Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24Co 37/2003

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM

REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Š. K. a soudců Mgr. H. Ř. a JUDr. T. N. v právní věci žalobkyně

H. S.

, zastoupené

JUDr. R. J.

, proti žalovanému

J. V

., zastoupenému

JUDr. L. Č.

,

o vyklizení bytu

, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v K ze dne 31. října 2002, č.j. -71,

t a k t o

:

Rozsudek soudu I. stupně

s e p o t v r z u j e

.

Z o d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v K rozsudkem ze dne 31. října 2002 č.j. -71 uložil žalovanému vyklidit ve výroku rozhodnutí označený byt a vyklizený jej předat žalobkyni do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně je jako spoluvlastnice bytového domu oprávněna užívat sporný byt podle je oprávněna domáhat se vyklizení žalovaného. Vyklizení soud vázal na bytovou náhradu vzhledem k podílu žalovaného na rekonstrukci bytu ve smyslu . Pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení považoval úspěch účastníkům vzhledem k žalobkyní navrhované bytové náhradě za částečný.

Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, která soudu I. stupně vytýká nesprávné právní posouzení věci. Postupem podle nelze vlastníka nemovitosti při vyklizení omezit tak, že by žalovanému bylo uloženo vyklidit nemovitost až po zajištění bytové náhrady. Bytová potřeba žalovaného je plně uspokojena vzhledem k jeho osobním poměrům náhradním ubytováním. V rozporu s dobrými mravy je okolnost, že žalovaný za bydlení nic neplatí, resp. platí až v souvislosti s podáním žaloby. K tíži žalobkyně nelze přičítat, že bydlí u svého manžela, neboť by ráda bydlela ve svém. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobě vyhověl.

Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí s tím, že je v dané věci aplikovatelný a poukázal přitom na stávající soudní judikaturu. Tvrzení o neplacení nájemného je procesně nepřípustným a je také nepravdivým. Skutkové i právní závěry soudu I. stupně jsou správné. Žalovaný stále nabízí i analogie podle .

Krajský soud v P jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle a 212a odst. 1 a 5 (dále jen ), dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

Vady řízení uvedené v , k nimž je odvolací soud povinen přihlédnout i z úřední povinnosti, nebyly účastníky tvrzeny a nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.

Sodu prvního stupně v řízení provedl potřebné důkazy a z nich učinil správná zjištění a správné závěry o skutkovém stavu věci. Na odůvodnění soudu prvního stupně lze v této části proto plně odkázat.

Odvolací soud se proto ztotožňuje s tím, že v řízení bylo prokázáno, že účastníci řízení uzavřeli 4. 7. 1998 manželství, které bylo pravomocně rozvedeno dne 14. 2. 2001. Před uzavřením manželství se žalobkyně stala spoluvlastnicí bytového domu, v němž se nachází i vyklizovaný byt, a to v podílu 72/1000. Spoluvlastníci tohoto bytového domu se většinou hlasů dohodli, že žalobkyně je oprávněna v rámci svého spoluvlastnického podílu bezplatně užívat vyklizovaný byt. V tomto bytě účastníci bydleli jako manželé a žalovaný zde bydlí i po rozvodu manželství. Účastníci společně provedli rekonstrukci bytu, na níž se finančně i svou prací podílel žalovaný.

Při právním posouzení věci soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení , podle něhož má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje.

I když je žalobkyně pouze spoluvlastnicí domu, na základě dohody spoluvlastníků o reálném užívání věci ve smyslu je oprávněnou uživatelkou sporného bytu. Tím je povolána i k tomu, domoci se odstranění neoprávněných zásahů do jejího užívacího práva, a to i podáním žaloby na vyklizení bytu.

Žalovaný své právo na bydlení v bytě odvozoval od manželského vztahu k žalobkyni. Zánikem manželství jeho odvozený právní důvod užívání bytu zanikl a žalobkyně se tak může domáhat vyklizení bytu žalovaným dle .

Jak již dovodila soudní praxe (srovnej rozhodnutí NS ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. , nebo rozhodnutí NS ze dne 8. 2001 sp. zn. ) nelze přes nedostatek výslovné zákonné úpravy dovodit, že rozvedenému manželovi (nevlastníkovi), který má byt vyklidit, nepřísluší bytová náhrada, nýbrž je nutno jeho právní postavení - při zániku jeho právního důvodu bydlení - posoudit analogicky ( obč.zák.) podle ustanovení , které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je ustanovení obč.zák., které upravuje nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl za trvání manželství odvozen - stejně tak jako v případě manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví (spoluvlastnictví) druhého - od existence manželství, a jemuž tento právní důvod bydlení rozvodem manželství zanikl. Co do druhu (kvality) bytové náhrady je pak třeba nárok rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit byt v domě ve vlastnictví (spoluvlastnictví) druhého z nich, posoudit podle obecné úpravy nároku rozvedeného manžela na bytovou náhradu, obsažené v ustanovení větě druhé obč.zák., které je ustanovením obsahem i účelem nejbližší ( obč.zák.) této situaci. Vznikne-li totiž podle ustanovení obč.zák. uzavřením manželství právo společného nájmu bytu manžely, na kterýžto případ (odkazem na ustanovení obč.zák.) míří ustanovení věty druhé obč. zák., jde o situaci obdobnou té, kdy manželovi - nevlastníkovi vznikne uzavřením manželství právo bydlet v domě ve vlastnictví (spoluvlastnictví) druhého z manželů. Rozvedenému manželovi - nevlastníkovi tedy přísluší v případě povinnosti vyklidit byt ve spoluvlastnictví druhého z nich právo na náhradní byt, který musí vyhovovat požadavkům stanoveným v ust. větě první obč.zák. (tedy nikoli přiměřený náhradní byt ve smyslu větě druhé obč.zák.); jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.

Z uvedeného vyplývá, že žalovaný má při vyklizení bytu zásadně právo na zajištění náhradního bytu, a to nikoli dle , ale dle ustanovení a . Ustanovení bylo tedy soudem prvního stupně aplikováno správně.

Odvolací soud se zabýval i tím, zda zde nejsou důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by žalovaný měl právo jen na náhradní byt. Při rozhodování o této formě bytové náhrady je hypotéza právní normy relativně neurčitá, takže je na soudu, aby v každém jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné.

Takovou okolností by v posuzované věci mohla být například okolnost, že se žalovaný nepodílí na úhradách spojených s užíváním bytu, případně, že za bydlení žalobkyni řádně neplatí. Pro závěr o tom že popsaná jednání žalovaného (byla-li by prokázána) dosáhla takové intenzity, že je namístě přiznat mu jen náhradní ubytování, jak požadovala žalobkyně, však chybí dostatek tvrzení.

Již v žalobě se žalobkyně zmiňuje o tom, že žalovaný nějakou částkou na bydlení přispívá, takže není možné dospět k závěru, že v souvislosti s užíváním bytu nic neplatí. Tvrzení žalobkyně, pokud by jím chtěla poukázat na to, že přípěvky žalovaného neodpovídají tomu, co by bylo morální platit, není dostatečně konkrétní, aby bylo možné posoudit povinnosti žalovaného ve vztahu k úhradám za bydlení (ať již za služby či za samotné užívání bytu). Z tvrzení žalobkyně přitom vyplývá, že si je vědoma, že okolnost, že žalovaný neplní své povinnosti, by mohla hrát roli při právním posouzení charakteru bytové náhrady příslušející žalovanému. Za takového stavu věci by přicházelo v úvahu poučit žalobkyni ve smyslu ustanovení o povinnosti tvrzení. V průběhu řízení však bylo postupováno podle Lhůta k označení rozhodných skutečností již uplynula, takže nové tvrzení a důkazy (s výjimkami uvedenými v ) již uvést nelze. Postup podle přitom v dané věci s ohledem na výše uvedené nepřichází v úvahu, neboť tvrzení žalobkyně svědčí o tom, že skutečnost, že žalovaný neplatí řádně za užívání bytu, žalobkyně za právně významnou považovala. Nedostatek tvrzení rozhodných skutečností nelze nahrazovat výslechem účastníků, proto soud prvního stupně nepochybil, pokud k těmto okolnostem pro nedostatek tvrzení účastníky řízení dle žalobního návrhu nevyslechl (z hlediska jiných pro věc rozhodných okolností pak výslech účastníků v souladu s nebyl nutný, neboť tyto okolnosti byly prokázány jinak).

Jiné okolnosti, které by mohly být rozhodné pro posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele při rozhodování o bytové náhradě, nebyly v průběhu řízení v neprospěch žalovaného zjištěny. Prokázané skutečnosti (podíl žalovaného na rekonstrukci bytu) naopak svědčí o tom, že by mohly vyvážit případné další pro žalovaného z hlediska rozhodování o bytové náhradě nepříznivé okolnosti (rodinné poměry žalovaného apod.).

Jestliže soud prvního stupně žalovanému povinnost byt vyklidit uložil, avšak vázal ji na zajištění náhradního bytu, je jeho rozhodnutí věcně správné. Proto odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil.

V Praze dne 27. 2.2003

JUDr. Š

. K.

předsedkyně senátu