Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

31 Af 63/2015 - 68

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy

Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci

žalobce: J. T., místem podnikání S. 715, Ž., zastoupen Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem

se sídlem Bořetín 73, Kamenice nad Lipou, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,

se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.

10. 2015, č. j. 32182/15/5300-21443-701707,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I. Předmět řízení

Rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 1. 10. 2015, č. j. 32182/15/5300-

21443-701707, bylo podle , daňový řád, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeny

[OBRÁZEK]pokračování 2 31Af 63/2015

dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Kraj Vysočina (dále též „správce daně“) ze

dne 14. 1. 2015, č. j. 154448/15/2910-50521-707490, č. j. 155261/15/2910-50521-707490,

č. j. 162098/15/2910-50521-707490, č. j. 162729/15/2910-50521-707490, č. j.

162989/15/2910-50521-707490, č. j. 163179/15/2910-50521-707490, č. j. 163259/15/2910-

50521-707490.

Správce daně dodatečnými platebními výměry doměřil žalobci podle § 98 odst. 1,

§ 143 a § 147 daňového řádu daň z přidané hodnoty a penále, a to ve výši 20.311 Kč daň a

4.62 Kč penále za 2. čtvrtletí roku 2010, 17.809 Kč daň a 3.561 penále za 3. čtvrtletí roku

2010, - 688 Kč daň za 4. čtvrtletí roku 2010, 3.233 Kč daň a 646 Kč penále za 1. čtvrtletí roku

2011, 10.426 Kč daň a 2.085 Kč penále za 2. čtvrtletí roku 2011, 16.525 Kč daň a 3.305

penále za 3. čtvrtletí roku 2011 a 9.586 Kč daň a 1.917 penále za 4. čtvrtletí roku 2011.

II. Obsah žaloby

Žalobou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu

řízení. Předně namítl, že žalovaný v odvolacím řízení nedoručoval jeho zmocněnkyni paní D.

K., i když byla jí udělená plná moc obsažena ve správním spise. Dále žalobce neměl splnit

svou povinnost vést evidenci obchodního majetku dle , o dani

z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), evidenci dle § 7b odst. 1 písm. b) zákona č.

, o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních

z příjmů“) a tzv. skladovou evidenci, ačkoliv předložil daňovou evidenci jako celek.

Předložená evidence jako celek splňuje kritéria dle § 100 odst. 3 zákona o DPH a § 7b odst. 1

písm. b) zákona o daních z příjmů, přičemž byla dodatečně na výzvu správce daně během

daňového řízení doplňována. Žalovaný se omezil na pouhé konstatování, že předloženou

evidencí není prokázán pohyb zboží. K předávacím protokolům, které byly průběžně

předkládány a prokazovaly tvrzení žalobce, nebylo správcem daně vůbec přihlédnuto. Závěr,

že pokud nebyla vedena evidence obchodního majetku dle zákona o DPH a evidence plnění

osvobozených od daně, pak nemůže být průkazná ani daňová evidence, je pouhým

konstatováním. Předložené důkazní prostředky byly schopné osvědčit jeho tvrzení.

Předložená daňová evidence naplnila zákonné požadavky evidence pro účely DPH, neboť je

z ní patrný vstup a výstup u každé položky. Správce daně ani nijak nespecifikoval, jak by měl

být prokázán pohyb zboží, tudíž se důkazní břemeno přesunulo na jeho stranu. V rozporu se

zásadou součinnosti a hodnocením důkazů mimo rámec jejich volného hodnocení pouze

tvrzené a dokazované skutečnosti popřel, bez náležitého předložení důkazů či znaleckého

posudku v otázkách, ve kterých nemá dostatečně kvalifikovanou odbornost.

Žalobce dále zpochybňuje neunesení důkazního břemene a nutnost přikročení k určení

výše daně pomůckami. Všechny skutečnosti byly žalobcem prokázány, jen žalovaný účelově

zdůrazňoval zdánlivé rozpory, a to v otázkách podnájemní smlouvy, i když byl řádně doložen

a vysvětlen systém pracovních cest. Pořizování pohonných hmot do osobního automobilu

a jeho další provozní náklady byly předloženy knihou jízd, z níž byly dílčí nedostatky

odstraněny. Ze skutečnosti, že ne všechny cesty vedly k uzavření objednávek, nelze

dovozovat, že pro ekonomickou činnost žalobce nejsou přínosné. Pořízené reklamní vzorníky

pro následnou propagaci a podporu ekonomické činnosti žalobce a ohřívač vody

[OBRÁZEK]pokračování 3 31Af 63/2015

v podnájemním bytě nebyly shledány správcem daně jako ekonomicky přínosné, a tedy

nebyly odečteny ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o DPH.

Ke stanovení daně pomůckami nebyly naplněny podmínky. Žalobce v daňovém řízení

předložil značné množství důkazů a důkazních návrhů a poskytoval plnou součinnost. To, že

správce daně navrhované důkazy neprovedl, a tudíž z nich nevyvozoval závěry ve svém

rozhodnutí, jen svědčí o porušení zásady součinnosti. Přiměřenost, spolehlivost a správnost

užitých pomůcek také nebyla naplněna, a to zejména s ohledem na existenci srovnatelných

subjektů na českém trhu, výpočtu průměrné obchodní přirážky z žalobce předložených

podkladů, i když byly správcem daně zhodnoceny jako nevěrohodné a neprůkazné. Dále také

byly prováděny na základě krátkého časového období, neboť mělo být bráno v potaz delší

období zejména s ohledem na celkovou hospodářskou situaci a vývoj subjektu i tuzemské

ekonomiky. Také není zřejmé, jak správce daně zohlednil ve své zprávě o daňové kontrole

pochybnosti při použití pomůcek, tedy jaké konkrétní příjmy jsou zahrnuty do daňového

základu, a které jsou vyjmuty. Nebyly zohledněny výhody pro žalobce zejména potřebné

výdaje na dosažení uskutečnitelného zdanitelného plnění. Žalovaný ve svém rozhodnutí jen

mechanicky převzal hodnocení důkazů správcem daně, aniž by do hodnocení věci vnesl svou

úvahu.

III. Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že plná moc udělená paní D. K. byla udělena jen pro

úkony související s kontrolou před Finančním úřadem pro kraj Vysočina, územní pracoviště

Pelhřimov. Vyjma námitky směřující k otázce unesení/neunesení důkazního břemene, jsou

žalobní námitky nepřípustné, nebo výrazně překračují rámec odvolacích námitek, a nebyl

tudíž u nich vyčerpán opravný prostředek. Žalobcem nebyla předložena evidenci pohybu

zboží, neboť zboží, které bylo poskytováno jako propagace zdarma, nebylo nijak

zaznamenáno. Protokoly se nijak nevztahují ke zpochybněnému plnění a samotná tvrzení

žalobce dokládají, že plnění, které jsou z důkazů patrná, nekorespondují se skutečností.

Důvody neprůkaznosti evidence jako celku byly správními orgány jednoznačně

konkretizovány. Kvantita důkazních prostředků sama o sobě nevypovídá o jejich důkazní síle.

Správce daně zjistil nesrovnalosti při porovnání nákupů a prodejů zboží. Pochybnosti

specifikoval ve výzvě a vyzval žalobce k jejich odstranění. Pochybnosti vzešly z rozporů

a nesrovnalostí z dokladů předložených žalobcem. Důkazní břemeno proto leží na žalobci.

Následně předložené důkazy nebyly schopné tvrzení žalobce prokázat, a proto bylo

přikročeno ke stanovení daně pomůckami. Při svém postupu a hodnocení jednotlivých důkazů

bylo postupováno racionálním myšlenkovým procesem, který odpovídá požadavkům formální

logiky, proto pouhý nesouhlas žalobce s tímto hodnocením nezakládá důvodnost žaloby. Také

byly pořádány všechny žalobcem navržené důkazy. Požadavek na vyhotovování znaleckých

posudků není přiléhavý, neboť důkazními prostředky byly podklady běžně se vyskytující

v obchodních stycích, a jako s takovými má správce daně zkušenosti. Podmínka nemožnosti

stanovení daně dokazováním byla naplněna již zmíněnými rozpory mezi daňovými tvrzeními

a obsahem ve vedených evidencích. Daňové řízení není ovládáno zásadou vyšetřovací

a žalobce měl tedy navrhnout či předložit další důkazní prostředky, když k tomu byl vyzván.

Zmiňované návrhy výslechů osob a dalších důkazů, které měly být nabízeny k provedení

v daňovém řízení, navrženy nebyly. Nepřiměřenost užitých pomůcek není žalobcem nijak

[OBRÁZEK]pokračování 4 31Af 63/2015

doložena a ani jím není zpochybněn celkový výsledek. Žalovaný se odvolacími námitkami

zabýval a jednotlivě je vypořádal. To, že dospěl ve svém rozhodnutí ke stejným závěrům jako

správce daně, nutně neznamená jejich mechanické převzetí. V dalších podrobnostech

žalovaný odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a správní spis. Závěrem navrhl, aby soud

žalobu zamítl a nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

IV. Replika žalobce

Žalobce s odkazem na § 41 odst. 1 daňového řádu zopakoval, že mělo být paní D. K.

jakožto zmocněnkyni žalobce doručováno jak v prvním, tak i ve druhém stupni daňového

řízení. Opravné prostředky byly žalobcem řádně vyčerpány. Žalobce nesouhlasí se

zhodnocením předávacích protokolů jako nevztahujícím se k zpochybněnému plnění.

Podstatou sporu je to, zda správce daně hodnotil důkazy v rámci zásady volného hodnocení

důkazů, či se z tohoto rámce odchýlil. Pochybnost se týká hodnocení pohybu zboží, který byl

doložen předávacími protokoly, které měl správce daně jako dostačující přijmout nebo měl

provést výslech odběratelů. Pochybnost u hodnocení důkazů se také dotýká evidence

pracovních cest a nákupu zboží od Ing. F. K přikročení stanovení daňové povinnosti

pomůckami musí být splněna podmínka nesplnění zákonné povinnosti. Musí se ovšem jednat

o porušení zásadního charakteru, přičemž zboží uvedené v předávacích protokolech tvoří

v souhrnu cca 9 % vykázaných tržeb, což se nedá zhodnotit jako zásadní porušení. V otázce

přiměřenosti, spolehlivosti a správnosti pomůcek žalobce i s poukazem na citovanou

rozhodovací praxi v žalobě trvá na svých závěrech a nechápe, proč by neměly jeho námitky

naplňovat parametry přezkumu. Ostatní řešené otázky žalovaným v jeho vyjádření žalobce

shledává jako nepravdivé a nedůvodné a odkazuje na argumenty ve své žalobě.

V. Posouzení věci krajským soudem

Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí

žalovaného v mezích žalobních bodů ( , věta první , soudní

řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ “), jakož i řízení předcházející jeho

vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl

v době rozhodování správních orgánů ( ). Ve věci rozhodl bez nařízení

jednání za splnění zákonných podmínek ( ).

Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Žalobce v žalobě předně tvrdil, že měl pro daňové řízení zmocněnce, kterému žalovaný

nedoručoval. Ačkoliv toto tvrzení není uplatněno jako žalobní bod (žalobce z uvedené

skutečnosti nedovozuje nezákonnost napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího řízení),

soud poznamenává, že žalovaný doručoval řádně přímo žalobci. Ve správním spise je

založena plná moc udělená žalobcem D. K. dne 28. 6. 2013, přičemž zmocnění je výslovně

omezeno na zastupování před Finančním úřadem pro kraj Vysočina, územní pracoviště

Pelhřimov. V řízení před žalovaným proto toto zmocnění již netrvalo.

[OBRÁZEK]pokračování 5 31Af 63/2015

Hlavní okruh námitek se týká úplnosti žalobcem předložených dokladů, předložení

zákonem požadovaných evidencí a unesení důkazního břemene.

V této souvislosti je nutno předně poukázat na způsob, jakým je upraveno rozložení důkazního břemene mezi správce daně a daňový subjekt.

Podle § 92 daňového řádu „[s]právce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné

zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových

subjektů“ (odstavec 2). Povinností daňového subjektu je prokázat „všechny skutečnosti, které

je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších

podáních“ (odstavec 3). „[P]okud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat

daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za

předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence“ (odstavec 4).

Správce daně naopak prokazuje „skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost

či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších

důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem“ [odstavec 5 písm. c)].

Ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu k rozložení důkazního břemene mezi

daňový subjekt a správce daně lze shrnout tak, že daňový subjekt je povinen prokazovat

všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání nebo k jejichž průkazu byl

správcem daně vyzván. Daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím

a jinými povinnými záznamy. Správce daně však může vyjádřit pochybnosti ohledně

věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů.

Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví

či záznamech daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen

prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí

účetnictví a záznamy nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Správce

daně je povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené

účetnictví nebo záznamy jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Pokud správce

daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je na daňovém

subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost

účetnictví a jiných povinných záznamů ve vztahu k předmětnému účetnímu případu, popř.

aby svá tvrzení korigoval. Daňový subjekt bude tyto skutečnosti prokazovat zpravidla jinými

důkazními prostředky než vlastním účetnictvím a evidencemi (srov. například rozsudky

Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. -119, publ. pod

č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne 22. 10. 2008, č. j. -86, ze dne 18. 1. 2012, č. j.

-62, nebo ze dne 12. 2. 2015, č. j. -49; všechny zde citované

rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz). Správce daně není

nicméně oprávněn daňový subjekt vyzvat k prokázání čehokoli, ale pouze k prokázání toho,

co tvrdí tento subjekt sám (nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. ,

dostupný na http://nalus.usoud.cz/).

V projednávané věci má zdejší soud za to, že žalobcem předložená evidence pro daňové

účely nebyla úplná, věrohodná a průkazná a správcem daně vyjádřené pochybnosti byly

oprávněné. Bylo tak na žalobci, aby dalšími důkazními prostředky prokázal jím tvrzené

skutečnosti, k čemuž však nedošlo.

[OBRÁZEK]pokračování 6 31Af 63/2015

Co se týče zákonem požadovaných evidencí, je nutno nejprve konstatovat, že na žalobce

se vztahovaly povinnosti vést evidence dle zákona o DPH účinného v kontrolovaném období,

tedy jednak ve znění účinném do 31. 3. 2011, jednak ve znění účinném do 31. 12. 2012. Obě

rozhodná znění v § 100 odst. 1 a 2 shodně požadovala, aby plátce daně vedl evidenci pro

účely daně z přidané hodnoty a evidenci uskutečněných plnění, která jsou osvobození od daně

nebo nejsou předmětem daně. Takřka shodně pak také požadovala vedení evidence

obchodního majetku v rámci účetnictví nebo samostatně (resp. tehdy, nemá-li plátce

povinnost vést účetnictví nebo je nevede dobrovolně). Zákon žalobci tedy po celé

kontrolované období ukládal povinnost vést evidenci obchodního majetku.

Správce daně v průběhu daňové kontroly v žalobcem předložených evidencích,

pokladních knihách, daňových dokladech a výpisech z běžných účtů shledal nesrovnalosti.

Vyzval proto žalobce k předložení evidence zásob zboží, zápisu o zjištění skutečného stavu

zásob, hmotného majetku, pohledávek a závazků. Dále jej vyzval k prokázání vykázaných

osobních vkladů a půjček do podnikání, výdajů na pracovní cesty, daňových dokladů za

reklamu a propagaci firmy. A nakonec jej postupně vyzval k předložení chybějících daňových

dokladů, protokolů o předávání zboží zdarma a prokázání dalších nezjištěných prodejů. Na

výzvy žalobce reagoval vyjádřeními a předložením listin. Ve shodě se žalovaným má však

soud za to, že žalobce přes výzvy správce daně neprokázal úplnost a věrohodnost jím

předložených evidencí a dokladů.

Správce daně zjistil (a ve zprávě o daňové kontrole specifikoval) řadu konkrétních

položek, u nichž nebylo možné ze žalobcem předložených dokladů zjistit jejich prodej. Vedle

toho také zjistil konkrétní prodané zboží bez jeho pořízení. U řady položek žalobce dodatečně

předkládal protokoly o tom, že zboží bylo předáváno odběratelům zdarma jako propagace

a podpora prodeje. Soud však má za to, že správcem daně vyjádřené pochybnosti

o věrohodnosti a správnosti tvrzení žalobce o předávání zboží zdarma jsou zcela na místě.

O předávání zboží zdarma se žalobce od počátku daňové kontroly vůbec nezmiňoval a hovořil

o tom, že nakoupené zboží okamžitě prodává, přičemž veškeré zboží je uvedeno na fakturách.

Protokoly o předání dodal správci daně postupně až poté, co bylo poukázáno na konkrétní

položky, jejichž prodej nebyl zjištěn. Další nesrovnalostí je, že předávané zboží mělo sloužit

mimo jiné také k podpoře prodeje firmy Hartman a spol, s. r. o., od něhož ovšem žalobce

výrobky nakupoval (nikoliv dostával zdarma pro účely propagace). Tato společnost přitom

k propagaci svých výrobků nabízí zdarma řadu standardizovaných vzorků včetně možnosti

zapůjčení nabídkového stojanu a vedle toho nabízí také vzorkovou sadu v ceně 700 Kč.

A nakonec žalobce přes svá tvrzení o předávání zboží zdarma nepředložil evidenci

uskutečněných plnění, která jsou osvobozená od daně nebo nejsou předmětem daně. Tuto

evidenci měl přitom povinnost vést na základě § 100 odst. 2 zákona o DPH ve znění účinném

do 31. 3. 2011, respektive do 31. 12. 2012. Popsané nesrovnalosti navíc vylučují možnost,

aby žalobcem předložené doklady byly použity jako evidence obchodního majetku, kterou

měl žalovaný povinnost vést na základě téhož ustanovení. Žalobce předkládal protokoly

postupně, souhrnně je neevidoval (v rámci evidence plnění, která jsou osvobozena od daně

nebo nejsou předmětem daně), ani je nečísloval nepřerušenou číselnou řadou. Vedle toho

správce daně poukázal na celou řadu položek, u nichž mělo dojít k předání zdarma před

datem, které bylo na příslušné faktuře uvedeno jako datum uskutečnění zdanitelného plnění.

Za této situace lze mít důvodné pochybnosti o tom, že protokoly odpovídají skutečnosti

[OBRÁZEK]pokračování 7 31Af 63/2015

a nevznikaly teprve dodatečně toliko jako reakce na konkrétní pochybnosti správce daně.

Obrana žalobce tvrzením, že data uskutečnění zdanitelného plnění na fakturách neodpovídají

skutečnosti, pak stěží může působit jako věrohodné tvrzení, které by mohlo uvedené

pochybnosti vyvrátit. Žalobce na jednu stranu tvrdí, že jeho evidence pro účely daně z přidané

hodnoty je úplná a věrohodná, na druhou stranu obratem poukazuje na údajně zjevně chybné

údaje obsažené v této evidenci. Snaží se tak jednu skupinu nesrovnalostí vyvrátit poukázáním

na jiné nesrovnalosti ve své evidenci, které ovšem zároveň popírá.

Krajský soud má ve shodě se žalovaným za to, že již s ohledem výše popsané zásadní

nesrovnalosti a absence evidencí dle § 100 odst. 2 zákona o DPH ve znění účinném do

31. 3. 2011, respektive do 31. 12. 2012, nelze považovat žalobcem předložené doklady jako

úplnou a průkaznou evidenci pro účely daně z přidané hodnoty dle § 100 odst. 1 zákona

o DPH. Soud pokládá za zcela oprávněné pochybnosti správce daně o tom, že žalobcem

uváděné zboží bylo skutečně předáváno zdarma, že veškeré daňové doklady na pořízení

obchodního majetku byly přijaty a použity k ekonomické činnosti a že z nich byl uplatněn

nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v souladu se zákonem. Žalobce přitom ani

dodatečně pochybnosti správce daně nevyvrátil a úplnost jím předložených dokladů

neprokázal.

Žalobce sice izolovaně zpochybňuje některé dílčí úvahy správce daně (zejména úvahy

o rozporech v tvrzeních žalobce či o věrohodnosti protokolů, které žalobce předkládal

dodatečně a postupně), nicméně opomíjí, že hodnocení jednotlivých zjištění bylo prováděno

také ve vzájemné souvislosti. Například dodatečné předkládání protokolů samo o sobě nemusí

vést k závěru o účelovosti jednání žalobce, nicméně ve spojení s dalšími výše popsanými

skutečnostmi je takový závěr zcela na místě. Rozhodnutí žalovaného (ani předcházející

rozhodnutí správce daně) proto nelze zpochybnit poukazem na nesprávnost některých dílčích

úvah. Podstatné je komplexní vyhodnocení všech rozhodných skutečností správními orgány.

A toto vyhodnocení soud považuje za zcela správné. Na základě všech zjištění lze učinit

závěr, že žalobcem předložené doklady nelze považovat za úplnou a průkaznou evidenci pro

účely daně z přidané hodnoty, přičemž výše uvedené pochybnosti při absenci takové evidence

nebyly žalobcem vyvráceny ani jinými prostředky, a daň tak nebylo možné stanovit

dokazováním.

Nelze souhlasit se žalobcem, že by své důkazní břemeno unesl a žalovaný pouze tvrzené

skutečnosti popřel, aniž by předložil konkrétní důkazy. Zdejší soud plně sdílí závěry

judikatury, na kterou žalobce odkazuje. Ta se ostatně vyjadřuje zcela ve shodě s výše

citovanou judikaturou, shrnující pravidla pro rozdělení důkazního břemene mezi správce daně

a daňový subjekt. Na rozdíl od žalobce je ovšem soud přesvědčen, že žalobce své důkazní

břemeno neunesl a nevěrohodnost a neúplnost jím předložených dokladů správce daně naopak

vyvrátil poukazem na zcela konkrétní nesrovnalosti (vedle výše uvedeného viz též dále).

Nelze přisvědčit ani námitce, že správce daně neuvedl, jak si představuje prokázání

pohybu zboží. Zákon správci daně neukládá povinnost označovat možné důkazní prostředky,

jimiž by daňový subjekt mohl prokázat svá tvrzení. Podle § 93 odst. 1 daňového řádu lze jako

důkazních prostředků užít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit

skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně a které nejsou získány v rozporu

[OBRÁZEK]pokračování 8 31Af 63/2015

s právním předpisem. Bylo na žalobci, aby navrhl provedení dokazování jakýmkoliv

z takových prostředků.

Co se týče povinnosti vést evidenci obchodního majetku, této povinnosti se žalobce

nemůže v dané věci zprostit tvrzením, že evidenci nevedl s ohledem na okamžitý prodej

nakoupeného zboží, ani tvrzením, že tato evidence vyplývá z jím předložených dokladů. Jak

bylo uvedeno výše, správce daně vyvrátil úplnost a věrohodnost žalobcem předložených

dokladů. Za této situace je vyloučeno použití předložených dokladů jako evidence

obchodního majetku, stejně jako je zásadně zpochybněno tvrzení žalobce o okamžitém

prodeji nakoupeného zboží. Na těchto úvahách stojí také žalobou napadené rozhodnutí

(potažmo zpráva o daňové kontrole). Nelze proto souhlasit s tvrzením žalobce, že závěr

o nepředložení úplné a věrohodné evidence pro účely daně z přidané hodnoty stojí na pouhém

konstatování správce daně. Navíc žalobce uplatnil v nákladech některé položky, které i dle

jeho tvrzení nebyly použity k okamžitému prodeji (například 2 kusy reprobeden Behringer

B412DSP, krém Garnier Ultra lift SPF 15 či ohřívač vody DZ Dražice OKCE).

Vedle výše uvedeného navíc správce daně zpochybnil také řadu peněžních toků, které

žalobce evidoval jako osobní půjčky a osobní vklady. Žalobce přes výzvu nedoložil, že se

jedná o částky, které nejsou předmětem daně, které jsou osvobozené od daně nebo u kterých

přiznal daň v předchozích zdaňovacích obdobích. Od roku 2006 bylo jediným zdrojem příjmu

žalobce podnikání, přičemž s ohledem na výsledky jeho podnikatelské činnosti (v roce 2006

základ daně 57.674 Kč, v roce 2007 základ daně 13.110 Kč, v roce 2008 ztráta -27.498 Kč,

v roce 2009 ztráta -85.272, v roce 2010 ztráta -61.785 a v roce 2011 základ daně 84.284)

nemohly vložené finanční prostředky (425.057 Kč v roce 2010 a 777.538 Kč v roce 2011)

pocházet z jeho dřívější podnikatelské činnosti. Soud považuje za zcela oprávněnou

pochybnost správce daně, že vykázaná zdanitelná plnění nejsou úplná a správná. I s ohledem

na skutečnost, že řada vkladů byla učiněna hotovostně, lze mít důvodně za to, že vklady

mohly představovat příjem za nevykázaná uskutečněná zdanitelná plnění.

Čestné prohlášení paní A. o finanční výpomoci žalobci nelze považovat za důkaz toho,

že osobní vklady jsou částky, které nejsou předmětem daně, jsou od daně osvobozeny, nebo

byly zdaněny již v předchozím zdaňovacím období. Stejně tak možnost čerpání úvěrů

a využívání kreditních karet nebo vedení exekuce na majetek žalobce tyto skutečnosti

neprokazuje ve vztahu ke konkrétním údajným osobním vkladům a osobním půjčkám.

Žalobce neprokázal přímou vazbu mezi možnými prostředky, které mohl čerpat

prostřednictvím kontokorentního úvěru a kreditních karet, a částkami, které vykazoval jako

osobní vklady a půjčky. Takovou vazbu nijak nedokládá ani tvrzení o téměř úpadkové situaci

žalobce. Soud nijak nepopírá racionalitu jednání podnikatele, který se snaží pro své podnikání

získat cizí zdroje financování v případě finanční tísně. Takový podnikatel ovšem musí být

schopen věrohodně a jednoznačně prokázat, že konkrétní částky přijal právě například z úvěru

či vyplatil právě za účelem splacení úvěru. Žalobce tak ovšem přes výzvu správce daně

neučinil. Ze žalobcem předložených dokladů nevyplývá ani to, že by tyto částky byly de facto

pouze tokem mezi účtem a hotovostí.

Soud se ztotožňuje také s hodnocením, že žalobce neprokázal, že nákupy elektrické

energie v bytě na adrese Revoluční 656, Buštěhrad, byly použity pouze k ekonomické činnosti

a že z nich žalobce uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty v souladu s § 72 zákona o DPH.

[OBRÁZEK]pokračování 9 31Af 63/2015

Žalobce měl místo podnikání v místě svého bydliště na adrese Sídliště 715, Žirovnice. Byt

v Buštěhradě měl k dispozici na základě nájemní smlouvy, dle které nájemce nesmí užívat ani

připustit užívání bytu k jinému účelu než bydlení. Jiný závěr neplyne ani z později předložené

podnájemní smlouvy. Žalobce ani nepředložil souhlas vlastníka s provozováním živnosti

v daném bytě dle živnostenského zákona. Z knih jízd navíc vyplývá, že se v daném bytě

zdržoval dlouhodobě, s ohledem na počátky a konce vykázaných pracovních cest. V roce

2010 se zde zdržoval 257 dnů a v roce 2011 241 dnů. Žalobce si odporuje, jestliže na jednu

stranu hovoří o využívání bytu k ubytování při pracovních cestách, na stranu druhou však dle

jeho tvrzení pracovní cesty v daném místě začínal a končil. