Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1603/2025

-115

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném zpředsedkyně JUDr. Martiny Vršanské asoudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a)P. H., b)L. Š., c)J. Š., d)L. H., e)J. Š., všichni zastoupeni JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem nám. Republiky 946, 293 01 Mladá Boleslav, proti žalované: UNIQA pojišťovna, a.s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, 160 00 Praha 6, zastoupená Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1043/11, 110 00 Praha 1, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobců protirozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. -91, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12. 9. 2024, č. j. -58, ve

spojení s

usnesením tohoto soudu ze dne 14. 10. 2024, č. j -64, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) 1

211

000 Kč s

příslušenstvím (výrok I), žalobcům b) a

c) 1 190

000 Kč s

příslušenstvím (výroky II a III), žalobkyním d) a e) 606

000 Kč s

příslušenstvím (výroky IV a V) a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výrok VI). Soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VII) a povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výrok VIII). Soud prvního stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že

dne 12. 1. 2023 došlo k

dopravní nehodě, při které zemřela paní K

. H. (dále jen „poškozená“). Viník dopravní nehody pan L. M. (dále jen „viník dopravní nehody“) se k

trestnému činu doznal formou prohlášení viny s projevenou lítostí nad

následkem trestného činu a byl pravomocně odsouzen pro přečin usmrcení z

nedbalosti rozsudkem Okresního soudu v

Mladé Boleslavi ze dne 15. 11. 2023, č. j. -492, a

byla mu uložena povinnost zaplatit žalobci a) 3 000

000 Kč, žalobcům b) a c) 2

500

000 Kč a žalobkyním d) a e) 1

500

000 Kč. Viník dopravní nehody měl se žalovanou uzavřenu smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Žalobce a) je

pozůstalým manželem, žalobci b) a c) jsou rodiči poškozené a žalované d) a e) jsou sestry poškozené. Žalobci dne 7. 8.

2023 nahlásili žalované existenci škodní události a dne 4. 1.

2024 byl žalované předložen pravomocný trestní rozsudek, avšak žalovaná nijak nereagovala, a to ani na dopis žalobců ze dne 30. 1. 2024, předžalobní upomínku ze dne 23.

2.

2024 a e-mail ze dne 4. 3. 2024. Soud prvního stupně při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy zohlednil, že viník se dopustil trestného činu z nedbalosti, svého činu litoval, avšak neomluvil se přímo žalobcům, úzké vazby žalobců k poškozené zemřelé ve

věku 35 let a skutečnost, že žalobcům nebylo plněno podle trestního rozsudku a žalovaná nezaplatila ani základní částky dovozované judikaturou. Soud prvního stupně na základě těchto kritérií modifikoval základní částku a žalobcům a) až c) přiznal přibližně 150 % toho

co v

obdobných případech náleží nejbližším osobám a žalobkyním d) a e) přibližně 75 % této částky.

2. Městský soud vPraze rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. -91, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku VI a nákladovém výroku VII a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, přičemž akcentoval nadstandardní vztahy poškozené se žalobci, postoj viníka dopravní nehody i jednání žalované. Odvolací soud neshledal vdané věci s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10 2017, sp. zn. , v dané věci předpoklady pro další navýšení náhrady přiznané soudem prvního stupně.

3. Rozsudek odvolacího soudu napadli včasným dovoláním žalobci, kteří nesouhlasí s tím, že odvolací soud v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. , a ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. , nenavýšil u všech žalobců základní hodnotu odškodnění ve formě vícenásobku, když nezohlednil mimořádné okolnosti věci. Mimořádné okolnosti žalobci spatřují v rozsahu psychických útrap vyplývajících z nadstandardních citových vazeb mezi žalobci a poškozenou, absenci účasti a omluvy viníka dopravní nehody a cynickém přístupu žalované, která rezignovala na zákonnou povinnost šetřit pojistnou událost, seznámit žalobce se svými závěry a poskytnout jim pojistné plnění. Soudy opomenuly zhodnotit potenciál rozvoje zemřelé, která se velmi intenzivně sebevzdělávala, a možnosti rozvoje vztahů se žalobci. Zohledněna nebyla ani ztráta podpory žalobce a) při výchově dětí, péči o domácnost a zahradu a materiálním zajištění chodu domácnosti. Soudy ani nezdůvodnily absenci jakéhokoliv navýšení odškodnění u žalobkyň d) a e). Žalobci se neztotožňují ani snázorem převládajícím vjudikatuře, že adhezní výrok trestního rozsudku, kterým je přiznána náhrada nemajetkové újmy za smrt blízké osoby v souvislosti s provozem motorového vozidla, není závazný pro pojistitele, který pojistil motorové vozidlo, jímž došlo k usmrcení osoby blízké poškozeným. Žalovaná mohla na základě všeobecných pojistných podmínek aktivně ovlivňovat kroky pojištěného vtrestním řízení, stejně tak měla možnost se trestního řízení účastnit, neboť podle , o pojišťovnictví, je takový postup možný. Žalovaná má rovněž právo připojit se ktrestnímu řízení jako poškozená podle trestního řádu. Pokud takto žalovaná nepostupovala, ačkoliv o zahájení trestního řízení věděla, nelze to klást ktíži žalobců. Nároky žalobců nelze považovat za přemrštěné, pojistná smlouva upravovala limit pojistného plnění při újmě ztitulu usmrcení osoby blízké částkou 60 milionů Kč a nároky žalobců zohledňují hloubku citových vazeb k poškozené a velikost jejich ztráty. Nerespektování závaznosti rozhodnutí soudu v trestním řízení o náhradě škody ve vztahu kpojišťovnám jako k pojistitelům odpovědnosti za provoz vozidla je vpříkrém rozporu se záměrem stanoveným směrnicí Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. 9. 2009, č. 2009/103/ES, cožje důvod, pro který by měla být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobci navrhli, aby bylo dovoláním napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu kdalšímu řízení, případně bylo změněno.

4. Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry nalézacích soudů, když žalobci opakují tvrzení, snimiž se již tyto soudy vypořádaly. Žalovaná nezpochybňuje nadstandardní vztahy poškozené se žalobci, avšak základní částka by měla být modifikována zpravidla jen v řádu desítek procent (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. ), existence okolností hodných zvláštního zřetele nebyla shledána apřiznané odškodnění dokonce převyšuje částky přiznávané vobdobných případech. Trestní soud ke zjištění vztahů žalobců kpoškozené ani neprovedl dostatečné dokazování a pokud žalobci napadají závěr, že civilní soudy nejsou vázány rozhodnutími trestních soudů v otázce výše přiznaného odškodnění, odkázala žalovaná na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. . Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn , uzavřel, že výrok o povinnosti knáhradě újmy učiněný vadhezním řízení je v plném rozsahu závazný pouze pro pojištěného škůdce, a nikoli pro pojistitele. Jde-li o tvrzení žalobců o dostatečných právech pojišťoven vtrestním řízení, tak ty se o probíhajícím trestním řízení často ani nedozví a nemají prostředky, jak povinnosti škůdců vyplývající z pojistných podmínek vymáhat.

5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „“) ajako soud dovolací ( ) pozjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami ktomu oprávněnými – účastníky řízení ( ) zastoupenými advokátem podle , a proto se zabýval jeho přípustností.

6. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která vrozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Ustanovení , , veznění pozdějšíchpředpisů (dále jen „o. z.“)patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení vkaždém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. , uveřejněný pod č. 30/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu otom, jaká výše finanční náhrady vkonkrétním případě ztráty osoby blízké plně vyváží utrpení pozůstalého (sekundární oběti), přezkoumat pouze vpřípadě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem srelativně neurčitouhypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. ).

8. Pro účely objektivizace výše náhrady, která má zamezit libovůli ze strany soudů, byla Ústavním soudem v nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. , a Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. , publikovaném pod č. rozh. obč., demonstrativním způsobem uvedena kritéria, ke kterým mají soudy při stanovení výše náhrady újmy podle o. z. přihlédnout. Podle citovaných rozhodnutí je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak ina straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého apozůstalých, případná existenční závislost pozůstalých na zemřelém aeventuálně jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), jejížposkytnutí může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Předpokládá se, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, důvodem pro zvýšení náhrady proto mohou být vztahy mimořádně blízké a kvalitní, naopak pro úvahu o nižší náhradě by měly svědčit slabší nežobvyklé vazby mezi zemřelým apozůstalou osobou. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li sjejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se onich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsoupředevším jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma amíra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze zhlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Zazákladní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců vnárodním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Má-li mít orientační určení výše náhrad způsobilost sjednotit soudní praxi adosáhnout účelu sledovaného v o. z. (tj. v obdobných případech rozhodnout obdobně), měla by základní částka být modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků.

9. Otázkou stanovení výše náhrady za duševní útrapy sourozence jako další blízké osoby (§ 22 odst. 1 o. z.) se dovolací soud opakovaně zabýval. Dovodil, že výše odškodnění prodospělé sourozence bývá zpravidla přibližně ojednu čtvrtinu nižší než u nejbližších osob. Je tomu tak proto, že dospělí sourozenci obvykle mají svou vlastní rodinu a jejich kontakt nebývá srovnatelně intenzivní jako vdětském věku. Ve výjimečných případech však tam, kde jsou sourozenecké vztahy pevnější (např. usourozencůžijících společně či z jiných opodstatněných důvodů), může se výše náhrady dostat ina úroveň základu osob nejbližších (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. , ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. , či ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. ).

10. Nalézací soudy těmto kritériím vyhověly asrozumitelně odůvodnily, že vyšly zezjištění, že vztahy mezi žalobci apoškozenou byly nadstandardní, viník dopravní nehody se sice žalobcům přímo neomluvil, avšak dopravní nehodu zavinil znedbalosti, svou vinu uznal a následkům svého jednání se nevyhýbal. Nalézací soudy rovněž zohlednily skutečnost, že žalovaná jako pojistitel sžalobci nekomunikovala a neposkytla jim dlouhodobě anizákladní plnění. Přidržel-li se odvolací soud za těchto skutkových okolností závěrů judikatury ashledal přiměřeným zvýšení základní částky náhrady nemajetkové újmy opřibližně 50 % pro žalobce a) až c), nejde oúvahu zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud respektoval zásadu, že by náhrada za duševní útrapy sekundárních obětí podle § 2959 o. z. měla být vodůvodněných případech zvyšována zpravidla nejvýše o desítky procent, nikoli o násobky základní částky. Shodně tak nelze jako nepřiměřenou shledat úvahu nalézacích soudů, které přiznaly žalobkyním d) a e) odškodnění ve výši přibližně tří čtvrtin částky obvykle přiznávané nejbližším osobám, když zohlednily jejich hluboký vztah s poškozenou, s níž se navštěvovaly a volaly si, avšak nešlo o vztahy mimořádně intenzivní, srovnatelné s osobami nejbližšími.

11. K otázce vázanosti pojistitele výrokem o náhradě újmy vydaného trestním soudem protiškůdci se dlouhodobě a zcela konzistentně vyjadřuje judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu tak, že výrok o povinnosti k náhradě újmy zadhezního řízení je vplném rozsahu závazný pouze pro pojištěného škůdce, a nikoliv již pro pojistitele, který nemá v adhezním řízení zákonem zakotveno žádné procesní postavení, anemá tak procesní prostředky, jak toto řízení ovlivnit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. ). Ostatně i vřízení o žalobě pojištěného proti pojistiteli opojistné plněnípředstavované tím, co pojištěný škůdce podle pravomocného rozhodnutí vydaného vadhezním řízení zaplatil poškozenému na náhradu škody, je soud vázán jen výrokem otom, že pojištěnému bylo pravomocným rozhodnutím soudu uloženo nahradit škodu. Otázku, zdaje pojišťovna povinna toto plnění pojištěnému nahradit, je oprávněn a povinen posoudit sám (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. , ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. ). Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že pojišťovna měla podle , o pojišťovnictví, ve znění účinném do 31. 3. 2024, v řízení správním isoudním při šetření pojistné události postavení účastníkařízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2025, sp. zn. ). Judikatura tedy připouští, že mohou nastat av praxi nastávají např.případy, kdy je pojistitelem vyplacena poškozenému jako pojistné plnění menší částka, nežjaká je výše soudem přiznaného nároku na náhradu újmy vůči pojištěnému škůdci. Takémohou nastat případy, kdy ovýplatě pojistného plnění, resp. jeho výši bude veden spojistitelem spor, zatímco plnění uložené výrokem soudu o povinnosti k náhradě újmy bude vůči pojištěnému již exekuovatelné.

12. Takto jednoznačně formulované judikatorní závěry nepřipouští interpretační výjimky a z předestřeného řešení dotčené otázky je zřejmé, že se žádný prostor pro překonání rozhodovací praxe nevytváří, jestliže dovolatelé ani žádnou relevantní argumentaci nenabízejí. Dovolací soud neshledal ani rozpor napadeného rozhodnutí s cíli sledovanými směrnicí Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. 9. 2009, č. 2009/103/ES.

13. Z těchto důvodů dovolací soud podle dovolání odmítl.

14. Podle věty první, a má žalovaná zásadně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proti žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jí však náhradu nákladů řízení nepřiznal za použití , neboť v řadě okolností shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by uložení povinnosti k náhradě těchto nákladů řízení bylo vůči žalobcům nepřiměřenou tvrdostí; zejména je třeba zohlednit povahu uplatněného nároku a přístup žalované, když žalobci přišli o blízkého člena rodiny a žalovaná na jejich výzvy ani nereagovala. Za těchto okolností byzaplacení nákladů dovolacího řízení bylo pro žalobce mnohem citelnějším zásahem do majetkové sféry než ztráta, kterou utrpí žalovaná jako ekonomicky silná právnická osoba v důsledku aplikace

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).

V Brně dne 17. 3. 2026

JUDr. Martina Vršanskápředsedkyně senátu