Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

57 A 29/2017 - 54

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra

Krysla a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce:

BORGERS CS spol. s.r.o., IČ 49787365, se sídlem Plzeň, Mánesova 2150/81, zastoupeného

Rödl & Partner, k. s., se sídlem Praha, Platnéřská 191/2, proti žalované: Česká správa

sociálního zabezpečení, se sídlem Plzeň, Lobezská 12, v řízení o žalobě proti rozhodnutí

žalované ze dne 8. 3. 2017, č. j. 44000/000641/17/44091010/Nek,

t a k t o :

I. Rozhodnutí žalované ze dne 8. 3. 2017, č. j. 44000/000641/17/44091010/Nek, s e

z r u š u j e a věc se v r a c í žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je p o v i n n a zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11.228 Kč do

30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Rödl &

Partner, k. s.

O d ů v o d n ě n í

I. Vymezení věci

Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 8. 3. 2017, č. j.

44000/000641/17/44091010/Nek (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto

odvolání žalobce a potvrzen platební výměr č. 21/92/16/447 ze dne 7. 12. 2016 (dále jen

„prvostupňové rozhodnutí“) vydaný Okresní správou sociálního zabezpečení Rokycany (dále

jen „prvoinstanční orgán“), jímž byla žalobci uložena povinnost uhradit podle § 4 až § 9

, o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku

zaměstnanosti dlužné pojistné ve výši 309.117 Kč a podle § 20 téhož zákona penále ve výši

62.603 Kč. Žalobce požadoval, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

pokračování 2 57A 29/2017

II. Důvody žaloby

Žalobce úvodem žaloby shrnul skutkový stav věci, předestřel dosavadní argumentaci

žalovaného obsaženou v napadeném rozhodnutí a odcitoval znění relevantních právních

předpisů.

Dále uvedl, že žalovaný (stejně jako před ním OSSZ) nesprávně vychází z toho, že pro

posouzení charakteru plnění, které zaměstnanci od žalobce obdrželi, je rozhodující důvod

vzniku nároku na předmětná plnění a nikoliv samotný účel, ke kterému je poskytnuté plnění

určeno. V důsledku toho žalovaný nesprávně vyhodnotil podstatu plnění, které zaměstnanci

obdrželi od žalobce a nesprávně je kvalifikoval jako zdanitelný příjem podléhající současně

pojistnému na sociální a zdravotní pojištění. Dle názoru žalobce je důvod vzniku nároku

zaměstnance na určitý příjem od zaměstnavatele rozhodný pouze z hlediska určení, o jaký typ

příjmu se dle , o daních z příjmů (dále jen „“) jedná (zda se jedná

o příjem za závislou činnost). Z hlediska následného posouzení, zda tento konkrétní příjem

zaměstnance ze závislé činnosti podléhá zdanění či je od daně na základě ustanovení § 6 odst.

9 osvobozen, je již nicméně v drtivé většině případů rozhodující pouze to, jaké konkrétní

plnění zaměstnanec od zaměstnavatele skutečně obdržel a jak toto plnění může využít.

Ustanovení nepochybně vychází striktně z toho, jakou hodnotu

zaměstnanec od svého zaměstnavatele obdrží. Jinými slovy, z hlediska tohoto osvobození

není podstatné, za co zaměstnanec konkrétní příjem obdržel, ale jaký konkrétní příjem

obdržel. Právní titul, pro který je daná hodnota ze strany zaměstnavatele poskytována, je

přitom zcela nerozhodný. Pokud bychom totiž přijmuli logiku žalované a OSSZ, pak by každé

poskytnutí Flexi passů muselo být nutně považováno za zdanitelný příjem, neboť právním

důvodem jejich poskytování ze strany zaměstnavatele je vždy odměňování zaměstnance za

jeho činnost v zaměstnaneckém poměru, kterou zaměstnavatel odměňuje primárně mzdou a

sekundárně pak různými zaměstnaneckými benefity jako jsou např. Flexi passy. Právní důvod

vzniku nároku na tyto složky odměny je tedy v obou případech stejný, a sice výkon činnosti

zaměstnance pro zaměstnavatele. Nicméně právě účelová vázanost Flexi passů, tzn. možnost

jejich použití pouze na vymezené aktivity, umožňuje jejich zvýhodněný režim.

V případě žalobce je právní titul vzniku nároku na předmětná plnění upraven v

jednotlivých směrnicích o poskytování příspěvku či odměny. Pro přiznání nároku na

příspěvek nebo odměnu bylo nutné, aby zaměstnanec splnil všechny podmínky uvedené v

příslušné interní směrnici. Následně se však každý zaměstnanec mohl svobodně rozhodnout,

jakým způsobem vzniklý nárok bude čerpat. Pokud zaměstnanec čerpal finanční prostředky,

bylo čistě na něm, jak s těmito naloží, tj. zaměstnanec nebyl v další dispozici s tímto plněním

od žalobce (penězi) nijak omezen. Rozhodl-li se ovšem zaměstnanec pro Flexi Pass, došlo

automaticky k omezení zaměstnance co do možností využití tohoto plnění od žalobce, a to

právě účelem poukázky, na který byla poskytnuta. Tímto účelem přitom mohou být pouze

výše vyjmenované aktivity, které svým charakterem naplňují podmínky uvedené v ustanovení

. Žalobce tedy v tomto druhém případě svým zaměstnancům

neposkytl materiálně již žádný příspěvek nebo odměnu v souladu s původním určením daného

plnění (např. doprava), neboť toto již nebylo z podstaty věci možné (poukázku nelze využít na

dopravu do zaměstnání), ale poskytl namísto toho příspěvek na vymezené volnočasové

aktivity. Původní určení daného plnění se tedy na základě volby zaměstnance změnilo na účel

aprobovaný ustanovením , tj. stal se z něj příjem osvobozený od

daně, který nevstupuje do vyměřovacího základu.

pokračování

S ohledem na konstrukci ustanovení je žalobce přesvědčen o tom, že v

případě předmětných plnění je rozhodující pouze to, k jakému účelu jím poskytnuté plnění

skutečně slouží. Je-li plnění poskytnuto ve formě peněžních prostředků, není dispozice s nimi

jakkoliv omezena, a jedná se proto o standardní zdanitelný příjem podléhající sociálnímu

pojištění. Naproti tomu, může-li být žalobcem poskytnuté nepeněžní plnění (poukázka)

využito pouze na stanovený účel, a tento účel splňuje podmínky osvobození od daně z příjmů,

nemůže hodnota tohoto plnění představovat zdanitelný příjem zaměstnance (a - v důsledku

vazby mezi daňovým a pojistným právním předpisem — ani příjem zahrnovaný do

vyměřovacího základu zaměstnance). Nehraje přitom roli, na základě jakého právního titulu

vznikl zaměstnanci nárok na čerpání daného plnění (souvislost s jeho dopravou do zaměstnání

či s motivačním, stabilizačním a věrnostním odměňováním). Je totiž třeba odhlédnout od

toho, s jakou právní skutečností je svázaný vznik nároku a zohlednit pouze podstatu plnění,

které zaměstnanec od žalobce obdržel. Tímto plněním je přitom nepeněžní poukázka na

volnočasové aktivity, která je dle ustanovení za splnění tam

uvedených podmínek osvobozeným příjmem. Při posouzení skutečného charakteru plnění,

které zaměstnanec od žalobce obdržel nelze než dospět k závěru, že poukázka nepředstavuje

nepeněžní ekvivalent peněžního plnění poskytovaného při splnění podmínek definovaných v

interních směrnicích, ale zcela samostatné plnění s vlastním účelovým určením. To je dáno

především skutečností, že možnost použití poukázky je striktně omezena na volnočasové

aktivity upravené v ustanovení .

Rovněž je třeba odmítnout závěr o nedodržení zásady rovnosti zaměstnanců. Možnost

volby totiž mají bez rozdílu všichni zaměstnanci splňující podmínky směrnice, tzn. všichni

zaměstnanci jsou si rovni v možnosti vybrat si úhradu v penězích či ve Flexi passech a

zároveň jsou dopředu informováni o daňových a pojistných dopadech své volby. Jenom oni

tudíž svobodně rozhodují o tom, jaký typ plnění od žalobce obdrží a v konečném důsledku

dostávají dva různé typy plnění se samostatným daňovým a pojistným režimem. Nedochází

zde tudíž k žádné diskriminaci zaměstnanců ze strany žalobce. Skutečnost, že je plnění, které

je účelově vázáno na vymezené volnočasové aktivity, spojeno s osvobozením od daně (a na

základě toho i s vynětím z vyměřovacího základu) není volbou žalobce, ale jedná se o

nastavení pravidel ze strany zákonodárce, který se rozhodl tímto způsobem zvýhodňovat

vymezenou a účelově vázanou skupinu plnění poskytovaných zaměstnavatelem jeho

zaměstnancům. To, že se žádný příjem osvobozený od daně neprojeví v případných nárocích

vyplývajících z účasti zaměstnanců na nemocenském a důchodovém pojištění tedy vyplývá

zvůle zákonodárce, nikoliv žalobce či jeho zaměstnanců. Splňují-li proto žalobcem

poskytnutá plnění podmínky stanovené pro osvobození od daně z příjmů, nastanou tyto

důsledky automaticky ex lege.

Dle názoru žalobce je pak z hlediska pojistného režimu předmětných plnění zcela

irelevantní, že žalobce v případě ostatních odměn a prémií jednal nad rámec svých interních

směrnic, když vyšel vstříc žádosti sedmi zaměstnanců čerpat vzniklý nárok v jiné než peněžní

formě. Předmětem tohoto sporu je totiž čistě posouzení pojistného režimu plnění, která

žalobce skutečně svým zaměstnancům poskytl, nikoliv zkoumání toho, jak žalobce postupuje

ve svých interních záležitostech.

Oporu v zákoně postrádá rovněž závěr žalovaného, že plnění, které má charakter

výdaje vynaloženého na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů (ustanovení § 24

odst. 2 písm. j) bodu 5 ), nemůže být od daně osvobozeno. Ustanovení písm.

d) totiž podmiňuje osvobození tam vymezených plnění od daně právě tím, že

zaměstnavatel zahrne náklady na takové plnění - které by jinak byly nepochybně daňově

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 4 57A 29/2017

účinné dle citovaného ustanovení - mezi daňově neúčinné náklady (daňový režim plnění na

straně zaměstnanců se tedy odvíjí od toho, zda zaměstnavatel předmětné náklady uplatní jako

daňově účinné či nikoliv). Žalobce přitom postupuje tak, že náklady související s

poskytováním Flexi passů neuplatňuje jako daňově uznatelné.

Na okraj žalobce poznamenává, že rovněž Generální finanční ředitelství (dále jen

„GFŘ“) ve svém stanovisku č. j. 178477/16/7100-10114-010025 ze dne 29. 11. 2016

potvrdilo ve vztahu k příspěvku na dopravu závěry žalobce. GFŘ uvedlo, že: „Pokud si

zaměstnanec zvolí poukázku Flexi Pass, lze tento nepeněžní příjem považovat za osvobozený

od daně podle pouze pokud bude využit na tímto ustanovením

vymezené účely, a jen za podmínky, že zaměstnavatel bude poukázku "Flexi Pass“ hradit z

FKSP, ze sociálního fondu, ze zisku (příjmu) po jeho zdanění nebo na vrub výdajů (nákladů),

které nejsou výdaji (náklady) vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných

příjmů.“ Jinými slovy, GFR rovněž vychází při posouzení charakteru plnění z toho, k jakému

účelu bylo využito, nikoliv z toho, na základě jaké právní skutečnosti vzniklo. Jakkoliv toto

stanovisko nemůže představovat důkazní prostředek, nelze jeho význam zcela pominout,

neboť GFR je metodickým orgánem pro oblast daní z příjmů. Jeho názor tedy nepochybně

představuje významné vodítko pro aplikační praxi, zejména za situace, kdy pojistné předpisy

navazují na vymezení zdanitelného příjmu pro účely . Z hlediska právní jistoty

poplatníků je zcela nežádoucí, aby různé státní orgány vykládaly tentýž předpis takto

rozdílným způsobem. Pro úplnost žalobce dodává, že v metodickém dotazu byla celá situace

podrobně popsána, tj. GFR vycházelo z úplných informací stejně jako žalovaná.

