Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
1 Afs 198/2017 - 33.pdf
PDF · 0 B
No categories available
1 Afs 198/2017 - 33
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: Ing. J. J., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 14/2588, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2014, č. j. 1859/14/5000-14503-706611, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2017, č. j. 9 Af 12/2014 – 47,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2017, č. j. 9 Af 12/2014 – 47, se zrušuje.
II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 24. 1. 2014, č. j. 1859/14/5000-14503-706611, a rozhodnutí Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, územního pracoviště pro Prahu 3, ze dne 26. 6. 2013, č. j. 3584601/13/2003-24803-104849, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 24.456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Jakuba Hajdučíka.
O d ů v o d n ě n í :
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Na počátku věci byl zrušující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2011, č. j. 10 Af 48/2011 – 321, jímž soud zrušil 16 platebních výměrů předepisujících žalobci zaplacení penále. Zaplacená částka penále se tak stala vratitelným přeplatkem a není předmětem sporu, zda byla žalobci vrácena, popř. započtena na jeho daňové nedoplatky. Žalobce požádal dne 5. 1. 2012 o zaplacení úroku z této částky podle § 254 zákona č. 280/2009 , daňový řád. Až ke dni 28. 8. 2012 mu Finanční úřad pro Prahu 3 přiznal nárok na požadovaný úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 119.674 Kč (dále jen „první úrok“). Tento přeplatek na žalobcově osobním daňovém účtu použil na úhradu jeho daňového nedoplatku s datem úhrady dne 28. 8. 2012 (vyrozumění ze dne 17. 9. 2012, č. j. 300754/12/003913104849).
[2] Dne 5. 9. 2012 žalobce požádal o přiznání úroku z částky 119.674 Kč, tj. o přiznání (druhého) úroku z částky prvního úroku, a to za dobu od 14. 11. 2011, tedy ode dne, kdy marně uplynula patnáctidenní lhůta ode dne právní moci rozsudku městského soudu č. j. 10 Af 48/2011 – 321 (podle § 254 odst. 3 daňového řádu), do 27. 8. 2012, tedy do dne předcházejícímu dni, kdy byl první úrok předepsán na žalobcův účet a použit na úhradu jeho daňového nedoplatku.
[3] Finanční úřad pro Prahu 3 dne 11. 10. 2012 rozhodl (rozhodnutím č. j. 313641/12/003913104849) tak, že (druhý) úrok z vratitelného přeplatku (prvního úroku) žalobci nepřiznal. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 18. 4. 2013, č. j. 1001/13/5000-14503-706611, zamítl žalobcovo odvolání a rozhodnutí správce daně potvrdil.
[4] Již dne 4. 10. 2012 však podal žalobce Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu podnět k odstranění nečinnosti ve věci vyřízení své žádosti ze dne 5. 9. 2012. V doplnění tohoto podnětu v reakci na rozhodnutí správce daně ze dne 11. 10. 2012 namítá trvání nečinnosti, protože žádal o přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně a nikoliv o úrok z vratitelného přeplatku, jak jeho žádost posoudil správce daně. Na tento podnět reagovalo Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu dopisem ze dne 1. 11. 2012, č. j. 16107/12-1500-100146, v němž konstatuje, že nečinnost správce dně neshledalo. O žalobcově žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2013, č. j. 8 A 174/2012 - 31, tak, že Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu uložil povinnost rozhodnout „o žádosti žalobce ze dne 5. 9. 2012, jejímž předmětem je nárok na předepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Jádrem odůvodnění rozsudku je následující posouzení věci: „je nesporné, že žalobce se svou žádostí ze dne 5. 9. 2012 domáhal nároku na předepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně. Správce daně posoudil žádost žalobce jako žádost o úrok z vratitelného přeplatku dle § 155 odst. 5 daňového řádu a o takto posouzené žádosti rozhodnul. Správce daně tedy o žádosti žalobce ze dne 5. 9. 2012 nerozhodnul.“
[5] V návaznosti na citovaný rozsudek městského soudu Finanční úřad pro hl. m. Prahu, územní pracoviště pro Prahu 3 (dále jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne 26. 6. 2013, č. j. 3584601/13/2003-24803-104849, nepřiznal žalobci úrok z neoprávněného jednání správce daně. Žalobcovo odvolání zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku. Žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Zatímco správce daně ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že se jedná o opakované posouzení téže žádosti na základě pokynu městského soudu, žalovaný i krajský soud se již zabývali výlučně věcnými otázkami projednávané věci, tedy zejména otázkou existence žalobcova nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 daňového řádu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen „s. ř. s. “).
[7] Stěžovatel shledává důvody nezákonnosti napadeného rozsudku v chybném posouzení existence jeho nároku na (druhý) úrok z neoprávněného jednání správce daně (podle § 254 daňového řádu), které spočívalo v opožděném přiznání stěžovatelova nároku na první úrok z předchozího neoprávněného jednání správce daně. Pro svůj právní názor stěžovatel obsáhle argumentuje, s ohledem na důvody tohoto rozsudku však soud nepovažuje za nutné tuto argumentaci podrobněji uvádět. Obdobně, pokud jde o vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil přípustnost kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 a 104 s. ř. s. s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem podle § 105 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti kasační stížnosti dle § 106 s. ř. s. s. ř. s.
[9] Důvodnost kasační stížnosti přezkoumal Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. s. ř. s. v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Byl však rovněž nucen přihlédnout z úřední povinnosti k dalším rozhodným skutečnostem.
[10] Kasační je důvodná, byť ze zcela jiných důvodů, než které uvádí stěžovatel.
[11] Nejvyšší správní soud předesílá, že je mu jak ze spisu, tak i z jeho vlastní činnosti známo, že již proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2013, č. j. 1001/13/5000-14503-706611, brojil stěžovatel žalobou, k níž Městský soud Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2017, č. j. 8 Af 34/2013 - 34, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j 2 Afs 148/2017- 36.
[12] Je nesporné, že o jediném stěžovatelově nároku formulovaném v jeho žádosti ze dne 5. 9. 2012 bylo rozhodnuto již rozhodnutími uvedenými v odstavci [3] tohoto rozsudku. Tam uvedené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 18. 4. 2013. Tím bylo o žádosti ze dne 5. 9. 2012 s konečnou platností rozhodnuto a nebylo možné rozhodovat o ní znovu, dokud (by) nebyla předchozí rozhodnutí zrušena některým ze zákonem předvídaných postupů. To se ale stalo až rozsudkem městského soudu ze dne 28. 3. 2017.
[13] Daňový řád neupravuje možnost vydání nového rozhodnutí správce daně o téže žádosti, a to ani pro případ, že by bylo dříve zamítnuté žádosti nově vyhověno [obdobně § 101 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád ]. Především však v posuzované věci došlo k opětovnému zamítnutí žádosti, takže o aplikaci tohoto pravidla zde nelze uvažovat ani jen v rovině per analogiam iuris.
[14] Ke dni vydání v nyní posuzované věci přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného i jemu předcházejícího rozhodnutí správce daně tak bylo o stěžovatelově žádosti pravomocně rozhodnuto a nemohlo být meritorně rozhodováno znovu. Není přitom vůbec rozhodné, že „na druhý pokus“ byl stěžovatelův nárok jinak právně kvalifikován.
[15] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že k situaci opakovaného rozhodování o téže žádosti, aniž by nejprve došlo ke zrušení předchozího rozhodnutí, přispěl i stěžovatel svým podnětem ze dne 4. 10. 2012, či přesněji jeho pozdějším doplněním (chybně datovaným rovněž 4. 10. 2012, správně zřejmě 15. 10. 2012), a zejména Městský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 23. 4. 2013 při vědomí pravomocného skončení věci uložil Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu povinnost znovu rozhodnout. Jeho odůvodnění, že rozhodnutí správního orgánu vycházející z chybného posouzení žádosti (její nesprávné právní kvalifikace) není rozhodnutím o takové žádosti, je zcela nesprávné. Především, nestanoví-li zákon výslovně jinak, jsou správní orgány při posuzování podání dotčených osob vázány jeho obsahem. Pokud obsah takového podání posoudí chybně, je to důvodem nezákonnosti takového rozhodnutí, nikoliv nečinnosti správního orgánu.
