Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3308/2024

21 Cdo 3308/2024-321

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka vprávní věci žalobkyně Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje, příspěvkové organizace se sídlem v Plzni, Klatovská třída č. 2960/200i, IČO 45333009, zastoupené JUDr.Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni, Kovářská č. 1253/4, proti žalovanému J. B., zastoupenému JUDr. Marií Škardovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, U Háje č.1550/11, za účasti Generali České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o 40 571 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. června 2024, č. j. -280, takto:

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalovaného nanáhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město dne 25. 10. 2022 se žalobkyně domáhala po žalovaném náhrady škody ve výši 40 571 Kč s úrokem z

prodlení ve výši 15 %

p. a. od 11. 8. 2022 do zaplacení, a to s odůvodněním, že žalovaný jako její zaměstnanec na pozici řidiče sanitního vozu způsobil dne 10. 8. 2020 dopravní nehodu a v příčinné souvislosti s ní také škodu na majetku žalobkyně, kterou žalobkyni z titulu havarijního pojištění zčásti uhradila Kooperativa pojišťovna, a. s. Z neuhrazené části ve výši 81 141 Kč, představující odpočet sjednané spoluúčasti, uhradila vedlejší účastnice, která je pojišťovnou žalovaného v rámci jeho soukromě sjednaného pojištění odpovědnosti z výkonu povolání, žalobkyni 40 570 Kč. Pojistné plnění krátila na 50 % s ohledem na tvrzenou spoluvinu obou účastníků dopravní nehody. Zbývající část vzniklé škody ve výši 40 571 Kč žalovaný odmítl uhradit.

2. Žalovaný se bránil námitkou, že náhradu zbytkové škody ve výši 81 141 Kč uplatnil zodpovědnostní pojistky, kterou měl sjednanou s vedlejší účastnicí, ta plnila pouze do výše 50 % uvedené částky s odůvodněním, že se jednalo o spoluvinu obou účastníků dopravní nehody a zaměstnavatel může podle po svém zaměstnanci nárokovat pouze skutečnou škodu, tu mu již uhradila, a to v míře dopovídající spoluúčasti nadopravní nehodě; ve zbývající části má žalobkyně možnost obrátit se s požadavkem na náhradu škody na druhého účastníka dopravní nehody, resp. na jeho pojistitele, ten však spoluúčast svého klienta na dopravní nehodě popřel a plnění odmítl. Žalovaný proto z důvodu protichůdných stanovisek dotčených pojišťovacích ústavů dne 21. 6. 2022 podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu, kterou se po vedlejší účastnici domáhá zaplacení sporné částky krukám žalobkyně, a ve zde souzené věci navrhl její vstup do řízení jako vedlejší účastnice na jeho straně.

3. Vedlejší účastniceve svém vyjádření k žalobě uvedla, že zavinění žalovaného nebylo jednoznačné, pokud nehoda šetřená Policií České republiky byla vyřešena uložením pokuty vblokovém řízení a žalovaný pokutu zaplatil, stalo se tak na pokyn žalobkyně, neboťžalovaný ji původně zaplatit nechtěl, a žádným věrohodným dokumentem nebylo dostatečně prokázáno porušení právní povinnosti, příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody, ani zavinění žalovaného.

4. Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 4. 2023, č. j. -82, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 40 571 Kč s úrokem zprodlení ve výši 15 % ročně od 11. 8. 2022 do zaplacení (výrok I) a rozhodl, že žalovaný avedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení ve výši 27 777,80 Kč (výrok II).

