Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20Co 49/2003

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

U S N E S E N Í

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Hübnera a soudců JUDr. Ireny Saralievové a JUDr. Ivany Klimešové v právní věci žalobců:

a) P. Ž.

, bytem N. 11, P- 1, zast. J. D., bytem V J. 7, P-1,

b) I. Ž.,

bytem N. 11, P-1, zast. JUDr. V. H., bytem S. 520/3, P-1, proti žalovaným:

1) Ing. Z. S.

, bytem H. č. 1871, P.,

2) I. S.,

bytem tamtéž, oba zast. advokátem se sídlem V. n. 17, P-1, o uzavření smlouvy, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24.4.2002 č.j. -38 ve znění usnesení ze dne 7.6.2002 č.j. -46

t a k t o :

Rozsudek soudu I. stupně se

z r u š u j e

a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í

Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky č. 22 ve 3. NP domu čp. 1421 v k.ú. N. M. v P-1, ulice N. 11, a žalobce zavázal k úhradě 6.150,- Kč žalovaným na náhradu nákladů řízení. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobce ad a/ uzavřel dne 28.2.1992 nájemní smlouvu ohledně bytu v P-1 N. ulici č. 141/11 o velikosti 3+1 bez bližší specifikace bytu. První žalovaný je podle výpisu z katastru výlučným spoluvlastníkem „podílu“ domu (č.p. 1421) a další spoluvlastnický podíl (na uvedeném domě) je ve společném jmění žalovaných. Dne 2.1.1998 vymezil vlastník domu č.p. 1421 svým prohlášením jednotky v tomto době, dne 3.4.2000 zrušil toto prohlášení a zároveň tyto jednotky novým prohlášením opětovně vymezil. Žalovaní uzavřeli se společností Obchodní zastoupení s.r.o. dne 4.5.2000 smlouvu o úplatném převodu vlastnictví bytové jednotky č. 1422/22 a spoluvlastnického podílu ke společným částem domu a pozemku. Počátkem roku 1997 učinil mandatář vlastníka žalobci ad a/ písemnou nabídku k převodu bytu do osobního vlastnictví a dne 4.12.1997 převzal tento žalobce další písemnou nabídku „k předkupnímu právu“ k bytu. Manželství žalobců bylo rozvedeno ke dni 16.5.2001 (správně 15.6.2001) a žalobkyně ad b/ se podle obsahu rozvodového spisu počátkem roku 1997 z bytu odstěhovala a vrátila se do něj v roce 1999.

Soud I. stupně na tomto základě v prvé řadě dovodil, že žalobcům vůbec nevzniklo k bytu (spornému) nájemní právo, neboť nájemní smlouva, uzavřená žalobcem ad a/ postrádá podstatné náležitosti, vyžadované § 686 odst. 1 o.z. ve znění zák. č. 509/91 Sb., konkrétně neobsahuje označení předmětu (bytu a jeho příslušenství). Žalobci proto nemají v této věci aktivní legitimaci. Mimo tuto skutečnost shledal soud I. stupně i další důvody k zamítnutí žaloby. Konstatoval, že obě nabídky (podle § 22 odst. 1 a 2 zák. č. 72/94 Sb.) byly správně učiněny žalobci ad a/, neboť žalobkyně ad b/ v té době byt neužívala. Nabídka „předkupního práva“ obsahuje všechny podstatné náležitosti předpokládané smlouvy, neboť je v ní doložen mandátní vztah vlastníka a mandatáře a obsahuje nabízenou cenu 13.260,- Kč/1 m2. Dále soud I. stupně podal teoretický výklad a 2 zák. č. 72/94 Sb. a uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že ochranná lhůta (podle těchto ustanovení) uplynula žalobcům nejpozději v průběhu roku 1998 a byt byl prodán v roce 2000. Žalobu z těchto důvodů zamítl a podle přiznal věcně úspěšným žalovaným náhradu nákladů řízení.

Žalobci podali proti rozsudku včasné odvolání. Soudu I. stupně shodně vytkli neúplnost skutkových zjištění a v důsledku toho nesprávné právní posouzení věci. Zdůraznili povinnost soudu zjistit skutečný stav věci ve smyslu Žalobci se především neztotožňují se závěrem, že jim nevzniklo nájemní právo ke spornému bytu, a v tomto směru poukazují zejména na písemnost ze dne 4.10.1985, kterou jim byl odborem bytového hospodářství ONV v Praze 1 osvědčen přechod práva osobního užívání ke spornému bytu po matce žalobce ad a/ B. Ž., a dále na skutečnost, že nájemní smlouva ze dne 28.2.1991 byla nedopatřením při pořizování fotokopie soudu I. stupně předložená neúplná. Žalobci se rovněž neztotožňují se závěrem, že jim byly učiněny řádné nabídky k převodu jednotky, a poukazují na to, že ze dne 4.12.1997 neobsahuje náležitosti návrhu smlouvy ve smyslu o.z., na který zák. č. 72/94 Sb. odkazuje. Žalobce ad a/ zpochybňuje i doručení tétoy s tvrzením, že datum bylo do ní zřejmě dodatečně vepsáno a poukazuje na to, že se její obsah liší od obsahu písemností, doručených jiným nájemcům bytů v domě. Soud I. stupně rovněž nevzal v úvahu, že v rozhodné době trvalo manželství žalobců a žalobkyně ad b/ se z bytu odstěhovala jen v důsledku vyhrocených vztahů v zájmu nezletilých dětí. Žalobkyni ad b/ nájem bytu nezanikl, proto jí měla být též doručena nabídka k převodu bytu, k čemuž nedošlo, neboť ještě v roce 1999 jednala její matka se společností Obchodní zastoupení s.r.o. o odkoupení bytu, o čemž nabízí žalobci důkazy výslechy označených svědků. Odvolatelé navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení a doplnění dokazování.

