Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 164/2025 - 25

- 26

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lukáše Pišvejce v právní věci žalobce: S. K., zastoupený JUDr. Matěj Šedivý, advokátem se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, č. j. ,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalobce, uzbecký státní občan, přicestoval na základě „obchodního víza“ v srpnu 2022 spolu se svým bratrem do České republiky za účelem podnikání. V témže roce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, avšak řízení o ní bylo zastaveno, neboť se nezdržoval na adrese pobytu. V pořadí druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany podal dne 11. 4. 2024. Jako důvod uvedl, že se ve městě B. v Uzbekistánu dostal do sporu s příbuzným místního starosty stran investičního záměru odstavného parkoviště. Poté byl falešně obviněn z daňového podvodu a po návratu domů mu hrozí vězení. Ke svým tvrzením, byť to výslovně deklaroval, nedoložil žádnéy. Žalovaný vydal dne 3. 10. 2024 rozhodnutí, že se žalobci mezinárodní ochrana podle až , o azylu neuděluje.

[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Poukázal v ní zejména na své obavy z pronásledování soukromými osobami a nemožnost domoci se pomoci státu. Dodal, že stěžejní zprávu o zemi původu vytvořil sám žalovaný. Městský soud jeho žalobu zamítl. V rozsudku zdůraznil, že problém s investicí se týkal hlavně bratra žalobce. Sám žalobce přitom ve věci falešného obvinění rezignoval na kroky vedoucí k získání pomoci v domovském státě, ačkoliv podle zpráv o zemi původu existují v Uzbekistánu dostatečně účinné prostředky ochrany. Tyto zprávy jsou relevantní, důvěryhodné a aktuální. Zpráva žalovaného je kompilátem informací od renovovaných zahraničních agentur, které se situací v zemi původu zabývají. Městský soud dále poukázal na účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu. Uzavřel, že žalovaný řádně zjistil skutkový stav věci a vypořádal všechna tvrzení žalobce.

[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, které lze podřadit pod a b) , (dále jen „“). Stěžovatel v ní městskému soudu vytýká, že nesprávně založil značnou část svého rozsudku na jeho nevěrohodnosti, dovozované z rozporů ve výpovědích. Nezohlednil však, že jednotlivá tvrzení mohla být ovlivněna náročnou psychickou situací uchazeče o azyl, jazykovou bariérou či gradací obav z návratu do země původu. Dále soud chybně odmítl námitky týkající se funkčnosti uzbecké policie a orgánů vnitřní kontroly s poukazem na to, že stěžovatel s nimi neměl v minulosti problémy. Zásadní je však potencialita hrozby, která plyne přímo z uzbeckého právního řádu kriminalizujícího neuhrazené dluhy. I když se tedy jedná o spor soukromoprávní, zapojení státních orgánů je vysoce pravděpodobné. Soud měl posoudit, zda je stát schopen a ochoten poskytnout efektivní ochranu před touto formou „pronásledování“, a to i v kontextu možné korupce či nepřiměřeného postupu v zemi původu. Zpráva o zemi původu navíc nepokrývala oblast kriminalizace dluhů. Přijatelnost své kasační stížnosti pak stěžovatel spatřuje v tom, že totožná situace se může týkat značného množství jeho krajanů. Navrhuje proto, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.

[4] Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na rozsudek městského soudu, který považuje za věcně správný a vyčerpávající. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, eventuálně zamítl.

[5] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku v rozsahu uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.

[6] Podle jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti byla poprvé definována v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. . Za přijatelnou lze kasační stížnost považovat tehdy, pokud Nejvyšší správní soud považuje za potřebné 1) vyjádřit se k zásadní právní otázce, 2) sjednotit doposud rozdílnou judikaturu krajských soudů, 3) učinit tzv. judikatorní odklon 4) napravit závažné pochybení krajského soudu, jež mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení účastníků.

[7] V projednávané věci spatřuje stěžovatel přijatelnost své kasační stížnosti v tom, že situace, kterou zažívá „se může týkat značného množství jeho krajanů“. Pomineli Nejvyšší správní soud, že toto tvrzení je formulováno velmi obecně, hypoteticky a není podloženo žádnými důkazy, pak musí beztak konstatovat, že i svým obsahem neodpovídá žádnému z důvodů přijatelnosti kasační stížnosti uvedenému výše. Důvody přijatelnosti nenalezl v projednávané věci Nejvyšší správní soud ani z úřední povinnosti.

[8] Podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu nelze ekonomické důvody žádosti o mezinárodní ochranu považovat za hrozbu pronásledování či vážné újmy ve smyslu § 12, resp. § 14a zákona o azylu (srov. např. rozsudky ze dne 15. 12. 2003, č. j. , ze dne 31. 10. 2003, č. j. , či ze dne 27. 8. 2003, č. j. ). Majíli ekonomické důvody žádosti nabýt relevance i z hlediska mezinárodní ochrany, musí k nim přistoupit další okolnosti, například musí ekonomické problémy žadatele ohrožovat existenčně a zároveň k nim dochází z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2008, č. j. , či rozsudek ze dne 23. 1. 2023, č. j. ).

[9] V souzené věci mělo jít o falešná obvinění z nezaplacení dluhu, který souvisel s investicí do parkoviště na pozemku bratra stěžovatele, o který měl zájem příbuzný místního starosty. Bratr pozemek nakonec pod nátlakem převedl. Přesto stěžovatel i nyní tvrdí, že je pronásledován a hrozí mu vězení. Jeho bratr vzal žádost o udělení mezinárodní ochrany zpět. Ačkoliv stěžovatel zároveň uvedl, že jej navštívila policie, dodal, že se tak stalo kvůli podání stížnosti na její postup v souvislosti s daným sporem. Stěžovatel pak ani netvrdí, že by v zemi původu došlo k zabavení jeho majetku (uvedl, že vlastní dům) či jinému postihu, který by souvisel s falešným dluhem, byť od incidentu uplynuly více než dva roky. Ačkoliv v obou řízeních o udělení mezinárodní ochrany přislíbil doložení důkazních prostředků (záznamy z kamer, podané stížnosti apod.), ani v jednom tak neučinil. Jeho azylový příběh proto není zcela věrohodný a vznesené důvody nejsou v celkovém kontextu věci azylově relevantní (o tom i dále).

[10] Městský soud v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. , č. 1825/2009 Sb. NSS, nebo ze dne 25. 4. 2019, č. j. ) zohlednil, že žalovaným shromážděné zprávy o zemi původu poskytovaly dostatečně aktuální, důvěryhodné, objektivní a přesné (adresné) informace o zemi původu v rozhodné otázce (ochrana státních orgánů před pronásledováním soukromoprávní podstaty). Zejména správně dovodil, že hrozba pronásledování či vážné újmy ze strany soukromých osob (všechny vznášené problémy jsou spjaté se starostou) může být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany pouze pokud by bylo v řízení zjištěno, že státní orgány v zemi původu nejsou schopny nebo ochotny stěžovateli zajistit ochranu ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu (např. rozhodnutí ze dne 27. 8. 2003, č. j. , ze dne 18. 12. 2003, č. j. , ze dne 18. 12. 2003, č. j. , ze dne 24. 11. 2016, č. j. , či ze dne 15. 2. 2017, č. j. , ze dne 10. 10. 2019, č. j. , ze dne 27. 7. 2021, č. j. , ze dne 23. 2. 2023, č. j. ). V řízení nebylo zjištěno, že by uzbecké státní orgány obecně nebyly schopny či ochotny zajistit ochranu před pronásledováním soukromými osobami či falešnými obviněními (ve vztahu k Uzbekistánu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2018, č. j. a na něj navazující usnesení ze dne 1. 9. 2020, č. j. , ze dne 26. 11. 2020, č. j. , či ze dne 26. 9. 2024, č. j. ). Stěžovatel však na tyto prostředky ochrany, o kterých podrobně pojednal městský soud (odst. 19 jeho rozsudku), rezignoval.

[11] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že neshledal žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti, proto ji podle výše citovaného odmítl.

[12] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ve spojení s , protože neshledal důvod k jinému postupu ve smyslu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. , které na základě usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. , část III. 4., připouští možnost přiznat náhradu nákladů řízení „úspěšnému“ účastníkovi. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti ani nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky ( ).

V Brně dne 26. února 2026

Mgr. Lenka Krupičková

předsedkyně senátu