Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

15 A 127/2013 - 50

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera

v právní věci žalobce: R. Š . , IČ: x, s místem podnikání v Ch., ul. B. č. p. 4750, PSČ x,

zastoupeného JUDr. Petrem Jirátem, advokátem, se sídlem v Chomutově, ul. Školní č. p.

3315, PSČ 430 01, proti žalovanému: S t á t n í m u ú ř a d u i n s p e k c e

p r á c e, se sídlem v Opavě, ul. Kolářská č. p. 451/13, PSČ 746 01, v řízení o žalobě proti

rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2013, č. j. 2672/1.30/13/14.3,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce domáhal

zrušení rozhodnutí žalovaného Státního úřadu inspekce práce ze dne 2. 9. 2013,

č. j. 2672/1.30/13/14.3, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Oblastního

inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj ze dne 17. 5. 2013,

č. j. 7733/7.30/13/14.3-4, podle kterého se dopustil správního deliktu dle ust. § 27

odst. 1 , o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„zákon o inspekci práce“), tím, že porušil povinnost stanovenou v ust. § 208 zákona

č. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), když

zaměstnancům, jichž se týkal přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů

od zaměstnavatele, tj. obchodní společnosti EUREST, spol. s r. o., na žalobce, neposkytl

za kalendářní měsíc říjen 2012 náhradu mzdy při jiných překážkách v práci na straně

Pokračování 2 15A 127/2013

zaměstnavatele, než jsou uvedeny v ust. , za což mu dle ust.

odst. 2 zákona o inspekci práce byla uložena pokuta ve výši 40.000,-Kč, jakož i povinnost

uhradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1.000,-Kč. Žalobce se současně

domáhal, aby soud zrušil i prvostupňové rozhodnutí a žalovanému uložil povinnost nahradit

náklady soudního řízení.

V žalobě uvedl, že s rozhodnutími správních orgánů obou stupňů nesouhlasí, neboť je

považuje za nezákonná. V této souvislosti uvedl, že mu byla prvostupňovým rozhodnutím

uložena pokuta ve výši 40.000,-Kč, a to na základě ust. § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce,

které se ale vztahuje k osobám právnickým, a proto jej správní orgány v rozporu s uvedeným

ustanovením shledaly odpovědným za spáchání správního deliktu jako osobu fyzickou, což

činí napadené rozhodnutí protiústavním. Správní orgán prvního stupně se s námitkou žalobce

ohledně nezákonného použití uvedeného ustanovení vypořádal odkazem na ust. § 35 odst. 2

zákona o inspekci práce, z něhož ovšem dle žalobce, nelze dovodit, že by fyzická osoba

mohla být odpovědná za správní delikt právnické osoby. Z pohledu platného práva se

nemohlo jednat o správní řízení s žalobcem, když správní orgán zahájil řízení o správním

deliktu právnické osoby. S jeho námitkou se žalovaný sice vypořádal odkazem na ust. § 35

odst. 2 zákona o inspekci práce, s čímž ovšem žalobce nesouhlasí.

K hmotněprávní stránce daného případu pak žalobce vyjádřil přesvědčení, že nedošlo

k naplnění podmínek dle ust. , tedy k přechodu práv a povinností

z pracovněprávních vztahů příslušných zaměstnanců společnosti EUREST, spol. s r. o.,

na žalobce, v důsledku čehož se nemohl žabce dopustit porušení ust. .

Dle odborných názorů právních autorit je totiž jednou z nezbytných podmínek zákonného

přechodu pracovněprávních vztahů ve smyslu uvedeného ustanovení úplná

ztráta schopnosti původního zaměstnavatele být zaměstnavatelem. K přechodu

pracovněprávních vztahů zaměstnanců na žalobce by tak mohlo dojít jedině tehdy, pokud by

společnost EUREST, spol. s r. o., přestala úplně provozovat předmětnou činnost a ztratila by

způsobilost být ve vztahu k daným zaměstnancům jejich zaměstnavatelem, což se nestalo.

Z těchto důvodů proto žalobce dovozuje, že jemu uložená pokuta neměla oporu v zákoně,

navíc správní orgány obou stupňů měly možnost upustit od uložení pokuty, což neučinily.

Žalovaný Státní úřad inspekce práce předložil k výzvě soudu správní spis a písemné

vyjádření k žalobě, v němž navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost, neboť setrvává na svém

rozhodnutí, že žalobce porušil povinnost stanovenou mu v ust. tím, že

zaměstnancům, kterých se týkal přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů

od zaměstnavatele EUREST, spol. s r. o., neposkytl za kalendářní měsíc říjen roku 2012

náhradu mzdy při jiných překážkách v práci na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v ust.

, čímž spáchal správní delikt na úseku náhrad dle ustanovení

zákona o inspekci práce.

Dále žalovaný uvedl, že z protokolu o kontrole ze dne 29. 11. 2012, sp. zn.

27710/7.50/12/15.2, vyplývá, že žalobce uzavřel se společností Parker Hannifin Industrial,

s. r. o., smlouvu o poskytování stravovacích služeb, na základě které se zavázal od 1. 10. 2012

zajišťovat stravovací služby v sídle společnosti Parker Hannifin Industrial, s. r. o.,

v Chomutově, Na Moráni 5480. Předmětem smlouvy bylo ze strany žalobce zajišťovat provoz

kuchyně a výdej jídel včetně doplňkového prodeje, přičemž součástí daných služeb bylo i

ze strany žalobce zajištění vedení účetnictví, správa stravovacího systému a řádné měsíční

vyúčtování poskytovaných služeb. Dle smlouvy měla být služba ze strany žalobce

poskytována v bezplatně poskytnutých prostorách a s využitím bezplatně poskytnutého

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 3 15A 127/2013

inventáře. Dále žalovaný zmínil, že do dne 30. 9. 2012 byly výše uvedené služby

poskytovány odběratelské společnosti Parker Hannifin Industrial, s. r. o., dodavatelskou

společností EUREST, spol. s r. o., pod kterou byla v rámci fúze sloučením převedena

společnost DORA Gastro, a. s. Služby byly poskytovány podle smlouvy o zajištění služeb

v oblasti stravování uzavřené původně mezi společností Parker Hannifin Industrial, s. r. o., a

dodavatelskou společností DORA Gastro, a. s., ze dne 1. 9. 2008. Tato smlouva byla však dne

11. 6. 2012 s účinností k 30. 9. 2012 vypovězena a na základě výběrového řízení byla mezi

žalobcem a společností Parker Hannifin Industrial, s. r. o., uzavřena již výše zmíněná smlouva

o poskytování stravovacích služeb. Žalovaný přitom dovodil, že na základě této smlouvy

došlo ve smyslu ust. a 3 k převodu části činností a úkolů

ze zaměstnavatele EUREST, spol. s r. o., na žalobce, a tím dle ust. § 338 odst. 2 zákoníku

práce k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na žalobce jako

na přejímajícího zaměstnavatele. Dále žalovaný uvedl, že dne 1. 10. 2012 se příslušné

zaměstnankyně, které dosud pracovaly pro EUREST, spol. s r. o., dostavily na pracoviště, kde

jim bylo žalobcem sděleno, že jim práci přidělovat nebude. Žalovaným bylo zjištěno, že

žalobce práci přiděloval pouze zaměstnancům, kteří přede dnem přechodu práv a povinností

z pracovněprávních vztahů ukončili se společností EUREST, spol. s r. o., pracovní poměr a

uzavřeli nový pracovní poměr se žalobcem. Žalovaný je přesvědčen, že pokud žalobce

zaměstnankyním nepřiděloval práci dle pracovní smlouvy, porušil ust. § 38 odst. 1 písm. a)

.

Dle žalovaného z dikce ustanovení upravujícího přechod práv a

povinností z pracovněprávních vztahů jednoznačně vyplývá, že již samotný převod činností,

úkolů nebo jejich částí je vždy třeba spojovat s automatickým přechodem zaměstnanců.

Smlouva o poskytování stravovacích služeb uzavřená mezi žalobcem a společností Parker

Hannifin Industrial, s. r. o., představuje právní skutečnost, která je způsobilá mít za následek

přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadního zaměstnavatele

na žalobce, bez ohledu na to, zda vůbec a případně co bylo v tomto směru mezi subjekty

sjednáno. Žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne

20. 11. 2003 ve věci Abler C-340/01. K námitce žalobce ohledně způsobilosti původního

zaměstnavatele být i nadále zaměstnavatelem se vyjádřil v tom směru, že tuto podmínku

současná právní úprava nestanovuje. K námitce žalobce ohledně jeho postihu dle ust. § 27

odst. 1 zákona o inspekci práce uvedl, že dle ust. § 35 odst. 2 zákona o inspekci práce se

odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti

s ním, vztahují ustanovení o odpovědnosti a postihu právnické osoby.

K výši stanovené pokuty žalobci pak žalovaný uvedl, že za spáchaný správní delikt

bylo možno dle ust. § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce uložit pokutu do výše 200.000,-Kč,

přičemž žalobci byla uložena pokuta ve výši 40.000,-Kč, jen tedy při spodní hranici

zákonného rozpětí. Při určení výše pokuty přihlédly správní orgány k závažnosti správního

deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl

spáchán, dále vzaly do úvahy také majetkové poměry žalobce. V případě žalobce bylo

zároveň shledáno, že k naplnění účelu sankce je nutné, aby uloženou sankci vnímal účastník

řízení jako nezanedbatelnou újmu, aby jej, jakož i případné další osoby, odradila od jednání,

které je v rozporu s právními předpisy.

V následně učiněném podání ze dne 21. 9. 2016 žalobce setrval na názoru, že nedošlo

k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů příslušných zaměstnankyň

společnosti EUREST, spol. s r. o., na jeho osobu jako na přejímajícího zaměstnavatele, což

detailně rozvedl se zdůrazněním, že společnost EUREST, spol. s r. o., zůstala poskytovatelem

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 4 15A 127/2013

závodního stravování pro všechny ostatní subjekty vyjma společnosti Parker Hannifin

Industrial, s. r. o., i po 1. 10. 2012. Žalobce od společnosti EUREST, spol. s r. o., nepřevzal

žádné hmotné vybavení ani žádné úkoly.

O žalobě rozhodl soud v souladu s ust. věty druhé ,

, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), bez jednání, neboť

právní zástupce žalobce ani žalovaný nevyjádřili do dvou týdnů od doručení výzvy svůj

nesouhlas s takovým projednáním, takže se má za to, že souhlas udělili, když byli o tomto

následku ve výzvě výslovně poučeni.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního

dílu , který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. , písm. d),

odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. věty první Z této zásady vyplývá, že soud

přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil

v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu

ust. věty první Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního

orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit.

Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí,

k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí

podle ust. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba z hlediska včasně uplatněných žalobních námitek není důvodná.

Předně se soud zabýval námitkou žalobce ohledně nemožnosti přechodu práv a

povinností z pracovněprávních vztahů na žalobce dle ust. pro

nesplnění zákonných podmínek.

Dle ust. , dochází-li k převodu činnosti zaměstnavatele

nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů zaměstnavatele anebo jejich části

k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů v plném

rozsahu na přejímajícího zaměstnavatele; práva a povinnosti z kolektivní smlouvy přecházejí

na přejímajícího zaměstnavatele na dobu účinnosti kolektivní smlouvy, nejdéle však do konce

následujícího kalendářního roku. Odstavec první téhož ustanovení stanoví, že k přechodu

práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených

nebo zvláštním předpisem.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. , dovodil, že

přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nastává nejen při prodeji podniku nebo

jeho části, při nájmu podniku nebo jeho části, při prodeji podniku ve veřejné dražbě nebo

v jiných případech stanovených zvláštními zákony, ale i tehdy, byly-li splněny předpoklady

uvedené v ust. . Těmito předpoklady jsou převod činností nebo

úkolů zaměstnavatele k jinému (přejímajícímu) zaměstnavateli, nebo převod části činností

nebo úkolů zaměstnavatele k jinému (přejímajícímu) zaměstnavateli. Pro uplatnění pravidel

přechodu práv a povinností tedy postačí pouhé převedení části činností či úkolů

zaměstnavatele na jiného způsobilého zaměstnavatele, ať už je jeho právní základ jakýkoliv,

jak správně dovodil žalovaný.

Definice úkolů a činností zaměstnavatele je obsažena v ust. § 338 odst. 3. Je poměrně

široká a může zahrnout celou řadu transakcí. Dále toto ustanovení v odstavci třetím definuje

přejímajícího zaměstnavatele. Tento zaměstnavatel nemusí být nutně schopen pokračovat

v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele, postačí, pokud přejímající

zaměstnavatel bude pokračovat v činnosti obdobného druhu, které by například vykonával

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 5 15A 127/2013

jiným způsobem za předpokladu, že by v tomto způsobu byly prvky obdobnosti (srov. Kahle

B. a kol., . Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2015, ). Právní

skutečností, z níž žalovaný ve svém rozhodnutí dovozuje přechod práv a povinností k

zaměstnancům společnosti EUREST, spol. s r. o., kteří u něho dosud pracovali při výkonu

činnosti (úkolů) a jejichž pracovněprávní vztah do té doby ještě neskončil, je smlouva

uzavřená mezi žalobcem a společností Parker Hannifin Industrial, s. r. o., o poskytování

stravovacích služeb. Právě tím, že žalobce po původním zaměstnavateli společnosti EUREST,

spol. s r. o., převzal tutéž činnost spočívající v zajištění stravovacích služeb v sídle

společnosti Parker Hannifin Industrial, s. r. o., na adrese Chomutov, Na Moráni 5480, v níž

pokračoval bezprostředně po ukončení činnosti původního zaměstnavatele bez přerušení

činnosti, a že převzal zákazníky původního zaměstnavatele, na něho přešla práva a povinnosti

z pracovněprávních vztahů společnosti EUREST, spol. s r. o., (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. ). Pro závěry uvedené v rozhodnutí

žalovaného svědčí i rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 20. 11. 2003 ve věci Abler

C-340/01, v němž Evropský soudní dvůr rozhodoval v obdobné věci.

Skutkový základ a právní zhodnocení ze strany Evropského soudního dvora bylo

následující: Rakouská nemocnice potřebovala zajistit chod své kuchyně a jídelny pro personál

i pacienty. Za tímto účelem uzavřela smlouvu se společností Sanrest. Tato společnost pak

zajišťovala provoz prostřednictvím svých zaměstnanců v prostorách nemocnice s použitím

nemocničního zařízení. Nemocnice se po určité době rozhodla dodavatele změnit a smlouvu

se Sanrestem ukončila. Zakázku získala společnost Sodexho. Zaměstnanci Sanrestu se obrátili

na soud s tím, že dle jejich názoru došlo k převodu podniku ve smyslu Směrnice a měli se

tedy automaticky stát zaměstnanci společnosti Sodexho. Evropský soudní dvůr v řízení

o předběžné otázce posoudil všechny okolnosti případu a dal zaměstnancům za pravdu.

Skutečnost, že mezi Sanrestem a Sodexho neexistovala jakákoli smluvní vazba, Evropský

soudní dvůr prohlásil za nepodstatné.

Z právní úpravy obsažené v je jednoznačně dovoditelné, že přechod

práv a povinností z pracovněprávních vztahů nelze spojovat pouze s převodem vlastnických

práv, i v případě, že se vlastnická práva z původního na nového zaměstnavatele nepřevádí,

může dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Mezi těmito subjekty

nemusí existovat vůbec žádný právní vztah, a takový převod se tak může uskutečnit i

prostřednictvím třetí osoby, v tomto případě společnosti Parker Hannifin Industrial, s. r. o.

Pro vznik odpovědnosti za přestupek na úseku zaměstnanosti (dle § 14 odst. 1 zákona o

inspekci práce) či správní delikt na úseku zaměstnanosti (dle § 27 odst. 1 zákona o inspekci

práce) v důsledku nerespektování přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů

z původního zaměstnavatele na přejímajícího zaměstnavatele ve smyslu § 338 odst. 2

tímto novým přejímajícím zaměstnavatelem není nutná existence jakékoliv

smluvní vazby mezi těmito zaměstnavateli.

