Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
2 Azs 70/2018 - 43.pdf
PDF · 0 B
No categories available
2 Azs 70/2018 - 43
[20] Nejvyšší správní soud ověřil, že se krajský soud v napadeném rozsudku jednotlivě vyjádřil ke všem žalobním bodům, žádný z nich neopomněl a věcně, srozumitelně a přesvědčivě vypořádal veškeré žalobní námitky. Poukázal přitom na výsledky správního řízení a v něm shromážděné informace a důkazy, tyto podřadil pod jednotlivé, na posuzovaný případ dopadající, hmotněprávní normy a v napadeném rozsudku zohlednil též judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se otázek řešených i v souzené věci.
[21] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadený rozsudek netrpí namítanou vadou nepřezkoumatelnosti (pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost), není zde ani jiná vada řízení před krajským soudem, která by mohla mít vliv na nezákonnost napadeného rozsudku, krajský soud se nedopustil ani judikaturního odklonu či hrubého pochybení při výkladu hmotného práva a dosavadní vnitřně jednotná a ustálená judikatura dává odpověď na všechny stížní námitky.
[22] Pokud jde o námitku ohledně nepříslušnosti České republiky posuzovat žádost stěžovatelky, touto námitkou se krajský soud podrobně zabýval v bodech 15 až 27 napadeného rozsudku a Nejvyšší správní soud na jeho závěry plně odkazuje. Za podstatné považuje Nejvyšší správní soud to, že stěžovatelka nevyužila opravné prostředky proti svému přemístění ze Švýcarska do ČR a k výslovnému dotazu soudu sdělila, že není proti tomu, aby o její žádosti rozhodovala Česká republika. Podle čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III platí, že pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil. V daném případě není pochyb o tom, že vízum bylo stěžovatelce uděleno ČR. V souladu s uvedeným Švýcarsko požádalo ČR o vyjádření, zda ČR uznává svoji příslušnost k posouzení stěžovatelčiny žádosti. Po kladné odpovědi Česká republika stěžovatelku převzala v souladu s čl. 18 uvedeného nařízení na své území. S ohledem na uvedené je dána příslušnost České republiky k posouzení žádosti stěžovatelky o mezinárodní ochranu podle § 8 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu a podle čl. 12 bodu 2 nařízení Dublin III.
[23] Jak již kasační soud uvedl, námitka ohledně příslušnosti stěžovatelky k určité sociální skupině není přípustná, nicméně považuje za vhodné sdělit, že žalovaný a potažmo krajský soud se zabývali všemi znaky, které stěžovatelka popsala, aniž by došli k závěru o naplnění některého z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatelka uváděla, že se do Turecka nechce vrátit kvůli svým obavám z nuceného provdání, o kterém rozhodl její strýc, a kvůli obavám z pronásledování hrozícího od muže (bývalého partnera), který má být členem tzv. Islámského státu. Nejvyšší správní soud se již otázkou azylově relevantního pronásledování nesčetněkrát zabýval a je nutno souhlasit se žalovaným i krajským soudem, že u stěžovatelky se jedná o obavy z pronásledování ze strany soukromých osob, nikoli ze strany státních orgánů či za jejich skryté podpory. Skutečnost, že má stěžovatelka strach z policie (od obtěžování jejího otce v jejich 12ti letech), neznamená, že by jí tamní policie nepomohla, pokud by se na ni obrátila. Nejvyšší správní soud ohledně pronásledování ze strany soukromých osob odkazuje na svá rozhodnutí např. ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, z něhož se podává, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona č. 325/1999 , o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. , tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ Obdobně se touto problematikou zdejší soud zabýval též v rozsudcích ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 – 51 a ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49. Stejně tak „pouhá nedůvěra občana ve státní instituce, zdůvodňovaná tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze podřadit důvodům pro udělení azylu dle § 12 zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. “ srov. rozsudek ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 5 Azs 7/2004 .“ Nejvyšší správní soud upozorňuje i na rozsudek ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 6 Azs 8/2003 , v němž konstatoval, že „neučinil-li stěžovatel žádné kroky k využití všech prostředků, které právní řád v zemi jeho původu k ochraně práv a svobod poskytuje, nelze učinit závěr, že mu taková ochrana nebyla poskytnuta, případně, že by mu sice byla poskytnuta, ale neúčinně“. Informace o zemi původu shromážděné žalovaným navíc nesvědčí o tom, že by policie byla nefunkční či že by se ohrožená osoba nemohla domoci účinné ochrany od státních orgánů, pokud by se na ně ovšem obrátila. Tvrzení stěžovatelky ohledně nemožnosti domoci se ochrany od státních orgánů se tak nezakládá na pravdě.
[24] S ohledem na skutečnost, že přípustné důvody kasační stížnosti neobsahovaly ničeho nad rámec předchozího právního posouzení učiněného krajským soudem, nemohl Nejvyšší správní soud dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Kasační stížnost proto podle § 104a s. ř. s. s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 3 , větou první, s. ř. s. s. ř. s. , ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. , podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[26] Usnesením krajského soudu ze dne 6. 2. 2017, č. j. 32 Az 50/2016 – 25 byl stěžovatelce ustanoven zástupce z řad advokátů JUDr. Ing. Jiří Špelda. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 9 ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. ).
[27] Nejvyšší správní soud přiznal advokátu odměnu za jeden úkon právní služby spočívající v podání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] ve výši 1 x 3100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 . téže vyhlášky], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) za jeden úkon právní služby. Zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty, proto se jeho odměna zvyšuje o částku 714 Kč odpovídající této dani. Celkem tedy odměna ustanoveného zástupce činí částku ve výši 4114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu