Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 As 354/2017 - 24

- 26

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Ing. Z. V., zastoupený Mgr. Štěpánem Řiháčkem, advokátem se sídlem Pionýrská 15, Brno, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně, se sídlem Moravské náměstí 1, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. J. V., zastoupená JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. ZKI BR-O-169/930/2014, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2017, č. j. - 120,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalobce v roce 2013 podal žádost o opravu chyby v katastrálním operátu podle , o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov (dále jen „katastrální úřad“), rozhodnutím ze dne 5. 11. 2014 vyhověl nesouhlasům žalobce a vlastníka sousedního pozemku, M. V., s provedením opravy chyby (výrok č. 1) a ve výroku č. 2 uvedl, jaké změny budou v katastrálním operátu provedeny. V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný odvolání žalobce zamítl. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl.

[2] Krajský soud se věcí zabýval opětovně poté, co byl jeho původní rozsudek ze dne 9. 11. 2016, č. j. – 89, ke kasační stížnosti žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017, č. j. – 39 (oba rozsudky jsou dostupné tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajských soudů na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud se v rozsudku č. j. – 39 neztotožnil s názorem krajského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že postup při opravě chyby v katastrálním operátu není typickým opravným prostředkem, nýbrž úkonem, který teprve zahájí formální správní řízení o správnosti provedení (či neprovedení) opravy. Jeho cílem není účastníkovi vyhovět či nevyhovět, nýbrž posoudit správnost provedené opravy katastrálního operátu ve formalizovaném řízení. Poznamenal, že nesouhlas s provedenou opravou nepodal pouze žalobce, nýbrž i vlastník sousedního pozemku, M. V. Katastrální úřad podaným nesouhlasům vyhověl, neboť shledal, že oprava v katastrálním operátu byla provedena vadně, a zcela v souladu s judikaturou správních soudů (viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2010, č. j. – 259, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 2. 7. 2008, č. j. - 34) uvedl, jak budou předmětné údaje v katastru nemovitostí po právní moci rozhodnutí uvedeny.

[3] K věci samé Nejvyšší správní soud uvedl, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu řízením o opravě chyb v katastrálním operátu dle § 36 katastrálního zákona má být pouze dosaženo souladu mezi evidovanými a skutečnými údaji. Oprava chyby nemůže zakládat, měnit či rušit vlastnická a jiná věcná práva k nemovitostem. Provedením opravy zápisu se tak skutečný právní vztah k nemovitosti nemění; ten lze změnit jen na základě příslušné y (srov. např. rozsudek ze dne 5. 6. 2008, č. j. – 134). Výčet chyb katastru, které lze opravit postupem dle katastrálního zákona, je taxativní a neumožňuje dané ustanovení aplikovat na jiné deficity, které nejsou v zákoně uvedeny (srov. zejména rozsudky ze dne 7. 5. 2008, č. j. - 118, a ze dne 27. 11. 2012, č. j. - 47). Správní orgán může v řízení o opravě chyby v katastrálním operátu činit jen základní a jednoduché právní úvahy vycházející z obsahu jím zkoumaných listin, nemůže vybočit ze své evidenční role a řešit sporné otázky (rozsudky ze dne 31. 7. 2013, č. j. – 65, publ. pod č. 2969/2014 Sb. NSS, či ze dne 9. 11. 2016, č. j. - 52). Řízením o opravě chyb zásadně nelze řešit spory o existenci a obsah vlastnického práva či jiného věcného práva k nemovitosti (srov. rozsudek ze dne 31. 3. 2011, č. j. – 334).

[4] Neurčitý pojem „zřejmý omyl“ ve smyslu katastrálního zákona je třeba vykládat tak, že může jít jak o omyl týkající se skutkových okolností (např. chyby v psaní, počítání, opomenutí zapsání údajů v podkladové ě obsažených), tak o omyl právní (např. zápis skutečnosti na základě y, která nesplňuje požadavky stanovené zákonem). Je však charakteristický vždy tím, že je v něm obsažen lidský činitel (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. – 103). Omyl musí být zřejmý, tj. jednoznačně seznatelný. Chyby v katastru, k jejichž zjištění se katastrální úřad neobejde bez podrobného zkoumání právní a skutkové stránky případu, nejsou způsobeny zřejmým omylem (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. – 31, či ze dne 13. 4. 2017, č. j. – 38). Pokud subjekt namítá existenci chyby, která je nejasná nebo sporná, může se ochrany svých práv domoci především u civilních soudů, například cestou žaloby na určení existence jím tvrzeného práva (již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. – 65).

