Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3789/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ELSEA EUROPE s. r. o. v likvidaci, sídlem Husitská 107/3, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Vladimírem Janoškem, advokátem, sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5 - Jinonice, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2025 č. j. -279, za účasti Nejvyšší soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle písm. d)y domáhá zrušení výroku II v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na řádný proces a přístup k soudu podle a d.

2. V řízení o náhradu škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen ""), se stěžovatelka domáhala náhrady škody ve výši 156 513,50 Kč v podobě vynaložených nákladů na své právní zastoupení v exekučním řízení vedeném na základě neexistujícího exekučního titulu a související náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč.

3. Z doložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že exekuční soud nařídil exekuci na majetek stěžovatelky k návrhu oprávněné společnosti REMAIND s. r. o. na základě exekučního titulu (notářského zápisu s doložkou přímé vykonatelnosti). Soudní exekutor přistoupil k provedení exekuce vydáním exekučního příkazu k postižení pohledávky oprávněné z účtu u peněžníhou. Následně v řízení o zastavení exekuce zahájeném k návrhu stěžovatelky vyšlo najevo, že notářský zápis byl padělkem a došlo k zastavení exekuce. Usnesením o zastavení exekuce bylo stěžovatelce (v postavení povinné) pravomocně přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce ve výši 156 513,50 Kč vůči společnosti REMAIND s. r. o. Shodnou částku následně uplatňovala stěžovatelka jako nárok na náhradu škody vůči státu poté, co se pro nemajetnost společnosti REMAIND s. r. o. své pohledávky nedomohla.

4. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud částečně vyhověl stěžovatelčině dovolání (výrok I vztahující se k otázce nároku stěžovatelky na odškodnění tvrzené nemajetkové újmy ve formě konstatování porušení jejího práva) a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Ve zbytku dovolání ústavní stížností napadeným výrokem II odmítl zčásti pro vady, zčásti pro nepřípustnost. Uvedl, že stěžovatelka sice v samotném závěru dovolání reagovala i na závěr odvolacího soudu vycházející z aplikace a uvedla, že vzniku odpovědnosti státu za škodu nebrání skutečnost, že stěžovatelce byla náhrada nákladů řízení přiznána v rozhodnutí o zastavení exekuce. K této právní otázce však stěžovatelka žádný konkrétní důvod přípustnosti dovolání nespecifikovala. Stěžovatelka tak řádně nezpochybnila závěr odvolacího soudu, který neopodstatněnost žaloby odůvodnil mj. nesplněním podmínek plynoucích z . Nejvyšší soud dále konstatoval, že obstál-li některý z důvodů, pro nějž odvolací soud vznesenému nároku nevyhověl (a to i proto, že v dovolání nebyl řádně zpochybněn), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka porušení svých ústavních práv shledává v postupu Nejvyššího soudu, kterému vytýká formalistický přístup k posuzování přípustnosti jejího dovolání. V případě pochybností o naplnění požadavku na vymezení přípustnosti dovolání by měl zvolit postup, který bude vstřícnější k právu dovolatele na soudní ochranu, obzvlášť v případech odškodňovacích řízení proti státu. Stěžovatelka cituje relevantní pasáže dovolání a tvrdí, že podmínku přípustnosti vymezila jako rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Jakkoli rozpor s judikaturou vymezila k právní otázce č. 3 formulované v dovolání "přímo", má za to, že v daných částech dovolání je též "nepřímo" formulována další otázka, k níž měly být předpoklady přípustnosti též vztaženy. Tato právní otázka týkající se splnění podmínky se "materiálně týká nesprávného právního závěru odvolacího soudu stran tvrzené absence příčinné souvislosti" (tedy otázky č. 3), a proto i vůči ní byly předpoklady přípustnosti vymezeny dostatečně (jakožto tvrzený rozpor v judikatuře). Dovolání by se ve světle judikatury Ústavního soudu mělo posuzovat podle svého obsahu. Odmítnutím dovolání Nejvyšší soud stěžovatelce odepřel přístup ke spravedlnosti, když současně dal stěžovatelce výrokem I zapravdu, že je stát za nezákonně nařízenou exekuci odpovědný.

III.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Odmítá-li Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost, je z hlediska rozhodovací praxe Ústavního soudu vyžadováno, aby se odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, neomezilo na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující pouze obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ (srov. nález ze dne 9. 2. 2016

sp. zn.

). V nyní posuzované věci však rozsudek Nejvyššího soudu požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky, dostál. Nejvyšší soud zároveň nesmí k posuzování naplnění náležitostí dovolání (a tedy i vymezení předpokladů přípustnosti) přistupovat formalisticky a musí vycházet z obsahu celého dovolání (např. nález ze dne 3. 4. 2024

sp. zn.

, bod 21). Plynou-li předpoklady přípustnosti dovolání dostatečně z právní argumentace obsažené v dovolání, nelze takové dovolání odmítnout jako vadné jen proto, že předpoklady přípustnosti nejsou v dovolání označeny přímo a explicitně.

7. Nejvyšší soud v bodech 22 a 23 napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatelka řádně nezpochybnila závěr odvolacího soudu týkající se aplikace . Jak plyne z přiloženého rozhodnutí městského soudu, jako soudu odvolacího, ten své rozhodnutí založil mj. na závěru, že stěžovatelka měla možnost uplatnit svůj nárok na náhradu nákladů vynaložených na odvracení exekuce v řízení o zastavení exekuce, což ostatně i učinila. Náhrada nákladů jí byla přiznána. Z toho důvodu není dána možnost uplatňovat tuto náhradu vůči státu v režimu (srov. bod 25 rozsudku městského soudu).

8. Příslušné pasáže dovolání (body 30 až 39 citované stěžovatelkou v ústavní stížnosti) nadepsané "Právní otázka č. 3: Údajná absence příčinné souvislosti mezi škodou vzniklou dovolateli a nesprávným úředním postupem (nezákonným rozhodnutím)" vymezují předpoklady přípustnosti (tvrzené odchýlení se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) právě jen k otázce absence příčinné souvislosti mezi postupem státu a vzniklou škodou. V daných částech dovolání stěžovatelka nijak výkladem neargumentuje. Právní závěr městského soudu spočívající v tom, že byla-li jí náhrada nákladů již pravomocně přiznána v exekučním řízení, nemůže ji opětovně požadovat jako škodu v režimu , v této části dovolání nijak nezpochybňuje. Nejvyššímu soudu nelze vytknout, že stěžovatelkou vymezený předpoklad přípustnosti (odchýlení se od rozhodovací praxe Nevyššího soudu), vztahující se k právní otázce č. 3, nevztáhl na jinou otázku formulovanou v jiné části dovolání. Nejde o projev svévole ani přepjatého formalismu. Nejvyšší soud si nemůže argumentaci dovolatelů domýšlet či dotvářet a vzápětí takto dotvořenou argumentaci vypořádávat.

9. Pokud tedy dovolací soud uzavřel, že právní otázkou, kterou stěžovatelka sice vznesla v závěru dovolání, ovšem již bez uvedení konkrétního předpokladu přípustnosti, relevantně nezpochybnila jeden z důvodů, na nichž rozhodnutí městského soudu stojí, je jeho závěr ústavně akceptovatelný. Stejně tak nelze z ústavního pohledu nic vytknout následnému závěru, že obstál-li před dovolacím soudem jeden z důvodů, pro který nebylo nároku vyhověno (i proto, že dovoláním nebyl řádně zpochybněn), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání.

10. Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že v usnesení ze dne 14. 2. 2023

sp. zn.

shledal jako ústavně akceptovatelný samotný závěr obecných soudů, že existovala-li možnost domáhat se náhrady nákladů řízení v tom řízení, v němž byl shledán nesprávný úřední postup (resp. bylo rozhodnuto o nezákonnosti rozhodnutí), je jejich přiznání v režimu vyloučeno právě z důvodu možnosti uplatnit je v původním řízení. Je přitom irelevantní, že subjekt, na kterém by se stěžovatelka mohla "hojit" a vůči němuž by jí byl eventuálně nárok na náhradu nákladů přiznán v době rozhodnutí soudu, již neexistoval (bod 18).

11. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r.

předsedkyně senátu