Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Af 3/2014 - 53

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Štěpána Výborného a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: Komerční banka, a.s., se sídlem Na Příkopě 33, Praha 1, IČ: 45317054, zastoupena JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem, se sídlem Revoluční 15, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2013, č. j. MF-96751/2013/39,

t a k t o :

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2013, č. j. MF-96751/2013/39, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 3. 7. 2013, č. j. 26417-2/2013-900000-304.7, kterým bylo v přezkumném řízení podle § 123 daňového řádu změněno rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 13. 3. 2012, č. j. 2431-5/2012-170100-021.

Žalobkyni byla jako ručiteli za společnost TOLL, spol. s r.o. platebními výměry ze dne 15. 4. 2004 Celním úřadem Beroun uložena povinnost uhradit nedoplatek na cle a na dani z přidané hodnoty ve výši 12 584 120,58 Kč. Tuto částku dne 5. 5. 2004 uhradila. Následně došlo ke zrušení vyměřovacích rozhodnutí pro jejich nezákonnost. Žalobkyně žádostí ze dne 25. 3. 2008 požádala u Celního úřadu Kladno o vrácení vzniklého přeplatku a úroku z přeplatku zaviněného správcem daně. Celní úřad žalobkyni vrátil zaplacené clo a daň z přidané hodnoty (částka 12 584 120,58 Kč), žádost o zaplacení úroků z přeplatku zamítl rozhodnutím ze dne 27.8.2009, č.j. 14478/2009-176900-021. K odvolání žalobkyně Celní ředitelství Praha rozhodnutím ze dne 13. 3. 201, sp. zn. 2431-5/2012/2012-170100-021 prvostupňové rozhodnutí o zamítnutí žádosti o zaplacení úroků z přeplatku změnilo tak, že úroky z přeplatku žalobkyni přiznalo ve výši 653 908,44 Kč (úroky za zaplacenou daň z přidané hodnoty). Generální ředitelství cel následně svým rozhodnutím nařídilo přezkoumání rozhodnutí celního ředitelství s odkazem na jeho nezákonnost, neboť nebyl respektován právní názor vyjádřený v judikatuře Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. -76 ze dne 9. 6. 2010).

Žalobkyně nesouhlasila s názorem, že vrácení úroků z přeplatku bylo nutné řešit podle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) za použití , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a článku 241 celního kodexu Společenství (nařízení Rady (EHS) č. 2913/1992), ve znění účinném v rozhodné době, tj. ke dni 6. 5. 2004. Podle názoru žalobkyně bylo třeba aplikovat na daný případ zákona o správě daní a poplatků, jehož použití pro předmětnou věc vyplývá z . Hypotéza nekorespondovala se situací, která byla předmětem sporu, celní orgány nevrátily daň z přidané hodnoty a clo v době splatnosti, když jejich splatnost nikdy nenastala. Situace „předepsání úroku z prodlení v době splatnosti cla“ nemohla v praxi nikdy nastat – úrok z prodlení jako sankce za opožděnou platbu cla nemohl být předepsán v době splatnosti cla, nýbrž vždy až po uplynutí lhůty splatnosti, po zjištění celního dluhu ( , ve spojení s zákona o správě daní a poplatků). Podle názoru žalobkyně by výklad, podle kterého daňový subjekt nemá nárok na žádný úrok z prodlení, byť není sporu, že celní orgány daň vyměřily a cca 5 let zadržovaly na základě nezákonného rozhodnutí, odporoval základním principům demokratického právního státu (viz nález ÚS ze dne 1. 6. 2003, sp. zn. , nález ÚS ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. ). Povinnost zaplacení úroků z prodlení se ve smyslu zákona o správě daní a poplatků vztahuje jak na clo, tak i dovozní daň z přidané hodnoty.

Žalobkyně uvedla, že přeplatek vznikl okamžikem, kdy bylo zaplaceno víc, než podle zákona být zaplaceno mělo, tj. dnem 5. 5. 2004. Zákonná lhůta 15 dnů pro vrácení přeplatku (§ 64 odst. 6 zákona zákona o správě daní a poplatků) začala běžet dnem 6. 5. 2004, přičemž její nedodržení vedlo k povinnosti celních orgánů zaplatit z přeplatku úroky. Povinností správce daně bylo vrátit i bez žádosti subjektu daň do 20. 5. 2004, a protože se tak nestalo žalobkyni náleží právo na úrok z přeplatku z celé zaplacené částky ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné první den kalendářního čtvrtletí, a to od 21. 5. 2004, tj. ode dne následujícího po dni uplynutí zákonné lhůty pro jeho vrácení - do doby, kdy došlo k odepsání zaplacené částky z účtu správce daně (§ 64 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků).

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že názor žalobkyně o neaplikovatelnosti ustanovení ke dni 6. 5. 2004 na daný případ není správný a odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2008, č. j. – 97, a ze dne 30. 5. 2012, č. j. – 33. Právní režim se ke dni 6. 5. 2004 vztahoval i na dovozní daň z přidané hodnoty, Tento závěr plynul z , o dani z přidané hodnoty, ve znění platném k 6. 5. 2004 (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“). Citované ustanovení odkazovalo na použití procesních i hmotně právních předpisů upravujících správu cla (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2010, č. j. ), mj. též na celního kodexu a ke dni 6. 5. 2004. Právní úprava vrácení cla byla proto aplikovatelná též na dovozní daň z přidané hodnoty. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

V následné replice žalobkyně uvedla, že vyjádření žalovaného zcela odmítá a trvá na tom, že na daný případ bylo nutno aplikovat a ve spojení s tím zákona o správě daní a poplatků.

Ze správního spisu vyplynuly následující pro věc podstatné skutečnosti:

Celní úřad Beroun uložil žalobkyni jako ručiteli povinnost uhradit nedoplatek na cle a na dani z přidané hodnoty v celkové výši 12 584 120,58 Kč platebními výměry ze dne 15. 4. 2004. Žalobkyně tuto povinnost splnila. Proti platebním výměrům podala odvolání, které bylo Celním ředitelstvím Praha zamítnuto. Po soudních řízeních Celní ředitelství Praha zrušilo zmíněné platební výměry pro nezákonnost. Žalobkyně následně podala u Celního úřadu Kladno dne 25. 3. 2008 žádost o vrácení vzniklého přeplatku a úroků z přeplatku zaviněného správcem daně. Nárok na úrok odůvodnila ustanovením § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Celní úřad Kladno žalobkyni vrátil částku 12 584 120,58 Kč v časovém rozmezí od září roku 2008 do května roku 2009. Ve věci vrácení úroků z přeplatku Celní úřad Kladno žádost žalobkyně zamítl rozhodnutím č. j. 14478/2009-176900-021 ze dne 27. 8. 2009 (dále též „rozhodnutí Celního úřadu Kladno“). Celní úřad Kladno v odůvodnění uvedeného rozhodnutí uvedl, že ustanovení § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků není na danou věc aplikovatelné. Rozhodování o vrácení cla a daně z přidané hodnoty včetně otázky výplaty úroků z prodlení bylo upraveno přímo v celních předpisech, a to nařízením Rady (EHS) 2913/92 v až 242, resp. v době vyměření cla ručiteli v ustanovení až 292 . Vyloučení obecných předpisů o správě daní a poplatků vyplývalo přímo z . Postup celních orgánů při vrácení přeplatku speciálně upravoval ve znění účinném v době vyměření cla a daně z přidané hodnoty. Podle citovaného ustanovení platilo, že „vrátil-li celní úřad dovozní nebo vývozní clo nebo úrok z prodlení jím předepsaný v době splatnosti cla, není povinen platit úroky.“ Výjimkou ze zproštění povinnosti platit úroky byl případ, kdy celní úřad nerealizoval rozhodnutí o vrácení cla do jednoho měsíce od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí [ustanovení , ve znění účinném ke dni 15. 4. 2004]. Celní úřad Kladno k tomu uvedl, že zmiňovaná měsíční lhůta překročena nebyla a není tudíž povinen úroky platit.

Proti rozhodnutí Celního úřadu Kladno č. j. 14478/2009-176900-021 ze dne 27. 8. 2009 bylo podáno odvolání. Celní ředitelství Praha jako odvolací orgán rozhodnutím ze dne 13. 3. 2012, č. j. 2431-5/2012-170100-021 (dále též „rozhodnutí Celního ředitelství Praha“) změnilo výrok napadeného rozhodnutí Celního úřadu Kladno. Žalobkyni byl přiznán úrok z přeplatku na dani z přidané hodnoty, nikoliv ovšem z přeplatku na cle a žádosti žalobce tak bylo částečně vyhověno. Odvolací orgán se neztotožnil s posouzením věci Celním úřadem Kladno, který vycházel z právní úpravy platné v době vyměření, to je platné do 30. 4. 2004. Celní ředitelství Praha v této souvislosti odkázalo na usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. - 143 ze dne 23. 11. 2011. Nejvyšší správní soud ve zmíněném usnesení uvedl: „V případě, kdy se stane dlužníkem stát v důsledku zrušení rozhodnutí, na jehož základě byla částka uhrazena, je u daní rozhodným právem právo účinné v době splatnosti (den následující po původní splatnosti daně) jen v případě, že v ní byla daň skutečně uhrazena (§ 64 odst. 6 [ZSDP] věta čtvrtá před středníkem); byla-li uhrazena později, pak den následující po dni skutečné úhrady daně (§ 64 odst. 6 [ZSDP] věta čtvrtá za středníkem).“ Nedoplatky na cle a na dani z přidané hodnoty nebyly uhrazeny v době splatnosti, ale až 5. 5. 2004. Pro stanovení použitelné právní úpravy proto byl rozhodující den následující po dni, kdy došlo ke skutečné úhradě daně - konkrétně 6. 5. 2004. Po přistoupení České republiky k Evropské unii dne 1. 5. 2004 bylo nezbytné na daný případ aplikovat Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“). Dále bylo třeba použít , ve znění účinném ke dni 6. 5. 2004. ke dni 6. 5. 2004 obsahoval ustanovení týkající se zproštění celních orgánů povinnosti platit úroky. Citované ustanovení obsahově korespondovalo předešlému ustanovení účinnému ke dni 15. 4. 2004. Podobnou úpravu obsahuje též ustanovení celního kodexu. Daňovému subjektu tudíž ani podle novější právní úpravy nepříslušel úrok z přeplatku na cle. Na druhé straně ke dni 6. 5. 2004 již neobsahoval ustanovení o tom, že se clem rozumí také daně a poplatky vybírané při dovozu a vývozu. Žalobkyni dle názoru Celního ředitelství Praha proto vznikl nárok na úrok z přeplatku na dani z přidané hodnoty dle ustanovení zákona o správě daní a poplatků. Toto ustanovení bylo možné na danou věc aplikovat, a to v souladu s ustanovením , účinného ke dni 6. 5. 2004.

Následně na základě podnětu Celního ředitelství Praha Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 14. 12. 2012, č. j. 47937-2/2012-900000-302, nařídilo přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 13. 3. 2012, č. j. 2431-5/2012-170100-021. Odvolání proti uvedenému rozhodnutí o nařízení přezkoumání bylo zamítnuto rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 2.4.2013, č.j. MF-30843/2013/39. K nařízení přezkoumání Generální ředitelství cel přistoupilo z důvodu, že rozhodnutí o odvolání bylo vydáno v rozporu s , o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném ke dni 6. 5. 2004 (dále jen zákon o dani z přidané hodnoty), podle kterého se při dovozu a vývozu zboží postupuje podle právního předpisu upravujícího správu cla, pokud zákon o dani z přidané hodnoty nestanoví jinak. Na řešený případ tedy měla být aplikována ustanovení celního kodexu a , podle kterých celní orgány nejsou povinny platit úroky z přeplatků na dani z přidané hodnoty.

Dne 3. 7. 2013 Generální ředitelství cel rozhodlo pod č. j. 26417-2/2013-90000-304.7. (dále jen „rozhodnutí GŘC“) v přezkumném řízení podle § 123 daňového řádu tak, že změnilo rozhodnutí Celního ředitelství Praha tak, že zamítlo žádost žalobce o uhrazení úroků z přeplatků zaviněných celními orgány, které vznikly tak, že daňový subjekt plnil povinnosti placení cla a daně z přidané hodnoty, stanovené mu Celním úřadem Beroun ve 49 rozhodnutích později zrušených Celním ředitelstvím Praha v odvolacích řízeních. V odůvodnění rozhodnutí GŘC bylo uvedeno, že rozhodnutí Celního ředitelství Praha bylo rozporu s § 93 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty. Rozhodným bylo v daném případě právo účinné ke dni 6. 5. 2004. Ustanovení § 93 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty uvozovala slova „správa daně“, přičemž vymezení tohoto pojmu v rozhodné době upravovalo ustanovení téhož zákona. Ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty bylo v daném případě nutno použít za přihlédnutí k . V zákona o dani z přidané hodnoty byla správa daně z přidané hodnoty upravena tak, že při dovozu a vývozu zboží se postupuje podle právního předpisu upravujícího správu cla, pokud tento zákon (zákon o dani z přidané hodnoty) nestanoví jinak. Proto bylo pro řešení otázky úročení přeplatků na dovozní dani z přidané hodnoty nezbytné použití a článku 241 celního kodexu, jakožto hmotně právní úpravy upravující otázku nároku na úročení přeplatků na clu. V daném případě byly celní orgány zproštěny povinnosti zaplatit úroky z dotčených řádně vrácených přeplatků na základě . Zároveň nebyly splněny podmínky pro zaplacení úroku podle článku 241 celního kodexu. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž uplatnila obdobné námitky jako v žalobě.

Dne 2. 11. 2013 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž potvrdil napadené rozhodnutí GŘC a odvolání zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2008, č. j. – 97, v němž Nejvyšší správní soud interpretoval , ve znění účinném do dne 30. 4. 2004, který byl obsahově totožný s , ve znění účinném ke dni 6. 5. 2004, a proto bylo možné závěry tohoto rozsudku aplikovat na daný případ. Slovní spojení „předepsaný v době splatnosti cla“ použité v ustanovení se vztahuje pouze k výrazu „úrok z prodlení“, nikoliv též k výrazu „clo“. První věta nestanovila celnímu úřadu žádnou lhůtu pro „bezúročné“ vrácení cla, povinnost zaplatit úrok plynula až z jeho druhé věty. Celní úřad nebyl povinen platit úroky v souvislosti s vrácením cla, i když by clo nevrátil v době jeho splatnosti. Žalovaný se ztotožnil s názorem Generálního ředitelství cel, že právní režim se vztahoval i na dovozní daň z přidané hodnoty, neboť to vyplývalo z zákona o dani z přidané hodnoty. Právní úprava vrácení cla byla proto aplikovatelná též na dovozní daň z přidané hodnoty. Žalobce měl případně právo na kompenzaci újmy, která mu vznikla v důsledku nemožnosti disponovat po určitou dobu s peněžní částkou uhrazenou na základě nezákonných platebních výměrů, podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

Městský soud v Praze na základě žaloby v rozsahu žalobních bodů, kterým je vázán ( ), přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Při přezkoumání rozhodnutí soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ). V daném případě soud rozhodl o věci bez jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem vyjádřila souhlas a žalovaný s takovým postupem nevyjádřil ve stanovené lhůtě svůj nesouhlas ( ).

Při posouzení dané věci vyšel soud z toho, že právo na vrácení cla a daní a s tím související nárok na úrok z prodlení je nárokem hmotně právní povahy a že žalovaný vycházel ze správného právného názoru, když aplikoval právní předpisy platné v době, kdy žalobkyně přeplatek skutečně zaplatila, tj. ke dni následujícímu po dni skutečné úhrady přeplatku, tj. k 6. 5. 2004 (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. – 143).

V ustanovení § 93 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty bylo stanoveno, že se při vývozu a dovozu zboží postupuje podle právního předpisu upravujícího správu cla, pokud tento zákon nestanoví jinak. V právně nezávazné poznámce pod čarou byl uveden odkaz na celní kodex, tj. tehdy platné nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 9. 6. 2010, č. j. - 76 dospěl k závěru, že § 93 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty neodkazoval pouze na procesní ustanovení právních předpisů upravujících správu cla, ale i na hmotně právní úpravu, tj. na celní kodex. Celní kodex ve svém článku 241 věta první stanovil, že pokud celní orgány vrátí dovozní nebo vývozní clo nebo úvěrový úrok či úrok z prodlení vybraný při zaplacení cla, nejsou povinny platit úroky. Úrok však musí být zaplacen, jestliže rozhodnutí o vyhovění žádosti o vrácení cla nebylo vykonáno do tří měsíců od jeho přijetí, nebo jestliže tak stanoví vnitrostátní předpisy. jako příslušný vnitrostátní předpis v , jehož znění k 6. 5. 2004 bylo stejné jako znění do 30. 4. 2004, stanovil, že vrátí-li celní úřad clo nebo úrok z prodlení jím předepsaný v době splatnosti cla, není povinen platit úroky s dále stanovenými výjimkami.

Vzhledem k tomu, že z hlediska obsahu byla právní úprava platná do 30.4.2004 shodná s právní úpravou platnou od 1.5.2004, je možné aplikovat na daný případ dále citované závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. – 143:

„20. ve znění do 30. 6. 2002 rozlišoval cla a daně. Pod pojem „clo“ byly daně podřazeny pro případ zajištění celního dluhu a promlčení práva vymáhat nedoplatek ( ). Daně tedy podléhaly režimu cla při užití k až . Ustanovení odst. l pak upravovalo pouze vrácení dovozního a vývozního cla. ve znění do 30. 6. 2002 tedy neupravoval vrácení daní a nedefinoval (až na konkrétní výjimky) clo tak, že by jím byly rozuměny i daně. Podle platilo, že vrátil-li celní úřad dovozní nebo vývozní clo nebo úrok z prodlení jím předepsaný v době splatnosti cla, není povinen platit úroky. Celní úřad však úrok zaplatí, jestliže: a) rozhodnutí o vrácení cla nerealizoval do jednoho měsíce ode dne jeho doručení, b) rozhodnutí, jímž se nepovoluje vrácení cla, bylo po podání odvolání prohlášeno za neplatné. Vrácení úroků při vrácení cla bylo tedy zákonem pojato jen jako určitá sankce spojená s postupem celních orgánů při vrácení cla.

21. Zásadní změnu ve vztahu k předložené otázce přinesl , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů; ten daně podřadil pro účely celého pojmu „clo“ (srovnej ve znění účinném od 1. 7. 2002). Znění a zůstalo beze změn, ovšem vztahovalo se již i na daně.“

Rozšířený senát následně navázal vlastním právním posouzením:

„22. Vrácením cla podle odst. se nemění charakter zaplacené částky. Jedná se o clo, které nebylo dlužno a nemělo být vybráno. Proto se také vrací podle . Ustanovení navazuje na . Nelze tak přisvědčit názoru krajského soudu, že úhrada úroků je možná proto, že vracená částka není clem a tudíž se nemůže postupovat podle . Z rozhodné právní úpravy je zřejmé, že podle ve znění před i po novele provedené nebylo možné při vrácení cla přiznat úroky.

23. Jiný závěr nelze dovodit ani při konfrontaci ve znění do 30. 6. 2002 s celním kodexem Společenství (nařízení Rady EHS č. 2913/92), k němuž lze přihlížet právě proto, že jsou posuzována ustanovení českého právního předpisu přijatá nepochybně za účelem sbližování českého práva s právem Evropských společenství (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2005, č. j. 2 Afs 92/2005- 45). Institut vrácení cla je v celním kodexu upraven v a podle něho celní orgány nejsou povinny platit úroky při vrácení dovozního nebo vývozního cla nebo úvěrového úroku či úroku z prodlení vybraného při zaplacení cla, ledaže rozhodnutí o vyhovění žádosti o vrácení cla nebylo vykonáno do tří měsíců od jeho přijetí. Úroky mohou být rovněž placeny, pokud tak stanoví vnitrostátní předpisy.

24. vylučuje povinnost státu platit úroky při vrácení cla. Podstatné přitom je, co v sobě pojem „clo“ zahrnuje. S účinností od 1. 7. 2002 spadaly pod tento pojem i daně; po tomto datu se tedy výluka úhrady cla vztahovala i na daně v souvislosti se clem uhrazené a spolu s ním vrácené.

…

29. Pokud jde o neoprávněně uhrazené clo v této době a o clo uhrazené po 1. 7. 2002 (kdy daně se clem hrazené spadaly pod pojem clo), platí zde výhradně celní předpisy, a tedy placení úroku bylo vyloučeno. To však neznamená, že újmu, kterou celní dlužník utrpěl úhradou cla, které po právu být hrazeno nemělo, nemůže být kompenzována. K tomu slouží provádějící d, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. S nemožností dispozice s určitou peněžní částkou jistě může být spojena škoda, a to nejen škoda spočívající v ušlém úroku. Tento nárok na náhradu vzniklé škody však lze uplatnit pouze postupem podle označeného zákona, včetně případné žaloby v občanském soudním řízení.

Ze shora citovaných ustanovení příslušných právních předpisů, to je zákona o dani z přidané hodnoty, celního kodexu a , i z citovaných závěrů v rozsudcích Nejvyššího správního soudu dle městského soudu vyplývá, že je správný závěr žalovaného, že při vrácení přeplatku na cle a na dani z přidané hodnoty při dovozu zboží nelze postupovat podle zákona o správě daní a poplatků a zaplatit daňovému subjektu, kterému přeplatek v souvislosti s dovozem zboží vznikl, úrok z prodlení, neboť na takový případ dopadaly výhradně celní předpisy, které povinnost platit úrok s výjimkou stanovených případů, o které se v dané věci nejedná, nestanovily. Citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu reflektovalo také ústavně právní rozměr problému, jak vyplývá z četné judikatury ústavního soudu k problematice přiměřenosti výkonu státní moci – viz například nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. „Státní moc si při stanovení a vybírání daní a poplatků musí počínat v mezích stanovených zákonem, přičemž d je třeba vykládat nikoli pouze v tom smyslu, že orgán veřejné moci je oprávněn uplatnit vůči jednotlivci zákonem konstituovanou pravomoc, a to jakýmkoliv způsobem, nýbrž rovněž v materiálním smyslu, tj. tak, aby orgán veřejné moci při výkonu své pravomoci respektoval ochranu základních práv jednotlivce“). Nepochybně je přitom třeba dbát také na imperativ „vnitřní souladnosti a nerozpornosti právního řádu“, v dané věci naplněný odkazem na využití institutu náhrady škody podle zákona č. 82/98 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů

Žalobkyní uváděné ustanovení , podle kterého platí pro řízení před celními orgány daňový řád (dříve ), znamená to, že celní orgány v rámci řízení postupují podle tohoto předpisu jako předpisu procesního, nemá však žádná vliv na posouzení toho, že pojem „clo“ z hlediska úhrady úroku za přeplatek vzniklý v důsledku nesprávního rozhodnutí celního orgánu v sobě zahrnuje i přeplacenou daň z přidané hodnoty. Tato skutečnost je dána právní úpravou obsaženou v zákona o dani z přidané hodnoty ve spojení s a celního kodexu. Úvahy žalobkyně o tom, kdy by mohl být úrok z prodlení proplacen a kdy nikoliv, nejsou pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí právně významné, neboť existence skutečnosti, která by zakládala povinnost úroky z prodlení platit, ze správního spisu nevyplývá a žalobkyně takovou skutečnost ani netvrdí.

Soud považuje za vhodné rovněž poukázat na to, že žaloba žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva financí ve věci nařízení přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství Praha byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2016 č.j. -53, ve kterém se soud zabýval okolnostmi nařízeného přezkoumání se závěrem, že podmínky pro takový postup stanovené zákonem byly v této věci naplněny.

Ze všech shora uvedených důvodů soud žalobu podle jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením , neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha dne 31. ledna 2018

JUDr. Karla Cháberová v. r.

předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje H. P.