Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

50 Af 34/2017 - 25

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry

Balejové a soudkyň JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci

Žalobce: CRAVT Koupelny s.r.o.

sídlem Chýnovská 2994, 390 02 Tábor

zast. AA Tax-Audit s.r.o.

sídlem Pilotů 597, 391 56 Tábor

proti

žalovanému: Odvolací finanční ředitelství

sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno

o žalobě proti rozhodnutí ze dne 3. 7. 2017, č. j. 29981/17/5300-22442-711492

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

1. Žalobou doručenou dne 3. 9. 2017 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal

přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2017 č. j. 29981/17/5300-22442-711492, jímž

bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru správce daně na daň z přidané

hodnoty za zdaňovací období březen 2015 a toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

Pokračování - 2 - 50Af 34/2017

2. V žalobě je namítáno, že žalobci nebylo umožněno provést opravu daně z přidané hodnoty z

pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle § 44 odst. 1 zákona o dani z přidané

hodnoty. Právní otázkou, která je mezi účastníky na sporu, je právě způsob počítání šestiměsíční

lhůty podle uvedeného předpisu. Žalobce poukazuje na to, že časové období, ve kterém

pohledávky způsobilé k opravě musejí vzniknout, předcházejí rozhodnutí o úpadku.

Předpokládá-li se vznik pohledávky nejpozději šest měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku,

není zřejmé, zda časovým úsekem myslí se pohledávky vzniklé od blíže neurčeného okamžiku do

šesti měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku anebo pohledávky, vzniklé právě v šesti měsících

před rozhodnutím soudu o úpadku. Z toho žalobce dovozuje, že jsou tu dva možné výklady

tohoto předpisu. Přitom nelze se opřít výlučně o gramatický výklad zákona a nelze aplikovat

zásadu in dubio pro libertate. Z důvodové zprávy žalobce dovozuje, že výklad žalovaného není

logický. Poukazuje se na stanovisko ministerstva financí a judikaturu Nejvyššího správního

soudu. Rozhodování žalovaného se s judikaturou Nejvyššího správního soudu míjí.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že podle § 44 zákona o dani z přidané hodnoty lze

provést opravu daně u těch pohledávek, které vznikly nejpozději šest měsíců před rozhodnutím

soudu o úpadku dlužníka. Žalobce tuto lhůtu chápe tak, že jedná se o pohledávky, které vznikly

ve lhůtě šest měsíců a méně před rozhodnutím o úpadku. Gramatický výklad představuje

přímočarý výklad právní normy z jejího textu a z užití slova nejpozději je z logického směru

plynutí času zřejmé, že čas plyne od minulosti do budoucnosti, tj. od nejstaršího k nejmladšímu.

Přitom poukazuje se na vznik pohledávek z obchodních vztahů. Má-li pohledávka vzniknout

nejpozději šest měsíců před rozhodnutím soudu, je zřejmé, že tím měl zákonodárce na mysli

okamžik, kdy taková pohledávka může vzniknout nejpozději, respektive nejnověji. Pohledávky,

které vzniknou v období šest a méně měsíců před rozhodnutím jsou z časového hlediska

pozdější, a tudíž mladší než stanoví zákon. Podle gramatického výkladu je možné nepochybně

určit, ve kterém období měly vzniknout pohledávky, u nichž je oprava výše daně připuštěna.

4. Ke stejnému výkladu lze dojít za použití historického a teologického výkladu, přičemž je

zapotřebí vycházet z důvodové zprávy k zákonu o záměru zákonodárce. Ten byl veden snahou

pomoci ekonomickým subjektům, které ještě nemohly o nesolventnosti obchodního partnera

vědět, nikoli těm subjektům, které obchodovaly s obchodním partnerem, u něhož hrozilo, že

bude podán insolvenční návrh. Vyloučením šestiměsíčního období před rozhodnutím o

prohlášení úpadku se zákonodárce snažil zamezit možným spekulacím s pohledávkami. Naproti

tomu u pohledávek vzniklých dříve lze spekulace a daňové úniky vyloučit. Možnost opravy

pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení je časově omezená, protože opravu lze provést do

tří let od konce příslušného zdaňovacího období. Pro správnost tohoto výkladu svědčí i přijatá

novela účinná od 29. 7. 2016, kdy došlo ke zpřesnění legislativního textu. Z důvodové zprávy je

zřejmé, že právní úprava obsažená v § 44 odst. 1 zákona, vždy umožňovala daňovým subjektům

opravovat pouze pohledávky za dlužníky v insolvenčním řízení u pohledávek starších více než

šest měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku. Přitom nejde o změnu právní úpravy oproti

předcházejícímu stavu, protože z důvodové zprávy je zřejmý úmysl zákonodárce dosavadní

právní úpravu zachovat a pouze ji formulačně vyjasnit beze změny jejího obsahu a významu.

Přesto podle názoru žalovaného bylo uvedené ustanovení zákona i před novelizací pro jeho smysl

a účel dostatečně konkrétní a jednoznačné. Ve stejném smyslu a souladně s právním názorem

žalovaného rozhodl Krajský soud v Praze v konkrétně specifikovaném rozsudku.

5. Ze spisů finančních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti.

6. Žalobce podal dne 24. 4 2015 daňové přiznání na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období

březen 2015, ve kterém opravil výši daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení, jímž

byla společnost REMI HK Hradec Králové. Úpadek tohoto dlužníka byl zjištěn usnesením

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 2. 2015 a k témuž datu byl na majetek dlužníka

prohlášen konkurz. Pohledávky za dlužníkem vznikly v období od 12. 8. 2014 do 18. 12. 2014.

Daňové doklady a evidence pro účely daně z přidané hodnoty byly správci daně předloženy,

Pokračování - 3 - 50Af 34/2017

žalobce podal své vyjádření a dovolával se shodných rozsudků Nejvyššího správního soudu, jako

jsou uvedeny v žalobě.

7. Žalobce byl seznámen s výsledkem postupu k odstranění pochybností, a protože nepodal návrh

na pokračování v dokazování, byl dne 16. 11. 2015 vydán platební výměr na daň z přidané

hodnoty za měsíc březen 2015, jímž žalobci byla vyměřena daň z přidané hodnoty v částce

808.354 Kč. Bylo tak učiněno s odkazem na ustanovení § 44 odst. 1 zákona o dani z přidané

hodnoty, protože nejednalo se o pohledávky z uskutečněných zdanitelných plnění, které vznikly

nejpozději šest měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku.

8. O odvolání, ve kterém se žalobce dovolával právě ustanovení § 44 zákona o dani z přidané

hodnoty a judikatury Nejvyššího správního soudu bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím,

které je odůvodněno tím, že žalobce s odkazem na ustanovení § 44 odst. 1 zákona provedl nejen

opravu výše daně u pohledávek za dlužníkem, ale též opravu základu daně odpovídající základu

daně podle jednotlivých opravných daňových dokladů vystavených pro dlužníka. Takový postup

však § 44 zákona neumožňuje, jestliže stanoví, že lze provést výlučně opravu výše daně na

výstupu. Proto nebylo možno provést opravu základu daně. Zákonný termín nejpozději byl

vyložen z hlediska logického směru plynutí času, který plyne od minulosti do budoucnosti, od

nejstaršího k nejmladšímu. Proto se dovozuje, že jedná se o pohledávky, které nejpozději vznikly

šest měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku. Kdyby tomu bylo jinak, šlo by o pohledávky

vzniklé v období šesti a méně měsíců před rozhodnutím o úpadku. Tyto pohledávky jsou

z časového hlediska pozdější, a tudíž mladší než stanoví zákon. Vedle gramatického výkladu lze

ke shodnému závěru dojít výkladem historickým a teleologickým při zohlednění úmyslu

zákonodárce, účelu a cíle, který byl přijetím zákona sledován. Odkazuje se na negativní dopady

celosvětové ekonomické krize a snahu pomoci subjektům, které jsou v platební neschopnosti

z důvodu dlouhodobě nedobytných nevymahatelných pohledávek. O špatné ekonomické situaci

takových obchodních partnerů nemohli věřitelé vědět. Nešlo o to pomoci subjektům, které

obchodovaly s obchodními partnery, kterým již hrozilo podání insolvenčního návrhu nebo

prohlášení úpadku. Vyloučením šestiměsíčního období před rozhodnutím o prohlášení úpadku

bylo sledováno zamezit možným spekulacím s pohledávkami, které mohly nastat právě z důvodu

očekávaného prohlášení úpadku. Naproti tomu u pohledávek dříve vzniklých lze možnost

spekulací a daňových úniků vyloučit. Pro správnost takového výkladu pak svědčí novelizace

ustanovení zákona provedená , kterou došlo ke zpřesnění

legislativního textu, aniž došlo k jakémukoli věcnému posunu v dané problematice. Cílem právní

úpravy bylo vždy umožnit daňovým subjektům opravovat pouze pohledávky za dlužníky

v insolvenčním řízení u pohledávek starších více než šest měsíců před rozhodnutím soudu o

úpadku. Protože žalobcem uplatněné opravy byly mladšího data než šest měsíců, nebyl žalobce

oprávněn opravu výše daně u těchto pohledávek za dlužníkem v insolvenci provést. S právním

názorem Nejvyššího správního soudu se žalovaný neztotožnil.

9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle v mezích daných

žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

10. V projednávané věci je spornou právní otázkou, zda žalobce byl oprávněn provést opravu výše

daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení. Úpadek dlužníka byl zjištěn k 11. 2. 2015

a k témuž datu byl na majetek dlužníka prohlášen konkurz. Žalobcovy pohledávky za dlužníkem

podle daňových dokladů založených ve spise vznikly v době od 12. 8. 2014 do 18. 12. 2014.

11. Opravu výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení lze provést při plnění

podmínek § 44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném v konkrétním zdaňovacím

období. Podle § 44 odst. 1 plátce, kterému při uskutečnění zdanitelného plnění vůči jinému plátci

vznikla povinnost přiznat daň a jehož pohledávka, která vznikla nejpozději šest měsíců před

rozhodnutím soudu o úpadku, z tohoto plnění dosud nezanikla, je oprávněn provést opravu výše

daně na výstupu z hodnoty zjištěné pohledávky za podmínek dále v tomto předpisu

Pokračování - 4 - 50Af 34/2017

vyjmenovaných. Spor mezi účastníky spočívá ve výkladu termínu slovně vyjádřeného nejpozději

šest měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku.

12. Žalobce zastává názor, že toto období, ve kterém lze opravu výše daně provést je vymezeno šesti

měsíci před rozhodnutím soudu o úpadku a rozhodnutím soudu o něm. Naproti tomu žalovaný

zastává názor, že jedná se o opravu výše daně u pohledávek vzniklých nejpozději šest měsíců

před rozhodnutím soudu a starších. Podle názoru nadepsaného soudu provedl žalovaný správný

výklad konkrétní právní normy.

13. Jestliže zákonodárce uvedl, že musí se jednat o pohledávky vzniklé nejpozději šest měsíců před

rozhodnutím soudu, pak to znamená se zřetelem k plynutí času, kde musí se jednat o pohledávky

starší šesti měsíců, přičemž nejmladší z takto starších pohledávek musí vzniknout nejpozději šest

měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku. Kdyby tomu tak nebylo, pak by zákonodárce pro

vymezení doby nemohl užít výraz nejpozději, ale naopak výraz nejdříve. Podle toho, jak čas

plyne, je zcela logické, že provést opravy z výše daně lze u pohledávek vzniklých šest měsíců před

rozhodnutím soudu a starších a nikoli u pohledávek mladších šesti měsíců. Jiný výklad by

odporoval běhu času.

14. Prve uvedený výklad odpovídá i smyslu tohoto předpisu, který sleduje poskytnout ochranu těm

věřitelům, kteří v době delší než šest měsíců nemusejí mít vědomost o tom, že obchodní partner

se dostává do problémů. Tak tomu zpravidla není u subjektů, o jejichž úpadku bylo rozhodnuto

v období půl roku před takovým rozhodnutím. V té době se již ekonomické problémy takového

podnikatele projevují a řádně hospodařící věřitel by měl ekonomické problémy případného

obchodního partnera seznat. Právě pro možnou rozdílnou vědomost věřitelů o nedobré

ekonomické situaci dlužníků je zapotřebí po smyslu zákona vyložit termín nejpozději tak, že

vztahuje se právě na pohledávky staré šest měsíců a více.

15. Tento právní názor podporuje novelizace tohoto ustanovení přijatá ,

který je účinný od 29. 7. 2016. Termín nejpozději obsažený v ustanovení § 44 odst. 1 zákona byl

nahrazen obratem v období končícím. Pro interpretaci tohoto předpisu i v době před přijatou

novelou má význam důvodová zpráva k tomuto zákonu (sněmovní tisk č. 717/0, bod 19), ze

které je patrné, že k žádné věcné změně ani obsahu právní úpravy nedošlo, ale jedná se pouze o

zpřesnění legislativního textu. Současně se uvádí, že sleduje se možnost opravovat pohledávky za

dlužníky v insolvenčním řízení starších šesti měsíců. Při stanovení stáří pohledávek bylo

vycházeno z toho, že u pohledávek mladších šesti měsíců by mohlo docházet ke spekulativnímu

vzniku pohledávek a tudíž i krácení na daních. Současně bylo poukázáno na to, že na možnou

nesolventnost lze usuzovat z chování subjektu v období jednoho roku před úpadkem.

16. Z důvodové zprávy je proto zcela jednoznačně seznatelný úmysl zákonodárce umožnit opravu

výše daně výlučně u pohledávek starých nejméně šest měsíců a starších. Obsahově tudíž nedošlo

k žádné změně konkrétní právní normy, došlo k pouhému vyjasnění, aniž by byl jakkoli účel

předpisu o opravě výše daně změněn.

17. U pohledávek vzniklých za dlužníkem v insolvenčním řízení podmínky pro opravu výše daně

podle § 44 odst. 1 nebyly splněny, poněvadž nejednalo se o pohledávky ve stáří nejméně šesti

měsíců.

18. Pro důvody uvedené v předchozí pasáži rozsudku proto nemůže soud přisvědčit citaci obsažené

ve čtvrtém odstavci na straně dvě žaloby o tom, že možnost opravy připouští se ve lhůtě šesti

měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku.

19. Tři v žalobě vyjmenované rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2014 č. j.

170/2014-42, z 11. 2. 2016 č. j. -57 a -27 z 15. 11. 2016 jsou

soudu známy, avšak soud tuto věc projednávající právní názor v těchto rozsudcích uvedený

nesdílí. Je tomu tak právě se zřetelem k tomu, že z hlediska gramatického a teleologického

výkladu nelze dospět k jinému názoru než k tomu, že zákonodárce možnost opravy výše daně u

[OBRÁZEK]Pokračování - 5 - 50Af 34/2017

pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení vztáhl pouze na pohledávky staré nejméně šest

měsíců před rozhodnutím soudu, což ostatně zákonodárce zcela jednoznačně vyložil v důvodové

zprávě k novele upřesňující též konkrétní právní normy.

20. Žalobcem odkazované tři rozsudky Nejvyššího správního soudu neznamenají, že tu je ustálená

judikatura interpretující ustanovení § 44 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Judikatura se

může vyvíjet, o čemž svědčí právě projednávaná věc. V opačném smyslu než jak rozhodl Nejvyšší

správní soud, judikoval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 21. 7. 2017 č. j.

34. I tento rozsudek nasvědčuje skutečnosti, že žalobcem odkazovaná judikatura Nejvyššího

správního soudu je překonaná.

21. Nejvyšší správní soud svou judikatorní činností ve smyslu nepochybně přispívá

ke sjednocování judikatury správních soudů. To však neznamená, že správní soudy jsou každým

takovým rozhodnutím vázány, jestliže shledají, že s právním názorem nesouhlasí. Tak tomu je i

v souzené věci a krajský soud výslovně uvedl, v čem spočívá odlišný názor tohoto soudu na

interpretaci konkrétního pojmu obsaženého v právní normě. Kromě toho na základě pouhých

třech rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nelze učinit závěr o tom, že výklad dané právní

normy je ustálený. Kromě toho je tu též odlišný právní názor jiného krajského soudu. Za takové

situace se krajský soud necítí vázán žalobcem odkazovanou judikaturou.

22. Soud proto shrnuje, že u žalobcových pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení mladších

šesti měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku nelze opravu výše daně u těchto pohledávek

podle § 44 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty provést.

23. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle žalobu zamítl.

24. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení a vychází ze skutečnosti,

že úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé

administrativní činnosti.

25. Podle nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci

projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.

Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se

sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se

dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na

sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání

lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných

náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a

z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,

jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické

vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení

soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových

stránkách: www.nssoud.cz.

Pokračování - 6 - 50Af 34/2017

České Budějovice 7. února 2018

JUDr. Věra Balejová v. r.

předsedkyně senátu