III. Vyjádření žalované

Žalovaná především plně odkázala na své rozhodnutí a uvedla, že žalovaná v

napadeném rozhodnutí i OSSZ Rokycany ve svém platebním výměru podrobně odůvodnily

svá stanoviska ohledně odvodu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní

politiku zaměstnanosti (dále jen „pojistné") v souvislosti s nepeněžním plněním

poskytovaným žalobcem ve formě „Flexipassů“. Žalovaná především konstatuje, že ohledně

plnění nazvaného jako „příspěvek na dopravu" nastala u žalobce situace, kdy není zajištěna

rovnost mezi zaměstnanci. Především je třeba zdůraznit, že ve smyslu není obecně

příspěvek na dopravu plněním, které by bylo osvobozeno od daně z příjmu. Pouze podle § 6

odst. 9 písm. e) jsou od této daně osvobozena zvýhodnění poskytovaná zaměstnavatelem

provozujícím veřejnou dopravu osob svým zaměstnancům a jejich rodinným příslušníkům ve

formě bezplatných nebo zlevněných jízdenek. O takové zvýhodnění se však v případě žalobce

nejedná. Z příslušné směrnice žalobce vyplývá, že účelem (a právním důvodem vzniku)

příspěvku na dopravu je hradit zvýšené náklady zaměstnanců na cestu z (do) místa bydliště do

(ze) zaměstnání, pokud je bydliště vzdálené více než 5 km od místa pracoviště zaměstnance.

Od daně z příjmu jsou osvobozena nadstandardní plnění poskytovaná zaměstnancům ve

smyslu , nikoliv plnění charakteru příspěvku na dopravu. Žalovaná

(na rozdíl od žalobce) pokládá za důležitý právní důvod vzniku nároku na příspěvek na

dopravu. Plnění charakteru tohoto příspěvku nejsou obecně podle platných právních předpisů

od daně osvobozena. S ohledem na uvedenou skutečnost není podle názoru žalované možné,

aby vznikla nerovnost mezi zaměstnanci v případných nárocích vyplývajících z jejich účasti

na nemocenském a důchodovém pojištění, pokud obdrží plnění ze stejného právního důvodu,

a to ani tehdy, mají-li zaměstnanci právo volby. V případě dalších (výše uvedených) odměn a

prémií nepostupoval žalobce podle vlastních směrnic, ve kterých jsou upraveny podmínky

(toliko) pro jejich vyplacení (a není tedy vůbec umožněno čerpání jinou formou). Ani tato

plnění nemají charakter plnění osvobozených od daně z příjmu fyzických osob.

pokračování 5 57A 29/2017

IV. Posouzení věci krajským soudem

Z čeho soud vycházel

Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 zákona

č. , (dále jen „“) ze skutkového a právního stavu, který

tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle přezkoumal napadený

výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů. O věci samé rozhodl

soud podle bez nařízení jednání, neboť žalobce i žalovaná s tím vyslovili

souhlas.

Žaloba je důvodná.

Předmětem sporu mezi účastníky je posouzení toho, zda poskytování příspěvku na

dopravu zaměstnancům ve formě poukázek „Flexipass“ představuje nepeněžní plnění

osvobozené od daně z příjmů ve smyslu , podle něhož „od daně jsou,

kromě příjmů uvedených v § 4, dále osvobozeny nepeněžní plnění poskytovaná

zaměstnavatelem zaměstnanci nebo jeho rodinnému příslušníkovi z fondu kulturních a

sociálních potřeb, ze sociálního fondu, ze zisku (příjmu) po jeho zdanění anebo na vrub

výdajů (nákladů), které nejsou výdaji (náklady) na dosažení, zajištění a udržení příjmů, ve

formě 1. pořízení zboží nebo služeb zdravotního, léčebného, hygienického a obdobného

charakteru od zdravotnických zařízení, pořízení zdravotnických prostředků na lékařský

předpis a použití vzdělávacích nebo rekreačních zařízení; při poskytnutí rekreace a zájezdu je

u zaměstnance z hodnoty nepeněžního plnění od daně osvobozena v úhrnu nejvýše částka 20

000 Kč za zdaňovací období, 2. použití zařízení péče o děti předškolního věku včetně mateřské

školy podle školského zákona, knihovny zaměstnavatele, tělovýchovných a sportovních

zařízení, 3. příspěvku na kulturní nebo sportovní akce, 4. příspěvku na tištěné knihy, včetně

obrázkových knih pro děti, mimo knih, ve kterých reklama přesahuje 50 % plochy. Na

odpovědi na tuto otázku je totiž závislé určení, zda hodnota takto vymezeného nepeněžního

plnění je či není součástí vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální

zabezpečení, neboť podle § 5 odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení platí, že

„vyměřovacím základem zaměstnance pro pojistné na důchodové pojištění je úhrn příjmů,

které jsou nebo by byly, pokud by podléhaly zdanění v České republice, předmětem daně z

příjmů fyzických osob podle zákona o daních z příjmů a nejsou od této daně osvobozeny a

které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá účast na

nemocenském pojištění.“

Žalovaná opřela svůj závěr o tom, že poukázky představují plnění zaměstnancům, jež

nepodléhá osvobození od daně z příjmů ve smyslu o dva základní

rozhodovací důvody.

Předně žalovaná dovodila, že situace, kdy části zaměstnanců je příspěvek poskytován

ve formě peněžitého plnění (tj. je součástí vyměřovacího základu pro pojistné) a části ve

formě poukázek (a podle zaměstnavatele tak součástí vyměřovacího základu není),

představuje diskriminaci těch zaměstnanců, jímž je příspěvek poskytován v poukázkách,

neboť v budoucnu vznikne dané skupině zaměstnanců nárok na nižší plnění na nemocenském

a důchodovém pojištění. Soud se s takto zvolenou linií argumentace žalované nemohl

ztotožnit. Příspěvek na dopravu je vymezen v čl. 1 Směrnice poskytování příspěvku na

dopravu do zaměstnání ze dne 1. 10. 2015, podle něhož „příspěvek na dopravu bude

poskytován buďto formou nezdanitelných poukázek „Flexi pass“ v nominální hodnotě

pokračování 6 57A 29/2017

zaokrouhlené na 50 Kč (z těchto poukázek nejsou zaměstnanci povinni odvádět daň, sociální

ani zdravotní pojištění) v max. hodnotě 20.000 Kč ročně, nebo formou peněžního příspěvku

k měsíční mzdě (tento bude zdaňován v souladu se zákonem o dani z příjmu). (…) Způsob

vyplácení si může zaměstnanec zvolit v Žádosti o příspěvek na dopravu.“ Platí, že podstatou

práva je rozlišování, přitom pouze rozlišování na základě vadného kritéria je protiprávní

(srov. nález pléna Ústavního soudu ČSFR ze dne 8. 10. 1992, sp. zn. ). Jak je

zřejmé ze shora citované části směrnice, v daném případě k rozlišování na základě vadného

kritéria nedošlo, když žalobce ve směrnici vymezil dva možné způsoby čerpání určitého

plnění, přičemž tak učinil zcela transparentně, zaměstnance informoval o dopadech jimi

provedené volby, vznikly tedy dvě skupiny osob, jejichž práva a povinnosti byly v rámci dané

kategorie určeny obecnými znaky rovným, nediskriminačním způsobem. Dlužno dodat, že

soudu navíc není zřejmé, proč se otázkou dodržování povinností vyplývajících z § 16 odst. 1

zabývá právě žalovaná, když se jedná o problematiku, která nijak nesouvisí

s její působností (ochranu před diskriminací poskytují soudy, případně k tomu povolané

správní úřady jako Státní úřad inspekce práce), a to zvlášť v situaci, kdy mezi pojmem

diskriminace a rovné zacházení, tak jak byl vymezen výše, a výkladem institutu daňového

práva (daňový režim určitého plnění poskytovaného zaměstnavatelem), jež je má klíčový

význam pro projednávanou věc, neexistuje žádná kauzální spojitost.

