Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 A 196/2017 - 55

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy

Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a Mgr. Martina Lachmanna v právní věci

žalobkyně: VFH Vašíček a partneři s. r. o., advokátní kancelář, IČO: 29307601

sídlem Lidická 710/57, Brno

proti

žalovanému: Ministerstvo dopravy

sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1

o žalobě proti rozhodnutí ministra dopravy ze dne 2. 10. 2017, č. j. 29/2017-510-RK/4,

t a k t o :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí ministra dopravy (dále též

jen „žalovaný“) ze dne 2. 10. 2017, č. j. 29/2017-510-RK/4 (dále jen „napadené rozhodnutí“),

jímž byl zamítnut rozklad žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva dopravy, Odbor

komunikace (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 4. 8. 2017, č. j. 325/2017-072-

Z106/6 (dále jen „rozhodnutí o odmítnutí žádosti“). Správní orgán prvního stupně tímto

rozhodnutím „z faktických důvodů“ odmítl žádost žalobkyně ze dne 24. 7. 2017 (dále též jen

„žádost“) podanou podle , o svobodném přístupu k informacím, ve znění

Shodu s prvopisem potvrzuje V. B.

pokračování 2 9A 196/2017

pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), v části týkající se

poskytnutí „seznamu typů systémů, konstrukčních částí a výbavy vozidla CITROËN C4, modelu

vyráběného od roku 2004 do roku 2010, pro které bylo Ministerstvem dopravy vydáno schválení

technické způsobilosti držiteli CITROËN ČESKÁ REPUBLIKA s. r. o. (nyní C Automobil

Import s. r. o.)“ (dále též jen „seznam příslušenství“).

2. Proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti podala žalobkyně rozklad, v němž namítla, že

rozhodnutí o odmítnutí žádosti je nezákonné a zmatečné, neboť pro odmítnutí poskytnutí

informace neexistoval žádný zákonný důvod. Tvrzení Ministerstva dopravy, že nedisponuje

informací, které konkrétní příslušenství vozidla schválilo, považovala žalobkyně za zcela zjevně

nepravdivé a obstrukční.

II. Napadené rozhodnutí

3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že schválení systémů, konstrukčních částí

a výbavy pro daný model bylo vydáno pod číslem schválení 961, přičemž toto číslo zůstává

nezměněno pro další rozhodnutí o prodloužení tohoto schválení. Schválení se vztahuje na

značkové příslušenství vozidel zn. CITROËN, neobsahuje však seznamy všech schválených dílů,

ale odkazuje na vlastní katalog značkového příslušenství výrobce vozidla. Žalobkyně požadovala

souhrnný seznam schváleného příslušenství, který však neexistuje ani v předmětném katalogu a

jako takový nebyl Ministerstvem dopravy pro dané účely vyžadován či vytvářen. Ministerstvo

dopravy požadovanou informaci nikdy nemělo a ani ji v současné době nemá. Daná povinnost

mu rovněž není uložena ani jiným zákonným předpisem. Předmětem schválení technické

způsobilosti nejsou jednotlivé položky výbavy nebo systémů vozidla, ale katalog jako celek, který

následně může podléhat aktualizacím. Jinými slovy, schválení technické způsobilosti se

nevydávalo na jednotlivé položky, ale na celý katalog, aniž by v samotném rozhodnutí byly

specifikovány konkrétní položky anebo aniž by daný katalog činil nedílnou součást takového

rozhodnutí (katalog byl pouze podkladem pro vydání rozhodnutí, jeho obsah ale nebyl pojat do

výrokové části rozhodnutí). Ačkoli žalobkyně tyto závěry v rozkladu zpochybňovala, obsah

správního spisu jednoznačně potvrzuje závěr, že Ministerstvo dopravy požadovanou informaci

nemá a nelze ji získat ani vytvořením seznamu údajů z existujících dokumentů.

4. Žalovaný v závěru napadeného rozhodnutí podotkl, že čelní strana a část katalogu byla

žalobkyni poskytnuta ve věci její jiné žádosti o informaci. Celý katalog je dohledatelný ke stažení

na internetu a žalobkyni byl v mezidobí poskytnut přípisem ze dne 31. 8. 2017. Žalovaný tedy

měl za to, že z odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí žádosti je zřejmé, co bylo podkladem

rozhodnutí a jakými úvahami se správní orgán prvního stupně řídil. Rozhodnutí o odmítnutí

žádosti tedy splňuje zákonné požadavky.

III. Žaloba

5. Žalobkyně v žalobě namítla, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť pro odmítnutí

poskytnutí informace neexistuje žádný zákonný důvod. Žalobkyně považovala za absurdní, že

žalovaný odmítá odpovědět na dotaz, jaké příslušenství vozidla schválil svým rozhodnutím pro

použití v České republice, s odůvodněním, že takovou informací nedisponuje. Sám správní orgán

prvního stupně přitom přípisem ze dne 4. 8. 2017 potvrdil, že společnosti CITROËN ČESKÁ

REPUBLIKA s. r. o. vydal rozhodnutí o schválení typů systémů, konstrukčních částí a výbavy

vozidla CITROËN C4, modelu vyráběného od roku 2004 do roku 2010 (dále též jen „vozidlo

CITROËN C4“), a dále uvedl, že podkladem pro vydání tohoto rozhodnutí byl katalog

základního příslušenství. Tvrzení žalovaného uvedená v napadeném rozhodnutí nepředstavují

relevantní důvod pro odmítnutí poskytnutí informace.

Shodu s prvopisem potvrzuje V. B.

pokračování 3 9A 196/2017

6. Žalobkyně uvedla, že si všimla skutečnosti, že ani rozhodnutí o schválení technické

způsobilosti příslušenství vozidla, ani předmětný katalog značkového příslušenství neobsahují

žádnou specifikaci schváleného příslušenství. Tato skutečnost byla ostatně důvodem, proč

žalobkyně vznesla dotaz podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Kdyby bylo

v rozhodnutí o schválení technické způsobilosti příslušenství vozidla uvedeno, jaké příslušenství

se schvaluje, mohla by si žalobkyně tento seznam jednoduše přečíst. Stejně tak, pokud by se

seznam příslušenství dal vyčíst z katalogu základního příslušenství, nemusela by o něj žalobkyně

žádat žalovaného. Předmětný katalog však neobsahuje žádnou technickou specifikaci, je pouhou

sbírkou miniaturních fotografií od autokosmetiky po dětskou sedačku, takže nelze zjistit, co

z toho bylo předmětem schválení. Fotografie jsou navíc nejasné a bez jakýchkoli upřesňujících

popisků.

7. Žalobkyně poukázala na tvrzení žalovaného, že předmětem schválení technické

způsobilosti nejsou jednotlivé položky výbavy či systémů vozidla, ale katalog jako celek. Pokud

tedy žalobkyně chápe odůvodnění napadeného rozhodnutí správně, pak informace, jaké

příslušenství pro vozidlo Citroën bylo schváleno pro použití v České republice, objektivně

neexistuje a nezná ji ani orgán, který rozhodnutí o schválení vydal. Pokud žalovaný tvrdí, že

rozhodnutím o schválení technické způsobilosti se schvaluje katalog, pak se nejedná o konkrétní

katalog, ale o jakýsi virtuální katalog, jehož obsah je zcela irelevantní, neboť si jej držitel schválení

může dodatečně změnit. Z napadeného rozhodnutí tedy není zřejmé, k jakému účelu vlastně

rozhodnutí o schválení technické způsobilosti vozidla slouží, resp. co vlastně žalovaný v oblasti

schvalování technické způsobilosti vozidel vykonává za činnost a k čemu je tato činnost

prospěšná. Žalobkyně tedy měla za to, že pro odmítnutí její žádosti nebyly dány zákonné důvody.

Žalovaný bez relevantního odůvodnění potvrdil rozhodnutí o odmítnutí žádosti, které bylo

vydáno v rozporu se zákonem i s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Žalobkyně měla i za

to, že odůvodnění správních rozhodnutí jsou zmatečná.

8. Žalobkyně závěrem žaloby navrhla, aby Městský soud v Praze napadené rozhodnutí i

rozhodnutí o odmítnutí žádosti zrušil a žalovanému nařídil povinnost požadované informace

poskytnout.

IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobkyně

9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svých názorech uvedených v napadeném

rozhodnutí. Žalobkyně požadovala souhrnný seznam schváleného příslušenství, který neexistuje

ani v předmětném katalogu a jako takový nebyl správními orgány pro dané účely vyžadován či

vytvářen. Žalovaný zopakoval, že předmětem schválení technické způsobilosti je katalog jako

celek. Jakkoli se žalobkyni může zdát tento postup neefektivní nebo nesprávný, nic to nemění na

skutečnosti, že požadované informace u žalovaného neexistují. Z hlediska poskytování informací

byla popsána skutečná praxe správních orgánů, a to schvalování na základě katalogů značkového

příslušenství, jakkoli to může žalobkyně ze svého pohledu označovat za nepochopitelné.

Žalovaný tedy měl za to, že správní rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem, a navrhl, aby

Městský soud v Praze žalobu zamítl.

10. Žalobkyně podala k vyjádření žalovaného repliku, v níž potvrdila, že od žalovaného

obdržela dokument „CITROËN C4 Katalog základního příslušenství“, který je dosti nadneseně

označen jako „katalog“, ovšem ve skutečnosti je pouhým obrázkovým prospektem určeným pro

zákazníky autosalónů Citroën. Tento katalog ovšem neobsahuje jakoukoli specifikaci

vyobrazeného zboží. Předmětný katalog rovněž nastoluje otázku, které z vyobrazených produktů

vlastně byly předmětem homologace. Žalobkyně uvedla, že žádost o poskytnutí informací

Shodu s prvopisem potvrzuje V. B.

pokračování 9A 196/2017

4

nepodala žalovanému samoúčelně, neboť zastupuje klientku, která zakoupila od výhradního

dovozce osobní automobil CITROËN C4, který byl vybaven neoriginálním a zřejmě i

nehomologovaným příslušenstvím. Žalobkyně tedy zcela legitimně požádala žalovaného o zaslání

seznamu homologovaného příslušenství. Žalobkyně poukázala na to, že ,

o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně ,

o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých

souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona

č. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), zcela zjevně

předpokládá, že žalovaný ví, jaké konkrétní příslušenství vozidel schválil, neboť v opačném

případě by těžko mohl postihovat uvádění neschváleného příslušenství na trh. Žalobkyně

konstatovala, že informace musí být poskytnuta i v případě, pokud zvláštní zákon předpokládá,

že povinný subjekt bude požadovanou informací disponovat. Dle názoru žalobkyně je tedy

evidentní, že odmítnutí poskytnutí požadované informace ze strany žalovaného bylo nedůvodné,

neboť žalovaný požadovanou informací prokazatelně disponuje, resp. je povinen ji vytvořit.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

11. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo

jeho vydání, podle a násl. , , ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „“). Rozhodl přitom bez jednání, za podmínek daných

12. Žaloba není důvodná.

13. K meritu sporu soud v obecné rovině uvádí, že právo na informace je zakotveno na

úrovni ústavního pořádku v d. Toto základní politické

právo a jemu odpovídající povinnost orgánů veřejné moci jsou klíčovým prvkem vztahu mezi

státem a jednotlivcem. Jeho smyslem je totiž participace občanské společnosti na věcech

veřejných. Informování veřejnosti se týká fungování veřejné moci jako takové; pomocí těchto

informací ji může veřejnost kontrolovat. Právo na informace tak poskytuje jednu z právních

záruk zákonnosti ve veřejné správě. Jedním z hlavních významů veřejného subjektivního práva na

informace je, že dává občanům možnost vykonávat kontrolní funkce ve vztahu k fungování

veřejné moci, což představuje jeden ze základních atributů právního státu (srov. např. rozsudek

Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2016, č. j. – 43, a tam citovanou

judikaturu).

14. Podrobnosti výkonu práva na informace stanoví zákon o svobodném přístupu k

informacím, který zároveň v ustanoveních § 7 až § 11 upravuje důvody pro odmítnutí poskytnutí

informací. Poskytnutí informace lze nad rámec těchto právních důvodů odmítnout také z důvodů

faktických, které v zákoně z pochopitelných důvodů vyjmenovány nejsou. Typickým faktickým

důvodem neposkytnutí informace je situace, kdy povinný subjekt požadovanou informaci nemá.

I když povinný subjekt danou informaci nemá, je povinen ji nově vytvořit v případech, kdy mu

zákon ukládá povinnost danou informací disponovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního

soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. – 67, publ. pod č. 2635/2012 Sb. NSS). Výjimkou z

této zásady by mohla být pouze situace, kdy by se jednalo o informaci svým charakterem

jedinečnou (neopakovatelnou), u níž nepřichází v úvahu možnost, že by byla opětovně vytvořena.

V takovém případě nelze dovodit povinnost povinného subjektu požadovanou informaci znovu

vytvořit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2015, č. j. 5 As

24/2015 – 36).

15. Ze shora uvedeného vyplývá, že informační povinnost se týká pouze informací reálně

existujících. Po povinném subjektu tedy nelze požadovat poskytnutí neexistujících informací a v

Shodu s prvopisem potvrzuje V. B.

pokračování 5 9A 196/2017

tomto směru ho tedy nemůže ani tížit břemeno důkazní k prokázání skutečnosti, že určité

informace nemá, neboť nelze prokazovat negativní skutečnost. Po povinném subjektu je ovšem

nutné požadovat zdůvodnění toho, jaké konkrétní skutečnosti jej vedly k závěru o tom, že

požadované informace nemá.

16. V dané věci žalovaný svůj závěr o reálné neexistenci požadovaných informací založil

zejména na argumentu (srov. např. str. 4 vyjádření k žalobě), že žalobkyní požadovaný seznam

příslušenství nebyl pro rozhodnutí o schválení technické způsobilosti vytvářen ani vyžadován,

neboť předmětem schválení technické způsobilosti nebyly jednotlivé položky výbavy či systémů

vozidla, ale katalog jako celek. Dle žalovaného tak byl podkladem pro rozhodnutí o schválení

značkového příslušenství vozidla CITROËN C4 dokument nazvaný „CITROËN C4 Katalog

základního příslušenství“, označený číslem TMK 23 01 049 (dále též jen „katalog příslušenství“),

tedy vlastní katalog výrobce vozidla.

17. Soud dospěl k závěru, že tvrzení žalovaného o důvodu faktické neexistence požadované

informace jsou věrohodná. Soud uvádí, že již ze správního spisu nelze seznat žádné indicie

nasvědčující tomu, že by kromě katalogu příslušenství existoval nějaký další seznam příslušenství,

mající původ např. ve vlastní činnosti žalovaného. Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně se

žádostí ze dne 24. 7. 2017 domáhala nejen poskytnutí seznamu příslušenství vozidla CITROËN

C4, ale i poskytnutí informace, jaké dokumenty byly ze strany společnosti CITROËN ČESKÁ

REPUBLIKA s. r. o. předloženy žalovanému jako podklad pro vydání rozhodnutí o schválení

technické způsobilosti. Správní orgán prvního stupně přípisem ze dne 4. 8. 2017, č. j. 325/2017-

072-Z106/5, žalobkyni sdělil, že požadovaným seznamem příslušenství nedisponuje a k této části

žádosti tedy vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti. K druhé části žádosti správní orgán prvního

stupně uvedl, že podkladem pro vydání rozhodnutí o schválení technické způsobilosti (systémů,

konstrukčních částí a výbavy) vozidla CITROËN C4 byl pouze vlastní katalog příslušenství. Dle

názoru soudu z citovaného přípisu neplyne, že by správní orgán prvního stupně „odmítl

odpovědět na dotaz, jaké příslušenství vozidla schválil“ (srov. str. 3 žaloby); z citovaného přípisu

lze naopak dovodit, že schválené příslušenství odpovídá obsahu katalogu příslušenství. Stejný

závěr vyplývá i ze současně vydaného rozhodnutí o odmítnutí žádosti, v němž správní orgán

prvního stupně konstatoval, že informacemi požadovanými v první části žádosti (tj. seznamem

příslušenství) nedisponuje. K tomu správní orgán prvního stupně uvedl, že schválení systémů,

konstrukčních částí a výbavy pro vozidlo CITROËN C4 bylo vydáno pod číslem schválení 961,

přičemž toto schválení se vztahuje na značkové příslušenství vozidel zn. CITROËN, „neobsahuje

však seznamy všech schválených dílů, ale po obsahové stránce odkazuje na vlastní katalog

značkového příslušenství výrobce vozidla“.

18. Proti postupu správního orgánu prvního stupně se žalobkyně bránila nejen rozkladem

(který byl zamítnut napadeným rozhodnutím), ale i stížností ze dne 14. 8. 2017, podanou podle

§ 16a odst. 1 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalobkyně touto stížností

napadla postup správního orgánu prvního stupně ohledně druhé části žádosti (tj. vyřízení části

žádosti shora citovaným přípisem ze dne 4. 8. 2017, č. j. 325/2017-072-Z106/5). Žalobkyně

považovala odpověď správního orgánu prvního stupně, že podkladem pro vydání rozhodnutí o

schválení technické způsobilosti byl pouze „vlastní katalog značkového příslušenství“, za

obecnou a nekonkrétní, neboť takto označený dokument nelze odlišit od jiných obdobných

dokumentů. Žalobkyně tedy požádala, aby jí byla poskytnuta konkrétní specifikace příslušného

dokumentu. Na stížnost žalobkyně reagoval správní orgán prvního stupně přípisem ze dne 21. 8.

2017, nadepsaným mj. „autoremedura“, v němž podle § 16a odst. 5 zákona o svobodném

přístupu k informacím poskytl informaci, že podkladem pro rozhodnutí o schválení značkového

příslušenství č. 961 pro vozidlo CITROËN C4 byl katalog příslušenství (tedy dokument

Shodu s prvopisem potvrzuje V. B.

pokračování 6 9A 196/2017

s názvem „CITROËN C4 Katalog základního příslušenství“, označený číslem TMK 23 01 049),

jehož čelní strana byla žalobkyni mj. zaslána přípisem ze dne 23. 5. 2016.

19. Soud má za to, že shora popsaný postup správních orgánů při vyřizování žádosti

žalobkyně byl zcela konzistentní. Správní orgány setrvale zastávaly názor, jehož podstatu lze

shrnout tak, že žalobkyní požadovaný seznam příslušenství neexistuje, neboť při schvalování

technické způsobilosti plnil jeho účel právě katalog příslušenství. Shodnému závěru nasvědčuje i

ve správním spisu založená kopie rozhodnutí o schválení technické způsobilosti, na které správní

orgány odkazovaly, konkrétně rozhodnutí Ministerstva dopravy, Odbor provozu silničních

vozidel, ze dne 4. 8. 2003, č. j. 3068/03-150, o změně schválení technické způsobilosti typu

systému vozidla nebo konstrukční části vozidla nebo výbavy vozidla č. 961 (dále jen „rozhodnutí

č. 961“). Tímto rozhodnutím bylo podle a změněno a doplněno

osvědčení o schválení technické způsobilosti typu (typové řady) CITROËN, přičemž v něm

Ministerstvo dopravy výslovně uvedlo, že tento typ byl schválen „podle katalogů značkového

příslušenství jednotlivých typů vozidel včetně následných aktualizací“. Ani obsah rozhodnutí

č. 961 tedy nenasvědčuje tomu, že by schválení technické způsobilosti probíhalo na podkladě

zvláštního seznamu příslušenství či že by Ministerstvo dopravy takový seznam příslušenství pro

účely svého rozhodování vytvářelo. V rozhodnutí č. 961 totiž absentuje jakákoli zmínka o

jakémkoli jiném konkrétním podkladu než právě o katalogu výrobce vozidla. I z deklarované

přílohy rozhodnutí, nazvané „Základní popis schváleného vozidla nebo samostatného

technického celku vozidla“, lze dovodit, že oním „základním popisem“ je opět pouze katalog

příslušenství (k tomu srov. i interní komunikaci žalovaného ze dne 18. 8. 2017, č. j. 325/2017-

072-Z106/14).

20. Soud poukazuje i na další dokumenty vyhotovené správními orgány (založené pod č. j.

325/2017-072-Z106/16), které s danou věcí úzce souvisí, neboť se týkaly předcházejících žádostí

žalobkyně podaných podle zákona o svobodném přístupu k informacím. V přípisu ze dne 25. 1.

2016 správní orgán prvního stupně na žádost žalobkyně o poskytnutí informace, jaké zkoušky

byly provedeny za účelem homologace loketní opěrky pro vozidla Citroën (označené v katalogu

výrobce vozidla č. ref. 9440.15), odpověděl, že rozhodnutí o schválení technické způsobilosti

neobsahuje odkazy na jednotlivé díly, ale vlastní díly jsou řešeny odkazem na katalog značkového

příslušenství. Vzhledem k tomu, že dotazovaná produkce je určena pro evropské trhy, bylo její

posouzení (soulad s platnou EU legislativou) provedeno jinými členskými státy a Česká republika

je pouze přebírala, takže žádné zkoušky pro účely vydání schválení v České republice provedeny

nebyly. Rovněž v přípisu ze dne 11. 2. 2016 správní orgán prvního stupně žalobkyni informoval,

že nedisponuje žádným dokumentem o posouzení souladu konkrétního výrobku (loketní opěrky

pro vozidla Citroën) s legislativou EU, neboť fakt plnění technických požadavků byl pro účely

rozhodnutí Ministerstva dopravy naplněn tím, že výrobek byl zařazen do katalogu značkového

příslušenství. Tuto argumentaci rozvedl správní orgán prvního stupně i v přípisu ze dne 30. 3.

2016, v němž žalobkyni sdělil, že schvalovací proces byl v případě vozidla CITROËN C4 stejně

jako u většiny ostatních vozidel CITROËN prováděn francouzskou národní autoritou, v malém

množství byla vozidla schvalována v Itálii, Velké Británii atd. Deklarací a zároveň podkladem pro

Ministerstvo dopravy, že posouzení vlivu montáže daného příslušenství (loketní opěrky) bylo

výrobcem provedeno, je zařazení takového příslušenství do oficiálního katalogu originálního

příslušenství. Tento katalog, resp. díly v něm uvedené, byly a jsou uváděny na trh v rámci celé

EU, bez zkoušek v jednotlivých státech.

21. Pro úplnost soud odkazuje i na přípis ze dne 23. 5. 2016, jímž správní orgán vyřizoval

žádost žalobkyně o poskytnutí informace, který konkrétní katalog značkového příslušenství pro

vozy Citroën byl podkladem pro vydání rozhodnutí č. 961 (současně žalobkyně požádala o

poskytnutí kopie všech listů z výše uvedeného katalogu, na nichž se nachází specifikace loketní

Shodu s prvopisem potvrzuje V. B.

pokračování 7 9A 196/2017

opěrky č. ref 9440.15). Správní orgán prvního stupně konstatoval, že předmětný katalog

základního příslušenství pro vozidlo Citroën C4 je označen „TMK 23 01 049“, přičemž k přípisu

přiložil čelní stranu katalogu a stranu s vyobrazením loketní opěrky. Konečně

(nedatovaným) rozhodnutím z července 2016, č. j. 112/2016-072-Z106/20, správní orgán

prvního stupně z faktických důvodů odmítl žádost žalobkyně o poskytnutí informací (týkající se

především okolností vydání rozhodnutí č. 961) s odůvodněním, že při schvalovacím procesu dílu

vozidla, uvedeného výrobcem v katalogu značkových dílů, se vychází z principu, že vlastní

zařazení do katalogu je garancí plnění všech technických požadavků.

22. Ze všech shora uvedených dokumentů dle názoru soudu bezpochyby vyplývá, že

Ministerstvo dopravy požadovaným seznamem příslušenství skutečně fakticky nedisponuje,

neboť reálný proces schvalování technické způsobilosti se opíral nikoli o seznam příslušenství

(tedy o dokument vyhotovený Ministerstvem dopravy či jiným správním orgánem), ale o katalog

příslušenství (tedy o dokument vydávaný výrobcem vozidel). Tomuto závěru jednoznačně svědčí

nejen obsah shora citovaných správních rozhodnutí a přípisů, ale i obsah dalších dokumentů

založených ve správním spisu, včetně interní korespondence. Tato interní korespondence

zachycující komunikaci konkrétních úředních osob v rámci Ministerstva dopravy (srov.

především dopis ze dne 24. 8. 2017, č. j. 325/2017-072-Z106/16) pak dokladuje nejen vyvíjení

adekvátního úsilí správních orgánů směřujícího k případnému nalezení informace (srov. např.

zmínky o písemném i telefonickém ověřování u věcně příslušného odboru), ale i to, že reálná

činnost Ministerstva dopravy zcela odpovídá popisu, který žalobkyni poskytly správní orgány

v mnoha svých shora citovaných rozhodnutí a přípisech (srov. např. str. 4 citovaného dopisu,

v němž je uveden názor správního orgánu prvního stupně, že v případě vytváření žalobkyní

požadovaného seznamu příslušenství by se dokument prakticky shodoval s obsahem katalogu

příslušenství).

23. Naproti tomu lze konstatovat, že žalobkyně žádné průkazné poznatky ohledně existence

požadované informace nemá. Lze naopak poukázat na to, že sama žalobkyně v žalobě připustila,

že rozhodnutí č. 961 neobsahuje žádnou specifikaci schváleného příslušenství (tedy žádnou

zmínku o seznamu příslušenství, který by byl výsledkem vlastní činnosti Ministerstva dopravy).

Argumentace žalobkyně tedy vyvěrá spíše ze zpochybnění účelnosti popsaného postupu

Ministerstva dopravy při schvalování technické způsobilosti, kdy žalobkyně v tomto ohledu

zejména poukazovala na nedostatky katalogu příslušenství (žalobkyně např. namítla, že

předmětný katalog neobsahuje žádnou technickou specifikaci; je pouhou sbírkou miniaturních

fotografií; fotografie jsou nejasné a bez jakéhokoli upřesňujícího popisku; jedná se o „virtuální

katalog“, který může držitel schválení dodatečně změnit atp.). Podstata žalobních námitek

žalobkyně tak tkvěla spíše než v názoru, že žalovaný požadovanou informaci má, v tvrzení, že pro

kvalitní schvalovací proces má žalovaný takové informace mít.

24. Soud tedy dosavadní závěry shrnuje tak, že v dané věci je naplněn prvotní předpoklad pro

odmítnutí žádosti o poskytnutí informace z důvodu neexistence požadované informace, tedy že

povinný subjekt informací nedisponuje. Soud se tedy věnoval dalšímu základnímu předpokladu,

tedy tomu, zda povinný subjekt nemá povinnost požadovanými informacemi disponovat. Tento

předpoklad je založen na principu, že nerespektováním povinnosti evidovat požadované

informace se povinný subjekt nemůže zbavit své povinnosti tyto informace poskytovat. Vytváření

takových informací tedy nelze chápat jako vytváření nových informací ve smyslu § 2 odst. 4

zákona o svobodném přístupu k informacím, ale jako postup směřující k nápravě dřívějšího

pochybení povinného subjektu (srov. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2.

2012, č. j. – 67).

Shodu s prvopisem potvrzuje V. B.

pokračování 9A 196/2017

8

25. Povinnost povinného subjektu „mít“ požadované informace je třeba pro účely dané věci

chápat v tom smyslu, že z relevantních právních předpisů musí pro povinný subjekt vyplývat

povinnost předmětnými informacemi disponovat; taková povinnost přitom může z příslušného

zákona vyplývat nejen výslovně, ale též implicitně. Z judikatury Nejvyššího správního soudu lze

dovodit, že typickými zákonnými předpisy, z nichž bude vyplývat povinnost povinného subjektu

disponovat určitými informacemi, jsou např. , zákon o archivnictví a spisové službě,

obecní zřízení, zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů atp. (srov. např. rozsudek

Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2015, č. j. – 30, a v něm citovanou

judikaturu). Společným znakem uvedených právních předpisů je to, že v obecné rovině stanoví

základní právní rámec pro „každodenní“ chod orgánů veřejné moci (dopadají tak zpravidla na

obecné společné aspekty činnosti orgánů veřejné moci, tedy na jejich organizaci, hospodaření,

řízení atd.). Tyto právní předpisy tak úzce souvisí se samotnými ústavními aspekty práva na

informace, tedy s možností široké „politické“ kontroly činnosti povinných subjektů ze strany

občanů. Naproti tomu si lze povšimnout, že žalobkyně povinnost žalovaného disponovat

požadovanými informacemi dovozovala od [srov. repliku k vyjádření

žalovaného, v níž žalobkyně argumentovala poukazy na § 19 odst. 1, § 83a odst. 1 písm. f)

citovaného zákona], tedy od zákona, který dopadá na specifický výsek odborné činnosti

žalovaného a který s mnohem vyšší mírou detailnosti upravuje převážně technické aspekty

provozu vozidel na pozemních komunikacích, např. registraci vozidel, technické požadavky na

provoz silničních vozidel, kontroly technického stavu vozidel v provozu atp. (srov. str. § 1

).

26. Samotná žádost žalobkyně o poskytnutí informací úzce souvisí s částí třetí zákona

č. , která se týká schvalování silničních vozidel a která tak zabezpečuje pravidlo, že

silniční vozidla, jejich systémy, konstrukční části nebo samostatné technické celky nebo nedokončená silniční

vozidla lze uvádět na trh pouze, pokud je schválena jejich technická způsobilost (viz úvodní ustanovení § 15

). Dle názoru soudu lze z relevantních ustanovení

[srov. § 19, § 21, § 83a odst. 1 písm. f) citovaného zákona] v intencích vymezených předmětem

žádosti žalobkyně bezpochyby dovodit toliko to, že Ministerstvo dopravy eviduje informace o

tom, který typ silničního vozidla, jeho systému, konstrukční části nebo samostatného technického

celku, schválilo. Takovou informaci též správní orgány žalobkyni již v minulosti poskytly, a to ve

formě katalogu příslušenství. Ze správních rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že právě katalog

příslušenství považovaly správní orgány za dostatečný podklad pro vydání rozhodnutí o schválení

technické způsobilosti a ze stejného důvodu měly správní orgány i za to, že nejsou povinny nad

rámec katalogu příslušenství vytvářet další seznam příslušenství. Žalobní námitky žalobkyně pak

svou podstatou směřují především proti obsahové kvalitě katalogu příslušenství. Žalobkyně se tedy

v podstatě dožaduje poskytnutí informace v takové formě, která by měla mít dle jejího názoru

určitý zákonem předvídaný standard kvality [srov. např. repliku k vyjádření žalovaného, v němž

žalobkyně konstatovala, že např. u loketní opěrky (položka č. 15) lze porovnáním fotografie

v katalogu a produktového listu skutečně dodané opěrky lehce ověřit, že se jedná o odlišný

výrobek, u jiného výrobku (parkovací asistent, položka č. 21) takové porovnání učinit nelze,

neboť jeho vyobrazení v katalogu je zcela nezřetelné].

27. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývající povinnost vytvořit požadovanou

informace v případech, kdy zákon ukládá povinnému subjektu povinnost danou informací

disponovat, je třeba vykládat především v intencích zásady nemo turpitudinem suam allegare potest,

podle které nikdo nemůže mít prospěch ze svého vlastního nepoctivého jednání (srov. rozsudek

Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j. – 44). Povinnost vytvořit

požadované informace tedy nastupuje v případech, kdy povinný subjekt má povinnost

disponovat informacemi určitého charakteru, avšak tyto informace v rozporu s

objektivním právem nemá (tedy informace skartuje, smaže či jinak zničí, anebo je v důsledku své

Shodu s prvopisem potvrzuje V. B.

pokračování 9A 196/2017

9

nezákonné nečinnosti ani nevytvoří). Povinnost vytvořit požadované informace však dle názoru

soudu nelze vykládat tak široce, aby povinný subjekt byl povinen již zaznamenané informace o

své skutečně vykonané činnosti zpětně upravit tak, aby věcný obsah těchto informací dostál

požadavkům daným speciálními zákony upravujícími specifickou odbornou činnost povinného

subjektu.

28. Pokud tedy správní orgány žalobkyni požadovanou informaci poskytly, pak se

prostřednictvím nově podané žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím nelze

domáhat, aby správní orgány tuto poskytnutou informaci upravily v tom směru, aby její obsah byl

v souladu se zákonem. V takovém případě by totiž žalovaný byl nucen zpětně měnit obsah již

reálně existující informace, a tedy by vytvářel nové informace ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o

svobodném přístupu k informacím. Pro účely citovaného zákona je totiž samotný pojem informace

chápat jako určitý obsah (srov. definiční ustanovení § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu

k informacím). Jakoukoli změnu tohoto obsahu (byť by tento obsah nesplňoval určité speciálním

zákonem dané požadavky) lze ztotožnit právě se změnou stávajících a tedy s vytvářením nových

informací. Jinými slovy, byť žalobkyně může subjektivně považovat určitou činnost žalovaného,

o jejímž reálném obsahu se dozvěděla prostřednictvím žádosti podané dle zákona o svobodném

přístupu k informacím, za „neúčelnou“ či dokonce za neodpovídající zákonným požadavkům,

následky této tvrzené nezákonnosti nelze napravovat v rámci soudního přezkumu rozhodnutí

vydaných podle zákona o svobodném přístupu k informacím (v opačném případě by se např.

žadatel o poskytnutí informací mohl po povinném subjektu dožadovat např. kopie určitého

konkrétního správního rozhodnutí a po jeho poskytnutí by se mohl prostřednictvím zákona o

svobodném přístupu k informacím domáhat toho, aby povinný subjekt takové rozhodnutí zpětně

upravil v tom směru, aby splňovalo všechny zákonné požadavky).

29. Soud tedy shrnuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí srozumitelně vysvětlil, že

Ministerstvo dopravy provádí schvalování technické způsobilosti na základě katalogu značkového

příslušenství výrobce vozidla. Žalobkyni byl již v minulosti tento katalog příslušenství (tj. katalog

pro vozidlo CITROËN C4) poskytnut a tento katalog lze zároveň považovat za informaci o

„seznamu typů systémů, konstrukčních částí a výbavy vozidla CITROËN C4“. Pokud tedy

žalobkyně nyní posuzovanou žádostí požadovala informaci stejného charakteru v „lepší obsahové

kvalitě“, správní orgány rozhodly správně, když její žádost odmítly. Ze správních rozhodnutí, ze

správního spisu, ale i z přípisů správních orgánů zaslaných žalobkyni v reakci na její předchozí

žádosti o poskytnutí informací jednoznačně vyplynulo, že správní orgány nad rámec katalogu

příslušenství žádný další „seznam příslušenství“ nemají a nejsou povinny jej ani vytvořit (neboť

by tím v podstatě měnily obsah zaznamenané informace, resp. by již vytvořené informace o své

činnosti upravovaly). Tyto důvody správní orgány srozumitelně vyjádřily ve svých rozhodnutích a

vydaná správní rozhodnutí tak nejsou „zmatečná“, jak tvrdila žalobkyně, a nejsou ani v rozporu

se zákonem či s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Prostřednictvím soudního přezkumu

rozhodnutí o odmítnutí žádosti podle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím se

tedy žalobkyně nemůže úspěšně domáhat toho, aby žalovaný katalog příslušenství „vylepšil“,

resp. aby v podstatě vytvořil nový seznam příslušenství obsahující na rozdíl od tohoto katalogu

zřetelnější fotografie, technickou specifikaci apod. Posouzení specifických právních otázek, zda je

či není určitý specifický odborný postup povinných subjektů (zde správních orgánů při

schvalování technické způsobilosti silničních vozidel) v souladu se zákonem či zda je takový

postup „účelný“, nemůže být předmětem soudního přezkumu postupu povinných subjektů při

vyřizování žádostí o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ústavně

zaručené právo na informace totiž sice nepochybně slouží ke kontrole veřejné moci ze strany

občanů, avšak jeho účelem již není takto zjištěná pochybení přímo napravovat.

Shodu s prvopisem potvrzuje V. B.

pokračování 9A 196/2017

10

VI. Závěr

30. Z výše uvedených důvodů dospěl Městský soud v Praze k závěru, že napadené

rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu podle jako

nedůvodnou zamítl.

31. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn , neboť žalobkyně nebyla ve

sporu úspěšná a žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.

Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem

Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se

dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na

sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání

lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných

náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a

z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,

jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické

vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení

soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových

stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 31. května 2018

JUDr. Naděžda Řeháková v. r.

předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje V. B.