Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23Co 221/2004

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. G. B. a soudců JUDr. T. K. a JUDr. J. V. ve věci žalobce

Mgr. J. Z.,

zastoupeného JUDr. J. Z., proti žalovanému

L H I, s.r.o.,

zastoupenému JUDr. P. K., o zaplacení 24.966,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu P ze dne 27.11. 2003, č.j. -20,

t a k t o :

Rozsudek soudu I. stupně se

potvrzuje.

Z o d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou domáhá po žalovaném vyplacení odstupného podle a) .

Shora označeným rozsudkem Okresní soud P uložil žalovanému zaplatit žalobci 24.966,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 16.7. 2003 do zaplacení a nahradit žalobci náklady řízení s tím, že v dohodě o skončení pracovního poměru uzavřeném mezi účastníky sice nebyl výslovně zmíněn důvod skončení pracovního poměru žalobce, fakticky však šlo o důsledek organizačních změn a žalobci tak vznikl nárok na odstupné ve smyslu a) , když k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele ve smyslu c) nedošlo.

Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě odvolání žalovaný. Vytýkal soudu I. stupně, že nepřihlédl k žalovaným tvrzeným skutečnostem, zejména nevyslechl jednatele žalovaného, z jehož výslechu by byl zjištěn „pravý“ důvod skončení pracovního poměru žalobce, jímž byla žádost žalobce. Podle žalovaného dospěl soud I. stupně na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a vyvodil z nich nesprávné závěry právní. Poukazoval i na to, že žalobce po skončení pracovního poměru u žalovaného, sice pro jiného zaměstnavatele, vykonával tutéž práci, jako pro žalovaného. Žalovaný navrhoval, aby byl rozsudek soudu I. stupně změněn a žaloba zamítnuta, popř. věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhoval, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen.

Krajský soud v P jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek podle a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Soud I. stupně na základě dostatečného dokazování správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj správné závěry právní. Soud I. stupně nepochybil, pokud vzal za prokázáno, že faktickým důvodem skončení pracovního poměru žalobce byly organizační změny, když žalovaný končil s provozováním hotelu, kde žalobce pracoval jako recepční ( ). Na tomto závěru nemohlo změnit nic ani tvrzení žalovaného, že „pravým“ důvodem byla žádost žalobce, a proto soud I. stupně nepochybil, pokud upustil od výslechu jednatele žalovaného, jímž chtěl žalovaný toto své tvrzení prokazovat.

V dohodě o rozvázání pracovního poměru musí být uvedeny důvody, pro které se pracovní poměr končí, požaduje-li to zaměstnanec ( věta druhá ). Judikatura dovodila, jak správně argumentoval i žalobce, že nejsou-li v dohodě důvody rozvázání pracovního poměru uvedeny (např. proto, že zaměstnanec uvedení důvodů nepožadoval nebo že zaměstnavatel v rozporu s ust. větou druhou jeho požadavku nevyhověl), popř. uvádí-li dohoda v rozporu se skutečností takové důvody rozvázání pracovního poměru, s nimiž zákon poskytnutí odstupného nespojuje, neznamená to bez dalšího, že by zaměstnanec neměl nárok na odstupné. Ust. a) totiž nespojuje, byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, vznik nároku na odstupné s tím, co bylo v dohodě uvedeno o důvodech skončení pracovního poměru, ale se zjištěním, proč (z jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměru opravdu rozvázán; byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou z důvodů uvedených v ust. – c) , má uvolněný zaměstnanec (budou-li splněny také další zákonem stanovené předpoklady) nárok na odstupné bez ohledu na to, zda dohoda obsahovala vylíčení důvodu skončení pracovního poměru, popř. co bylo v dohodě o těchto důvodech uvedeno. V tomto případě je však na zaměstnanci, aby prokázal, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z některého z důvodů uvedených v ust. – c) (srov. rozsudek NS ČR ze dne 12.5. 2002 sp.zn. ). Uvedené skutečnosti v daném případě žalobce prokázal.

Ani argumentace žalovaného tím, že žalobce bezprostředně po skončení pracovního poměru u žalovaného pokračoval ve výkonu dosavadní práce pro jiného zaměstnavatele, nemohla mít na správnost závěru soudu I. stupně žádný vliv. I když účelem odstupného je pomoc zaměstnanci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele), ztratil dosavadní práci, je třeba vzít v úvahu, že zákon zaměstnanci nebrání (a ani k tomu není žádný důvod), aby si po rozvázání pracovního poměru u zaměstnavatele (na základní výpovědi dané zaměstnavatelem z důvodů uvedených v – c) nebo dohody z týchž důvodů) sjednal jiné zaměstnání, a to i v den následující po skončení tohoto pracovního poměru. I když účel, proč bylo odstupné poskytnuto, nebyl naplněn, může si odstupné ponechat; poskytnuté odstupné (jeho poměrnou část) je povinen – jak vyplývá z ust. b) odst. 1 – vrátit, jen jestliže před uplynutím dvou měsíců od rozvázání pracovního poměru nastoupí opět do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele (tj. u zaměstnavatele, který mu podle ust. a) poskytl odstupné). Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že zaměstnavatel účinně pomůže uvolněnému zaměstnanci při získání nového zaměstnání; i když povinnost účinně pomáhat zaměstnanci při získání nového vhodného zaměstnání má zaměstnavatel jen při rozvázání pracovního poměru výpovědí danou z důvodů uvedených v ust. – b) (srov. ), zákon mu nebrání (nezakazuje), aby svému uvolněnému zaměstnanci účinně pomohl při získání nového zaměstnání v případě rozvázání pracovního poměru dohodou, zejména byla-li dohoda uzavřena z důvodů uvedených v ust. – c) . Pomohl-li žalovaný (i když neměl takovou povinnost) účinně žalobci k získání zaměstnání u obchodní společnosti H. S. a.s., u které žalobce mohl nastoupit bezprostředně po rozvázání pracovního poměru se žalovaným a za stejných podmínek jako u žalovaného, nelze z toho dovozovat, že nemusel poskytnout žalobci odstupné (vznikl-li mu na odstupné nárok) nebo že za analogického použití ust. žalobce nemá na odstupné nárok (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR).

Na základě všech výše uvedených skutečností a závěrů odvolací soud napadený rozsudek podle

V Praze dne 18. 4. 2004

JUDr. G. B.

předsedkyně senátu