Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 253/2017 - 35

pokračování - 37

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) O. B., b) M. B., c) S. C., všichni zastoupeni Mgr. Andrejem Perepečenovem, advokátem se sídlem Veronské nám. 590, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 6. 2015, č. j. OAM-22/ZA-ZA04-K07-2015 a č. j. OAM-25/ZA-ZA04-K07-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. - 69,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci

[1] Žalovaný rozhodnutími ze dne 18. 6. 2015, č. j. OAM-22/ZA-ZA04-K07-2015 a č. j. OAM-25/ZA-ZA04-K07-2015, neudělil žalobcům mezinárodní ochranu podle až , o azylu (dále jen „ “).

[2] Žalobci napadli v záhlaví specifikovaná rozhodnutí dvěma samostatnými žalobami, které Městský soud v Praze podle , (dále jen „ “), spojil ke společnému projednání a následně zamítl.

[3] Proti tomuto rozsudku podali žalobci (stěžovatelé) v zákonné lhůtě kasační stížnost.

[4] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne ji jako nepřijatelnou.

[5] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.

[6] Stěžovatelé k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti, respektive podstatnému přesahu vlastních zájmů, neuvedli žádné argumenty. Nejvyšší správní soud se v obecné rovině zabýval důvody přijatelnosti kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.

[7] Stěžovatelé v kasační stížnosti obecně namítali nesprávné právní posouzení věci jak žalovaným, tak městským soudem, neboť stěžovatel a) je dle jejich názoru ohrožen odvodem do armády, což považují za protiústavní, a následným nasazením v Luhanské a Doněcké oblasti a proto jim měla být udělena ochrana dle případně 14a odst. 2 písm. c) .

[8] K této otázce existuje konstantní judikatura, lze odkázat na rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. – 49, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, že „[o]dmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle , o azylu, ve znění , zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím.“ Samotné odmítání vojenské služby tedy odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Branná povinnost je totiž sama o sobě zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. – 44, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2015, č. j. – 30, ze dne 17. 6. 2015, č. j. – 31, ze dne 22. 7. 2015, č. j. – 43, nebo ze dne 10. 9. 2015, č. j. – 34).

[9] Stěžovatelé však namítají, že v jejich případě by jim měl být udělen humanitární azyl dle či doplňková ochrana dle .

[10] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že: „smysl institutu humanitárního azylu podle zákona, o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení a , ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. - 55).

[11] V nyní projednávaném případě není sporu o tom, že stěžovatelé nesplňují podmínky pro udělení azylu podle a 13 . K tomu, aby mohl být stěžovatelům udělen humanitární azyl, by musely existovat okolnosti hodné zvláštního zřetele. Žádné takové okolnosti nicméně stěžovatelé v kasační stížnosti netvrdili.

[12] Doplňkovou ochranu, které se stěžovatelé alternativně domáhají, je možné udělit dle § 14 odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. c) v případě, že cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, by při vrácení do země, jejímž je státním občanem, hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu vážného ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

[13] K pojmu skutečného nebezpečí konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu uvádí následující: „Pro existenci skutečného nebezpečí vážné újmy zakotvené v musí být kumulativně splněny následující podmínky: (1) země původu žadatele o mezinárodní ochranu se nachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu; (2) žadatel o mezinárodní ochranu je civilista; (3) žadatel o mezinárodní ochranu by byl v souvislosti s tímto konfliktem v zemi původu vystaven vážnému a individuálnímu ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí.“ (srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. - 68).

[14] V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje též na rozsudek ze dne 13. 3. 2009, č. j. – 68, v němž byl vysloven závěr, že „v případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“

[15] K charakteru konfliktu Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. – 17, doplnil, že: „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá. Na tomto posouzení setrvává i současná judikatura.

[16] V nyní posuzovaném případě nelze odhlédnout od skutečnosti, že místem pobytu stěžovatelů na území Ukrajiny bylo město K. R., nacházející se ve střední části země, a tedy není ozbrojeným konfliktem dotčeno. Stejně tak stěžovatelé neprokázali, že již byli vystaveni přímým hrozbám způsobení vážné újmy. Jak již bylo uvedeno výše, nutnost nástupu do armády v rámci mobilizace není azylově relevantní důvod. Dle Nejvyššího správního soudu nelze tudíž dovozovat, že by zde stěžovatelům hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. .

[17] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď na tvrzení stěžovatelů uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[18] Nejvyšší správní soud tak v dané věci uzavírá, že žalovaný i městský soud v souladu s výše citovanou judikaturou, od které nebylo jakéhokoliv důvodu se odchylovat, správně vyhodnotili, že samotný strach z nutnosti narukovat do armády nemůže být bez dalšího důvodem pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu všech žalobních námitek a posuzoval relevanci stěžovatelem uváděných skutečností s ohledem na kritéria pro udělení mezinárodní ochrany. Vypořádal se také s důkazními návrhy. Rozhodnutí ministerstva přitom vycházelo z dostatečně zjištěného skutkového stavu v návaznosti na tvrzení stěžovatele ve správním řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ministerstvo vypořádalo všechny azylově významné důvody ve vztahu ke všem ustanovením upravujícím možnost a podmínky udělení mezinárodní ochrany.

II. Závěr a náklady řízení

[19] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatelů odmítl jako nepřijatelnou podle

[20] Návrhem na přiznání odkladného účinku se Nejvyšší správní soud nezabýval, protože kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany má odkladný účinek ze zákona.

[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o , větu první, , ve spojení s s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2017

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu