Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

17 A 124/2017 - 39

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: U.F., nar. …, st. přísl. Moldavská republika, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, 331 65 Tis u Blatna, zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., se sídlem Kovářská 4, Praha, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, odbor cizinecké policie, se sídlem Nádražní 2, 306 28 Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2017, č. j. KRPP-82085-47/ČJ-2017-030022,

t a k t o :

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á n á r o k na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalované, na jehož základě byl žalobce podle , o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „ “) ve spojení s téhož zákona zajištěn za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena podle zákona o pobytu cizinců na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.

V podané žalobě žalobce nejprve obecně namítal, že žalovaná porušila , a , (dále jen „ ), , o azylu (dále jen „ “), a zákona o pobytu cizinců.

Dále uvedl, že dne 26. 5. 2017 byl zajištěn na základě rozhodnutí žalované podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Dne 31. 5. 2017 podal žalobce v zařízení pro zajištění cizinců žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 2. 6. 2017 (doručené dne 5. 6. 2017) bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR podle ustanovení , kterým byl žalobce přezajištěn a byla mu uložena tzv. povinnost setrvat v Zařízení pro zajištění cizinců Balková po dobu 110 dnů. Doba zajištění měla žalobci podle tohoto rozhodnutí uplynout dne 18. 9. 2017. Vzhledem k tomu, že ke dni 18. 9. 2017 nebylo žalobci doručeno žádné další rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR o prodloužení doby zajištění podle , domnívá se žalobce, že dne 18. 9. 2017 mělo dojít k jeho propuštění ze zajištění.

Místo toho bylo dne 15. 9. 2017 žalobci doručeno napadené rozhodnutí, kterým žalovaná opětovně přezajistila žalobce podle zákona o pobytu cizinců. Žalobce se domnívá, že postup žalované je nezákonný, neboť byl v čase opětovného přezajištění nadále v postavení žadatele o mezinárodní ochranu a zákon postup, který žalovaná zvolila, neumožňuje. Pokud žalovaná poukazuje na možnost vydání rozhodnutí o opětovném přezajištění cizince, i když nedošlo ke ztrátě postavení žadatele o mezinárodní ochranu, ve smyslu , poukazuje, naopak, žalobce na komplexnost problematiky přezajišťování cizinců a konkrétně na věc, kterou již v minulosti řešil Nejvyšší správní soud pod č. j. , i když ještě za stávající právní úpravy (bez existence zákona o pobytu cizinců). K přezajišťování cizince se NSS vyjádřil následovně: „V situaci, kdy zákonodárce dostatečně dostupným, přesným a předvídatelným způsobem nestanovil meze, jež by zásah do práva na osobní svobodu ohraničily a zabránily libovolnému opakování či prodlužování zajištění, nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu tuto jeho činnost nahrazovat extenzívním výkladem v neprospěch základního práva na osobní svobodu. Právě naopak, v takovém případě má Nejvyšší správní soud povinnost zvolit výklad in favorem libertatis; váže jej tedy povinnost volby výkladu, který zasahuje do sféry jednotlivcova základního práva na osobní svobodu co nejméně. Jak vyplývá ze shora uvedeného, vnitrostátní úprava neobsahovala žádné zákonné ustanovení, ze kterého by vyplývalo, že cizince lze po ukončení jeho zajištění dle zákona o pobytu cizinců a po uplynutí maximální lhůty zajištění dle opětovně přezajistit v režimu zákona o pobytu cizinců ( ), nadto v situaci, kdy jeho postavení žadatele o mezinárodní ochranu nedoznalo změn, protože o jeho žádosti nebylo dosud rozhodnuto.“ „Pravomoc stěžovatelky k zajištění žadatele o mezinárodní ochranu by bylo možno založit též novým rozhodnutím dle zákona o pobytu cizinců, avšak jen pokud by žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově, s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení, a pokud by pokračování zajištění bylo objektivně nutné k tomu, aby se dotyčný nemohl definitivně vyhnout svému navrácení. To vše však pouze a jenom za předpokladu, že nedojde (a tedy ani nedošlo) k zajištění dle .“

Na uvedené rozhodnutí pak navazuje rozhodnutí Krajského soudu v Praze, pod č. j. , a to s doplňujícím výkladem k nové právní úpravě § 124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců: „Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu se problematikou zabýval za jiné právní úpravy (účinné k 13. 9. 2013), proto musel krajský soud vyřešit otázkou, zda lze jeho závěry aplikovat i na souzený případ. V mezidobí totiž nabyl účinnosti (účinný od 18. 12. 2015), který novelizoval příslušná ustanovení jak , tak zákona o pobytu cizinců, a to právě z důvodu transpozice nové procedurální směrnice a nové přijímací směrnice. Tato novela také dle její důvodové zprávy reaguje na příslušnou judikaturu. Jak však krajský soud z obou relevantních zákonů v jejich novém znění zjistil, byla příslušným způsobem upravena pouze otázka tzv. prvního přezajištění, tj. situace, kdy cizinec, který je zajištěn podle zákona o pobytu cizinců podá žádost o udělení mezinárodní ochrany. Pro takový případ stanoví, že ministerstvo vnitra rozhodne o zajištění podle do 5 dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Je-li rozhodnuto o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany poté, co bylo ukončeno zajištění podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, k uplynulé době zajištění podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky se nepřihlíží. pak na danou skutkovou situaci reaguje v , podle něhož nerozhodlo-li ministerstvo vnitra podle , vydá policie nové rozhodnutí o zajištění, jde-li o cizince zajištěného podle tohoto zákona, který požádal o udělení mezinárodní ochrany, a existují oprávněné důvody se domnívat, že ač mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, podal žádost o udělení mezinárodní ochrany s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, nebo je pozdržet. Nové rozhodnutí o zajištění policie vydá do 3 dnů od doby, kdy mělo ministerstvo rozhodnout o zajištění. Podle citované právní úpravy tedy v situaci, kdy cizinec, který je zajištěn podle zákona o pobytu cizinců podá žádost o udělení mezinárodní ochrany, může ze strany příslušných správních orgánů dojít k dvojí reakci (vzájemně se vylučující). Buď rozhodne ministerstvo vnitra o zajištění podle nebo rozhodne Policie ČR novým rozhodnutím o zajištění podle zákona o pobytu cizinců, které však musí odůvodnit tím, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově, s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení. Tato ustanovení však rozhodně neřeší tzv. zpětné „přezajištění“, tj. možnost nového zajištění cizince, který nepozbyl postavení žadatele, avšak již uplynula doba zajištění podle .“

Nadto žalobce ještě odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. , kde se k výkladu zákona o pobytu cizinců uvádí: „pojem „nerozhodlo-li ministerstvo podle “, je třeba ho chápat v daném kontextu tím způsobem, že se jedná o rozhodnutí o zajištění dle , nikoliv o rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu.“

Tyto shora uvedená rozhodnutí jsou podle názoru žalobce významné i pro právní posouzení postupu žalované v souzené věci. Žalovaná žádným způsobem nezpochybňuje, že žalobce je nadále v postavení žadatele o mezinárodní ochranu (vyplývá to z rozhodnutí na str. 6 - dle sdělení Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky č.j. OAM-90/LE-LE05-2017 řízení ve věcí mezinárodní ochrany nebylo dosud pravomocně ukončeno, tj. má na území České republiky postavení žadatele o mezinárodní ochranu). Není dále sporným ani fakt, že v jeho věci došlo k vydání rozhodnutí o zajištění podle („nerozhodlo-li ministerstvo podle "). Tyto skutečnosti podle názoru žalobce znemožňují opětovné přezajištění žalobce zpět do režimu zákona o pobytu cizinců a činí tak žalobou napadené rozhodnutí nezákonným.

Pokud by byl akceptován výklad zákona o pobytu cizinců, jak je aplikován žalovanou, zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle (podle ) a zejména ustanovení o maximální době zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, jak je obsaženo v , by zcela pozbylo smyslu. Naznačený výklad je také pochybný s ohledem na vzájemný vztah a zákona o pobytu cizinců ( zákona o pobytu cizinců), kdy je potřeba výslovné právní úpravy k tomu, aby se vztahoval na žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Použití postupu dle zákona o pobytu cizinců v souzené věci je zcela zjevně v rozporu s výslovným zněním tohoto zákonného ustanovení, když umožňuje zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany toliko v situaci, že nedošlo k rozhodnutí o zajištění ze strany ministerstva vnitra. Tak tomu ale zcela zjevně v souzené věci není, pročež platí obecná právní úprava, vylučující aplikaci zákona o pobytu cizinců na žalobce, coby žadatele o udělení mezinárodní ochrany.

Žalobce žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření nejprve shrnula dosavadní průběh řízení. Dále uvedla, že postupovala v souladu se zákony a to zákonem o pobytu cizinců, ve kterém je implementována Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/115/ES ze dne 16. 12 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, žalovaná uplatnila svou pravomoc pouze k účelům, jež ji byly zákonem svěřeny v § 164 zákona o pobytu cizinců, žalovaná dbala, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a k okolnostem případu, tedy aby byl splněn účel zajištění žalobce jeho vyhoštění.

Žalovaná postupovala tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tyto skutečnosti jsou uvedeny na stranách 2-5 odůvodnění v odstavci „dosavadní průběh řízení“.

Žalovaná dále uvedla, že neporušila z následujících důvodů. Dle ustanovení : „Je-li zajištění ukončeno, provozovatel přijímacího střediska nebo zařízení pro zajištění cizinců a policie na základě bezodkladného písemného sdělení ministerstva provedou nezbytné úkony související s opuštěním přijímacího střediska nebo zařízení pro zajištění cizinců; to neplatí, rozhoduje-li policie o zajištění cizince podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky.“ Po obdržení informace dne 11. 9. 2017 od Ministerstva vnitra ČR, že 18. 9. 2017 uplyne lhůta zajištění žalobce dle , ale řízení ve věci mezinárodní ochrany není dosud ukončeno a žalobce se nachází v postavení žadatele o mezinárodní ochranu, rozhodla žalovaná 15. 9. 2017 o zajištění žalobce podle ve spojení s zákona o pobytu cizinců s odůvodněním, proč takto postupovala.

Žalovaná je přesvědčena, že neporušila ani § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a to z důvodů, že žalobce je starší 15 let (nar. ...). Dále žalovaná poukázala na to, že splnila a odůvodnila všechny podmínky dané § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců umožňující zajištění žalobce.

Na závěr žalovaná konstatovala, že použití § 124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců odůvodnila na stranách 6 -7 odůvodnění. Z dosavadního průběhu řízení vyplývá, že žalobce dne 31. 5. 2017 požádal o mezinárodní ochranu. Dne 4. 7. 2017 podal žalobu proti rozhodnutí ministerstva o žádosti o mezinárodní ochranu a následně dne 18. 8. 2017 byla žaloba proti rozhodnutí ministerstva o žádosti o mezinárodní ochranu zamítnuta (č. j. -34) a dne 18. 9. 2017 doručena žalobci. Je tedy reálný předpoklad, že k realizaci správního vyhoštění dojde ihned, jakmile žalobce pozbude postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Pokud by se podařilo realizovat správní vyhoštění žalobce před uplynutím stanovené lhůty, bude ukončeno zajištění žalobce, neboť podle § 127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců pomine důvod zajištění. Stanovení lhůt zajištění vychází ze zkušeností získaných v obdobných řízeních, a pokud pomine důvod zajištění, je zajištění okamžikem pominutí důvodů zajištění ukončeno i před uplynutím lhůty zajištění.

Žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Žalobce na vyjádření žalovaného reagoval replikou, ve které uvedl následující. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že „z dosavadního průběhu řízení vyplývá, že žalobce 31. května 2017 požádal o mezinárodní ochranu. Dne 4. července 2017 podal žalobu proti rozhodnutí ministerstva vnitra o žádosti o mezinárodní ochranu. Dne 18. srpna 2017 byla žaloba proti rozhodnutí ministerstva o žádosti o mezinárodní ochranu zamítnuta (č.j. -34) a dne 18. září 2017 doručena žalobci. Je tedy reálný předpoklad, že k realizaci správního vyhoštění dojde ihned, jakmile žalobce pozbude postavení žadatele o mezinárodní ochranu.“ Toto vyjádření je ale zcela nesprávné, neboť do dnešního dne nebylo vůbec rozhodnuto o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, pročež ani nemohlo začít soudní řízení ve věci soudního přezkumu rozhodnutí ministerstva vnitra. Soudní řízení, na které odkazuje žalovaný ve svém vyjádření (17A 95/2017), se týká soudního přezkumu rozhodnutí ministerstva vnitra o zajištění žalobce během azylového řízení, ale toto rozhodnutí nemá k meritornímu rozhodnutí žádnou vazbu. O předmětu tohoto jiného soudního řízení má soud vědomost ze své úřední činnosti, neboť tuto věc projednává stejný soud a stejný senát a žalobce proto považuje za potřebné tento omyl žalovaného blíže prokazovat.

Žalovaný nesprávně posuzuje pravděpodobnost realizace správního vyhoštění, když se domnívá, že žalobce během stanovené doby zajištění pozbyde postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Správní řízení ve věci žádosti o mezinárodní ochranu však vůbec nebylo v den vydání žalobou napadeného rozhodnutí skončeno a proto je zcela nepravděpodobné, že by k realizaci správního vyhoštění mohlo během doby dojít.

Klíčový nedostatek správního rozhodnutí spočívá v nezákonnosti opakovaného přezajištění žalobce, který je i nadále žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, z režimu zpět do režimu zákona o pobytu cizinců, jak žalobce uvádí v podané žalobě. Na obranu svého postupu však správní orgán ve svém vyjádření neuvádí žádné relevantní právní argumenty nad rámec toho, co již bylo vysvětleno v napadeném rozhodnutí.

Žalobce také poukázal na to, že v jeho případě dochází k zcela zjevnému porušení maximální doby zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany nad maximální dobu 120 dnů a je úlohou a povinností soudu (podle čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy) poskytnout žalobci urychlenou ochranu proti nezákonnému postupu správních orgánů.

V souladu s , 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

V souladu s § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bylo ve věci rozhodnuto bez jednání, neboť žalobce ani žalovaná nenavrhli nařízení jednání a soud nepovažuje nařízení jednání k projednání věci za nezbytné.

Soud neshledal žalobu důvodnou.

Podle věty první a druhé „se pro účely tohoto zákona rozumí žadatelem o udělení mezinárodní ochrany cizinec, který podal v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany má dále cizinec po dobu běhu lhůty pro podání žaloby podle a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva podle , má-li tato žaloba odkladný účinek nebo do vydání usnesení krajského soudu o nepřiznání odkladného účinku, pokud o něj cizinec požádal.“

Dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců „Policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.“

Podle zákona o pobytu cizinců „Policie vydá nové rozhodnutí o zajištění, nerozhodlo-li ministerstvo podle , jde-li o cizince zajištěného podle tohoto zákona, který požádal o udělení mezinárodní ochrany, a existují oprávněné důvody se domnívat, že ač mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, podal žádost o udělení mezinárodní ochrany s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, nebo je pozdržet. Nové rozhodnutí o zajištění policie vydá do 3 dnů od doby, kdy mělo ministerstvo rozhodnout o zajištění.“

Žalobce předně namítal, že se stále nachází v postavení žadatele o mezinárodní ochranu a tudíž není vůbec možné ho zajistit podle zákona o pobytu cizinců, neboť tento se na něj nevztahuje a navíc probíhající azylové řízení brání realizaci jeho vyhoštění. Dále žalobce uvedl, že zákona o pobytu cizinců rozhodně neřeší tzv. zpětné přezajištění, tj. možnost nového zajištění cizince, který nepozbyl postavení žadatele, avšak již uplynula doba zajištění podle .

Soud k tomu uvádí, že v případě žalobce není pochyb o tom, že se v době vydání napadeného rozhodnutí nacházel v postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Daná skutečnost vyplývá nejen ze správního spisu, ale nerozporovala ji ani žalovaná. Předmětem sporu ovšem zůstává, zda v nyní projednávaném případě mohl být žalobce zajištěn podle zákona o pobytu cizinců, i přestože byl ve smyslu shora citovaného v době vydání napadeného rozhodnutí v postavení žadatele o mezinárodní ochranu.

Ustanovení zákona o pobytu cizinců zcela nevylučuje možnost aplikace zákona o pobytu cizinců na žadatele o mezinárodní ochranu, neboť se v něm uvádí, že se nevztahuje na cizince, který je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, který je strpěn na území, azylantem nebo osobou požívající doplňkové ochrany, ovšem pokud nestanoví nebo zvláštní právní předpis jinak. Takovým ustanovením je v daném případě shora citovaný zákona o pobytu cizinců, který počítá se zajištěním cizince, jenž si podal žádost o mezinárodní ochranu, tedy je v postavení žadatele o mezinárodní ochranu ve smyslu .

Předmětné ustanovení bylo do zákona o pobytu cizinců začleněno na základě novely tohoto Z důvodové zprávy vyplývá, že „Vkládá se nový odstavec 4, který je transpozicí písm. d) přijímací směrnice. Přijímací směrnice obsahuje komplexní úpravu zajištění žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Pokud cizinec, který je zajištěn za účelem správního vyhoštění nebo za účelem vycestování, podá žádost o udělení mezinárodní ochrany v době trvání zajištění, je nutné zkoumat, zda existují důvody pro zajištění dané přijímací směrnicí, která se vztahuje na žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Tyto důvody zkoumá a cizince primárně zajišťuje ministerstvo. Pokud tedy policie zjistí důvody pro zajištění podle odstavce 4, a jde o situaci, kdy ministerstvo nemůže o zajištění rozhodnout, vydá nové rozhodnutí o zajištění. Úprava rovněž vychází z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. 5. 2013 Arslan (C-534/11). Soudní dvůr Evropské unie se vyjádřil ke vztahu mezi zajištěním neoprávněně pobývajícího cizince ve smyslu tzv. návratové směrnice a jeho žádostí o udělení mezinárodní ochrany podané během zajištění podle návratové směrnice. Soudní dvůr ve svém rozsudku vyslovil, že návratová směrnice se vztahuje na neoprávněně pobývající státní příslušníky třetích zemí a tedy se nevztahuje na cizince, kteří podali žádost o udělení mezinárodní ochrany. Nicméně pokud je v zajištění podána žádost o udělení mezinárodní ochrany, lze s ohledem na individuální posouzení každého případu ponechat osobu v zajištění, pokud existují oprávněné důvody se domnívat, že ač mohla požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, podala žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění nebo jej jinak ztěžovat.“

Soud má za to, že v případě žalobce jsou dány důvody pro jeho zajištění, neboť žalobce při kontrole zaměřené na nelegální zaměstnávání cizinců předložil k prokázání své totožnosti padělaný doklad totožnosti. Dále soud uvádí, že o mezinárodní ochranu požádal žalobce až po svém čtyřměsíčním pobytu na území ČR a více jak ročním pobytu na území Evropské unie, a to teprve poté, co byl zadržen policií, zajištěn za účelem realizace vyhoštění a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců. Žalobce tedy pobýval na území Evropské unie nelegálně, bez jakéhokoliv oprávnění k pobytu. Existuje zde jakákoliv absence snahy legalizovat si pobyt dříve, přestože se žalobce mohl volně pohybovat a dostavit se na příslušné místo k podání žádosti o mezinárodní ochranu. V rámci správního řízení o vyhoštění žalobce uváděl nepravdivé údaje s cílem oklamat orgány ČR. S žalobcem bylo také zahájeno trestní řízení pro podezření ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné y dle , . Dále Ministerstvo vnitra ke dni vydání napadeného rozhodnutí nerozhodlo ani o dalším zajištění cizince dle , ani nebylo ukončeno řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, cizinec měl stále postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Z oznámení Ministerstva vnitra ze dne 11. 9. 2017, je zřejmé, že bylo počítáno s předpokladem opětovného zajištění cizince dle zákona o pobytu cizinců.

S ohledem na shora uvedené je tak podle názoru soudu zřejmé, že nastala situace, kdy Ministerstvo vnitra nemohlo o zajištění rozhodnout a vydat nové rozhodnutí o zajištění a žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu s tím, že existují důvody pro zajištění dané přijímací směrnicí, která se vztahuje na žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Zákonné podmínky vydání rozhodnutí dle zákona o pobytu cizinců tak byly naplněny.

Žalobce dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. - 44, k němuž zdejší soud uvádí, že jmenovaný soud se s touto problematikou zabýval za jiné právní úpravy, proto nelze jeho závěry aplikovat i na souzený případ.

Soud nesouhlasí s argumentací žalobce, že pokud by byl akceptován výklad zákona o pobytu cizinců, jak je chápán žalovanou, pozbylo by smyslu ustanovení . Není možné směšovat dobu k zajištění podle a podle zákona o pobytu cizinců. Je sice pravdou, že podle ministerstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 120 dnů. Nicméně v daném případě byl žalobce zajištěn podle ve spojení s zákona o pobytu cizinců. Podle téhož zákona doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody.

S rozsudkem Krajského soudu v Praze, na který odkázal žalobce, zdejší soud nesouhlasí a chápe ustanovení zákona o pobytu cizinců tak, že nebrání tomu, aby žalovaná zajistila opětovně cizince, který byl předtím zajištěn v režimu . V souladu s zákona o pobytu cizinců se přitom nepřihlíží k uplynulé době zajištění dle . Pro účely výpočtu rozhodné doby zajištění se započítávají pouze doby zajištění dle zákona o pobytu cizinců (k tomu srov. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2017, č. j. – 32). Tudíž žalovaná nepochybila, když zajistila žalobce na 60 dnů od dne omezení osobní svobody, neboť se do doby zajištění stanovené v napadeném rozhodnutí nezapočítává doba zajištění žalobce podle .

Na závěr soud uvádí, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že reálný předpoklad vyhoštění existuje, přičemž k realizaci dojde ihned, jakmile účastník řízení pozbude postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Při stanovení doby zajištění se žalovaná zabývala zákonnými požadavky stanovit dobu zajištění tak, aby bylo vycestování uskutečnitelné v době trvání zajištění. Žalovaná zohlednila i to, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu s tím, že do doby vydání napadeného rozhodnutí nebylo o žalobě rozhodnuto. Žalovaná dále uvedla, že je přesvědčena, že uvedená doba je dostatečná k ukončení řízení o mezinárodní ochraně a k následné realizaci správního vyhoštění žalobce. Realizaci správního vyhoštění nebudou bránit žádné důvody poté, co pozbude postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Žalovaná se tak zabývala otázkou existence předpokladu realizace správního vyhoštění v době zajištění žalobce, kdy došla k závěru, že realizace je možná. S takovýmto závěrem se ztotožnil i zdejší soud. Podle zákona o pobytu cizinců se při stanovení doby zajištění podle tohoto zákona nepřihlíží k uplynulé době zajištění dle . Ze správního spisu vyplývá, že z doby zajištění podle zákona o pobytu cizinců uplynulo celkem 12 dnů, jak uvádí správně i žalovaná v napadeném rozhodnutí (od 25. 5. 2017 – od okamžiku omezení osobní svobody, do 5. 6. 2017- kdy bylo zajištění podle zákona o pobytu cizinců ukončeno), tedy celkově mohl být žalobce zajištěn ještě na 108 dnů podle zákona o pobytu cizinců. Žalovaná stanovila dobu zajištění na 60 dnů ode dne omezení osobní svobody, která mohla být dále ještě prodloužena. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že v daném případě žalobce existoval skutečně předpoklad k realizaci správního vyhoštění ve stanovené době zajištění, kterou měl správní orgán možnost ještě prodloužit.

Ve zcela obecné rovině bylo žalobcem namítáno pochybení žalované spočívající v porušení , a . Žalobce nijak blíže nespecifikoval, v čem tato pochybení měla spočívat, proto soud napadené rozhodnutí zkoumal jen obecně a neshledal namítaná porušení ustanovení o řízení před správním orgánem ve věci zajištění žalobce.

Na základě výše uvedeného soud uzavřel, že napadené rozhodnutí netrpělo vadami nezákonnosti ani nepřezkoumatelnosti, neshledal žalobní námitky důvodnými, a proto žalobu zamítl podle

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle , podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaná, která měla ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních ( a násl. ).

V Plzni dne 10. října 2017

Za správnost vyhotovení:

Mgr. Jana Komínková, v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: M. K.