Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 235/2026

26 Cdo 235/2026-325

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně ALKRON a.s., se sídlem v Jeseníku, Masarykovo nám. 150/24, IČO 25399764, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, proti žalovanému městu Jeseník, se sídlem v Jeseníku, Masarykovo nám. 167/1, zastoupenému JUDr. Patrikem Nešporem, advokátem se sídlem v Jeseníku, V Oblouku 170/1, o zaplacení částky 356 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 9. 2025, č. j. -270, takto:I. Dovolání se zamítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 329,90 Kč k rukám JUDr. Patrika Nešpora, advokáta se sídlem v Jeseníku, V Oblouku 170/1, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

2. Okresní soud v Jeseníku (soud prvního stupně) mezitímním rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, č. j. -227, rozhodl, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný s tím, že o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 9. 2025, č. j. -270, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 356 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 1. 1. 2024 do zaplacení zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

4. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že žalovaný, vlastník budovy č. p. 1341 na pozemku p. č. 435 v katastrálním území Jeseník, dne 23. 10. 2006 zveřejnil záměr pronajmout část Multifunkčního centra pro cestovní ruch a lázeňství na Masarykově náměstí v Jeseníku, zahrnující „objekt Obchodního centra“ (dále jen „Centrum obchodu a služeb“). Účelem nájmu mělo být provozování služeb, provozoven, prodejen, vše pro cestovní ruch a lázeňství, a provozování veřejných WC a zájemce se měl zároveň zavázat umožnit řádné provozování Městského informačního centra, dále vytvoření minimálně 17 pracovních míst a 17 nebytových prostor (provozoven) nacházejících se v Centru obchodu a služeb. Uvedený počet pracovních míst a provozoven měl být nájemce oprávněn vytvořit rovněž prostřednictvím podnájemníků. Nájem měl být ujednán na dobu neurčitou počínaje dnem 1. 5. 2007, a to se čtyřletou výpovědní lhůtou. Žalobkyně na nabídku žalovaného úspěšně reagovala a mezi účastníky byla dne 30. 4. 2007 uzavřena smlouva o nájmu podle uveřejněného záměru s tím, že nájemné pro rok 2007 bylo stanoveno částkou 50 000 Kč měsíčně, pro roky 2008 až 2010 částkou 73 000 Kč měsíčně a v dalších letech částkou nájemného za poslední kalendářní rok navýšenou o blíže specifikovanou míru inflace. Výpovědí ze dne 1. 3. 2017 žalovaný nájem vypověděl bez udání důvodů a nájem skončil dne 31. 3. 2021. Většina podnájemníků, které během nájmu žalobkyně zajistila, za její součinnosti uzavřela nové podnájemní smlouvy se společností Technické služby Jeseník, a. s. (dále jen „TS Jeseník“), jež se počínaje dnem 1. 4. 2021 stala novým nájemcem Centra obchodu a služeb na základě smlouvy o nájmu uzavřené s žalovaným dne 26. 3. 2021.

5. Za správný považoval i závěr soudu prvního stupně, že na smlouvu o nájmu ze dne 30. 4. 2007, kterou smluvní strany výslovně podřídily tehdy účinné právní úpravě , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, je nutno od 1. 1. 2014 aplikovat a násl. o. z. Na rozdíl od soudu prvního stupně však s odkazem na komentářovou literaturu uzavřel, že žalobkyně nemá právo na náhradu za převzetí zákaznické základny ve smyslu o. z. Dovodil, že citované ustanovení zakládá zvláštní náhradový nárok smluvnímu uživateli (nájemci, podnájemci apod.) prostoru sloužícího k podnikání, který pronajatý prostor k podnikání fakticky užívá, zejména v něm provozuje obchodní činnost či poskytuje služby, jež nejsou vázány na osobu uživatele z důvodu jeho specifických vlastností či charakteru (jeho zvláštní odbornost či jeho postavení na trhu s ohledem na jeho dobré jméno), a současně uživatel svou činnost zaměřuje vůči předem nevymezené a neomezené skupině osob (veřejnosti), která zboží či služby od uživatele opakovaně nakupuje. Zdůraznil, že žalobkyně je podnikatelkou a jako taková nese tzv. podnikatelské riziko. Z vlastní vůle vstoupila do nájemního vztahu s žalovaným, přičemž věděla, že na základě nájemního vztahu jí vzniká právo pouze na dočasné užívání cizí věci, které může být podle smluvních ujednání kdykoli i jednostranně ukončeno. Rovněž věděla, že si pronajímá část nemovitosti s prostorami pro obchod a služby, jež nebyly obsazeny, a že bude muset vyvinout úsilí, aby v nich mohly být provozovány obchody či služby, což jí bylo kompenzováno sníženým počátečním nájemným. Protože ze samotné nájemní smlouvy právo na jakoukoli náhradu nevyplývá, nemohla být v legitimním očekávání, že by jí po skončení nájmu měl žalovaný cokoli kompenzovat.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání. Namítala, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. , když vyslovil názor, že „si účastníci žádnou náhradu nesjednali“,ačkoli z výše citovaného rozsudku vyplývá, že § 2315 o. z. lze aplikovat i na nájemní vztahy k prostorům určeným k podnikání založeným před 1. 1. 2014. Dáleměla za to, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda nárok na náhradu za převzetí základny podle § 2315 o. z. má nájemce jen tehdy, pokud je poskytovatelem přímých služeb (jako např. provozovatel kavárny, opravář obuvi atd.), nebo takový nárok má i nájemce, jehož předmětem činnosti je získávání podnájemníků. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně.

7. Žalovaný ve vyjádření k dovolání považoval napadený rozsudek za věcně správný a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( , , vezněnípozdějších předpisů, dále jen „ “), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), a poté se zbýval jeho přípustností.

9. Dovoláním nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu, že smlouvu o nájmu ze dne 30. 4. 2007 podřízenou režimu , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, je nutno od 1. 1. 2014 posuzovat jako smlouvu o nájmu prostoru sloužícího k podnikání podle a násl. o. z.

10. Přípustnost dovolání podle nezakládá námitka dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. , uveřejněného pod č. 19/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2024“).

11. Je možné souhlasit s dovolatelkou, že z jeho odůvodnění vyplývá, že § 2315 o. z. lzeaplikovat i na nájemní vztahy k prostorům určeným k podnikání založeným před 1. 1. 2014. Odvolací soud ale tento závěr respektoval a zkoumal, zda v projednávané věci jsoupro aplikaci citovaného ustanovení splněny podmínky. Poté, když dovodil, že podmínky pro aplikaci § 2315 o. z. splněny nejsou, zabýval se dále tím, zda takový nárok nezakládá samotná smlouva a v tomto kontextu také uvedl, že „si účastníci žádnou náhradu nesjednali“. Jinými slovy, dovodil, že žalobkyni nárok na náhradu za převzetí zákaznické základny nevznikl ani ze zákona (podle § 2315 o. z.), ani ze smlouvy. Od R 19/2024 se přitom nijak neodchýlil.

12. Dovolacím soudem však dosud nebyla vyřešena otázka, zda zákaznickou základnu vesmyslu o. z. mohou tvořit podnájemci, jimž nájemce podnajal prostory sloužící k podnikání. Dovolání je proto přípustné podle , není však důvodné.

13. Podle § 2315 o. z. skončí-li nájem výpovědí ze strany pronajímatele, má nájemce právona náhradu za výhodu pronajímatele, nebo nového nájemce, kterou získali převzetímzákaznické základny vybudované vypovězeným nájemcem. Nájemce toto právo nemá, byl-li z nájmu vypovězen pro hrubé porušení svých povinností.

14. Pojem zákaznické základny není v zákoně definován, ale obecně se jí rozumí skupina zákazníků, kteří opakovaně nakupují produkty nebo využívají služby konkrétní firmy čiznačky (srov. např. https://en.wikipedia.org/wiki/customer_base). Podstatným je přitom právě to, že jde o zákazníky, kteří se pravidelně vracejí, protože se vychází z toho, že takoví zákazníci představují stabilní příjem, náklady na jejich udržení jsou nižší než na získání nových zákazníků, firmu či značku doporučí dalším zákazníkům atd.

15. Jak Nejvyšší soud uvedl již ve zmíněném R 19/2024, v poměrech nájmu prostoru sloužícího k podnikání se zákaznická základna jako hospodářsky využitelný statek pojí výlučně s podnikáním nájemce provozovaným v najatém prostoru a její vytvoření lze chápat též jako zvláštní způsob zhodnocení tohoto prostoru.