Pokud dále žalobce namítal, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních

vztahů může dojít pouze v případě nezpůsobilosti původního zaměstnavatele, být nadále

zaměstnavatelem, k tomu soud uvádí, že z platné právní úpravy nelze jednoznačně dovodit, že

by přechod práv a povinností z pracovně právních vztahů byl závislý na tom, zda původní

zaměstnavatel ztratil schopnost zaměstnance dále zaměstnávat, jak ostatně vyplývá též

z judikatury Nejvyššího soudu ( ). Cílem právní úpravy ust. § 338 zákoníku

práce je ochrana zaměstnanců v dnešní době překotných strukturálních změn. Zaměstnanci by

se tak mohli dostat do situace, že by původní zaměstnavatel přesunul svou činnost na druhý

konec republiky a oni by museli změnit místo výkonu práce, kdy by jim tento přesun mohl

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 6 15A 127/2013

přinést značné komplikace, což je nežádoucí jev. Proto si dané ustanovení klade za cíl

ochranu slabší strany, a to nejen v případě, že původní zaměstnavatel ztratí způsobilost být

zaměstnavatelem. Toto ustanovení je tak třeba vykládat extenzivně.

Co se týká další zákonné podmínky způsobilosti fyzické nebo právnické osoby být

zaměstnavatelem dle ust. až 10 , k tomu nutno uvést, že nový

zaměstnavatel musí být schopen v souladu s právem pokračovat v plnění úkolů nebo činností

dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu. Musí mít příslušná oprávnění

(práva, licence či koncese) k činnosti a musí být také dostatečně vybaven, aby mohl bez

většího přerušení výkonu práce pokračovat v převzaté činnosti (srov. Bělina, M. a kol.

. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 932). Tím žalobce bez

pochyby je, když na základě smlouvy o poskytování stravovacích služeb provádí tutéž činnost

za týchž podmínek, jak tomu bylo u zaměstnavatele společnosti EUREST, spol. s.r.o., a to

bezprostředně po ukončení činnosti předchozího zaměstnavatele.

V dané věci žalobce na základě smlouvy o poskytování stravovacích služeb, uzavřené

mezi žalobcem a společností Parker Hannifin Industrial, s. r. o., která se ve smlouvě zavázala

žalobci bezplatně poskytnout prostory a vybavení kuchyně a jídelny, pokračoval ode dne

1. 10. 2012 na adrese Chomutov, Na Moráni 5480, v téže činnosti, kterou do 30. 9. 2012

ve stejných prostorách, za stejných smluvních podmínek provozovala společnost EUREST,

spol. s r. o., jíž byla společností Parker Hannifin Industrial, s. r. o., ke dni 30. 9. 2012

vypovězena smlouva o zprostředkování stravovacích služeb, a tuto činnost provozoval jako

fyzická osoba podnikající, způsobilá dle k této činnosti. Zcela nepochybně

byly tudíž naplněny podmínky přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dle

ustanovení , a na žalobce tak přešly práva a povinnosti

z pracovněprávních vztahů. Žalobce byl tak dle zákona povinen převzít zaměstnance

společnosti EUREST, spol. s r. o., a přidělovat jim práci dle jejich pracovních smluv. Pokud

tedy žalobce zaměstnancům odmítl přidělovat práci dle jejich pracovních smluv, došlo tak ke

vzniku překážky na straně zaměstnavatele dle ust. a žalobce jim byl

povinen vyplatit náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. Žalobce

zaměstnancům tuto náhradu mzdy, na níž mají zákonný nárok, neuhradil, čímž porušil

povinnost vyplývající mu ze . Soud tak v dané věci přisvědčil závěrům

žalovaného.

K námitce žalobce ohledně užití ust. § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce

v napadeném rozhodnutí, soud uvádí, že toto zákonné ustanovení se sice primárně vztahuje na

správní delikty právnických osob, kdy v tomto ustanovení je zakotveno, že právnická osoba

se dopustí správního deliktu na úseku náhrad tím, že neposkytne zaměstnanci náhradu mzdy

nebo platu nebo náhradu výdajů spojených s výkonem práce, ačkoli k tomu má povinnost

podle zvláštního právního předpisu. Nicméně žalobce v předmětné věci zcela opomenul dikci

ust. § 35 odst. 2 zákona o inspekci práce, které stanoví, že na odpovědnost za jednání,

k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují

ustanovení o odpovědnosti a postihu právnické osoby. Žalobce přitom byl v postavení

podnikající fyzické osoby, a proto správní orgány obou stupňů legitimně na žalobcův případ

aplikovaly ust. § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce za použití ust. § 35 odst. 2 téhož zákona.

Nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí nezpůsobuje ani skutečnost, že ve výroku

rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo výslovně zmíněno i ust. § 35 odst. 2 zákona

o inspekci práce, když plně postačovalo, že aplikaci tohoto ustanovení ve spojení s ust. § 27

odst. 1 téhož zákona zmínil daný správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí. Aplikace

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 7 15A 127/2013

ust. § 14 odst. 1 zákona o inspekci práce v případě žalobce nebyla dána, jelikož toto

ustanovení se výlučně váže jen na nepodnikající fyzické osoby, což nebyl žalobcův případ.

I samotný žalobce ostatně výslovně opakovaně uváděl ve správním řízení i v řízení před

soudem, že je podnikající fyzickou osobou.

Dále se soud zaměřil na námitky žalobce týkající se toho, že od uložení pokuty měly správní orgány upustit s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem případu.

Podle ust. § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce, které rovněž dopadalo na žalobcův

případ vzhledem k dikci ust. § 35 odst. 2 téhož zákona platí, že „[p]ři určení výše pokuty

právnické osobě se přihlédne k jejím poměrům, k závažnosti správního deliktu, zejména

ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.“ Soud má

za to, že správní orgány obou stupňů ke všem těmto kritériím přihlédly, jak soud rozvede ještě

níže.

Žalobce by přitom měl vzít v potaz fakt, že již Nejvyšší správní soud např. ve svém

rozsudku ze dne 3. 4. 2012, č. j. - 36, který je publikován ve Sbírce rozhodnutí

NSS pod č. 2671/2012 a také na www.nssoud.cz, že „… ukládání pokut za správní delikty se

děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva) správního orgánu, tedy

v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp.

volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek

zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je

oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení

soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li

správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení

zneužil. Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a

položil na místo správního uvážení uvážení soudcovské a sám rozhodl, jaká pokuta by měla

být uložena.“

V projednávané věci se žalobce dopustil správního deliktu ve smyslu § 27 odst. 1

zákona o inspekci práce. Za tento delikt bylo možno dle ust. § 27 odst. 2 téhož zákona uložit

pokutu až do 200.000,-Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce naplnil skutkovou podstatu

zmíněného ustanovení ve vztahu hned k šesti zaměstnankyním, přičemž každé porušení

pracovněprávních předpisů ve vztahu k té které jednotlivé zaměstnankyni by v případě

samostatného posuzování mohlo být postižitelné pokutou až do výše 200.000,-Kč, dospěl

soud k závěru, že nedošlo k překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení, ani ke

zneužití tohoto institutu. Pokuta byla žalobci uložena ve výši 40.000,-Kč, což představuje

20 % výši z maximální částky 200.000,-Kč, tedy jedná se o výši pokuty stále při spodní

hranici zákonného rozpětí. Pokutu uloženou v této výši soud nevyhodnotil jako zjevně

nepřiměřenou skutkovým okolnostem daného případu, obzvláště v situaci, kdy žalobcovo

deliktní jednání zasáhlo hned šest zaměstnankyň. Správní orgány navíc výši pokuty řádně a

podrobně odůvodnily s využitím všech kritérií uvedených v ust. § 36 odst. 1 zákona o

inspekci práce, včetně majetkových poměrů žalobce. V daném případě tak soud neshledal

žádné pochybení, pokud žalovaná strana neupustila od uložení pokuty a namísto toho žalobci

uložila pokutu ve shora citované výši.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, neboť

neshledal, že by závěry žalovaného neměly oporu v provedeném dokazování nebo že by

žalovaný věc nesprávně právně posoudil. Proto soud žalobu ve výroku ad I. rozsudku

podle ust. zamítl.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 8

Současně soud v souladu s ust. věty první ve výroku ad II. rozsudku

nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci

úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se

sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se

dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty

na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.

Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných

náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu

a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Ústí nad Labem dne 25. října 2017

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

G. Z.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)