Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3440/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti P. O., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného advokátkou Mgr. Petrou Severovou, sídlem 5. května 163, Sokolov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. -137 ze dne 24. září 2025 a usnesení Okresního soudu v Sokolově č. j. -107 ze dne 14. srpna 2025, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d a právo na osobní svobodu podle y. K tomu mělo dojít zamítnutím jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel si odpykává trest odnětí svobody a podal žádost o podmíněné propuštění, kterou Okresní soud v Sokolově napadeným usnesením zamítl. Stížnost stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí byla napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni taktéž zamítnuta. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel sice splnil podmínku výkonu třetiny uloženého trestu, avšak svým chováním po právní moci rozsudku neprokázal, že se napravil, a nelze prozatím ani očekávat, že v budoucnu povede řádný život.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy splnění podmínky polepšení posoudily formalisticky, neboť okresní soud sice rekapituloval skutečnosti svědčící o polepšení, přesto splnění uvedené podmínky odmítl s tím, že aktivity stěžovatele jsou formální a účelové. Podle stěžovatele má ale institut podmíněného propuštění odsouzeného právě motivovat k aktivnímu a ukázněnému chování ve výkonu trestu, motivace perspektivou propuštění tak nemůže význam resocializačních aktivit diskvalifikovat. Soudy by podle stěžovatele měly konkrétně vysvětlit, proč jde o projevy bez reálného významu pro nápravu a jaké jiné projevy nápravy očekávají, jak vyžaduje i judikatura Ústavního soudu. Okresní soud dále údajně kladl rozhodující důraz na to, že stěžovatel údajně nemá dostatečný náhled na trestnou činnost, což má být v rozporu s nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 31. 7. 2024. Stěžovatel konečně nesouhlasí ani s tím, jak soudy vyhodnotily stěžovatelovy vyhlídky na svobodě. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že po odsouzených nelze vyžadovat nedosažitelný standard jistoty, zvláště když právní řád poskytuje soudům nástroje pro řízení rizik po propuštění, které soudy v této věci ani nezvažovaly.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud v obecné rovině souhlasí s některými základními východisky stěžovatelovy ústavní stížnosti, má však za to, že zejména krajský soud odůvodnil své rozhodnutí a závěr, že stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění nebylo možné vyhovět, podrobněji a přesvědčivěji, než jak je v ústavní stížnosti prezentováno.

6. Krajský soud totiž poukázal i na to, že stěžovatel se po právní moci odsuzujícího rozsudku dopustil další trestné činnosti, a přihlédl také k tomu, že stěžovatel byl teprve krátce před vydáním napadených rozhodnutí přeřazen do I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 12. 2. 2026). V návaznosti na to soud stěžovateli sdělil i to, jak by měl dále postupovat k posílení svých šancí na podmíněné propuštění, tedy mimo jiné že by si nyní měl udržet zařazení do uvedené skupiny a navázat požadovanou spolupráci s probačním úředníkem, která dosud řádně neproběhla. Takové odůvodnění se nepříčí stěžovatelem zmiňované judikatuře Ústavního soudu. Nepříčí se jí pak ani přihlédnutí okresního soudu (krajským soudem navíc upozaděné) k náhledu stěžovatele na trestnou činnost, které i s ohledem na celkový obsah obou napadených rozhodnutí nelze vnímat jako stanovení nepodkročitelné podmínky propuštění v podobě doznání stěžovatele (viz bod 28 cit. nálezu

sp. zn.

). Soudy tedy řádně odůvodnily, proč u stěžovatele neshledaly naplnění podmínky nápravy, a proč tedy nebylo jeho žádosti vyhověno.

7. Pro úplnost lze dodat, že soudy nepochybily ani z hlediska posouzení prognózy vedení řádného života, u níž se podrobně zabývaly mimo jiné tím, zda má stěžovatel po propuštění kde bydlet a pracovat. Jejich úvahy pak Ústavní soud oproti stěžovateli nevnímá tak, že by soudy vyžadovaly nedosažitelný standard jistoty - nic takového z jejich rozhodnutí neplyne.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2026

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu