Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Ad 5/2015 - 37

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické

a soudců JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobce:

Daňová s.r.o., IČ: 25320165, se sídlem Nedakonice 541, 687 38 Nedakonice, proti žalované:

Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Brno, se sídlem Veveří 7, 602 00 Brno,

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 10. 2015, č. j. 47000/7923/15/47091/010/ŠM-

80/2015/PVM1,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci

[1] Výše označeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila platební

výměr Okresní správy sociálního zabezpečení Uherské Hradiště (dále jen „správní orgán

2

pokračování

prvního stupně“) ze dne 15. 7. 2015, č. 44/421/15/781, č. j. 47011/027656/15/010/ČA, sp. zn.

KO/PV/44/15. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla žalobci uložena povinnost

uhradit podle ust. a , o pojistném na sociální zabezpečení a

příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „zákon o pojistném na sociální

zabezpečení“) dlužné pojistné ve výši 88.200 Kč a podle ust. § 20 téhož zákona penále

z tohoto dlužného pojistného vypočtené k datu vyhotovení platebního výměru ve výši

13.810 Kč, celkem tedy 102.010 Kč.

[2] Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí uvedla, že po provedeném šetření a

prostudování předložené spisové dokumentace se ztotožnila se závěry správního orgánu

prvního stupně, že oba jednatelé žalobce v kontrolovaném období byli ve smyslu ust. § 5

písm. a) bodu 16. zákona o nemocenském pojištění při splnění podmínek stanovených v § 6

zákona účastni pojištění. Bylo zjištěno, že v období leden 2014 – únor 2015 zaměstnavatel

neoznámil vznik účasti na nemocenském pojištění jednatelů společnosti Ing. L. Č. a Ing. M.

Č., kterým vznikla účast na nemocenské pojištění v souvislosti s odměnou zúčtovanou a

vyplacenou za činnost jednatele. Tím, že žalobce nezahrnul zúčtované příjmy jednatelů za

kontrolované období leden 2014 – únor 2015 do úhrnu vyměřovacích základů pro odvod

pojistného zaměstnance, potažmo i zaměstnavatele, vznikl nedoplatek na pojistném v celkové

výši 102.010 Kč. Odkaz žalobce na důvodovou zprávu k , o

nemocenském pojištění (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“) a k

Sb., kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a

další související zákony (dále jen „ “) z níž žalobce dovozoval úmysl

zákonodárce nechat na volbě jednatele a společníka, zda budou dobrovolně účastni

nemocenského pojištění, považovala žalovaná za irelevantní, neboť tato právní úprava se

nevztahuje na kontrolované období let 2014 – 2015. K žalobcem předložené smlouvě o

výkonu funkce jednatele žalovaná uvedla, že na smlouvu předloženou žalobcem nelze

nahlížet tak, jak si účastníci přejí, tedy že pro účely sociálního zabezpečení jde o dohodu o

provedení práce, protože jednatel společnosti s ručením omezeným se i přes odchylný úmysl

účastníků nachází v režimu ust. § 5 písm. a) bodu 16. zákona o nemocenském pojištění, a

nikoli ust. § 5 písm. a) bodu 5 a ust. § 7a tohoto zákona. Podle žalované je vyloučeno, aby

účastníci uzavřeli určitou smlouvu, jejíž režim je v předpisech veřejného práva jednoznačně

definován, a zároveň ujednali, že pro účely aplikace daňových předpisů a předpisů sociálního

zabezpečení představuje jejich úkon zcela jiné právní ujednání – nikoli obchodněprávní

smlouvu o výkonu činnosti, ale pracovněprávní dohodu o provedení práce. Zdůraznila, že

zákon o nemocenském pojištění a zákon o pojistném na sociální zabezpečení upravují pro své

adresáty příkazy, od nichž se tito nemohou o své vůli odchýlit. Žalovaná konečně uvedla, že

v současné době je ustálen právní názor, že funkci statutárního orgánu nelze vykonávat

v pracovněprávním poměru (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp.

zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. ,

dostupný na www.nsoud.cz), s těmito názory soudů se žalovaná ztotožnila.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

[3] Ve včas podané žalobě žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalované i rozhodnutí

správního orgánu prvního stupně zrušil a aby žalované byla uložena povinnost nahradit

žalobci náklady řízení.

3

pokračování

[4] Předně namítal, že kontrolující osoba vyhodnotila předložené smlouvy o výkonu funkce

v rozporu s ust. , o obchodních společnostech a družstvech

(zákon o obchodních korporacích) tak, že se nelze odchýlit od tohoto ustanovení. Ujednání

v bodě 5 je ve smlouvě proto, aby bylo zřejmé, že pouze pro výpočet daní a odvodů se použije

režim dle jiných právních předpisů. Má za to, že neplatnost právních jednání řeší zákon č.

, (dále jen „ “) a že okresní správě sociálního

zabezpečení nepřísluší právo vstupovat do uzavřeného soukromoprávního vztahu, tento

napadat a prohlašovat jeho neplatnost.

[5] S poukazem na důvodovou zprávu k zákonu o nemocenském pojištění, k části druhé, §

5, žalobce namítal, že z úmyslu zákonodárce jednoznačně vyplývá, že je na volbě jednatele a

společníka, zda budou dobrovolně účastni nemocenského pojištění nebo nikoliv. Rovněž

z důvodové zprávy k , k č. XIV, bodů 1-13 vyplývá, že smyslem

zákona je nechat na volbě jednatele a společníka, zda budou dobrovolně účastni

nemocenského pojištění nebo nikoliv, a že proto bylo touto novelou přijato speciální

ustanovení, které se týká dohod o provedení práce.

[6] Žalobce namítal, že žalovaná pominula preambuli ust. a ust.

§ 7a odst. 1 téhož zákona, dle něhož jednatelé nejsou účastni nemocenského pojištění.

Žalovaná rovněž nesprávně vyhodnotila i ust. § 3 odst. 3 zákona o pojistném na sociální

zabezpečení, protože nebyly současně splněny podmínky zde uvedené, tj. že dle zákona o

nemocenském pojištění ani dle zákona o důchodovém pojištění nejsou jednatelé poplatníky

pojistného za předpokladu, že tyto zákony nestanoví jinak.

[7] Žalobce shrnul, že z jeho strany byly splněny následující podmínky: jednatelé

společnosti akceptovali názor zákonodárců a rozhodli se využít možnosti § 75 zákona č.

, (dále jen „ “) pro výkon činnosti dle smlouvy o

výkonu funkce, jedná se o nepravidelnou činnost, u nichž by nemocenské pojištění neplnilo

svůj účel, byla sjednána roční odměna 120.000 Kč, vyplácena v 12 měsíčních platbách po

10.0 Kč, nepravidelnost práce je vystižena maximální délkou výkonu činnosti do ročního

limitu 300 hodin, z předloženého mzdového listu vyplynulo, že jinou činností byl vykázán

čtyřnásobně větší rozsah jiné pracovní činnosti, která v odměně překročila hranici 10.000 Kč

a z níž byly zaměstnavatelem plněny povinnosti dle zákona o pojistném na sociálním

zabezpečení.

III. Vyjádření žalované k žalobě

[8] Ve vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že v žalobě je uvedena obdobná právní

argumentace, jakou žalobce uplatnil v odvolání proti platebnímu výměru, pro obsáhlost tedy

v plném rozsahu odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Má za to, že napadené

rozhodnutí bylo vydáno v souladu s platnou právní úpravou, žalovaná se řádně vypořádala se

všemi námitkami uvedenými v odvolání a nesouhlasí proto s tvrzením žalobce, že napadené

rozhodnutí je nezákonné.

[9] S ohledem na shora uvedené žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

4

pokračování

IV. Ústní jednání

[10] Při ústním jednání dne 8. 11. 2017 žalobce odkázal zejména bod 9. žaloby; žalobce

v tomto smyslu vycházel z logiky zákona a z toho, že funkce jednatelů pro něj obnášela méně

než 25 hodin měsíčně, pročež ji nechtěl podrobovat režimům příslušných veřejnoprávních

plateb. Z hlediska smluvní autonomie upozornil na liberální režim zavedený občanským

zákoníkem. Z pohledu smluvní volnosti nelze dle žalobce opomenout ani nález Ústavního

soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. ; v těchto souvislostech je třeba věnovat

pozornost zejména bodům 45, 47 a 55 předmětného nálezu.

[11] Žalovaná při ústním jednání odkázala pouze na žalobou napadené rozhodnutí a své vyjádření k žalobě.

V. Posouzení věci soudem

[9] Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalované,

jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, včetně řízení

předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba není důvodná.

[12] Mezi stranami není sporu o tom, že v období leden 2014 – únor 2015 žalobce neoznámil

vznik účasti na nemocenském pojištění jednatelů společnosti Ing. L. Č. a Ing. M. Č.

v souvislosti s odměnou zúčtovanou a vyplacenou jim za činnost jednatelů, a že z této

odměny neodvedl pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku

zaměstnanosti; spornou otázkou však zůstává, zda k tomuto byl žalobce povinen. Zatímco

žalobce trvá na tom, že jednatelé se nacházeli v režimu ust. § 5 písm. a) bodu 5 a ust. § 7a

zákona o nemocenském pojištění, na základě čehož nebyli účastni na pojištění a žalobci

nevznikla povinnost z odměn jednatelů odvádět pojistné, žalovaná má naproti tomu za to, že

jednatelé žalobce se i přes jejich odchylný úmysl nacházeli v režimu ust. § 5 písm. a) bodu 16

zákona o nemocenském pojištění, dle něhož byli účastni pojištění.

[13] Podle ust. § 5 písm. a) zákona o nemocenském pojištění jsou pojištění při splnění

podmínek stanovených v tomto zákoně (§ 6) účastni zaměstnanci uvedení pod body 1 – 22, a

to v době zaměstnání, pokud jim v souvislosti se zaměstnáním plynou nebo by mohly plynout

příjmy ze závislé činnosti, které jsou nebo by byly, pokud by podléhaly zdanění v České

republice, předmětem daně z příjmu podle zvláštního právního předpisu a nejsou od této daně

osvobozeny.

[14] Podle bodu 16 citovaného ustanovení jsou účastni pojištění společníci a jednatelé

společnosti s ručením omezeným a komanditisté komanditní společnosti, jestliže mimo

pracovněprávní vztah vykonávají pro ni práci, a ředitelé obecně prospěšné společnosti, jestliže

mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro ni práci.

[15] Podle bodu 5 téhož ustanovení jsou účastni pojištění zaměstnanci činní na základě dohody o pracovní činnosti a zaměstnanci činní na základě dohody o provedení práce.

[16] Podle ust. § 6 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění jsou zaměstnanci „účastni

pojištění, jestliže

5

pokračování

a) vykonávají zaměstnání

1. na území České republiky; za výkon zaměstnání na území České republiky se

považuje i přechodný výkon práce mimo území České republiky, je-li místo

výkonu práce trvale v České republice, nebo

2. v cizině pro zaměstnavatele se sídlem na území České republiky, pokud místo

výkonu práce je trvale v cizině a nejsou povinně účastni důchodového pojištění

podle předpisů státu, ve kterém trvale vykonávají zaměstnání, a mají trvalý

pobyt na území České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie, a

b) sjednaná částka započitatelného příjmu z tohoto zaměstnání za kalendářní měsíc

činí aspoň částku rozhodnou pro účast na pojištění (dále jen "rozhodný příjem").“

[17] Podle druhého odstavce téhož ustanovení činí rozhodný příjem 2 500 Kč.

[18] Podle ust. § 7a odst. 1 zákona o nemocenském pojištění „[z]aměstnanci činní na

základě dohody o provedení práce jsou účastni pojištění, jestliže splňují podmínku uvedenou v

§ 6 odst. 1 písm. a) a byl jim zúčtován započitatelný příjem v částce vyšší než 10 000 Kč“.

[19] Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce uzavřel na rok 2014 a 2015 s jednateli

společnosti Ing. L. Č. a Ing. M. Č. „Smlouvu o výkonu funkce jednatele“ podle ust. § 59

zákona o obchodních korporacích, v níž bylo v bodě 5. (Odměňování jednatele) uvedeno, že

„pro účely výpočtu odměny, daní a jiných povinných odvodů podle jiných právních předpisů

se tato smlouva považuje za dohodu o provedení práce ve smyslu ustanovení § 75 zákoníku

práce“.

[20] Soud má stejně jako žalovaná za to, že na žalobcem předloženou smlouvu nelze nahlížet

tak, jak žalobce očekával, a že není možné ji pro účely výpočtu daní a jiných povinných

odvodů (mimo jiné tedy i pro účely výpočtu odvodů na sociální zabezpečení) považovat za

dohodu o provedení práce ve smyslu ust. .

[21] Předně se soud neztotožnil s námitkou, že správní orgány předloženou smlouvu

vyhodnotily v rozporu s ust. § 59 odst. 1 zákona o obchodních korporacích tak, že se od

tohoto ustanovení nelze odchýlit. Z ust. § 59 odst. 1 zákona o obchodních korporacích

(„Práva a povinnosti mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu se řídí přiměřeně

ustanoveními o příkazu, ledaže ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li

uzavřena, nebo z tohoto zákona plyne něco jiného. Ustanovení o správě

cizího majetku se nepoužijí.“) vyplývá, že na práva a povinnosti mezi společností a členem

jejího orgánu se subsidiárně použijí ustanovení o příkazu. Strany si

mohou určitá vzájemná práva a povinnosti upravit odchylně a tím subsidiární aplikaci

ustanovení o příkazu vyloučit, musí se však pohybovat v mezích kogentních ustanovení

zákona o obchodních korporacích, popř. kogentních ustanovení .

Žalobci lze přisvědčit v tom, že od ust. § 59 odst. 1 zákona o obchodních korporacích se lze

při uzavírání smlouvy o výkonu funkce odchýlit při úpravě vzájemných práv a povinností

mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu, o tento případ však v dané věci nešlo.

Z předložené smlouvy nevyplývá, že by smluvní strany jakkoli upravovaly vzájemná práva a

povinnosti rozdílně oproti ust. § 59 zákona o obchodních korporacích, ale úmyslem jejich

ujednání v bodě 5. smlouvy bylo pouze vytvořit jakousi fikci, aby správní orgány práce pro

účely výpočtu odměny, daní a jiných odvodů na uzavřenou smlouvu nahlížely jako na dohodu

6

pokračování

o provedení práce. Takovéto ujednání však není možné, jelikož soukromoprávní subjekty

mohou ve smlouvách stanovit pouze práva a povinnosti mezi nimi, nikoli upravovat vztahy

mezi stranami smlouvy a orgány veřejné moci. Zákon o nemocenském pojištění i zákon o

pojistném na sociální zabezpečení jsou veřejnoprávními normami, od nichž se

v soukromoprávních vztazích odchýlit nelze. Z ujednání uvedeného ve smlouvě o výkonu

funkce vyplývá, že jeho jediným cílem bylo obejít povinné odvody podle zákona o

nemocenském pojištění, takový postup je však nepřijatelný.

[22] Z ust. § 5 písm. a) bodu 16 zákona o nemocenském pojištění jednoznačně vyplývá, že

společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným jsou účastni pojištění, jestliže pro

společnost vykonávají práci mimo pracovněprávní vztah. V daném případě nebylo pochyb o

tom, že jednatelé vykonávali pro žalobce činnost v rámci smlouvy o výkonu funkce v režimu

zákona o obchodních korporacích, tj. mimo pracovněprávní vztah. I přes odchylný úmysl

účastníků se tedy jednatelé žalobce nacházeli v režimu právě tohoto ustanovení, a nikoli

v režimu ust. § 5 písm. a) bodu 5, resp. § 7a téhož zákona dopadajících na zaměstnance činné

na základě dohody o provedení práce. I v případě, že by se smluvní strany rozhodly smlouvu

o výkonu funkce v rozsahu, v jakém to neodporuje donucujícím ustanovením zákona o

obchodních korporacích, podrobit režimu (což z předložené smlouvy

nevyplývá, protože smluvní strany neuvedly, že jejich záměrem je podrobit otázku

odměňování režimu ), stále by se jednalo o smlouvu o výkonu funkce podle

zákona o obchodních korporacích, tedy o smlouvu obchodněprávní, nikoli pracovněprávní, a

jednatelé by i v tomto případě spadali pod režim ust. § 5 písm. a) bodu 16 zákona o

nemocenském pojištění.

[23] Správní orgány tedy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že jednatelé žalobce byli

v daném případě účastni nemocenského pojištění ve smyslu ust. § 6 zákona o nemocenském

pojištění, a že byli poplatníky pojistného na důchodové pojištění ve smyslu ust. § 3 odst. 3

zákona o pojistném na sociální zabezpečení.

[24] Nad rámec uvedeného lze konstatovat, že jiná situace by hypoteticky mohla nastat

v případě, že by byl výkon funkce jednatele podřízen jako celek. Žalovaná

k této otázce v napadeném rozhodnutí uvedla, že v současné době je ustálen právní názor, že

funkci statutárního orgánu, resp. člena statutárního orgánu nelze vykonávat

v pracovněprávním vztahu, přitom odkázala na konstantní judikaturu Vrchního soudu v Praze

(rozhodnutí ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. ) a Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne

17. 11. 1998, sp. zn. ). Podle této judikatury nesmí člen statutárního orgánu

obchodní korporace vykonávat činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním

vztahu. Pracovní či jiná smlouva uzavřená v pracovněprávních vztazích s takovou osobou na

tuto činnost je dle Nejvyššího soudu neplatná. Zákaz, aby člen statutárního orgánu vykonával

činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním vztahu, se podle Nejvyššího

soudu opírá o dva důvody: (1) tato činnost není upravena a (2) výkon takové

činnosti v pracovněprávním vztahu odporuje povaze obchodních korporací. Soudu je známo,

že žalovanou citovaná judikatura byla částečně prolomena nálezem Ústavního soudu ze dne

13. 9. 2016, sp. zn. , dostupným na http://nalus.usoud.cz, jehož právní věta zní:

„Pokud chtějí obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovně

stanoven zákony, musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde o

soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob. Takové soudcovské dotváření

7

pokračování

práva je nutné podrobit obzvláště přísnému ústavnímu přezkumu, neboť tímto postupem

obecných soudů mohou být porušena nejen základní práva stěžovatele (a to zejména

subjektivní právo stěžovatele na svobodné jednání v zákonných mezích ve smyslu čl. 2 odst. 3

a zásada pacta sunt servanda plynoucí z y), ale i princip dělby moci,

který je nedílnou součástí principu právního státu ve smyslu y.“ Ústavní

soud sice tímto nálezem zcela nevyloučil možnost, že předmětná ustálená judikatura

obecných soudů i nadále obstojí a že se podaří nalézt takovou argumentaci, která bude

ústavně konformní, spíše však lze v budoucnu očekávat revizi dosavadních judikaturních

závěrů. Judikatura, na kterou odkazovala v napadeném rozhodnutí žalovaná, by tedy bez

bližšího zdůvodnění neobstála. Jelikož však v daném případě o situaci, kdy by byl výkon

funkce jednatele podřízen jako celek, nešlo, soud nepovažuje za podstatné se

touto otázkou blíže zabývat. Stejně tak se soud domnívá, že předmětný nález Ústavního

soudu, který se týká zejména smluvní autonomie soukromých subjektů v soukromoprávních

vztazích, nemůže sloužit jako legitimizace možnosti vyvázat se soukromoprávním jednáním

z dosahu veřejnoprávních povinností, resp. povinností kogentně stanovených předpisy

veřejného práva.

[25] Argumentaci žalobce, že okresní správě sociálního zabezpečení nepřísluší právo

vstupovat do soukromoprávního vztahu a prohlašovat jeho neplatnost, lze přisvědčit, není

však zřejmé, jak tato dopadá na projednávanou věc. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že

by správní orgány prohlašovaly neplatnost uzavřené smlouvy o výkonu funkce, naopak je

zjevné, že s uzavřenou smlouvou nakládaly jako s platnou. Pokud žalovaná konstatovala, že

zákon o nemocenském pojištění a zákon o pojistném na sociální zabezpečení ustanovují pro

své adresáty veřejnoprávní povinnosti, od nichž se adresáti nemohou o své vůli odchýlit, toto

tvrzení nelze považovat na „vstupování do soukromoprávních vztahů“.

