Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Cmo 241/2017-85

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Grollové a soudkyň JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Andrey Esterkové v právní věci

žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce

bytem Adresa žalobce

proti

žalované: „Jméno žalované.“, IČO IČO žalované

sídlem Adresa žalované

zastoupená advokátem Jméno advokáta

sídlem Adresa advokáta

o poskytnutí informací, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2017, č. j. -30

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2017, č. j. -30 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2017, č. j. -30 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 7. 10. 2015 se žalobce coby společník žalované domáhal, aby soud uložil žalované povinnost splnit svou informační povinnost vůči žalobci a předložila mu k nahlédnutí a pořízení si kopií vlastní technikou v rozsahu 30 hodin: a) veškeré faktury, které žalovaná vydala a přijala ode dne 6. 11. 2014 do dne 8. 9. 2015, b) veškeré platby, které žalovaná ode dne 6. 11. 2014 do dne 8. 9. 2015 uskutečnila ve prospěch Anonymizováno, nar. 25. 3. 1983, c) veškeré výpisy ze všech bankovních účtů žalované ode dne 6. 11. 2014 do dne 8. 9. 2015, d) účetní deník žalované za čtvrtý kvartál roku 2014 a za první, druhý a třetí kvartál roku 2015, e) hlavní knihu žalované za čtvrtý kvartál roku 2014 a za první, druhý a čtvrtý kvartál roku 2015, f) veškeré revizní zprávy provedené v domě na adrese v adresa, ve vlastnictví žalované ode dne 6. 11. 2014 do 8. 9. 2015, g) veškeré objednávky učiněné žalovanou u třetích stran ode dne 6. 11. 2014 do dne 8. 9. 2015, h) seznam úkonů právní služby, které byly žalované poskytnuty Jméno advokáta, advokátem, ode dne 6. 11. 2014 do dne 8. 9. 2015.

2. Městský soud v Praze ve výroku uvedeným rozsudkem vyhověl v celém rozsahu žalobě (výrok I.) a uložil žalované povinnost uhradit žalobci na náhradu nákladů řízení 26 684 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). V odůvodnění kromě jiného soud uvedl, že pokud se společnost nepodřídila , o obchodních korporacích (dále jen „ “), neznamená to, že se budou nově vzniklé vztahy řídit stále obchodním zákoníkem, neboť se jedná o novou právní úpravu a nová právní úprava je závazná pro všechny. Znamená to, že pokud je rozpor mezi starou právní úpravou a novou právní úpravou, stará právní úprava se stává automaticky neplatnou. Společnost neumožnila žalobci řádně nahlédnout do účetních dokladů a dalších dokumentů společnosti, ač je to jeho právo, a účelově se tomuto vyhýbá s odkazem pouze na možnost nahlédnout do těchto dokladů na valné hromadě. Valnou hromadu se však nedaří svolat, jelikož jak plyne z společenské smlouvy, musí být přítomni všichni společníci, aby se mohla konat. Obrana žalované odporuje dikci z. o. k., když společníci mají právo na informace i mimo valnou hromadu. Rovněž tak je právem společníka pořizování kopií, které potřebuje k výkonu svých práv. Je tedy zcela logické, že žalobci nezbyla jiná možnost, než podat tuto žalobu, kterou by soud nařídil žalované povinnost umožnit žalobci jako společníku nahlédnout do jím požadovaných dokumentů společnosti, a proto žalobě v celém rozsahu vyhověl. Na posuzovanou věc soud aplikoval ustanovení , , a z. o. k. Nákladový výrok je odůvodněn

3. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 22. 8. 2019, č. j. -52 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud kromě jiného uvedl, že na danou věc dopadá ust. , o obchodních korporacích (dále jen „ “), neboť právo společníka požadovat od jednatelů informace o záležitostech společnosti, nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat tam obsažené údaje je právem společníka, nikoliv statusovou věcí právnické osoby. Zároveň odvolací soud uvedl, že již v usnesení ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. dospěl k závěru, že „práva a povinnosti společníků reflektovaná ust. jsou práva a povinnosti společníků společnosti s ručením omezeným uvedená či vyplývající z ust. -124 obchodního zákoníku.“ Ustanovení a ZOK jsou kogentní (donucující), pouze v ZOK je kogentní výčet jednotlivých oprávnění v rámci práva na informace neuzavřený – společenskou smlouvou ho lze rozšířit, nikoliv však zúžit. Ustanovení obch. zák. je s ustanoveními a ZOK ve zjevném rozporu. Postup soudu prvního stupně, který vyšel z právní úpravy z. o. k., je tak správný.

4. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, č. j. -76 byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2019, č. j. -52 k dovolání žalované zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí uvedl, že dovolání je přípustné podle pro řešení dovolatelkou formulované otázky, zda a z. o. k. jsou donucujícími ustanovení zákona o obchodních korporacích (ve smyslu z. o. k.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (byť zčásti přijaté po vyhlášení napadeného rozsudku). Dovolací soud mimo jiné citoval ust. , 5 z. o. k. s tím, že výkladem těchto ustanovení se zabýval již v R 31/2016. Zde vysvětlil, že z. o. k. upravuje výjimku z pravidla zakotveného v z. o. k. (podle něhož se obchodní korporace a jejich vnitřní poměry s účinností od 1. 1. 2014 řídí zákonem o obchodních korporacích), a to pro práva a povinnosti společníků obchodních korporací vzniklých před 1. 1. 2014. Ustanovení je projevem respektu zákonodárce ke smluvní autonomii společníků. Práva a povinnosti společníků těch obchodních korporací, které do zakladatelských právních jednání „neopsaly“ zákonnou úpravu práv a povinností společníků z obchodního zákoníku (bez ohledu na to, zda se společníci od ní odchýlit nechtěli či nemohli), spoléhajíce se na znění zákona, se tak i nadále řídí stejnými pravidly, která pro ně platila do 31. 12. 2013. Nově však již nejde o pravidla zákonná, ale – díky právní domněnce upravené v z. o. k. – o pravidla smluvní. Předpokladem je, že tato pravidla neodporují donucujícím ustanovením zákona o obchodních korporacích. Ustanovení z. o. k. se totiž nedotýká statusových otázek, jako například vymezení jednotlivých orgánů obchodních korporací a jejich působnosti, rozhodování orgánů (tj. zejména svolání, usnášeníschopnosti, hlasovacích většin, osvědčování rozhodnutí veřejnou u) atd. Ty se řídí od 1. 1. 2014 zákonem o obchodních korporacích ( z. o. k.). K tomu shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. (uveřejněné pod číslem 62/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. (uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud dále připomněl, že ustanovení a z. o. k. vyložil v rozsudku ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. , ve kterém mimo jiné uvedl, že si společníci společnosti s ručením omezeným mohou ve společenské smlouvě upravit právo na informace odlišně od zákona. Právo na informace mohou rozšířit, ale mohou jej také zúžit nebo stanovit přesnější pravidla, za nichž mají být informace poskytnuty. Vždy však musí respektovat základní smysl a účel práva společníka na informace; společníkovi by tedy úprava ve společenské smlouvě neměla fakticky znemožnit podílet se na řízení společnosti, resp. realizovat další, zákonem přiznaná práva, která společníkovi nemůže společenská smlouva odejmout. Pokud tedy odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že a z. o. k. jsou donucujícími ustanoveními zákona o obchodních korporacích (ve smyslu z. o. k.) – a proto jsou pro věc rozhodující ustanovení zákona o obchodních korporacích o právu na informace – je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné. Jestliže se totiž společnost změnou svojí společenské smlouvy nepodřídila zákonu o obchodních korporacích, potom pro řešení otázky, zda se má za to, že jsou obsahem společenské smlouvy společnosti ( z. o. k.) i ustanovení obchodního zákoníku o právu na informace ( obch. zák.), není rozhodující, zda byl v režimu obchodního zákoníku rozsah práva společníka společnosti s ručením omezeným na informace užší, než v režimu zákona o obchodních korporacích. Rozhodující je, zda společníkovi úprava obchodního zákoníku ( obch. zák.) fakticky znemožňuje podílet se na řízení společnosti (ve smyslu zákona o obchodních korporacích), resp. zda společníkovi úprava obchodního zákoníku fakticky znemožňuje realizovat další, zákonem přiznaná práva, která mu společenská smlouva (v režimu zákona o obchodních korporacích) nemůže odejmout.

5. Odvolací soud tak opětovně přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle a 212a a vycházeje ze shora uvedených právních závěrů Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně vyložil přechodná ustanovení , 5 z. o. k. a dispozitivní ustanovení a z. o. k., v důsledku čehož se nezabýval otázkou nastíněnou dovolacím soudem, jejíž posouzení je rozhodné pro aplikaci příslušné právní normy.

6. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tak neúplné a tudíž nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů dle Odvolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( ), rozsudek soudu prvního stupně zrušil dle a věc mu podle vrátil k dalšímu řízení, v němž bude soud postupovat ve shora naznačeném směru, tedy provede řádný výklad přechodných ustanovení , 5 z. o. k. i dispozitivních ustanovení a z. o. k. ve vazbě na ujednání obsažené ve společenské smlouvě žalované a teprve následně posoudí, zda a popřípadě v jakém rozsahu je žalobou uplatněný nárok po právu.

7. O nákladech řízení odvolací soud nerozhodoval, protože tímto rozhodnutím se řízení nekončí ( , a contrario). O nákladech odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.