Žalovaná vyjevila nosný rozhodovací důvod ohledně skutečnosti, že poukázky

představují plnění zaměstnancům, jež nepodléhá osvobození od daně z příjmů ve smyslu § 6

odst. 9 písm. d) na straně 10 a 11 napadeného rozhodnutí, když uvedla, že „odvolací

orgán považuje za důležitý právní důvod vzniku uvedeného nároku. Z obsahu příslušné

směrnice zaměstnavatele ze dne 1. 10. 2015 vyplývá, že účelem příspěvku na dopravu je

hradit zvýšené náklady zaměstnanců z (do) místa bydliště do (ze) zaměstnání, nikoliv

poskytovat zaměstnancům nadstandardní péči ve smyslu . Dle názoru

odvolacího orgánu nelze rozšiřovat okruh poskytovaných plnění, která nepodléhají dani

z příjmu fyzických osob a následně odvodu pojistného na sociální zabezpečení v případech, je

– li ze stejného právního důvodu jiným zaměstnancům poskytováno plnění, které takovým

odvodům podléhá. Podle bodu 5 se za výdaje vynaložené na

dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů považují výdaje na pracovní a sociální

podmínky, péči o zdraví a zvýšený rozsah doby odpočinku zaměstnanců vynaložené na práva

zaměstnanců vyplývající z kolektivní smlouvy, vnitřního předpisu zaměstnavatel, pracovní

nebo jiné smlouvy, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní zákon jinak. Příspěvek na dopravu

je zaměstnavatel za podmínek ve výše citované směrnici povinen poskytnout, a proto se jedná

o plnění charakteru výdaje vynaloženého na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů,

který nemůže být od daně osvobozen.“

Shora citovaná argumentace žalované neposkytuje dostatečný podklad pro stanovení

povinnosti uhradit dlužné pojistné, a to zejména z důvodu, že nijak nezohledňuje výsledky

daňového řízení týkajícího se daňové povinnosti zaměstnanců, jimž byly poskytovány

poukázky. Je třeba si uvědomit, že výsledek daňového řízení (včetně vymezení příjmů

osvobozených od daně za určité zdaňovací období) představuje s ohledem na konstrukci § 5

odst. 1 zákona o pojistném na sociálním zabezpečení předběžnou otázku, na jejímž posouzení

je závislé řešení nyní projednávané věci. Jestliže by totiž správce daně neměl pochybnosti o

správnosti a úplnosti daňových přiznání podaných příslušnými zaměstnanci a daň z příjmů by

pravomocně vyměřil v souladu s nimi (tj. akceptoval výklad

zastávaný žalobcem), pak by žalovaná byla povinna závěry správce daně respektovat

v souladu s , podle něhož platí, že „rozhodnutím příslušného

orgánu o předběžné otázce, které je pravomocné, popřípadě předběžně vykonatelné, je

pokračování 7 57A 29/2017

správní orgán vázán“, případně iniciovat přezkum zákonnosti takto vydaných rozhodnutí.

Žalovaná měla využít svého oprávnění vyplývajícího z § 53 odst. 1 písm. e) daňového řádu,

který stanoví výjimku z obecné povinnosti mlčenlivosti správce daně („o porušení povinnosti

mlčenlivosti nejde, poskytne-li správce daně informace získané při správě daní Ministerstvu

práce a sociálních věcí při výkonu jeho působnosti a dalším orgánům sociálního zabezpečení

při výkonu jejich působnosti, jde-li o údaje, které mohou tyto úřady vyžadovat v rozsahu

nezbytném k plnění úkolů ve své působnosti“) a zahrnout informace z daňového řízení do

správního spisu a tyto následně vyhodnotit tím spíše, že žalobce v průběhu správního řízení

předložil stanovisko Generálního finančního ředitelství podporující jeho právní názor, s nímž

se žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak věcně nevypořádala, resp. blíže

nevymezila, proč konkrétně na projednávanou věc nedopadá. Ani závěr žalované, že

příspěvek na dopravu představuje ve smyslu výdaj vynaložený na

dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, jenž nemůže být od daně osvobozen, není

blíže vysvětlen. Aby určitý náklad představoval výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a

udržení zdanitelných příjmů, musí být poplatníkem prokázán, přičemž následně je odečten od

jeho příjmů. Ze správního spisu, ani z rozhodnutí žalované není zřejmé, jak žalobce ohledně

daných nákladů postupoval, přitom argumentace žalované by měla oporu v zákoně pouze za

situace, kdy by žalobce předmětné náklady zároveň uplatnil jako daňové uznatelné – v tomto

případě by vskutku plnění ve formě poukázek nemohlo být od daně osvobozeno. I zde platí,

že k zodpovězení této otázky by postačilo čerpat z výsledků daňového tvrzení žalobce,

k čemuž ovšem žalovaná nepřistoupila.

I pokud by soud zcela pominul nedostatečné kroky žalované směrem ke zjištění

výsledků relevantních daňových řízení, napadené rozhodnutí přesto nemůže obstát. Jak již

bylo uvedeno výše, předmětem sporu v projednávané věci byl výklad institutu daňového

práva. Jestliže žalovaná chtěla vystoupit mimo svou působnost a řešit problematiku daňové

povahy, musela tak učinit komplexním způsobem, který by zahrnoval přesvědčivé vysvětlení

vyvracející argumentaci zastávanou žalobcem. Bez opory výsledků daňového řízení není

dostačující omezit se na pouhé konstatování, že rozhodující význam má pro určení výše

daňové povinnosti má „právní důvod uvedeného nároku“ za situace, kdy žalobce předestřel

konkurující výklad, podle něhož je naopak určující „účel, ke kterému je poskytnuté plnění

určeno“. Rozhodnutí žalované by mohlo obstát pouze v případě, v němž by zaujala jasné

stanovisko k významu a povaze institutu osvobození od daně z příjmů, dále k tomu, zda by

měl být vskutku vykládán tak, že zaměstnanci, jimž je poskytováno plnění, s nímž je

způsob dispozice značně omezen (poukazy lze využít pouze předem stanoveným způsobem),

by měli být zatíženi stejným odvozem daně (resp. pojistného) jako zaměstnanci, jímž je

vypláceno sice zdaněné plnění, ale účelově neomezené.

Závěr

Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro

nezákonnost ( ). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud

současně vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení ( ). Správní

orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku

( ).

V. Náklady řízení

Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu soud v souladu s přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve

[OBRÁZEK]pokračování 8 57A 29/2017

výši 3.000 Kč a v odměně advokáta za 2 úkony právní služby, a to za jeden úkon právní

služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d)

, advokátní tarif, když advokát převzal a připravil zastoupení žalobce

a jménem žalobce podal žalobu. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 advokátního tarifu činí

sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu

správního částku 3.100 Kč. Za dva úkony právní služby tak žalobci náleží částka ve výši

6.200 Kč. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby

nárok na paušální částku ve výši 300 Kč. Advokát ve věci učinil celkem dva úkony, a proto

soud přiznal žalobci částku ve výši 600 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupcem žalobce je

plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani.

Částka daně z přidané hodnoty činí 1.428 Kč. Náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve

výši 11.228 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle ve

spojení s Místo plnění určil soud v souladu s ve

spojení s

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační

stížnost u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační

stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje

Nejvyšší správní soud.

V Plzni dne 29. března 2018

Mgr. Alexandr Krysl v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

L. K.