Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
14 A 23/2017 - 35.pdf
PDF · 0 B
No categories available
14 A 23/2017 - 35
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a
soudců Jana Kratochvíla a Štěpána Výborného ve věci žalobce T. N., bytem …, zastoupeného
Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem, se sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti žalovanému
Finančnímu arbitrovi, se sídlem Legerova 1581/69, Praha 1, v řízení o žalobě na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu,
t a k t o :
I. Žalovanému se ukládá povinnost vydat nález ve věci vedené žalovaným
pod sp. zn. FA/ZP/770/2016 o návrhu žalobce na vydání bezdůvodného
obohacení z pojistné smlouvy, a to do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce ve
výši 14 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupce žalobce Mgr. Miroslava Němce, advokáta.
O d ů v o d n ě n í :
I. Předmět řízení a žalobní tvrzení
Žalobce podal dne 10. 8. 2017 u městského soudu žalobu na ochranu proti nečinnosti
žalovaného s tím, aby městský soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí – nález ve
věci vedené žalovaným pod sp. zn. FA/ZP/770/2016 - o vydání bezdůvodného obohacení
z důvodu údajné neplatnosti pojistné smlouvy č. 3810808711 s obchodním názvem „Životní
pojištění PROFI Invest“ uzavřené dne 17. 4. 2012 mezi žalobcem a společností Česká
pojišťovna, a.s. (dále jen „Instituce“), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Z předloženého spisového materiálu soud zjistil následující pro své rozhodnutí podstatné skutečnosti.
Dne 24. 5. 2016 žalovaný na základě návrhu žalobce zahájil řízení dle zákona č. 229/2002 Sb. o finančním arbitrovi (dále jen „zákon o finančním arbitrovi “). Dne 27. 7. 2016
Shodu s prvopisem potvrzuje H. P.
pokračování 2 14A 23/2017
obdržel žalovaný podání, kterým žalobce k výzvě žalovaného ze dne 12. 7. 2016 odstranil
nedostatky návrhu na zahájení řízení. Dne 14. 10. 2016 bylo žalovanému od Instituce
doručeno vyjádření k návrhu žalobce včetně související dokumentace. Dne 23. 11. 2016 se
v sídle žalovaného konalo ústní jednání, při kterém si měl žalobce vyžádat zaslání kompletní
spisové dokumentace a poskytnutí lhůty 15 dnů ke zvážení dalšího procesního postupu.
Tomuto žalovaný vyhověl a žalobci dále zaslal i návrh protokolu o ústním vysvětlení. Dne 28.
12. 2016 žalobce požádal žalovaného o prodloužení lhůty o dalších 30 dnů. Dne 1. 2. 2017
žalobce požádal žalovaného o doplnění návrhu protokolu a současně zaslal své vyjádření,
které dále doplnil podáním ze dne 2. 3. 2017. Dne 3. 3. 2017 žalovaný zaslal žalobci upravený
návrh protokolu s žádostí o podpis. Dne 4. 5. 2017 byla žalovanému doručena výzva žalobce
k opatření proti nečinnosti spolu se stanoviskem žalobce k předběžnému právnímu názoru
žalovaného a argumentací o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Na tuto výzvu
žalovaný nijak nereagoval. Dne 2. 8. 2017 obdržel žalovaný opakovanou výzvu žalobce
k opatření proti nečinnosti, na kterou opět nereagoval. Dne 23. 8. 2017 vyzval žalovaný
žalobce a Instituci k seznámení se s podklady pro vydání nálezu, což jim mělo být umožněno
dne 15. 9. 2017. Účastníci však této možnosti nevyužili.
Dle žalobce měl žalovaný již v protokolu ze dne 23. 11. 2016 konstatovat, že přede
dnem, kdy bylo podáno ústní vysvětlení, opatřil a shromáždil veškeré podklady k rozhodnutí
ve věci. Žalovaný v protokolu neuvedl nutnost doplnění dokazování a vyslovil svůj předběžný
právní názor na řešení sporu. Od konání ústního vysvětlení však žalovaný neučinil v dané věci
směrem k žalobci žádný další úkon. Z tohoto důvodu měl žalovaný v souladu s § 15 odst. 1
zákona o finančním arbitrovi rozhodnout nejdéle do 90 dnů, tj. nejpozději do 20. 2. 2017. I
pokud by žalobce připustil prodloužení lhůty k rozhodnutí, jak to umožňuje týž zákon, mělo
být rozhodnuto nejpozději do dne 21. 5. 2017.
Dále žalobce poukázal na to, že značnými průtahy byla zatížena i fáze shromažďování
podkladů k rozhodnutí, která měla trvat téměř 1,5 roku. Dle žalobce jsou přitom k posouzení
jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu absolutní neplatnosti pojistné
smlouvy jako důkazy relevantní pojistná smlouva a související smluvní podmínky, které měl
žalovaný k dispozici již od zahájení řízení dne 24. 5. 2016. Přestože měl žalobce vůči
žalovanému činit v průběhu řízení další podání, týkala se tato výlučně právní argumentace
opírající se o již předložené důkazy. Doplnění právní argumentace proto nemohlo odůvodnit
případné prodloužení lhůty pro rozhodnutí, neboť žalovaný musí absolutní neplatnost
smlouvy zkoumat z úřední povinnosti. Přestože žalobce vyzval (2x) žalovaného k učinění
opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 správního řádu , žalovaný nereagoval a doposud
nevydal rozhodnutí.
II. Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě nejprve obecně popsal průběh řízení dle
zákona o finančním arbitrovi a konkrétní průběh řízení v nyní posuzované věci, přičemž
žalobu považuje za nedůvodnou. Žalovaný uvedl, že žalobce neprojevil součinnost při
komplementaci výstupu z ústního jednání, nevyjádřil se k navrženému smíru ani nesdělil
vlastní představu smírného řešení a po uskutečnění ústního jednání sám požádal o prodloužení
lhůty pro vyjádření. Jelikož žalobce následně ve dnech 1.2., 2.3. a 4.5.2017 doplnil
argumentaci k předmětu sporu a spis o další podklady a nezaslal žalovanému zpět podepsaný
a dle jeho požadavků upravený protokol z ústního jednání, považuje žalovaný námitku
žalobce, že měl rozhodnout do 20. 2. 2017, za absurdní a účelovou.
Žalovaný rovněž uvedl, že je nyní v souladu s § 15 odst. 1 zákona o finančním
arbitrovi připraven rozhodnout ve věci samé nálezem, neboť již shromáždil podklady nutné
Shodu s prvopisem potvrzuje H. P.
pokračování 14A 23/2017
3
pro rozhodnutí. V řízení postupoval aktivně a přiměřeně vzhledem k nápadu sporů, kterému
čelí, a personálnímu obsazení. Dle žalovaného § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi váže
počátek běhu lhůty pro vydání nálezu na shromáždění podkladů nutných pro rozhodnutí,
přičemž posouzení, zda v řízení byly shromážděny veškeré podklady, je ve sféře žalovaného,
neboť je to on, který na jejich základě rozhoduje. Dle výkladu žalovaného lhůta pro vydání
nálezu počíná běžet až od uplynutí lhůty uložené účastníkům řízení pro vyjádření se ke
shromážděným podkladům, neboť je to jejich právem (§ 36 odst. 3 správního řádu ) a mohou
v reakci na obsah spisu předložit další podklady. Tento závěr podporuje dle žalovaného i čl. 8
písm. e) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. 5. 2013 o
alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice
2009/22/ES (dále jen „Směrnice“). Shromáždění veškerých podkladů se nutně musí případ od
případu lišit s ohledem na individuální okolnosti, nelze tedy předem stanovit konkrétní lhůtu,
ve které by měl finanční arbitr obdržet úplný spis. Žalovaný vyzývá k seznámení se se
shromážděnými podklady až v případě, že má ve spisovém materiálu založeny skutečně
veškeré potřebné podklady. V daném případě vyzval účastníky řízení dne 23. 8. 2017
k seznámení se se shromážděnými podklady, což jim bylo umožněno dne 15. 9. 2017. Lhůta
pro rozhodnutí dle § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi (rozhodnout nejdéle do 90 dnů)
proto dosud žalovanému neuplynula.
Dle žalovaného žalobce rovněž nemohl úspěšně vyčerpat prostředky, které stanoví
správní řád k ochraně proti nečinnosti, když žádost k přijetí opatření proti nečinnosti lze
úspěšně podat až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí (§ 80 odst. 3
správního řádu ). Žalovaný připouští, že procesně pochybil, když o zamítnutí žádostí žalobce
k opatření proti nečinnosti ze dne 4. 5. 2017, resp. 2. 8. 2017 nevyhotovil usnesení podle § 80
odst. 6 správního řádu . Tyto však byly podány předčasně a proto žalobce dosud ani nemohl
vyčerpat všechny prostředky k ochraně proti nečinnosti podle správního řádu . Podmínky pro
podání správní žaloby tedy nebyly splněny. Soud by měl žalobu jako nedůvodnou zamítnout
nebo odmítnout.
III. Replika žalobce
V replice k vyjádření žalovaného žalobce nejprve uvedl, že nejistý okamžik pro
počátek běhu lhůty v § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi má za následek, že celková
lhůta řízení není jednoznačně určena. Lhůta pro vydání nálezu je proto pouze orientační a
vztahující se pouze k poslední fázi prvoinstančního řízení. Žalovaný měl proto postupovat dle
§ 6 odst. 1 správního řádu , což se nestalo. Případně žalovanému začala běžet lhůta pro vydání
rozhodnutí dle § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi ode dne, kdy v protokolu o ústním
jednání konstatoval shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí. Dle žalobce rovněž nelze
připustit, aby žalovaný analyzoval podklady několik měsíců. Podrobná analýza má
proběhnout až ve fázi mezi shromážděním podkladů k rozhodnutí a vydáním nálezu, pro
kterou zákonodárce vyčlenil až 90 dnů. Jinak by byly připuštěny nekontrolovatelné průtahy
bez možnosti se proti nim bránit. Žalobce návrh na smírné řešení neakceptoval již při ústním
jednání.
IV. Hodnocení soudu
Městský soud v Praze přistoupil k projednání žaloby podle § 79 a násl. soudního řádu
správního, přičemž rozhodoval bez jednání, za podmínek daných § 51 odst. 1 soudního řádu
správního.
Žaloba je důvodná.
Shodu s prvopisem potvrzuje H. P.
pokračování 14A 23/2017
4
Podle § 79 odst. 1 věty prvé soudního řádu správního ten, kdo bezvýsledně vyčerpal
prostředky, které procesní předpis platný pro řízení správního orgánu stanoví k jeho ochraně
proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu
orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
Podle § 79 odst. 2 soudního řádu správního žalovaným je správní orgán, který podle
žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení.
Podle § 81 odst. 2 soudního řádu správního je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem
správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou
lhůtu, ne však delší, než kterou určuje zvláštní zákon.
Městský soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky pro věcné projednání
žaloby na ochranu proti nečinnosti, tedy zda existují prostředky, které procesní předpis platný
pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně žalobce proti nečinnosti správního orgánu a
zda je žalobce vyčerpal; není-li při podání nečinnostní žaloby splněna podmínka
bezvýsledného vyčerpání prostředku, který procesní předpis platný pro řízení před správním
orgánem stanoví k ochraně proti nečinnosti, jedná se o žalobu nepřípustnou, kterou soud
odmítne (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5
As 9/2015-59).
V případě žalovaného jde o atypický orgán vykonávající působnost v oblasti veřejné
správy, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech osob, přičemž na řízení
vedená žalovaným se subsidiárně použije správní řád (k povaze rozhodnutí arbitra viz
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2007, č.j. 2 Afs 176/2006 - 96). Obecný
prostředek ochrany před nečinností je upraven v § 80 správního řádu , přičemž opatření proti
nečinnosti činí nadřízený správní orgán buď sám, nebo na žádost účastníka řízení uplynula-li
lhůta pro vydání rozhodnutí. Městský soud proto posoudil, zda v případě žalovaného vůbec
existoval nějaký nadřízený správní orgán, u kterého by bylo možné prostředek využít. V této
souvislosti vycházel městský soud z § 178 odst. 1 správního řádu , dle kterého nadřízeným
správním orgánem je ten správní orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej
zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě
vykonává dozor. Podle § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi arbitr rozhoduje ve věci
samé bez zbytečného odkladu nálezem. Opravným prostředkem proti nálezu jsou námitky, o
kterých rozhoduje znovu arbitr (§ 16 odst. 1 zákona). Dle městského soudu lze proto podle §
178 odst. 1 správního řádu určit, že žalobce byl nejprve povinen podat návrh na přijetí
opatření proti nečinnosti. K tomu v případě žalobce skutečně došlo a tento byl i bezvýsledně
vyčerpán, jak bude vysvětleno dále v textu.
V nyní posuzované věci je mezi účastníky sporné, od jakého okamžiku začíná běžet
lhůta pro vydání rozhodnutí, resp. dokdy měl žalovaný vydat rozhodnutí. Městský soud
úvodem upozorňuje, že zásada rychlosti řízení má ústavní rozměr (čl. 38 odst. 2 Listin y
základních práv a svobod) a její význam byl proto opakovaně zdůrazněn i Ústavním soudem
(viz například nález III. ÚS 696/02 ze dne 13. 1. 2003). Přiměřenost délky řízení, potažmo
nečinnost, musí však být zkoumána i s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednotlivých
případů zejména s ohledem na složitost věci, chování účastníků řízení a správního orgánu
(soudu) a dále je třeba zohlednit i to, co je pro účastníky řízení v sázce (viz například
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Frydlender proti Francii ze dne 27. 5.
2000, č. 30979/96). Tyto závěry přitom dopadají na jakýkoliv postup orgánů veřejné moci při
výkonu působnosti. S ohledem na okolnosti je tak potřeba posoudit, zda se jedná o průtahy
neodůvodněné, resp. zda se skutečně jedná o nečinnost. Tak tomu bude zejména v případě,
Shodu s prvopisem potvrzuje H. P.
pokračování 5 14A 23/2017
nejsou-li průtahy způsobeny toliko jednáním účastníka řízení, případně jde-li o věc, kdy délka
řízení neodpovídá její složitosti.
Městský soud vycházel při posouzení věci dále z toho, že účelem zákona o finančním
arbitrovi je poskytnout spotřebiteli zejména rychlé a efektivní řešení sporů mimosoudní
cestou, která bude rovněž praktická. Současně s ohledem na právní jistotu účastníka řízení,
kterému má být poskytnuta soudní ochrana, a vzhledem k subsidiaritě soudní ochrany a
podmínkám pro podání žaloby (zejména ve vztahu k úvaze o její včasnosti) musí být počátek
lhůty pro podání nečinnostní žaloby pro potenciálního žalobce stanoven co nejjednoznačněji,
aby se mohl spolehnout na to, že může během jednoho roku od uplynutí lhůty v řízení podat
nečinnostní žalobu (§ 80 odst. 1 soudního řádu správního ) za předpokladu, že splní ostatní
procesní podmínky.