5. Soud prvního stupně vyšel z toho,že škoda na vozidle žalobkyně, která vznikla přidopravní nehodě dne 10. 8. 2020, kdy žalovaný jako zaměstnanec žalobkyně řídil její vozidlo, činila 811 413 Kč, že 4,5 násobek průměrného příjmu žalovaného před vznikem škody přesahuje částku 81 141 Kč, že žalobkyně obdržela plnění z titulu havarijního pojištění ve výši 730 272 Kč a od vedlejší účastnice z titulu pojištění odpovědnosti žalovaného zaškodu způsobenou při výkonu povolání částku 40 570 Kč, dále že žalovaný na místě uznal vinu za způsobení dopravní nehody, v příkazním řízení mu byla uložena pokuta 200 Kč zaporušení a že škoda na vozidle vznikla v příčinné souvislosti s žalobcovým porušením Konstatoval, žesporná mezi účastníky zůstala pouze otázka, zda žalovaný zavinil škodu v rozsahu 100%, nebo pouze částečně a v jakém rozsahu. Na základě dílčích skutkových zjištění dospěl kzávěru, že žalobce řídil dne 10. 8. 2020 vozidlo žalobkyně značky Mercedes, reg. zn. XY, vjel do světelně řízené křižovatky na červený signál STŮJ, měl v tu dobu zapnutou výstražnou světelnou signalizaci, jako řidič vozidla s právem přednosti v jízdě nedbal potřebné opatrnosti a ohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, čímž způsobil dopravní nehodu a za toto jednání byl shledán vinným ze spáchání přestupku podle ve spojení s S ohledemna plnění vedlejší účastnice a na vyjádření žalovaného dovodil, že přinejmenším v rozsahu 50 % bylo zavinění žalovaného mezi účastníky nesporné, zbývající míru zavinění s ohledem na svůj právní názor nezkoumal.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na dikci ustanovení § 41 odst. 1 a 7 zákona o silničním provozu je obtížně představitelné, že by při střetu vozidla používajícího zvláštní výstražné světlo modré čičervené barvy ve smyslu odst. 1 citovaného ustanovení s jiným vozidlem nedošlo kporušení obou ustanovení, a tedy ke společnému zavinění na dopravní nehodě, proto vycházel z předběžné úvahy, že stanovisko žalovaného a vedlejší účastnice o tom, že svůj díl zavinění na vzniku dopravní nehody nese i řidič druhého vozidla, se s vysokou mírou pravděpodobnosti zakládá na pravdě. Protože však neobsahuje úpravu škody způsobené více škůdci v pozici zaměstnance a třetí osoby, uplatní se podle úprava obsažená v a podle ní je odpovědnost obou škůdců stanovena jako solidární. Konstatoval, že žalovaný ani vedlejší účastnice netvrdili, a tedy anineprokazovali, žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele, na jejichž základě by soud rozhodl, že by škůdci měli nahradit škodu podle své účasti na škodlivém následku ve smyslu ; aplikaci tohoto ustanovení vyloučil i s odůvodněním, žedruhý účastník dopravní nehody není účastníkem tohoto soudního řízení, soud neměl možnost slyšet jeho stanovisko v pozici účastníka řízení a určení odpovědnosti žalovaného zaškodu pouze v rozsahu jeho míry zavinění se v projednávané věci jeví jako přinejmenším nepraktické. Jako další důvod pro posouzení eventuální odpovědnosti obou účastníků jako solidární uvedl skutečnost, že žalovaný v konečném důsledku neponese důsledky sporu zesvých prostředků, neboť škodu na něm vymáhanou v tomto řízení za něho bude hradit vedlejší účastnice. Uzavřel, že i v případě, že by argumentace o zavinění dopravní nehody zestrany žalovaného pouze v rozsahu 50 % byla pravdivá, mohla žalobkyně v souladu s po žalovaném požadovat celou zbylou škodu, za tuto škodu žalovaný odpovídá, a to in eventum společně a nerozdílně s dalším účastníkem dopravní nehody. Argumentaci vedlejší účastnice, že z ustanovení a vyplývá, že žalovaný jako zaměstnanec odpovídá za škodu vzniklou zaměstnavateli pouze v míře účasti na způsobení vzniklé škody a že zaměstnavatel není oprávněn po zaměstnanci požadovat vyšší částku, než jaká odpovídá míře jeho zavinění, odmítl s odůvodněním, že ustanovení vymezuje pouze obecné předpoklady odpovědnosti zaměstnance za vzniklou škodu, přičemž ve slově „způsobil“ vymezuje třetí podmínku vzniku odpovědnosti, tj. vztah příčiny a následku (kauzální nexus), a ani ustanovení neřeší míru zavinění, respektive míru účasti navzniku škody v případě, kdy se na škodě podílí zaměstnanec a třetí osoba. Dovodil, žeskutečnou škodu je nutno chápat jako objektivní stav, v němž došlo ke zmenšení majetku zaměstnavatele, a že v daném případě žalovanému, resp. vedlejší účastnici, nic nebrání, aby v souladu s požadovali po dalším účastníkovi dopravní nehody jeho díl odpovídající míře účasti na způsobení vzniklé škody, k čemuž má vedlejší účastnice potřebný aparát, a takové řešení je v souladu se zásadou rychlosti řízení.

7. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba na zaplacení částky 40 571 Kč s úrokem zprodlení z této částky se zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 56 855,50 Kč (výrokII rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobkyni zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 5 550 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni zaplatit České republice na nákladech řízení státu 42 760 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

8. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně zaujal odlišný právní názor stran aplikace ustanovení a závěru, že nebylo třeba prokazovat míru zavinění účastníků dopravní nehody a její následky. S odkazem na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. , dospěl k závěru, že bylo-li mezi účastníky učiněno nesporným, že ke škodě došlo při výkonu práce žalovaným jako zaměstnancem pro žalobkyni jako jeho zaměstnavatele, pak zaměstnanec odpovídá pouze v rozsahu svého zavinění, a nikoliv v rozsahu zavinění další osoby. Dovodil, že bylo primárně na žalobkyni tvrdit a prokazovat atributy odpovědnosti zaměstnance za škodu ve smyslu , protože ke vzniku obecné povinnosti zaměstnance nahradit škodu musíbýt splněny předpoklady, na jejichž existenci zákon vznik této povinnosti váže. Zdůraznil, žeodpovědnost zaměstnance za škodu je založena na subjektivním principu, jde o odpovědnost za zavinění, zaměstnanec nikdy neodpovídá za škodu, kterou nezavinil, a u obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu prokazuje zavinění vždy zaměstnavatel.

9. Po poučení žalovaného podle k prokázání míry zavinění účastníků nehody a po provedení doplněného dokazování, zejména znaleckého, odvolací soud dospěl k závěru, že podíl žalovaného na nehodě není vyšší než 50 %, v tomto rozsahu již za něho vedlejší účastnice plnila, proto nezbylo, než žalobu pro její bezdůvodnost zamítnout.

10. Proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud „nebyla přímo vyřešena“, ato, „zda na odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli z nedbalosti lzeaplikovat ustanovení z. č. , o solidární odpovědnosti škůdců (ve výši limitace ve smyslu čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku dle ustanovení z. č. , ) či nelze toto ustanovení z. č. , vtakovém případě na odpovědnost zaměstnance aplikovat“. Uvedla také, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „zda se v případě škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli aplikuje ustanovení (včetně části věty první zastředníkem) z. č. , o solidární odpovědnosti škůdců, a to konkrétně, zda se toto ustanovení aplikuje na škůdce v postavení zaměstnance v případě, kdy některý z více škůdců odpovídá za škodu zaměstnavateli v režimu odpovědnosti zaměstnance za škodu zaměstnavateli dle a další ze škůdců není zaměstnancem daného zaměstnavatele“.

11. Naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení dovolatelka shledává vtom, že zatímco soud prvního stupně v posuzovaném případě aplikoval na odpovědnost žalovaného jako zaměstnance ustanovení , odvolací soud jeho aplikaci s odkazem na omezenou odpovědnost zaměstnance nepřipustil. Poukázala na to, že odvolací soud opřel svůj závěr o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. , v němž aplikace daného ustanovení nebyla řešena, protože v tam řešené věci byla aplikována dřívější právní úprava. S odkazem na odbornou literaturu prosazuje názor, že solidární odpovědnost škůdců podle část věty první zastředníkem , , je třeba aplikovat „právě zejména i na případ, kdy jeden ze škůdců za nedbalostní škodu odpovídá v režimu “. Zdikce ustanovení a 5 dovozuje, že ustanovení neupravuje vlastní rozsah náhrady škody ve vazbě na míru zavinění zaměstnance, neboťby tato ustanovení, upravující spoluzavinění ze strany zaměstnavatele a jiného zaměstnance, byla v takovém případě nadbytečná. Zdůrazňuje, že zatímco spoluzavinění zestrany zaměstnavatele a jiného zaměstnance je v výslovně řešeno (v a 5 a ), spoluzavinění zaměstnancem a osobou, která není zaměstnancem ani zaměstnavatelem, v upraveno není, a shodně se soudem prvního stupně sedomnívá, že proto je třeba v takovém případě na základě ustanovení aplikovat ustanovení , přičemž dostatečná ochrana zaměstnance při jeho aplikaci je dána jednak limitací dle ustanovení , jednak tím, že toto ustanovení „řeší situaci pouze ve vztahu kpoškozenému, když mezi sebou se škůdci mají možnost vyrovnat dle míry svého zavinění na základě ustanovení , resp. “. Dovození solidární odpovědnosti v posuzované věci považuje rovněž za spravedlivé vzhledem k tomu, že celková škoda na vozidle činila 811 413 Kč a částka požadovaná po žalovaném představuje jen 5 % zcelkové vzniklé škody, a také vzhledem k tomu, že žalovaný bezprostředně po nehodě převzal svoji plnou odpovědnost a tento svůj postoj změnil až zhruba po dvou letech sohledem na stanovisko své pojišťovny (vedlejší účastnice), což zabránilo standardnímu prošetření nehody ve správním řízení a v souvislosti s absencí dostatečných důkazních prostředků vedlo ke komplikovanému určování viníka dopravní nehody v civilním řízení.

12. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, žerozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení, nebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

13. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání odmítl úvahu dovolatelky o aplikaci ustanovení opíraje se o ustanovení a v něm stanovenou prioritu základních zásad pracovněprávních vztahů. Zdůraznil, že pokud jde o náhradu škody, je výlučně založen na principu dělené odpovědnosti zazpůsobenou škodu na základě prokázaného individualizovaného zavinění zaměstnance, coždle názoru žalovaného vylučuje možnost aplikace ustanovení o solidární odpovědnosti na předmětnou věc, neboť za tu část škody, která byla způsobena osobou vně zaměstnavatele, nemůže podle uvedené zásady zaměstnanec, tj. žalovaný, odpovídat. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

14. Vedlejší účastnice se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu potvrdil.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

16. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

17. V té části, v níž směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením , Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení odmítl.

18. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

19. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda v případě škody způsobené zaměstnavateli zaměstnancem a také třetí osobou se ve vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem aplikuje ustanovení o solidární povinnosti k náhradě škody. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud vyřešena, je dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle přípustné.

20. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , kteréprovedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud dospěl k závěru, žedovolání žalobkyně není opodstatněné.

21. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, žežalobkyně se domáhá náhrady škody způsobené jednáním dne 10. 8. 2020 – podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zák. práce“) apodle , , ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „o. z.“).

22. Podle § 250 odst. 1 zák. práce zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo vpřímé souvislosti s ním.

23. Podle § 257 odst. 5 zák. práce je-li k náhradě škody společně zavázáno více zaměstnanců, je povinen každý z nich nahradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.

24. Judikatura, vykládající § 250 odst. 1 zák. práce (před účinností o. z.), byla ustálena vzávěru, že zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností zestrany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance nebo třetích osob vně zaměstnavatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod č. 28/2015 ve Sb. rozh. obč.). Jinými slovy ač výslovná právní úprava chyběla, ustáleným výkladem se dovozovalo, že odpovědnost zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu způsobenou také zaviněním třetích osob vně zaměstnavatele je dílčí, nikoliv solidární.

25. Podle zák. práce pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se , a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

26. Podle § 2915 odst. 1 věty prvé o. z. je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu.

27. Při izolovaném jazykovém výkladu by se skutečně mohlo zdát, že hovoří-li § 257 odst.5 zák. práce pouze o více zavázaných zaměstnancích k náhradě škody, pak v případě, žezavázána je k náhradě škody vedle zaměstnance třetí osoba (jež nemá pracovněprávní vztah k poškozenému zaměstnavateli), chybí pro tento případ zvláštní úprava v a použije se obecná úprava v větě prvé o. z. K takovému výkladu svádí itext věty za středníkem, jenž počítá s existencí jiného zákona limitujícího pro některého zeškůdců výši náhrady škody.

28. S takovým výkladem se lze setkat i v odborné literatuře, u níž je však zřejmé, ževychází pouze z textu zákona. Bez podrobnější argumentace uvádí, že „[p]říkladem může být škoda způsobená zaměstnavateli z nedbalosti jeho zaměstnancem spolu s dalším škůdcem, který není k poškozenému v pracovněprávním vztahu. Společně a nerozdílně budou obaškůdci povinni škodu nahradit do výše čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance před porušením povinnosti, kterým škodu způsobil ( zák. práce), a v rozsahu ji převyšujícím pouze ten ze škůdců, který nebyl zaměstnancem poškozeného.“ [PAŠEK, M. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V.a kol. . Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, , dostupné na https://app.beck-online.cz]. Argument, že „toto výslovné pravidlo překonává koncept dosavadní judikatury“ [viz BEZOUŠKA, P. in Hulmák, M.a kol.: VI.Závazkové právo. Zvláštní část ( –3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, , dostupné na https://app.beck-online.cz], je lichý, neboť „Rc 11/82“ (rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 25. 6. 1979, sp. zn. , uveřejněný podč. rozh. obč. – pozn. dovolacího soudu) se týká újmy způsobené zaměstnanci pracovním úrazem spočívajícím v útoku třetí osoby. U uvedených názorů chybí rovněž vypořádání se s požadavkem souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (vizdále) při subsidiární aplikaci o. z.

29. Argumenty pro výklad nelze nalézt ani v důvodové zprávě k o. z. (srov. ELIÁŠ, K. a kol. Nový s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, s. 1032). Je tak nutné použít jiných výkladových metod, přičemž vhodný se jeví být výklad systematický. Hovoří-li věta prvá o. z. o jiném zákoně, lzepředpokládat, že tím myslí úpravu tohoto jiného zákona o omezení výše povinnosti náhrady škody. Ale samotná skutečnost, že nějaký zvláštní zákon (zde zák. práce) obsahuje úpravu omezení výše náhrady škody (např. zák. práce), nemůže přivodit změnu režimu upraveného tímto zvláštním zákonem pro povinnost nahradit škodu. Lze tedy předpokládat, že ani přijetím pozdějšího o. z. neměl být tento zvláštní režim zák. práce měněn. Nic se tedy nezměnilo na povinnosti k náhradě škody v pracovněprávním vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jejíž zvláštní úprava spočívá na pravidle (dovozeném výše uvedenou ustálenou judikaturou), že zaměstnanec neodpovídá (není povinen nahradit zaměstnavateli) za tu část škody, jež byla způsobena třetí osobou vně zaměstnavatele (jinými slovy, že odpovědnost je zde dílčí, nikoliv solidární).

30. Ke stejnému výsledku vede i výklad podle smyslu a účelu zákona. Ve zvláštní úpravě obecné povinnosti zaměstnance nahradit škodu zaměstnavateli se projevuje zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance [§ 1a písm. a) zák. práce], neboť tato mu poskytuje příznivější postavení, než by měl v obdobném vztahu občanskoprávním. Zaměstnanci (jenžškodu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo vpřímé souvislosti s ním – tedy nikoliv v tzv. excesu) nelze odepřít některý z prvků tétozvláštní ochrany (zde dílčí odpovědnost vůči poškozenému) jen na základě nahodilého jevu, že druhý škůdce byl osobou vně zaměstnavatele. Pro takové znevýhodnění zaměstnance není důvod. Ostatně ani na postavení zaměstnavatele se nic nezhoršuje, neboť jeho vztah sezaměstnancem zůstává stejný, ale jeho vztah s třetí osobou se řídí .

31. Uvedené vede dovolací soud k závěru, že v případě škody způsobené zaměstnavateli zaměstnancem a také třetí osobou, se na povinnost zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, ustanovení § 2915 odst. 1 věty prvé o. z. o solidární odpovědnosti nepoužije.

32. Nad rámec toho, čím se mohl v dovolacím řízení zabývat, považuje Nejvyšší soud zanutné doplnit, že jeho přezkumu nebyla otevřena právní otázka, z jakého základu se počítá díl připadající na škůdce – zaměstnance. Dovolatelka sice v závěru svého dovolání zdůraznila, že „částka požadovaná po žalovaném představuje jen 5 % celkové škody“, ovšem žádný samostatný dovolací důvod, ani předpoklady přípustnosti dovolání v tomto směru neformulovala.

33. Z uvedeného plyne, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení , a b) nebo v anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí vevěci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v části směřující do výroku o věci samé podle ustanovení zamítl.

34. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a , neboť dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu bylo (také) zamítnuto, a žalobkyně je proto povinna nahradit žalovanému a vedlejší účastnici na straně žalovaného náklady potřebné k bránění práva.

35. Žalovanému takové náklady vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jeho zástupkyně z řad advokátů. Výši nákladů dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen„advokátní tarif“), neboť vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyně bylo podáno u soudu prvního stupně dne 29. 10. 2024. Žalovanému náleží náhrada nákladů sestávající z odměny advokátky podle bodu 5 advokátního tarifu ve výši 2 740 Kč, z paušální částky náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč ( advokátního tarifu) a z náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 638,40 Kč ( , věta druhá ). V řízení před dovolacím soudem tedy žalovanému vznikly náklady v celkové výši 3 678,40 Kč.

36. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení vcelkové výši 3 678,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Škardové, která žalovaného vdovolacím řízení zastupovala ( ), do 3 dnů od právní moci rozsudku ( ).

37. Vedlejší účastnice nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem, její náklady spojené s podáním vyjádření k dovolání proto byly stanoveny podle ustanovení a , ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300 Kč. Žalobkyně jepovinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 2. 2026

Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.

předseda senátu