Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Afs 121/2025 - 28

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašín a Mgr. Lukáše Pišvejce v právní věci žalobce: JMBSTEEL s.r.o., se sídlem Zámecké nám. 42, FrýdekMístek, zastoupený JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti žalovanému: Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2025, č. j. – 50,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobce doplatil dne 13. 12. 2023 daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2011, 2012 a 2013 a daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2011 až září 2012. U obou daní provedl úhradu na základě dodatečných platebních výměrů, které žalovaný vydal v návaznosti na trestní stíhání žalobce ve věci krácení těchto daní. Dodatečné platební výměry ukládaly žalobci rovněž povinnost hradit penále, avšak k odvolání žalobce uplatnilo Odvolací finanční ředitelství s ohledem na jeho trestní odsouzení zásadu zákazu dvojího trestání a tuto povinnost zrušilo. Po uhrazení uvedených doměrků vyrozuměl správce daně žalobce ve dnech 12. 1. 2024 (DPH) a 15. 1. 2024 (daň z příjmů právnických osob) o předepsání úroku z prodlení. Žalobce podal proti vyrozumění námitky, a to zvlášť ve vztahu ke každé dani. Obsahově byly námitky totožné. Žalobce v nich poukázal zejména na to, že mu byla uložena sankce již v trestním řízení. Dovozoval, že předepsaný úrok z prodlení má rovněž sankční povahu, pročež také neměl být předepsán s ohledem na zásadu zákazu dvojího trestání. Dále namítal prekluzi a nepřiměřenou výši úrokové sazby. Žalovaný námitky v případě obou daní zamítl rozhodnutími ze dne 27. 6. 2024, č. j. 2661959/24/320751521802655 a č. j. 2662119/24/320751522801133.

[2] Žalobce napadl obě rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“). Ten ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud poukázal na obsah napadených rozhodnutí, kde žalovaný s odkazem na příhodnou judikaturu Nejvyššího správního soudu ozřejmil, že na rozdíl od penále nemá úrok z prodlení sankční povahu, a proto trestněprávní odsouzení žalobce nebrání jeho předepsání. K tomu krajský soud shrnul právní úpravu úroku z prodlení a dodal, že se podle ustálené judikatury jedná o ekonomickou náhradu za nedoplatky na peněžních prostředků na daních, které musí veřejné rozpočty získávat z jiných zdrojů. Uzavřel, že funkce úroku z prodlení je reparační, nikoliv sankční. Dále konstatoval, že nedošlo k prekluzi práva předepsat úrok z prodlení, neboť , daňového řádu se neomezuje na jistinu, ale zahrnuje i příslušenství daně. Závěrem přisvědčil žalovanému, že výše úroku z prodlení není přemrštěná ani protiústavní, k čemuž doplnil odkazy na související judikaturu Nejvyššího správního soudu.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu dle , (dále též „“), tedy pro nezákonnost spočívající konkrétně v nesprávném právním posouzení povahy úroku z prodlení. Stěžovatel dovozuje, že úrok z prodlení není s ohledem na jeho výši toliko institutem sloužícím k úhradě ceny peněz, nýbrž má sankční charakter. K tomu poukazuje na to, že úroková sazba státních dluhopisů se pohybovala v intervalu 0,26 % až 2,86 % ročně, po většinu rozhodného období se pak průměrná sazba pohybovala kolem 1 %. Zákonná výše úroku z prodlení je oproti této sazbě nejméně desetinásobná. V porovnání se sazbou komerčních úvěrů je sazba úroku z prodlení trojnásobná. Její výsledná výše proto zasahuje do ústavně zaručeného práva stěžovatele vlastnit majetek. Stěžovatel odmítá rovněž srovnání sazby úroku z prodlení placeného daňovým subjektem se sazbou úroku z neoprávněného jednání hrazeného správcem daně. Podle něj je namístě, aby úrok z prodlení odpovídal ceně peněz v čase, a naopak úrok z neoprávněného jednání byl vyšší než úrok z prodlení. Důvodem je skutečnost, že stanovení daně je autoritativním rozhodnutím správce daně, jemuž svědčí presumpce správnosti, a daňový subjekt musí povinnost stanovenou tímto rozhodnutím splnit, neboť podání žaloby nemá odkladný účinek. Teprve v případě vyhovění žalobě pak vznikne úročený vratitelný přeplatek. Je proto namístě rozlišovat účel a výši obou úroků. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem. Připomněl text zákona a zdůraznil, že byl povinen jej respektovat a aplikovat. Kasační stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[5] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas ( ), osobou oprávněnou ( ), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem ( ). Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti ( ) a z důvodů v ní uvedených ( ).

[6] Kasační stížnost není důvodná.

[7] Dle § 252 odst. 1 daňového řádu, ve znění účinném pro nynější věc (do 31. 12. 2020), platilo, že daňový subjekt je v prodlení, neuhradíli splatnou daň nejpozději v den její splatnosti. Dle odstavce 2 věty první a druhé téhož ustanovení daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit úrok z prodlení za každý den prodlení, počínaje pátým pracovním dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně. Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Až do konce roku 2020 se tedy výše úroku z prodlení v daňovém řádu rovnala výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů.

[8] Povahou a účelem úroku z prodlení v této výši se Nejvyšší správní soud, stejně jako Ústavní soud, zabývaly již opakovaně. Nejvyšší správní soud tak učinil například v rozsudcích ze dne 19. 12. 2017, č. j. , ze dne 7. 10. 2021, č. j. , ze dne 10. 5. 2023, č. j. , ze dne 11. 10. 2023, č. j. , ze dne 15. 3. 2024, č. j. , či ze dne 22. 5. 2024, čj. . Ústavní soud tuto otázku řešil kupříkladu v usneseních ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. , ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. , či ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. ). Od závěrů vyslovených v uvedených rozhodnutích nemá kasační soud důvod se odchýlit ani v nynější věci.

[9] V rozsudku č. j. Nejvyšší správní soud uvedl, že zákonný mechanismus stanovení výše úroků byl přinejmenším implicitně přezkoumán celou řadou jeho rozsudků, aniž by v tomto směru vyvstala jakákoli pochybnost, že výše úroku není přemrštěná, což je kategorie objektivní, nikoli subjektivní, závislá na poměrech konkrétního daňového subjektu. Lze připustit, že úrok z prodlení nepředstavoval přesné vyčíslení „ceny“ (hodnoty) dlužných peněz v čase na straně státu. To je totiž v praxi stěží proveditelné a naráželo by i na neustálou potřebu korigovat sazbu úroku z prodlení v závislosti na momentální výši nákladů na obsluhu státního dluhu. Navázání sazby úroku z prodlení na repo sazbu stanovenou Českou národní bankou představuje zjednodušený a v praxi realizovatelný způsob, jak zajistit, aby úrok z prodlení reflektoval vývoj ceny peněz na trhu. Zvýšení této sazby o určitý počet procentních bodů oproti repo sazbě odráží skutečnost, že úrokové sazby poskytované komerčními bankami jsou oproti repo sazbě vyšší a v určitých případech může jistě působit rovněž preventivně. Pro posouzení charakteru úroku z prodlení jako celku je však rozhodující, jaká je jeho převažující funkce. Aby se úrok z prodlení nestal sankcí (trestním obviněním) ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je podstatné, aby jeho generálně preventivní funkce nepřevážila nad funkcí reparační. Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně konstatoval, že tomu tak v případě sazby stanovené v § 252 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020, nebylo.

[10] Jakkoliv s tím stěžovatel nesouhlasí, o převážně reparačním charakteru úroku z prodlení svědčí rovněž skutečnost, že na základě § 254 daňového řádu byl stejný úrok povinen zaplatit stát daňovému subjektu v případech neoprávněného jednání správce daně ve smyslu tohoto ustanovení. Nejvyšší správní soud nevidí důvod pro rozlišování obou typů úroků, jak činí stěžovatel. V obou případech se jedná o dluh vzniklý v důsledku nesprávného stanovení daně, který kompenzuje právě ekonomickou ztrátu vzniklou buďto na straně státu nebo daňového subjektu. Na oba úroky je z hlediska jejich účelu třeba nahlížet stejnou optikou (srov. Kaniová, L. § 254. In: Baxa, J.; Dráb, O.; Kaniová, L.; Lavický, P.; Schillerová, A.; Šimek, K.; Žišková, M. Daňový řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 1473). Logicky se tedy úročí stejným způsobem, ať je v prodlení daňový subjekt, nebo naopak stát.

[11] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že jdeli o zákaz dvojího trestání, v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, č. j. , vyslovil, že uplatnění této zásady předpokládá naplnění dvou podmínek řízení. První podmínka vyžaduje, aby úrok z prodlení byl svou povahou sankcí trestní povahy, a druhá podmínka žádá, aby se úrok z prodlení a trest týkaly totožného jednání daňového subjektu. Z výše citované judikatury lze dovodit, že sankční povahu úroku z prodlení kasační soud i pro souzenou věc vyloučil.

[12] Argumentace stěžovatele představuje polemiku s výše uvedenými závěry, přičemž tato je vedena pomocí argumentů, se kterými se již soudy opakovaně vypořádaly. Stěžovatel, stejně jako se tomu stalo v předchozích případech, kritizuje sazbu úroku z prodlení jako přemrštěnou, což podle něj ve spojení s již uloženým trestem v trestním řízení představuje dvojí trestání. Poukazuje přitom na reálnou hodnotu peněz, která je nižší než zákonem stanovená výše sazby úroku z prodlení, z čehož dovozuje její nezákonnost. Tyto námitky však již soudy, a to včetně Ústavního, shledaly nedůvodnými. Nejvyšší správní soud proto v podrobnostech odkazuje na výše citovaná rozhodnutí, neboť nepovažuje za účelné znovu opakovat již jednou vyřčené.

IV. Závěr a náklady řízení

[13] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů shledal kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji podle , in fine, zamítl.

[14] O nákladech řízení rozhodl podle ve spojení s téhož zákona. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, kasační soud proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2026

Mgr. Lenka Krupičková

předsedkyně senátu