Podle § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi arbitr rozhoduje ve věci samé bez
zbytečného odkladu nálezem, nejdéle však do 90 dnů od shromáždění všech podkladů
nutných pro rozhodnutí; nelze-li ve zvlášť složitých případech, vzhledem k povaze věci
rozhodnout ani v této lhůtě, lhůta se přiměřeně prodlouží, nejvýše o dalších 90 dnů. Arbitr
účastníky řízení bezodkladně vyrozumí o prodloužení lhůty a její délce.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právní předpis zde nespojuje okamžik začátku
běhu lhůty pro vydání nálezu již s obdržením návrhu na zahájení řízení, ale až s okamžikem
shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí. Je tedy rozlišena fáze od zahájení řízení
do okamžiku shromáždění podkladů a na tento okamžik navazující fáze do vydání rozhodnutí,
přičemž zákon lhůtu výslovně stanoví toliko až ve vztahu ke druhé fázi. Městský soud
konstatuje, že ve chvíli, kdy žalovaný obdrží typicky od samotných účastníků řízení
příslušnou dokumentaci týkající se sporu, musí v přiměřené lhůtě o tom účastníky řízení
vyrozumět. Navrhovatel tedy zpravidla tyto připojí již ke svému návrhu (§ 10 zákona o
finančním arbitrovi), případně k výzvě žalovaného k odstranění vad návrhu. Instituce tyto
doloží v reakci na výzvu žalovaného spolu se svým vyjádřením (viz § 11 a § 12 odst. 6
zákona o finančním arbitrovi). S ohledem na předmět sporu současně nelze vyloučit, že
mohou nastat i situace, kdy například bude nutné obracet se i na třetí osoby (§ 12 odst. 9
zákona o finančním arbitrovi), případně přistoupit k ústnímu jednání. Lhůta pro vydání nálezu
proto dle názoru městského soudu obecně započne běžet od data (okamžiku) vyrozumění
účastníků o obdržení dokumentace s relevantními informacemi (buď získané od účastníků
řízení, případně i od třetí osoby), k čemuž může dojít i při podání ústního vyjádření. K tomuto
vyrozumění účastníků řízení ze strany žalovaného musí nezbytně dojít rovněž v přiměřené
lhůtě (§ 6 odst. 1 správního řádu ).
V nyní posuzované věci městský soud ze spisového materiálu zjistil, že k žádosti
žalobce žalovaným upravený návrh protokolu o podání ústního vysvětlení konaném dne 23.
11. 2016 obsahuje v části „Stav řízení před finančním arbitrem“, následující: „Finanční arbitr
postupně opatřil a shromáždil důkazy potřebné pro vydání nálezu ve věci a vyzval
Navrhovatele, aby podal ústní vysvětlení.“ Žalovaný tedy již v rámci ústního vysvětlení
konstatoval a účastníky vyrozuměl, že měl dostatek důkazů. Žalovaný proto musel již před
tímto dnem v souladu se svým tvrzením shromáždit důkazy potřebné pro vydání nálezu,
přičemž vyjádření Instituce a připojenou dokumentaci žalovaný obdržel již dne 14. 10. 2016.
Žádné jiné písemnosti, vyjma výzvy k podání ústního vysvětlení, již spisový materiál do dne
konání ústního vysvětlení neobsahuje. Potud se tedy soud ztotožňuje s argumentací žalobce.
Nicméně jak soud poukázal výše, musí být v rámci jednotlivých řízení současně
přihlédnuto i ke konkrétním okolnostem včetně chování účastníka řízení, tedy zda případné
Shodu s prvopisem potvrzuje H. P.