Odvolací soud po zjištění, že žalobci uplatňují odvolací důvody podle a s výhradou písm. d/ , přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu daném dle a 212a a dospěl k závěru, že nejsou podmínky pro jeho potvrzení ani změnu.

Odvolatelům nutno vytknout, že namítají obecně neúplnost skutkových zjištění, aniž své důkazní návrhy, obsažené v odvolání, učinili před soudem I. stupně, přestože se jim dostalo poučení podle V systému neúplné apelace, zavedeném novelou , se totiž zásadně k důkazům nově uplatněným v odvolacím řízení nepřihlíží (viz ). Při svém poukazu na žalobci nezaznamenali, že již zákonem č. 171/93 Sb. s účinností ke dni 1.9.1993 byl obsah tohoto ustanovení změněn tak, že soud rozhoduje nikoliv na základě skutečného stavu věci, ale na základě zjištěného skutkového stavu věci, což je výrazem projednací zásady a důkazního břemene účastníků ve sporném řízení ( ). Odvolací soud však s odhlédnutím od uvedeného dospěl k závěru, že soud I. stupně se v daném případě dopustil procesního pochybení, jehož důsledkem je vydání tzv. překvapivého rozhodnutí. Ustanovení vyjadřuje zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, což znamená, že účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy. V předmětné věci soud I. stupně žalobce sice podle obsahu protokolu z ústního jednání dne 24.4.2002 vyzval podle k doplnění skutkových tvrzení (byť není z protokolace zřejmé, v jakém konkrétním směru měla být doplněna), jestliže však z později provedeného důkazu nájemní smlouvou žalobců dovodil, že neprokazuje jejich nájemní vztah ke spornému bytu (třebaže o něm mezi účastníky sporu nebylo), měl tuto skutečnost žalobcům sdělit a vyzvat je podle k navržení jiného relevantního důkazu k prokázání jejich tvrzení. Protože tak neučinil, ponechal žalobce v domnění, že svůj nájemní vztah k bytu předloženou smlouvou prokázali, a nedal jim možnost, aby předložili důkazy jiné, které pro překvapivost jeho rozhodnutí předkládají teprve v odvolacím řízení. Soud I. stupně tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( věta druhá ). Již z tohoto důvodu odvolacímu soudu nezbývá, než napadený rozsudek podle zrušit a podle vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž se bude prvotně znovu zabývat otázkou nájemního práva žalobců ke spornému bytu ve světle nově předložených a provedených důkazů.

Odvolací soud se neztotožňuje ani s dalšími shora stručně citovanými závěry soudu I. stupně. V prvé řadě jeho skutkový závěr, že žalobci ad a/ byly vlastníkem domu učiněny obě nabídky ve smyslu § 22 odst. 1 a 2 zák. č. 72/94 Sb., nemá oporu v důkazních zjištěních. Rovněž nabídka podle uvedeného ustanovení musí být, přestože to v něm není výslovně uvedeno, písemná a musí obsahovat všechny podstatné náležitosti smlouvy o prodeji bytu, vymezené v § 6 odst. 1 zákona. Tento požadavek vyplývá z toho, že obsahem nabídkové povinnosti podle uvedeného ustanovení je uskutečnění návrhu na uzavření smlouvy o převodu bytu, jak je zřejmé i z odkazu na ustanovení § 43 o.z. Nezbytnost písemné formy návrhu pak vyplývá z toho, že jeho předmětem je nemovitost (§ 46 odst. 1 o.z.). Žalovaní, které v tomto směru stíhá důkazní povinnost, písemný právní úkon vlastníka domu, odpovídající nabídce § 22 odst. 1 zák. č. 72/94 Sb., doručený žalobcům, v řízení nedoložili. Navrhli sice, aby si soud I. stupně vyžádal tento důkaz od společnosti ALBEKO spol. s.r.o., která byla v určité době mandatářem většinového spoluvlastníka domu č.p. 1421 (Obchodní zastoupení s.r.o.), ten však tento návrh pominul a učinil závěr o realizaci nabídky podle § 22 odst. 1 zák. č. 72/94 Sb. pouze na podkladě zcela neurčité zmínky v dopise ze dne 18.11.1997 a stejně neurčité výpovědi svědka J. Š. Takový důkazně nedostatečně podložený závěr nemůže obstát.

Právní závěr soudu I. stupně, že dopis ze dne 18.11.1997 splňuje náležitosti předpokládané smlouvy (ve smyslu § 22 odst. 2 věta třetí zák. č. 72/94 Sb.), postrádá odůvodnění, z něhož by bylo zřejmé, jak k tomuto závěru dospěl, a z tohoto důvodu je v odvolacím řízení nepřezkoumatelný. Odvolací soud podotýká, že náležitosti smlouvy o prodeji bytové jednotky upravuje § 6 odst. 1 zák. č. 72/94 Sb. a úplnost obsahu nabídek podle § 22 zákona je proto třeba zkoumat ve vztahu k tomuto ustanovení. Nepřezkoumatelný je i skutkový závěr soudu I. stupně, že žalobcům uplynula ochranná lhůta (daná v § 22 odst. 1 a 2 zák. č. 72/94 Sb.) v průběhu roku 1998, neboť jej nedává do konkrétní souvislosti s učiněnými zjištěními. Z provedených důkazů přitom vyplývají zřetelné časové nesrovnalosti. Prvním krokem k tomu, aby vlastník budovy mohl začít převádět byt ve svém domě jako samostatnou věc ve smyslu právním - jednotku podle zák. č. 72/94 Sb. - je vymezení takových jednotek a jejich zápis do katastru nemovitostí. Toto vymezení se uskutečňuje prostřednictvím prohlášení vlastníka budovy ve smyslu § 4 zákona a je završeno okamžikem vkladu tohoto prohlášení do katastru nemovitostí, jímž vzniká vlastnictví jednotky (§ 5 odst. 1 zákona). Z uvedeného vyplývá, že nabídky podle § 22 odst. 1 a 2 zák. č. 72/94 Sb. může vlastník domu nájemci činit až poté, kdy v jeho domě shora uvedeným postupem jednotky, které mohou být předmětem prodeje, vznikly. V předmětné věci je důkazně doložen vznik jednotek podle zák. č. 72/94 Sb. v domě č.p. 1421 nejdříve na podkladě prohlášení spoluvlastníků domu ze dne 2.11.1998 s účinky vkladu ke dni 5.11.1998 (viz prohlášení o zrušení tohoto prohlášení ze dne 3.4.2000). Dopis, který podle tvrzení žalovaných měl být druhou nabídkou žalobci ad a/ k odkoupení bytu, je však datován 18.11.1997, tedy zhruba rok před vznikem jednotky, která by mohla být předmětem nabídky podle § 22 odst. 1 a 2 zák. 72/94 Sb. Tato nesrovnalost zůstala v řízení zcela neobjasněna. Trvají-li žalovaní na tom, že uvedený dopis je nabídkou ve smyslu § 22 zák. č. 72/94 Sb., musí také doložit prohlášení spoluvlastníků domu o vzniku jednotek podle tohoto zákona, vložené do katastru nemovitostí před jeho doručením. Jinak nemůže mít tento úkon z hlediska splnění nabídkové povinnosti podle uvedeného zákonného ustanovení žádnou právní relevanci.

Odvolací soud se konečně ztotožňuje s námitkou žalobců, že za existence práva společného nájmu bytu manžely, které svědčí oběma manželům společně a nedílně, musí být nabídková povinnost podle § 22 odst. 1 a 2 zák. č. 74/94 Sb. splněna vůči oběma společným nájemcům. Okolnost, zda jeden z nich v rozhodné době byt užívá, je v tomto směru zcela nerozhodná. Důkazní povinnost o doručení příslušných nabídek oběma žalobcům stíhá rovněž žalované, kteří v řízení tvrdí, že nabídková povinnost podle uvedeného ustanovení byla splněna.

Z popsaných důvodů odvolací soud podle , c/ napadený rozsudek zrušil a podle věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. V jeho průběhu bude nutno, kromě skutečností shora uvedených, zaměřit se též na obsah smlouvy, která je předmětem řízení, a na její soulad s zák. č. 74/94 Sb. s přihlédnutím k obecným ustanovením o právních úkonech (§ - 42 o.z.). Ze smlouvy, obsažené v žalobě, je přitom zřejmé nesprávné označení sporného bytu, jehož náprava je věcí žalobců. Samotný obsah smlouvy je neurčitý v otázce, jaký podíl na předmětné jednotce by měl ten který žalobce odkoupit (včetně specifikace příslušného dílu kupní ceny). Žalobci totiž zjevně opomněli, že nemohou nabýt předmětný byt do nedílného společného jmění, které rozvodem jejich manželství zaniklo ( o.z.). V tomto směru musí svůj návrh k výzvě soudu I. stupně podle doplnit. V dalším řízení je soud I. stupně podle vázán právním názorem soudu odvolacího a v novém rozhodnutí rozhodne podle i o nákladech tohoto odvolacího řízení.

Proti tomuto usnesení n e n í přípustné dovolání. V Praze dne 7. března 2003 JUDr. Petr H ü b n e r

předseda senátu