16. Půjde tak o zákazníky, kteří opakovaně nakupují produkty nebo využívají služby nabízené nájemcem v pronajatém prostoru. Musí tudíž jít o prostor, který je přístupný zákazníkům, ať již předem neomezenému okruhu (např. restaurace, kavárny) nebo jen těm registrovaným (např. fitness centra s povinným členstvím). Vybudování zákaznické základny proto zásadně nebude přicházet v úvahu v těch prostorech, v nichž nedochází ke kontaktu sezákazníky vůbec či k němu dochází jen příležitostně (např. kanceláře, sklady). Ovybudování zákaznické základny ve smyslu § 2315 o. z. také zpravidla nebude možné hovořit ani v takových případech, kdy nabízené produkty či služby se budou pojit spíše s osobou nájemce a nikoli s pronajatým prostorem (např. pobočky bank či pojišťoven).

17. Obdobný výklad ostatně zastává rovněž komentářová literatura – srov. např. Hulmák, M. a kol.: VI. Závazkové právo. Zvláštní část ( –3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, , s. 520-522, a Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. . Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, na kterou přiléhavě poukázal odvolací soud. I autoři těchto komentářů se shodují v tom, že zákaznická základna musí být vázána na prostor sloužící podnikání (stejně také Kabelková,E., Dejlová, H.: Nájem a pacht v novém . Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, , s. 413-416) a tento prostor musí být spojen s návštěvami zákazníků.

18. Poukazuje-li dovolatelka v této souvislosti na činnost pojišťovacích zprostředkovatelů anamítá-li, že „zákaznickou základnou“ je soubor jejich klientů, přehlíží, že v jejich případěje vytvoření „zákaznické základny“ vázáno (pouze) na jejich vlastní činnost a nikoli na pronajatý prostor. Nejde tedy o srovnatelnou právní úpravu.

19. Podnájemce, jemuž nájemce (jednou) podnajal prostory sloužící k podnikání, tudíž nemůže být považován za pravidelného zákazníka a skupina takových podnájemců za zákaznickou základnu ve smyslu § 2315 o. z.

20. Nadto aplikace citovaného ustanovení v projednávané věci by nepřipadala v úvahu i z dalšího důvodu.

21. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění, „účelem nájmu mělo být provozování služeb, provozoven, prodejen, vše pro cestovní ruch a lázeňství, a provozování veřejných WC a zájemce se měl zároveň zavázat umožnit řádné provozování Městského informačního centra, dále vytvoření minimálně 17 pracovních míst a 17 nebytových prostor (provozoven) nacházejících se v Centru obchodu a služeb. Uvedený počet pracovních míst a provozoven měl být nájemce oprávněn vytvořit rovněž prostřednictvím podnájemníků.“ Jinými slovy, nájemce se ve smlouvě zavázal k provozování (minimálně) 17 provozoven a bylo na něm, zdaje bude provozovat sám nebo zda jejich provozování zajistí prostřednictvím podnájemců. Jestliže tedy oslovil podnájemce a uzavíral s nimi podnájemní smlouvy k jednotlivým prostorám, nevytvářel svou zákaznickou základnu ve smyslu § 2315 o. z., ale plnil svůj závazek ze smlouvy o nájmu ze dne 30. 4. 2007. Kromě toho, skutečnost, že obsazení jednotlivých prostor vyžadovalo určitý čas a úsilí, mu byla kompenzována tím, že po dobu prvních čtyř let trvání nájemního vztahu platil snížené nájemné. Okolnost, že většina podnájemců následně uzavřela podnájemní smlouvy i s novým nájemcem, je v této souvislosti bez právního významu.

22. Dovodil-li v projednávané věci odvolací soud, že o. z. aplikovat nelze, je jeho závěr správný. Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – dovolání zamítl [ ].

23. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele naodklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě.

24. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal žalobkyni, kteránebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, jež vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tytonáklady sestávají z odměny advokáta v částce 9 740 Kč [ ve spojení s bodem 6, , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“], zpaušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 450 Kč (srov. a 3 AT) a z náhrady za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad ve výši 2 139,90 Kč ( a ), celkem tedy 12 329,90 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 10. 3. 2026

Mgr. Lucie Jackwerthová

předsedkyně

senátu