pokračování 14A 23/2017
6
průtahy byly odůvodněné, resp. skutečně došlo k nečinnosti. V tomto ohledu si v posuzované
věci žalobce vyžádal od žalovaného zaslání spisové dokumentace a dále mu byl zaslán i návrh
protokolu z ústního jednání, který měl žalobce v případě, že souhlasí s jeho obsahem,
podepsat a zaslat zpět žalovanému. Žalobce však dne 1. 2. 2017 uplatnil proti návrhu
protokolu námitky, přičemž požádal žalovaného zejména o jeho doplnění, po kterém by zaslal
podepsaný protokol zpět. V reakci na tyto námitky proto žalovaný zaslal dne 3. 3. 2017
žalobci upravený návrh protokolu s žádosti o podpis, aniž by však žalobci určil lhůtu, dokdy
tak má učinit. Žalobce však již nereagoval a dne 4. 5. 2017 podal první výzvu k opatření proti
nečinnosti. Městský soud proto konstatuje, že nejpozději dne 4. 5. 2017 muselo být
žalovanému zřejmé, že žalobce již proti obsahu protokolu nemá dalších námitek. S ohledem
na jednání žalobce v posuzované věci měl proto žalovaný přistoupit k rozhodnutí ve věci
samé v přiměřené době, nejpozději však do 90 dnů, tj. nejpozději do dne 2. 8. 2017. To však
žalovaný neučinil a tím došlo z jeho strany k nedůvodným průtahům, neboť až do 23. 8. 2018,
kdy vyzval účastníky k seznámení s podklady, se v řízení nic nedělo (vyjma další výzvy
žalobce k opatření proti nečinnosti).
Jelikož v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu lze považovat
za řádné vyčerpání prostředku stanoveného k ochraně proti nečinnosti správního orgánu ve
správním řízení ve smyslu § 79 odst. 1 soudního řádu správního i podání žádosti účastníka o
uplatnění opatření proti nečinnosti učiněné již před uplynutím lhůty pro vydání rozhodnutí ve
smyslu § 80 odst. 3 věta druhá správního řádu , pokud je již ke dni podání této žádosti z
konkrétních okolností případu zjevné, že správní orgán je a bude nečinný (rozsudek
Městského soudu v Praze dne 19. 12. 2016, č.j. 9 A 132/2016 – 69), městský soud konstatuje,
že v pořadí druhou výzvou k odstranění nečinnosti ze dne 2. 8. 2017 žalobce bezvýsledně
vyčerpal prostředky k ochraně proti nečinnosti. Uvedené platí i v případech, kdy žalobce podá
žalobu k soudu v době, kdy dosud nadřízenému správnímu orgánu neuběhla zákonná lhůta
pro přijetí opatření. Soud je totiž v takovém případě povinen vyčkat, jak nadřízený správní
orgán s žádostí naloží (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č.j. 2
Ans 5/2009-59). Žalovaný však na tuto výzvu nereagoval. Byla proto splněna podmínka
přípustnosti a městský soud proto mohl žalobu věcně posoudit.
Výše uvedený výklad dle městského soudu jednak poskytuje účastníkům řízení jistotu,
od jakého okamžiku se započne počítat lhůta pro vydání nálezu, přičemž žalovaný je do
okamžiku počátku běhu této lhůty vázán činit úkony v souladu s § 6 odst. 1 správního řádu .
Současně je dle názoru soudu tento výklad nejbližší smyslu a cíli Směrnice, na základě které
byl s účinností od 28. 12. 2015 novelizován § 15 zákona o finančním arbitrovi (srov. bod 19
důvodové zprávy k zákonu č. 378/2015 Sb. , změna zákona o ochraně spotřebitele). Podle čl. 1
Směrnice je jejím účelem zajistit nezávislé, nestranné, transparentní, efektivní, rychlé a
spravedlivé postupy alternativního řešení sporů. Tomuto výkladu poté odpovídá i text
Směrnice [viz zejména její čl. 8 písm. d) a e)].
Městský soud se tedy neztotožnil s výkladem žalovaného, že by lhůta pro vydání nálezu
dle § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi započala žalovanému běžet až od uplynutí lhůty
uložené účastníkům řízení pro vyjádření se ke shromážděným podkladům (s odkazem na § 36
odst. 3 správního řádu ). Dle městského soudu takový výklad není v souladu s požadavkem
rychlého a efektivního řešení sporů, jak se ostatně ukázalo v nyní posuzované věci, která byla
zahájena již dne 24. 5. 2016. Vyjádření k podkladům rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního
řádu nelze ztotožňovat, jak se domnívá žalovaný, s obdržením dokumentů s relevantními
informacemi týkajícími se sporu.
Žalovaný má na rozdíl od řady správních orgánů „výhodu“ v tom, že lhůta pro vydání
rozhodnutí mu nezačíná běžet již od okamžiku doručení návrhu na zahájení řízení, jak bylo
Shodu s prvopisem potvrzuje H. P.
pokračování 7 14A 23/2017
uvedeno výše. To však neznamená, že by žalovaný měl mít neomezenou volnost co do délky
řízení až do umožnění účastníkům řízení vyjádřit se k podkladům. To by totiž fakticky
neznamenalo nic jiného, než že by fáze obstarávání podkladů mohla být neopodstatněně
prodlužována. Naopak tato „výhoda“ klade na žalovaného zvýšené nároky, aby obstaral
spisovou dokumentaci a činil úkony v řízení v přiměřené lhůtě, neboť v souladu s
požadavkem na rychlost řízení je žalovaný ve fázi obstarávání podkladů s ohledem na
chybějící lhůtu povinen činit úkony v přiměřené lhůtě, a od okamžiku vyrozumění účastníků
řízení o obdržení dokumentace s relevantními informacemi rozhodnout nejdéle ve lhůtě 90
dní, pokud nebudou průtahy způsobeny například jednáním účastníků. Je to totiž především
žalovaný, kdo by měl vyvíjet aktivitu směřující jak k ukončení první fáze, tak i následně k
vydání rozhodnutí ve věci (srov. zásady řízení dle § 12 zákona o finančním arbitrovi). Nikoli
tedy pouze účastníci řízení, byť je ukončení řízení především v jejich zájmu. Odpovědnost za
vedení řízení však leží především na žalovaném a nelze vyloučit, že někteří účastníci budou
například svou neaktivitou, případně nadměrnou aktivitou záměrně usilovat o prodloužení
celkové délky řízení. Dle městského soudu žalovanému případně nic nebrání v tom, aby
společně s vyrozuměním například rovněž prohlásil, dokdy mohou účastníci činit návrhy tak,
aby měl následně dostatek času pro vydání nálezu. Případné dodatečné doplnění informací od
účastníků nemění nic na povinnosti žalovaného vydat rozhodnutí v dané lhůtě.
Absence konání žalovaného v přiměřené lhůtě a rozhodování v zákonem stanovené
lhůtě je v rozporu s cílem zefektivnit a urychlit spory a vede k nedůvodným průtahům
v řízení. Jakkoli lze mít do určité míry pochopení pro žalovaným namítanou přetíženost a
omezené personální kapacity, jako je tomu ostatně u celé řady správních orgánů, nemohou
tyto objektivní okolnosti být na újmu účastníkům řízení, kteří usilují o vyřešení sporu
v přiměřené době. Je to státní moc jako celek bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek,
která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, přičemž nezbytným atributem takové
ochrany je také její včasnost (srov. nález I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004).
V. Závěr
Městský soud proto ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žaloba je důvodná
a podle § 81 odst. 2 soudního řádu správního uložil žalovanému povinnost rozhodnout ve
výroku uvedené věci, k čemuž mu stanovil lhůtu 30 dnů s ohledem na skutečnost, že je
žalovaný dle svých vlastních slov připraven rozhodnout.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 soudního řádu správního .
Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tyto náklady jsou
tvořeny zaplaceným soudním poplatek ve výši 2 000 Kč za žalobu a náklady na zastoupení
advokátem. Zástupce žalobce učinil tři úkony právní služby po 3 100 Kč [příprava a převzetí
zastoupení, podání žaloby, podání repliky k vyjádření žalovaného podle § 11 odst. 1 písm. a)
a d), § 7 bod 5 ve vazbě na § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v
rozhodném znění] a za každý tento úkon mu náleží režijní paušál ve výši 300 Kč podle § 13
odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tak náklady řízení činí 14 342 Kč včetně DPH.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.
Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se
sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Shodu s prvopisem potvrzuje H. P.
pokračování 14A 23/2017
8
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě
obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro
zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho
internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 18. ledna 2018
JUDr. Karla C h á b e r o v á v. r.
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje H. P.