Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 As 320/2016 - 27

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: Mgr. A. G., zastoupeného JUDr. Michalem Vihanem, advokátem se sídlem Školní 349/2, Teplice, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2014, č. j. MMR-1209/2014-83/160, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2016, č. j. – 54,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á.

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

[1] Žalobce podal Magistrátu města Teplice podnět k zahájení řízení o odstranění stavby opěrné zdi a plotu, stojící neoprávněně na jeho pozemku č. parc. X, k. ú. X. Magistrát neshledal důvody k zahájení řízení o odstranění stavby, a proto věc odložil. Na žalobcův podnět vydal Krajský úřad Ústeckého kraje opatření ke zjednání nápravy podle , . Výrokem I tohoto opatření přikázal zrušit usnesení Magistrátu města Teplice o odložení věci a výrokem II přikázal zahájit řízení o odstranění stavby podle , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). K zahájení řízení však nedošlo. Usnesením ze dne 1. 11. 2013, č. j. 206/UPS/2013 - 5 Krajský úřad Ústeckého kraje zrušil výrok II opatření k zjednání nápravy. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž znovu shrnul důvody, pro které mělo být zahájeno řízení o odstranění stavby. Žalovaný jako odvolací orgán žalobou napadeným rozhodnutím odvolání zamítl podle jako nepřípustné, neboť žalobce nebyl účastníkem správního řízení, a proto není oprávněn k podání odvolání.

[2] V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce uvedl, že rozhodnutí odvolacího orgánu je nezákonné a ve svých důsledcích porušuje jeho právo na spravedlivý proces. Porušení spravedlivého procesu spatřuje v tom, že postupem správních orgánů byla stěžovateli fakticky odepřena možnost účastnit se správního řízení o odstranění stavby na jeho pozemku. Krajský soud v Ústní nad Labem žalobu zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. V něm s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že postup správního orgánu při vydání opatření proti nečinnosti, i když je iniciován ve smyslu , není správním řízením, a proto nemá žádné účastníky. Vydávaná opatření nejsou rozhodnutími, ale akty interní povahy. Okruh účastníků navazujícího přezkumného řízení se pak odvíjí od původního řízení, v němž byl vydán přezkoumávaný úkon správního orgánu. Vzhledem k tomu, že žádné z žalobcových podání nevedlo k zahájení správního řízení, nemohl se stát jeho účastníkem a nemohla mu náležet práva z toho plynoucí, včetně práva na podání odvolání.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[3] Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu žalobce (stěžovatel) podává z důvodu podle , (dále jen „ “) pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Tato nesprávnost spočívá ve vyhodnocení otázky přípustnosti odvolání stěžovatele. Podle stěžovatele je zrušení dříve vydaného opatření proti nečinnosti vrchnostenským aktem, vydaným ve správním řízení. Jednak se i podle přiměřeně použijí ustanovení o přezkumném řízení ( a násl. ), jednak i zde rozhoduje správní orgán usnesením. Proto měl být považován za účastníka tohoto řízení v materiálním smyslu. Dále poukazuje na to, že zrušení opatření proti nečinnosti bylo v rozporu s požadavkem ochrany jeho práv nabytých v dobré víře a že jím byl přímo dotčen na svých právech. Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek a rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení.

[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěrem krajského soudu. Úkony správních orgánů taktéž považuje za akty interní povahy a vyjádření vztahu nadřízenosti a podřízenosti správních orgánů. Z toho důvodu navrhnul stížnost jako nedůvodnou zamítnout dle

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[5] Kasační stížnost je podána včas, osobou oprávněnou, je proti označenému rozsudku krajského soudu přípustná ( ) a není dán ani jiný důvod nepřípustnosti ( ). Kasační stížnost však není důvodná.

