Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Ads 79/2017 - 28

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: V. K., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 5. 6. 2013, č. j. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. - 80,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

[1] Okresní správa sociálního zabezpečení Příbram (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 29. 4. 2013, č. j. X. uložila žalobci povinnost zaplatit regresní náhradu podle a 4 , o nemocenském pojištění (dále jen „“). Rozhodnutím označeným v záhlaví zamítla žalovaná odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

[2] Následně svým rozsudkem žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“). Vycházel přitom z názoru, že § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění je koncipován tak, že otázka existence zaviněného protiprávního jednání osoby povinné k regresní náhradě a otázka příčinné souvislosti takového jednání s následkem, který byl důvodem pro vyplacení dávek nemocenského pojištění poškozenému, je předběžnou otázkou ve smyslu , (dále jen „“). Pravomocným rozhodnutím trestního soudu, včetně vymezení skutku, je tedy správní orgán vázán a nemůže si proto učinit samostatný úsudek o příčinné souvislosti mezi jednáním žalobce a následkem u poškozené. Skutečnosti zjištěné trestním soudem přitom nepochybně představují skutečnosti rozhodné ve smyslu zákona o nemocenském pojištění, neboť pokud by se žalobce nedopustil jednání označeného trestním soudem za protiprávní, ke zranění poškozené a vzniku nároku na uvedenou dávku dle zákona o nemocenském pojištění by nepochybně nedošlo. Opětovné provádění a hodnocení důkazů již provedených v trestním řízení dle krajského soudu za těchto okolností správním orgánům nepřísluší.

[3] Krajský soud rovněž konstatoval, že rozhodnutí o odvolání žalobce v trestní věci nebylo argumentačně vystaveno na tom, že jednání žalobce nemohlo rozhodným způsobem ovlivnit celý děj. Naopak odvolací trestní soud jasně konstatoval, že „obžalovaný (…) nese odpovědnost za předmětný úrazový děj i jeho následky“. Na tom pak dle krajského soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že odvolací trestní soud považoval jednání žalobce za nevědomou nedbalost, neboť nedbalost je formou zavinění. Proto jsou podmínky stanovené § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění naplněny.

II. Kasační stížnost a vyjádření k ní

[4] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodu uvedeného v , (dále jen „“). Konkrétně namítal, že krajský soud chybně vyložil ustanovení zákona o nemocenském pojištění, a nesprávně tak vyhodnotil otázku příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a následkem u poškozené jako předběžnou otázkou ve smyslu . Následkem toho se pak krajský soud nezabýval základní žalobní námitkou stěžovatele, že zákona o nemocenském pojištění nehovoří o jakémkoli protiprávním jednání, ale pouze o protiprávním jednání, které zakládá skutečnosti rozhodné pro vznik nároku na dávku.

[5] Stěžovatel dále namítal, že jeho jednání, které bylo trestním soudem vyhodnoceno jako nevědomá nedbalost, nebylo rozhodnou skutečností. Na následky u poškozené měla vliv celá řada faktorů, které nemohl ovlivnit (zejména pak nesprávné zabalení nákladu). Dále odkázal na svoji argumentaci v trestním řízení a v žalobě, a uvedl, že krajský soud nevyhodnotil důkazy vztahující se „na rozhodné skutečnosti pro vznik nároků na dávku“.

[6] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu, setrvala na závěrech, které uvedla ve svém rozhodnutí a navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[7] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je ve smyslu ustanovení přípustná. Stěžovatel je v souladu s ustanovením zastoupen advokátem.

[8] Nejvyšší správní soud, přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu podané v kasační stížnosti ( věta před středníkem ). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z věty první

[9] Kasační stížnost není důvodná.

[10] Jádrem sporu v projednávaném případě je, zda lze otázku příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním a důsledkem v podobě skutečností rozhodných pro vznik nároku na dávku ve smyslu zákona o nemocenském pojištění, vyhodnotit jako předběžnou otázkou ve smyslu .

[11] Předpokladem uplatnění regresní náhrady podle § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění je, že ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku došlo v důsledku zaviněného protiprávního jednání zjištěného soudem nebo správním úřadem. Přitom v důsledku tohoto jednání nemusí dojít k odsouzení pachatele trestného činu nebo k uložení pokuty či jiné sankce ve správním trestání, je však třeba, aby v trestním nebo správním řízení bylo pravomocně zjištěno zaviněné protiprávní jednání. Mezi zaviněným protiprávním jednáním a vznikem nároku na dávku přitom musí být příčinná souvislost. [viz komentář k zákonu o nemocenském pojištění (Jan Přib a kol., . Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2009)]

[12] Předběžná otázka ve smyslu je otázka, jejíž znalost je nezbytná pro rozhodnutí správního orgánu, neboť staví najisto skutečnosti, na jejichž posouzení rozhodnutí správního orgánu závisí. Správní orgán si může o předběžné otázce učinit vlastní úsudek, pokud se nejedná o otázku, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, či o otázku osobního stavu. Vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správní orgán podle takovým rozhodnutím vázán.

[13] Otázka existence zaviněného protiprávního jednání stěžovatele zjištěného soudem nebo správním úřadem je v dané věci nepochybně předběžnou otázkou, neboť se jedná o předpoklad, bez jehož naplnění by uplatnění regresní náhrady na stěžovateli nebylo možné. Vzhledem k tomu, že tato otázka spočívala v posouzení, zda byl spáchán trestný čin, správní orgán si o ní nemohl učinit vlastní úsudek. Stěžovatel byl však pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2012, č. j. -166, shledán vinným pro přečin těžkého ublížení na zdraví poškozené z nedbalosti podle , . Správní orgán byl tedy jeho rozhodnutím vázán ve smyslu .

[14] Daného přečinu se stěžovatel dopustil v nevědomé nedbalosti, což je forma zavinění vyznačující se absentujícím vědomím pachatele, že svým činem může způsobit trestněprávně relevantní následek. Zavinění je přitom obligatorním znakem trestného činu, který musí zahrnovat i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. ). V případě nevědomé nedbalosti je pak zavinění založeno pouze na povinnosti a současně možnosti předvídat následek vlastního jednání (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. či rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. ). Kritériem pro posouzení toho, zda jde o nedbalost nebo o jednání nezaviněné je tudíž zachování potřebné míry opatrnosti. Nevědomou nedbalost je tedy možno obecně vymezit tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek. Jednání samo je však i zde aktem vůle pachatele, která ale směřuje k cíli z hlediska trestního práva nezávadnému.

[15] Trestní soud shledal stěžovatele za uvedený přečin vinným, čímž současně fakticky konstatoval, že existuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem v podobě ublížení na zdraví poškozené. Je přitom nepochybné, že toto ublížení na zdraví bylo důvodem vzniku dočasné pracovní neschopnosti poškozené, v důsledku které jí vznikl nárok na dávku (nemocenské). Otázku existence příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním stěžovatele a následkem u poškozené v podobě vzniku nároku na dávku tak v projednávaném případě nelze oddělit od otázky existence samotného zaviněného protiprávního (trestného) jednání, neboť tuto příčinnou souvislost by šlo vyloučit pouze v případě, že by se jednalo o jednání stěžovatelem nezaviněné (a tudíž beztrestné).

[16] Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že námitka stěžovatele není důvodná, neboť otázka existence příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním stěžovatele a důsledkem v podobě skutečností rozhodných pro vznik nároku na dávku u poškozené ve smyslu zákona o nemocenském pojištění, je v projednávaném případě předběžnou otázkou podle . Tato otázka již byla pravomocně rozhodnuta příslušným orgánem, a správní orgán je tudíž jeho rozhodnutím vázán ve smyslu . Současně je třeba dát za pravdu krajskému soudu, že „opětovné provádění důkazů již provedených v trestním řízení a jejich opětovně hodnocení za těchto okolností správním orgánům nepřísluší“.

IV. Závěr a náklady řízení

[17] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek Krajského soudu v Praze je zákonný. Kasační stížnost proto podle , in fine, jako nedůvodnou zamítl.

[18] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ve spojení s Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovaná náhradu nákladů výslovně neuplatnila a Nejvyšší správní soud ani ze spisu neshledal, že by jí vznikly náklady překračující běžnou administrativní činnost. Soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné ( ).

V Brně dne 21. března 2018

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu