Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5To 179/2002

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

Napadeným usnesením předseda senátu Krajského soudu v Brně uložil K. pojišťovně, a.s., Z., podle § 66 odst. 1 tr.ř. pořádkovou pokutu ve výši 10.000,- Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že uvedená pojišťovna se opakovaně odmítla na výzvu soudu vyjádřit, zda zprošťuje mlčenlivosti svého pracovníka (jenž měl být v trestním řízení vyslechnut soudem v postavení svědka) s tím, že nerespektovala názor soudu na nutnost takového úkonu.

Proti tomuto usnesení podala K. pojišťovna, a.s., P., stížnost, ve které namítla, že opakovaně soud upozornila, že požadavku soudu na zproštění mlčenlivosti nelze vyhovět, neboť o pojišťovnictví, o který byl požadavek soudu opřen, byl zrušen novelou zákona o pojišťovnictví v roce 1999. Požadavek soudu tedy neměl oporu v zákoně. Současně pak bylo soudu sděleno, že ve smyslu aktuální právní úpravy, tedy ve smyslu ustanovení zákona č. 363/99 Sb. o pojišťovnictví, zproštění mlčenlivosti není třeba, protože vyplývá přímo ze zákona, neboť dle uvedeného ustanovení není porušení mlčenlivosti zaměstnance poskytnutí informací na písemné vyžádání orgánu činného v trestním řízení. Stěžovatel namítl, že pokud skutečně soud požadoval opakovaně zbavení mlčenlivosti, mohl tak učinit pouze dozorčí orgán, tedy orgán státního dozoru nad pojišťovnictvím, kterým je Ministerstvo financí a žádost soudu tedy měla směřovat tomuto orgánu. Stěžovatel vyslovil domněnku, že pod hrozbou sankce pořádkovou pokutou nelze ze strany soudu vymáhat neplatné, nemožné či protiprávní úkony. Z uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby vrchní soud stížnosti vyhověl a usnesení v plném rozsahu zrušil.

Vrchní soud v Olomouci přezkoumal z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr.ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení předcházející a přitom zjistil, že stěžovatel je subjektem, jemuž zákon přiznává oprávnění napadnout shora citované usnesení stížností (§ 142 odst. 1 tr.ř.), stížnost byla podána proti rozhodnutí, u kterého to zákon připouští (§ 66 odst. 4 tr.ř.) a stížnost byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 143 odst. 1 tr.ř. Po přezkoumání věci pak vrchní soud podané stížnosti přisvědčil, byť ne ve všech směrech.

Především je třeba uvést, že uložení pořádkové pokuty je jedním z krajních prostředků udržení autority orgánů činných v trestním řízení, respektování jejich příkazů a zachování důstojnosti jednání před nimi. Pořádkovou pokutu lze uložit nejen fyzické, ale rovněž i právnické osobě, jak tomu bylo v tomto případě. V případě, že důvodem uložení pořádkové pokuty je neuposlechnutí příkazu nebo nevyhovění výzvě, které byly dány podle trestního řádu, může být pořádková pokuta uložena pouze tomu subjektu, kterému byl dán příkaz, nebo který byl vyzván a jehož povinnosti vyhovět příkazu či výzvě orgánů činných v trestním řízení odpovídá jeho oprávnění i schopnost splnit takový příkaz nebo takovou výzvu. V daném případě vrchní soud považuje za potřebné uvést, že argumentace soudu prvého stupně je v podstatné části správná, když dovozuje, že má-li být v trestní věci vyslechnut jako svědek pracovník pojišťovny, je nutno tohoto ve smyslu § 99 odst. 2 tr.ř. zprostit povinnosti mlčenlivosti. V tomto směru je tedy argumentace soudu prvého stupně rozvedená v písemném vyhotovení napadeného usnesení případná, přiléhavá a správná a vrchní soud k ní nemá čeho dodat. Správný je i výklad soudu prvého stupně ustanovením , odst. 2 , a to zejména v tom směru, že od aktu zproštění mlčenlivosti jsou oproštěny informace, jež pracovník pojišťovny poskytuje na písemné vyžádání orgánu činného v trestním řízení. Tuto situaci však nelze zaměňovat s výslechem pracovníka pojišťovny jako svědka, neboť jde o zcela jinou situaci, kdy nejde o získání informací formou písemného dožádání, nýbrž zcela kvalitativně odlišnou formou - výslechem osoby. Písemné předvolání svědka nelze zaměňovat za písemné vyžádání informací, neboť v písemném předvolání svědka není obsažen důvod, pro který by měla být prolomena jeho povinnost mlčenlivosti tak, jak lze dovodit z ustanovení citovaného zákona. Nelze rovněž přehlédnout, že zatímco poskytování informací k písemnému vyžádání orgánu činného v trestním řízení je plně pod kontrolou subjektu, který informace poskytuje, v případě výslechu osoby je tomu jinak, kdy této osobě dopředu nejsou známy skutečnosti, na které je, resp. může být, konkrétně dotazována, a to nejen ze strany orgánu činného v trestním řízení, ale i ze strany dalších účastníků řízení - v případě trestního řízení např. státního zástupce, obhájce či dokonce obžalovaného. Je evidentní, že v případě, že by svědek – pracovník pojišťovny poskytl informace předpokládané v ustanovení výše citovaného zákona o pojišťovnictví k dotazu např. obžalovaného, nešlo by rozhodně o poskytnutí informací k žádosti orgánu činného v trestním řízení. Všechny tyto skutečnosti vedou vrchní soud k závěru, že v případě výslechu svědka nepostačuje užití ustanovení , odst. 2 o pojišťovnictví, nýbrž je nutno zákonným způsobem osobu, která takové informace má v pozici svědka orgánu činnému v trestním řízení poskytnout, zprostit povinnosti mlčenlivosti. Potud vrchní soud zcela souhlasí s argumentací soudu prvého stupně.

Pokud však soud prvého stupně dovodil, že ve smyslu § 99 odst. 2 tr.ř. může být pracovník pojišťovny zproštěn povinnosti mlčenlivosti pojišťovnou samotnou, neboť je to právě ona, v jejíž zájmu je jejím pracovníkům povinnost mlčenlivosti uložena, pak takový názor nelze považovat za správný. Povinnost mlčenlivosti pracovníků pojišťovny je totiž dána nejen v zájmu pojišťovny samotné, ale zejména v zájmu osob, které u příslušné pojišťovny sjednaly pojištění. Jde o obdobnou situaci jako v případě povinnosti mlčenlivosti zaměstnanců a pracovníků bankovních ústavů, která je těmto uložena nikoliv toliko v zájmu bankovního u, ale zejména v zájmu klientů takového u. Nelze tedy z ustanovení tr.ř. dovodit, že pojišťovna je orgánem, po kterém lze požadovat vyjádření, zda zprošťuje povinnosti mlčenlivosti své zaměstnance a své pracovníky. V takovém případě by bylo nutno postupovat ve smyslu ustanovení a vyžádat zproštění povinnosti mlčenlivosti zaměstnance pojišťovny od Ministerstva financí České republiky.

S ohledem na výše uvedené tedy vrchní soud uzavírá, že v daném případě nebyla K. pojišťovna, a.s., P. subjektem, který by byl oprávněn a schopen splnit výzvu soudu, směřující k vyjádření stran zproštění povinnosti mlčenlivosti svého pracovníka, a proto tomuto subjektu nemohla být uložena za nesplnění této výzvy pořádková pokuta ve smyslu § 66 odst. 1 tr.ř. Navíc nelze přehlédnout, že ve výroku napadeného usnesení bylo nesprávně uvedeno sídlo pojišťovny, když bylo použito sídlo její agentury ve Zlíně, namísto sídla zapsaného pro uvedený subjekt v obchodním rejstříku.

Z uvedených důvodů tedy vrchnímu soudu nezbylo, než napadené usnesení podle § 149 odst. 1 tr.ř. zrušit bez dalšího s tím, že nového rozhodnutí ve věci není třeba.