[6] Podle „[o]patření proti nečinnosti učiní nadřízený správní orgán i tehdy, nezahájí-li příslušný správní orgán řízení ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední“, přičemž zvolí některé z opatření podle odstavce 4. Podle ustálené judikatury správních soudů, na kterou ostatně výslovně odkázal i krajský soud, mají tato opatření povahu „pouhých“ aktů interní povahy, která je odrazem hierarchického uspořádání veřejné správy, nejde tedy o rozhodnutí vydávaná ve správním řízení, adresovaná osobám stojícím mimo její strukturu (za všechny viz rozsudek ze dne 18. 12. 2012, č. j. - 84). Na tom nic nemění, jsou-li některá z těchto opatření vydávána formou usnesení. Je tomu tak (pouze) proto, že takovou formu výslovně stanoví zákon; tato usnesení se sice doručují účastníkům řízení, jsou-li nějací, ani ti se však proti nim nemohou odvolat ( ). V posuzované věci navíc bylo krajským úřadem přijato a následně zrušeno opatření podle s. ř., které formu usnesení podle zákona nemá ( ).

[7] Přezkum takového interního aktu, který nemá ani jen formu usnesení, se řídí za použití . Takové opatření, je-li nezákonné, „…zruší usnesením správní orgán, který je vydal nebo učinil, a to s účinky ode dne, kdy bylo zrušované vyjádření nebo osvědčení vydáno nebo sdělením učiněno, nestanoví-li zákon jiný postup; takové usnesení lze vydat po dobu, po kterou trvají účinky vyjádření, osvědčení nebo sdělení. Na tento postup se přiměřeně použijí ustanovení hlavy IX části druhé o přezkumném řízení.“ Podle pak: „[ú]častníky přezkumného řízení jsou účastníci původního řízení, v němž bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, jichž se přezkumné řízení týká nebo jejich právní nástupci.“

[8] Krajský soud z výše uvedeného správně dovodil, že účastníky přezkumného řízení by byli titíž účastníci, kteří byli účastníky řízení původního. Vzhledem k tomu, že zde nebylo žádné původní řízení, přičemž je v dané situaci lhostejno, jakým způsobem by bylo zahájeno, nebylo tedy z povahy věci možné, aby mělo nějaké účastníky. Proto nebyli ani žádní účastníci přezkumného řízení, a to ani účastníci de facto, nebo (jak uvádí stěžovatel) v materiálním smyslu. Stěžovatel, ani nikdo jiný tak nemohl být oprávněn k podání odvolání proti usnesení o přezkumu opatření proti nečinnosti.

[9] Je pochopitelné, že stěžovatel v důsledku přijatého opatření krajského úřadu proti nečinnosti očekával jeho respektování a zahájení jím požadovaného správního řízení Městským úřadem v Teplicích. Stejně tak lze chápat, že se následným zrušením přijatého opatření cítí poškozen a zklamán. S ohledem na výše uvedenou argumentaci o toliko interní povaze opatření proti nečinnosti však v uvedeném jednání správních orgánů nelze spatřovat porušení stěžovatelových práv nabytých v dobré víře.

[10] Odkazy na judikaturu, které uvedl stěžovatel ve své stížnosti, konkrétně na rozsudky Nejvyššího správního soudu, č. j. - 38 (ze dne 25. 5. 2016) a - 32 (ze dne 29. 7. 2015) byly zcela nepřiléhavé. Citovaná rozhodnutí totiž řešila otázku účastenství v probíhajících správních řízeních, zatímco v případě stěžovatele žádné správní řízení neprobíhalo. Obdobně ani ostatní stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí soudů nemají vztah k otázkám rozhodným pro posouzení této věci.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

[11] Krajský soud proto posoudil správně nedůvodnost žaloby proti napadenému rozhodnutí žalovaného. Kasační stížnost je tudíž nedůvodná a Nejvyšší správní soud ji zamítl ( ).

[12] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl v souladu ve spojení s , neboť stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2017

JUDr. Lenka Kaniová

předsedkyně senátu