Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
24 C 400/2025-50
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Tomanem ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně., se sídlem v Adresa žalobkyně, IČO: IČO žalobkyně, zastoupené Jméno Zástupce, advokátkou se sídlem v Anonymizováno, proti žalovanému Jméno žalovaného, narozenému Datum narození žalovaného, trvale bytem v Adresa žalovaného, o zaplacení 35 118 Kč s příslušenstvím, takto:
takto:
I. Žaloba, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 35 118 Kč s příslušenstvím, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 35 118 Kč s příslušenstvím, se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 5. 2. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že žalovaný uzavřel dne 13. 12. 2024 se společností právnická osoba pomocí prostředků komunikace na dálku (na webovém portálu www.Anonymizováno.cz) smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které od společnosti obdržel převodem na účet částku 22 000 Kč a částku 3 400 Kč, které se zavázal vrátit. Jelikož však nehradil řádně, prohlásila společnost celý zůstatek úvěru splatným a pohledávku za žalovaným následně postoupila žalobkyni. Žalovaná částka pak sestává z jistiny ve výši 21 949 Kč a smluvních úroků ve výši 13 169 Kč.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Z listin y nazvané smlouva o revolvingovém úvěru Anonymizováno č. hodnota soud zjistil, že je datována 13. 12. 2024 a obsahuje ujednání o tom, že společnost Anonymizováno (dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“) poskytne žalovanému převodem na účet č. č. účtu úvěr do výše limitu 22 000 Kč a žalovaný tyto peněžní prostředky bude postupně vracet v měsíčních splátkách spolu s placením úroku ve výši 150 % ročně a dalšími poplatky, přičemž tato splátka je proměnlivá s počáteční výší 3 812 Kč. Tato listin listina však neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis žalovaného. Další skutečnosti soud pro níže vyložený právní názor nezjišťoval, stejně jako žádná skutková zjištění nečinil ze všeobecných obchodních podmínek.
4. Ze sdělení společnosti právnická osoba. soud zjistil, že majitelem a disponentem účtu č. č. účtu je žalovaný v této věci a na tento účet obdržel od společnosti dne 13. 12. 2024 částku 22 000 Kč a dne 17. 12. 2024 částku 3 400 Kč. Totéž se podává z žalobkyní předloženého výpisu z účtu.
5. Z dopisu ze dne 14. 5. 2025 soud zjistil, že jím společnost oznamovala žalovanému, že vzhledem k jeho prodlení celý zůstatek úvěru ke dni 14. 5. 2025 zesplatnila.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024, jejího dodatku ze dne 12. 12. 2024 a části seznamu soud zjistil, že se společnost se žalobkyní dohodla na postoupení souboru pohledávek včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení.
7. Z dopisu ze dne 19. 6. 2025 soud zjistil, že jím společnost oznamovala žalovanému, že pohledávku za ním postoupila žalobkyni.
8. Z dopisu ze dne 19. 6. 2025 soud zjistil, že jím tehdejší zástupce žalobkyně žalovaného vyzýval k úhradě dluhu ze smlouvy č. hodnota uzavřené se společností ve výši 43 049,75 Kč s tím, že pokud tak do tří dnů neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že tento dopis byl žalovanému odeslán 19. 6. 2025.
9. Po zhodnocení shora uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, mohl soud pouze uzavřít, že žalobkyně a její právní předchůdkyně disponuje osobními údaji žalovaného, tedy jménem, bydlištěm, rodným číslem a číslem jeho účtu, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na účet č. č. účtu poskytla dne 13. 12. 2024 částku 22 000 Kč a dne 17. 12. 2024 částku 3 400 Kč. Pohledávku za žalovaným pak společnost postoupila žalobkyni.
10. Ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu) pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní [§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ], přičemž neúčastí při jednání se vzdala dobrodiní poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně se omezila na předložení smlouvy o revolvingovém úvěru a obchodních podmínek, avšak ani jedna z uvedených listin neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou žalobkyně komunikovala, je právě žalovaný v této věci.
11. Třeba rovněž poukázat, že na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
12. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1 , 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně právní předchůdkyně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měl být úvěr již zesplatněn a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. Pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření.
13. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.
14. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
15. V projednávaném případě žalobkyně pouze uvedla, že její právní předchůdkyně žalovaného lustrovala v některých registrech, k čemuž však nemá žádné podklady. Pro uvedené soudu nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na tvrzenou smlouvu o úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou i z důvodu podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 o. z.
16. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky celkem ve výši 25 400 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Z žalobních tvrzení a zejména ze struktury žalované částky, kdy jistina je požadována nižší, než byla žalovanému poskytnuta, je zřejmé, že žalovaný musel po určitou dobu dluh hradit, není ovšem vůbec zřejmé, kolik a kdy uhradil. Žalobkyně takovou skutečnost v návrhu netvrdí (což je její primární procesní povinností) a nevyplývá to ani z žádného z provedených důkazů. Jelikož bezdůvodné obohacení tvoří částka poskytnutá mínus částka žalovaným uhrazená, neměl soud dostatek podkladů pro výpočet dlužné pohledávky. Žalobkyni se tudíž nepodařilo prokázat, v jaké výši se žalovaný obohatil, a z toho důvodu soudu nezbylo než žalobu v celém rozsahu zamítnout.
17. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř. ). V daném případě byl úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř. ). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.