[26] Neobstojí ani argumentace vycházející z údajného úmyslu zákonodárce vyjádřeného

v důvodové zprávě k nabyl účinnosti dne

1. 1. 2009 a rozhodným obdobím, za které jednatelé žalobce nebyli přihlášeni k účasti na

pojištění, a z jejich odměn nebylo žalobcem odváděno pojistné, je období leden 2014 – únor

2015, přičemž v mezidobí došlo ohledně vymezení okruhu pojištěných osob ve vztahu ke

společníkům a jednatelům společnosti s ručením omezeným k zásadním změnám. Zatímco

v právní úpravě účinné od roku 2009 společníci a jednatelé nebyli zařazeni do okruhu

pojištěných osob vymezených v ust. § 5 zákona o nemocenském pojištění, v právní úpravě

účinné v letech 2014 a 2015 (konkrétně od 1. 1. 2012) naopak zařazeni byli. Nelze

argumentovat úmyslem zákonodárce vztahujícím se k právní úpravě, u níž došlo v mezidobí

ke změně.

[27] Co se týče odkazu na důvodovou zprávu k , je třeba zdůraznit,

že představuje novelu zákona o nemocenském pojištění, kterou bylo do

zákona vloženo ustanovení § 7a týkající se pojištění zaměstnanců činných na základě dohody

o provedení práce. Z textu zákona, ani z textu důvodové zprávy k němu však nelze dovodit, že

by se toto ustanovení jakkoli vztahovalo k činnosti jednatelů či společníků společnosti

s ručením omezeným, argumentace žalobce se proto s textem důvodové zprávy naprosto míjí.

[28] Společníků a jednatelů společnosti s ručením omezeným se však týkala novelizace

zákona o nemocenském pojištění provedená , kterým se mění zákon

8

pokračování

č. , o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony (dále jen „ “) na základě které byl mimo jiné do ust. zákona

vymezujícího okruh pojištěných osob vložen bod 16. („společníci a jednatelé společnosti s

ručením omezeným a komanditisté komanditní společnosti, jestliže mimo pracovněprávní

vztah vykonávají pro ni práci, za kterou jsou touto společností odměňováni, a ředitelé obecně

prospěšné společnosti, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro ni práci, za kterou

jsou touto společností odměňováni“). Z důvodové zprávy k

(sněmovní tisk 441/0 dostupný v digitálním repozitáři Poslanecké sněmovny Parlamentu

České republiky na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=441&CT1=0) nejen že

nevyplývá, že by smyslem zákona bylo nechat na volbě jednatele a společníka, zda budou

dobrovolně účastni nemocenského pojištění nebo nikoliv, ale výslovně je zde naopak

uvedeno, že „současná úprava vytváří nerovné postavení výdělečně činných osob, z nichž

některé nejsou pojištěny ani nemocensky a ani důchodově (např. členové kolektivních orgánů

právnických osob) a některé jsou pojištěny jen důchodově (např. společníci a jednatelé s.r.o.)

Sjednocuje se proto okruh nemocensky a důchodově pojištěných osob a nově se do tohoto

okruhu pojištěných osob zařazují též další fyzické osoby, jejichž příjmy jsou podle zákona o

daních z příjmů považovány za příjmy ze závislé činnosti. Těmito dalšími osobami jsou

likvidátoři, prokuristé, členové kolektivních orgánů právnických osob, ředitelé obecně

prospěšné společnosti a vedoucí organizačních složek zahraničních právnických osob, které

jsou v České republice zapsány v obchodním rejstříku. U členů družstev se již nebudou

rozlišovat dvě kategorie v návaznosti na to, zda podmínkou členství je jejich pracovní vztah k

družstvu.“

[29] Od nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 1. 2012) tedy jsou společníci a jednatelé

společnosti s ručením omezeným vykonávající práci mimo pracovněprávní vztah zařazeni do

okruhu pojištěných osob v ust. § 5 zákona o nemocenském pojištění, od tohoto pravidla se

přitom nelze dobrovolně odchýlit.

[30] Neobstojí ani argumentace žalobce, že jednatelé vykonávali pro žalobce ještě jinou

činnost, z níž byly žalobcem plněny povinnosti podle zákona o pojistném na sociální

zabezpečení, jelikož tato skutečnost nemá na posouzení projednávané věci žádný vliv.

VI. Závěr a náklady řízení

[31] Na základě výše uvedeného soud žalobu dle zamítl, neboť není důvodná.

[32] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle , podle něhož

nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu

nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch

neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto

právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto

úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad

rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení

nepřiznal.

9

pokračování

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne

jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo

jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 8. listopadu 2017

JUDr. Zuzana Bystřická, v.r.

předsedkyně senátu