Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
22 C 218/2025-39
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky
proti
žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované
o zaplacení 53 906,93 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 350 Kč od 23. 4. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 51 556,93 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 42 659 Kč od 1. 9. 2024 do 22. 4. 2025, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 40 309 Kč od 23. 4. 2025 a úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 2 350 Kč od 23. 4. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 350 Kč od 23. 4. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 51 556,93 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 42 659 Kč od 1. 9. 2024 do 22. 4. 2025, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 40 309 Kč od 23. 4. 2025 a úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 2 350 Kč od 23. 4. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Žalobkyně se domáhala zaplacení 53 906,93 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne 13. 10. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota a na základě této smlouvy poskytla žalované 43 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala kromě jistiny zaplatit žalobkyni poplatek ve výši 44 192 Kč, jenž je součtem kapitalizovaného úroku ve výši 33 499 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 9 193 Kč, přičemž celkovou částku 91 062 Kč se žalovaná zavázala žalobkyni splatit ve 30 měsíčních splátkách po 3 036 Kč. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkem žalovaná žalobkyni uhradila pouze 40 650 Kč a zůstala jí tak dlužna 42 659 Kč. V žalobě pak žalobkyně požadovala částku 42 659 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 9. 2024 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 11 247,93 Kč (tj. ve výši 0,1 % denně z částky 41 659 Kč od 31. 8. 2024 do 28. 5. 2025).
Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které jí sdělila žalovaná o své osobní a finanční situaci, přičemž tyto údaje byly doloženy patřičnými listinami a zaznamenány do zákaznické karty. Žalobkyně konkrétně co se příjmu žalované týče vycházela potvrzení o příjmu žalované za měsíc září 2021. Žalobkyně dále nahlédla do interních a externích databází (interní black-list, databáze stávajících klientů, databáze minulých klientů, insolvenční rejstřík). Žalovaná přitom výslovně prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. Veškerá zjištěná data pak byla vyhodnocena formou tzv. scoringu, tj. zhodnocení dat na základě analytického modelu pomocí počítačového programu zohledňující sociální, demografická a finanční data.
Žalovaná nároky žalobkyně neuznala. Uvedla, že ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nachází nepřiměřené smluvní podmínky, které jsou v rozporu s dobrými mravy. Rovněž poplatek za uzavření smlouvy ve výši 44 192 Kč je nepřiměřený. Dále žalovaná poukázala na to, že žalobkyně uvedla, že žalovaná obchodní zástupkyni žalobkyně sdělila, že nemá jiné spotřebitelské úvěry u jiné společnosti, což není pravda, neboť žalovaná v době uzavření smlouvy měla sjednáno již pět jiných úvěrů. Žalobkyně tedy před uzavřením smlouvy řádně nezkoumala bonitu žalované. Žalovaná má za to, že smlouva je tak neplatná od samého počátku a odmítá proto platit úroky a poplatky. Žalovaná potvrdila, že uhradila žalobkyni již celkem částku 40 650 Kč a má proto za to, že zbývá doplatit již jen 2 350 Kč.
Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 13. 10. 2021 byla mezi žalovanou a žalobkyní uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo smlouvy Anonymizováno, na základě níž žalobkyně poskytla žalované v hotovosti 43 000 Kč. Žalovaná se pak zavázala tuto částku společně s poplatkem ve výši 44 192 Kč (tvořeným úrokem ve výši 33 499 Kč, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatkem za komfortní a flexibilní splácení ve výši 9 193 Kč a dále s poplatkem za pojištění ve výši 3 870 Kč (tj. celkem 91 062 Kč) žalobkyni vrátit v 30 měsíčních splátkách po 3 036 Kč. Součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru byly smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně dále doložila standardní informace o spotřebitelském úvěru a zařazení zákazníka do pojistného programu.
Ze Zákaznické karty (žádost o spotřebitelský úvěr) podepsané žalovanou ze dne 13. 10. 2021 soud zjistil, že dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí úvěru zaměstnána na plný úvazek jako dispečer s pravidelným čistým měsíčním příjmem 49 150 Kč, což mělo být ověřeno potvrzením o příjmu za období 9/2021; žalovaná zde dále uvedla další čisté příjmy domácnosti ve výši 15 000 Kč měsíčně a odhadované měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalované uvedeno, že bydlí s rodiči, je svobodný a vyživuje jednu osobu. Žalovaný také uvedl, že nemá úvěr u jiné společnosti a nesplácí žádné splátky. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalované byla částka ve výši 43 000 Kč poskytnuta dne 13. 10. 2021; dále bylo zjištěno, jak žalovaná postupně úvěr splácela a že na splátkách žalobkyni uhradila celkem 40 650 Kč.
Předžalobní výzvou ze dne 2. 4. 2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky z výše uvedené smlouvy ve výši 2 350 Kč, a to ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení této výzvy. Dle dodejky byla výzva žalované doručena 15. 4. 2025. Totožná předžalobní výzva byla zaslána i jméno FO.
Soud neprovedl důkaz svědeckou výpovědí jméno FO (obchodního zástupkyně žalobkyně) z důvodů, které budou v podrobnostech osvětleny níže.
Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak tento institut upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku : „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byly poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
Pokud jde o příjem žalované, ten nebyl doložen žádnými listinami a informace o jeho výši pocházela pouze ze zákaznické karty, kde jej vyčíslila sama žalovaná. Údajně měl být ověřen potvrzením o příjmu za období 9/2021, avšak žádné takové potvrzení žalobkyně soudu nepředložila. Ani další čisté příjmy domácnosti ve výši 15 000 Kč měsíčně nebyly ničím doloženy. Příjmy žalované tak nebyly ze strany žalobkyně řádně ověřeny. Co se týče výdajové stránky, zde se žalobkyně opět spokojila pouze s údaji od žalované, které nijak neověřovala, ačkoli byly podezřele nízké. Jak již bylo uvedeno, soud neprováděl důkaz svědeckou výpovědí obchodní zástupkyně jméno FO, která měla být sjednávání úvěrové smlouvy přítomna a který měl podpořit tvrzení žalobkyně, že řádně zkoumala při uzavření smlouvy úvěruschopnost žalované. I kdyby totiž svědkyně potvrdila, že žalovaná při osobním jednání skutečně uvedla, že bydlí u rodičů, vyživuje jednu osobu, nesplácí jiné úvěry a vyčíslila výši svých výdajů, nic to nemění na tom, že žalobkyně neučinila žádné kroky k ověření těchto tvrzení, tj. k dispozici neměla a nemá (respektive soudu nepředložila) listin y, které by tato tvrzení dokládaly (například výpisy z účtu, předpis záloh na služby, čestné prohlášení rodičů, výpisy z úvěrových registrů atd.); žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru má přitom povinnost tyto listin y po stanovenou dobu uchovávat podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru.
K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.
Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistiny ve výši 43 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku : „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že žalovaná žalobkyni na svůj závazek vrátit 43 000 Kč uhradila celkem 40 650 Kč, a zůstala tak žalobkyni na jistině dlužna 2 350 Kč. Tuto částku soud žalobkyni přiznal.
Co do zaplacení této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalované s úhradou na zaslanou předžalobní výzvu, která byla žalované doručena dne 15. 4. 2025. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla touto upomínkou vyzvána k úhradě nejpozději do 7 dnů od jejího doručení, tj. do 22. 4. 2025, tak ode dne následujícího, tj. ode dne 23. 4. 2025, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 o. z.: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala ve výši 12,75 % ročně (tj. ve výši vyšší, než činila zákonná výše ke dni 23. 4. 2025), soud však žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši zákonné sazby k prvním dni prodlení, tj. ve výši 12 % ročně z částky 2 350 Kč za období od 23. 4. 2025 do zaplacení.
Zbylé nároky byly soudem zamítnuty. Soud tedy žalobu zamítl co do částky 40 309 Kč, co do smluvní pokuty ve výši 11 247,93 Kč, co do úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 42 659 Kč od 1. 9. 2024 do 22. 4. 2025, co do úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 40 309 Kč od 23. 4. 2025 a co do úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 2 350 Kč od 23. 4. 2025 do zaplacení.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Právo na náhradu nákladů řízení tak má žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná.
Náklady řízení žalované sestávají z náhrady nákladů v paušální výši. Podle § 151 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. platí, že účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Tím je vyhláška č. 254/2015 Sb. , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška“). Žalované v souladu s § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky náleží náhrada za 1 úkon (vyjádření k žalobě ze dne 18. 11. 2025), a to ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky). Celková výše nákladů žalované tak činí 300 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.