[5] Ze správního spisu, jakož i z vyjádření žalobce ve správním i soudním řízení Nejvyšší správní soud dovodil, že v posuzované věci je skutečné polohové a geometrické určení pozemků žalobce parc. č. 1457/120, 1457/132 a 1457/2 sporné. Žalobce má za to, že v minulosti došlo k řadě úkonů, jimiž byla hranice jeho pozemků neoprávněně pozměněna, a tím snížena i celková výměra jeho pozemků. Vlastník sousedních pozemků, M. V., s žalobcovými tvrzeními ohledně průběhu hranice pozemku nesouhlasí. Nejedná se tak o chybu vzniklou zřejmým omylem ani nepřesností při měření, zobrazení v katastrální mapě či při výpočtu výměry parcely, nýbrž o spor ohledně faktického průběhu hranice pozemku, který je třeba vyřešit před civilními soudy. V této situaci je jakékoliv prověřování postupu zeměměřických a katastrálních orgánů při obnově katastrálního operátu nadbytečné, neboť správní orgány nemohou o průběhu hranice rozhodnout, i pokud by bylo možné před katastrálním úřadem věrohodně prokázat, že hranice byla na základě proběhlých obnov katastrálního operátu zakreslena nesprávně.

[6] Krajský soud odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. - 39 v napadeném rozsudku téměř doslovně převzal. Dále uvedl, že vzhledem k závěru Nejvyššího správního soudu, že v posuzované věci nemohou správní orgány o průběhu hranice žalobcových pozemků rozhodnout, není důvodná námitka týkající se neúčasti všech vlastníků dotčených pozemků při místním šetření během obnovy katastrálního operátu v letech 1975 až 1979. Ke geometrickému plánu ze dne 6. 1. 1978, č. 142-105-023-7 krajský soud uvedl, že geometrický plán na výsledky místního šetření během obnovy katastrálního operátu v letech 1975 až 1979 nenavázal, napadené rozhodnutí však vychází právě z provedeného technickohospodářského mapování, a nikoli z uvedeného geometrického plánu.

[7] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu dle , , ve znění pozdějších předpisů. Uvádí, že postupem katastrálního úřadu došlo ke zřejmé chybě, v jejímž důsledku byla celková výměra stěžovatelových pozemků snížena o 286 m². Správní orgán prvního stupně se dle stěžovatele dopustil zřejmého omylu ve smyslu katastrálního zákona, neboť výměra stěžovatelových pozemků byla bez jakéhokoli relevantního podkladu snížena o 286 m². Následně popisuje historický vývoj vlastnických vztahů k předmětným pozemkům a jejich evidence (pozn. Nejvyššího správního soudu - vzhledem k podrobné rekapitulaci, kterou soud provedl v předcházejícím rozsudku č. j. – 39, považuje v nyní posuzované věci za nadbytečné stěžovatelovu verzi skutkových okolností opakovaně rozepisovat). Namítá, že pozvání k místnímu šetření během technickohospodářského mapování v roce 1975 bylo doručeno pouze uživateli pozemku parc. č. X, socialistické organizaci JZD Bobrava, a nikoli vlastníku pozemku, M. V. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že podle ve spojení s , o evidenci nemovitostí, v rozhodném znění, není přítomnost vlastníka pozemku při místním šetření nutná, vlastník pozemku totiž musí být o konání místního šetření alespoň předem informován. Z uvedeného důvodu se stěžovatel domnívá, že provedené technickohospodářské mapování trpí zásadní vadou, pro niž k němu nelze přihlížet jako k podkladu pro rozhodování správních orgánů. Stěžovatel dále namítá, že hranice pozemku nebyly vyšetřeny v celém svém rozsahu, k provedenému technickohospodářskému mapování by tedy nebylo možné přihlížet, ani pokud by k žádným procesním chybám nedošlo. Stěžovatel je dále toho názoru, že zápisem geometrického plánu ze dne 6. 1. 1978, č. 142-105-023-7, který na místní šetření nenavázal, došlo k rozšíření pozemku parc. č. X bez jakéhokoli listinného podkladu.

[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na předchozí řízení před Nejvyšším správním soudem sp. zn. a na napadený rozsudek. Uvádí, že otázka řádného informování o konání místního šetření v roce 1975 nemůže nijak ovlivnit rozhodnutí katastrálního úřadu v posuzované věci. Konání místního šetření jednak nelze v současné době opakovat, jednak nelze výsledky technickohospodářského měření nerespektovat, když geometrické a polohové určení předmětných pozemků včetně právních vztahů k nim bylo v průběhu předchozích čtyřiceti let několikrát měněno. Pro úplnost upozorňuje, že postup orgánů geodézie a kartografie při místním šetření během technickohospodářského měření byl stanoven ve Směrnici pro místní šetření a obnovení písemných operátů evidence nemovitostí při technickohospodářském mapování vydané Českým úřadem geodetickým a kartografickým v roce 1969 pod č. S-78/1-1969. Dle čl. 17 této směrnice se při projednávání vlastnických a užívacích hranic vyšetřují všechny viditelné hranice. Výzva vlastníkům pozemků sdružených v půdních celcích by proto byla neúčelná.

[9] Poté, co Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost má požadované formální náležitosti, byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, přistoupil k posouzení přípustnosti kasační stížnosti i s ohledem na , neboť krajský soud ve věci rozhodoval znovu po zrušení jeho původního rozsudku Nejvyšším správním soudem.

[10] Podle „[k]asační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu“.

[11] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil (srov. rozsudek ze dne 10. 6. 2008, č. j. – 119). Právním názorem, který vyslovil Nejvyšší správní soud v předchozím zrušujícím rozsudku, je vázán nejen krajský soud, ale s ohledem na ochranu legitimního očekávání a zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí také sám Nejvyšší správní soud v řízení o opakované kasační stížnosti. Přípustnost opětovné kasační stížnosti je tak omezena pouze na důvody, které Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku závazně neposoudil; otázkou, kterou Nejvyšší správní soud naopak již závazně posoudil, se lze v řízení o opakované kasační stížnosti zabývat pouze z toho pohledu, zda se krajský soud závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu řídil (srov. např. usnesení ze dne 24. 9. 2015, č. j. – 25). Skutečnost, že kasační stížnost proti předchozímu rozsudku krajského soudu podal žalovaný, kdežto v daném případě je kasační stížnost podávána stěžovatelem, sama o sobě k přípustnosti kasační stížnosti nestačí. Podstatné je, zda směřuje proti závaznému právnímu názoru, jímž se krajský soud musel podle řídit, či nikoliv (srov. např. usnesení ze dne 1. 6. 2016, č. j. – 28).

[12] Stěžovatel svou kasační stížností bez bližšího odůvodnění brojí proti závaznému názoru Nejvyššího správního soudu vyslovenému v rozsudku č. j. – 39, že se v posuzovaném řízení nejedná o chybu vzniklou zřejmým omylem ve smyslu § 36 odst. 1 katastrálního zákona, a dále poukazuje na vady podkladů evidence katastru nemovitostí, přestože Nejvyšší správní soud již ve svém předchozím rozsudku prohlásil, že i pokud by bylo možné věrohodně prokázat, že hranice katastrálního operátu byla zakreslena nesprávně, není vzhledem ke spornosti předmětné hranice v kompetenci katastrálního úřadu opravu chyby provést. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel svou kasační stížností brojí proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, aniž by uvedl, v čem se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Svou kasační stížnost naopak směřuje proti závaznému názoru Nejvyššího správního soudu vyslovenému v předchozím rozsudku. Kasační stížnost je proto nepřípustná dle a Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než ji odmítnout [ ve spojení s téhož zákona].

[13] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ve spojení s , podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

[14] Osoba zúčastněná na řízení má podle právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti uloženy nebyly, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2017

JUDr. Karel Šimka

předseda senátu