedené, není-li těchto osob, pak na dědice, což platí o dalších mzdových nárocích přesahujících tuto výši, jakož i o ostatních peněžitých nárocích zaměstnance, jako je např. odstupné.

Lze tedy shrnout (jak se podává z výše citovaného ústavního nálezu), že předmětný právní vztah – pracovní poměr – není předmětem daného soudního řízení, ale tímto předmětem je určení platnosti právního úkonu (výpovědi z pracovního poměru, dohody o rozvázání pracovního poměru), tedy ve svém důsledku i toho, zda žalobci vznikly nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru, v jejichž případě jde o část právních vztahů, která smrtí žalobce nezaniká, ale přetrvává mezi zaměstnavatelem a právními nástupci žalobce (zaměstnance). Jedná-li se u odvolatelek o osoby, na které přecházejí peněžité nároky žalobce dle § 260 odst. 2 zák. práce, pak se v tomto řízení rozhoduje - byť jen v tomto jednom ohledu – již o jejich právu, konkrétně o jeho existenci či neexistenci. Z tohoto pohledu a ve smyslu ust. § 107 odst. 5 o.s..ř. pak v projednávané věci ani z napadeného rozhodnutí ani z jiných okolností není zřejmé, jakým způsobem „povaha věci“ brání v řízení pokračovat. Předmětem soudního řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem je určení platnosti uvedeného právního úkonu (nikoli právní vztah), přičemž rozhodnutí v této otázce staví na jisto, zda pracovní poměr nadále trvá (trval) a zda za městnanci vznikl nárok na náhradu mzdy ( zák. práce), který je nárokem mzdovým, přecházejícím na právní nástupce zaměstnance ( zák. práce). Jestliže zaměstnanec v průběhu daného řízení zemře, nelze je podle bez dalšího zastavit s tím, že příslušný právní vztah (pracovní poměr) zanikl, když jeho určitá část, představující mzdové nároky zaměstnance, jeho smrtí nezaniká, ale přetrvává mezi zaměstnavatelem a právními nástupci žalobce. To platí i v případě, když předmětem řízení je pouze určení neplatnosti daného právního úkonu, nikoli případně i současného uplatnění mzdového nároku .

V neposlední řadě je třeba přisvědčit i námitkám odvolatelek ohledně soudem I.stupně vyslovené možnosti uplatnit jejich mzdové nároky v samostatném řízení, v němž by otázka platnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru byla řešena jako otázka předběžná, když ust. § 64 zák. práce stanoví prekluzivní lhůtu, během níž je možno uplatnit nárok na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru s tím, že po jejím uplynutí se soud již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat (§ 261 odst. 1 zák. práce), a to ani jako otázkou předběžnou.

Protože odvolací soud z důvodů výše uvedených neshledal podmínky pro zastavení řízení dle , (na rozdíl od soudu I.stupně), napadené usnesení dle odst. l písm. a) zrušil a věc danému soudu vrátil k dalšímu řízení ( s tím, že na soudu I. stupně v prvé řadě bude, aby v souladu s ust. (viz též návrh odvolatelek ze dne 2. 4. 2003) rozhodl o procesním nástupnictví, přičemž provede náležité zjištění o tom, kdo je procesním nástupcem zemřelého.

Proti tomuto usnesení n e l z e podat dovolání.

V Praze dne 31. května 2004

JUDr. Helena Horáková

předsedkyně senátu