[16] Správce daně i žalovaný z výše uvedených důvodů podstatně porušili ustanovení o řízení před správním orgánem způsobem, který mohl mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. s. ř. s. ]. Jestliže k této skutečnosti nepřihlédl městský soud a zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného, je jeho rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Podle ustálené judikatury správních soudů porušení pravidla o překážce rei iudicatae nezpůsobuje nicotnost později vydaného správního rozhodnutí. Přesto se však jedná o tak závažnou vadu řízení před správními orgány, že k ní soud musí přihlédnout ex officio.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[17] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost je důvodná a proto zrušuje rozsudek městského soudu. Protože důvodem zrušení je nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného a jemu předcházejícího rozhodnutí správce daně a vrácení věci městskému soudu by znamenalo jen prodloužení soudního řízení bez jakéhokoliv vlivu na konečné rozhodnutí, přistoupil Nejvyšší správní soud též ke zrušení obou správních rozhodnutí ve věci a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. s. ř. s.
[18] V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č. j. 8 Af 34/2013 - 34, resp. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 Afs 148/2017 - 36. Z tohoto rozsudku Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že o žádosti stěžovatele ze dne 5. 9. 2012 rozhodne pouze jednou, a to bez ohledu na právní kvalifikaci stěžovatelem uplatněného nároku a bez ohledu na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013.
[19] Tímto rozsudkem je řízení před správními soudy skončeno, Nejvyšší správní soud proto rozhodl rovněž o celkových nákladech soudního řízení (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s. s. ř. s. ). Podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. , má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Procesně úspěšným byl v dané věci stěžovatel, neboť výsledkem řízení před správními soudy bylo zrušení správního rozhodnutí, které napadl žalobou.
[20] Pokud jde o jejich výši v průběhu řízení o nyní posuzované kasační stížnosti, ta je představována zaplaceným soudním poplatkem za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč, náklady spojenými se zastoupením advokátem Mgr. Jakubem Hajdučíkem za 1 úkon právní služby v částce 3.100 Kč (podání kasační stížnosti) a paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč [§ 7 , § 9 odst. 4 písm. d) , § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Náklady zastoupení tedy činí 3.400 Kč. Tuto částku soud zvýšil o 714 Kč připadající na DPH, kterou je advokát jako plátce povinen odvést. Celková výše náhrady nákladů za řízení o kasační stížnosti (včetně soudního poplatku) činí 9.114 Kč.
[21] Náhrada nákladů za řízení před městským soudem zahrnuje zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3.000 Kč a náklady spojené se zastoupením. V řízení před městským soudem byl stěžovatel zastoupen Auditorskou a daňovou kanceláří, s. r. o., jejímž jménem vykonával daňové poradenství Mgr. Jakub Hajdučík nejprve jako zaměstnanec a poté na základě substituční plné moci jako advokát. Osobám vykonávajícím specializované právní poradenství podle zákona č. 523/1992 Sb. , o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, náleží podle § 35 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. odměna za zastupování, pro určení jejíž výše se obdobně užije advokátní tarif. Náklady spojené se zastupováním tedy tvoří 3 úkony právní služby po 3.100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast na jednání dne 12. 4. 2017) a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů [§ 7 , § 9 odst. 4 písm. d) , § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 advokátního tarifu]. Náklady zastoupení tedy činí 10.200 Kč. Tuto částku soud zvýšil o 2.142 Kč připadající na DPH, kterou je zástupce jako plátce povinen odvést. Celková výše náhrady nákladů za řízení před městským soudem (včetně soudního poplatku) činí 15.342 Kč.
[22] Žalovaný je tedy povinen nahradit stěžovateli náklady soudního řízení ve výši celkem 24.456 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatele Mgr. Jakuba Hajdučíka.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu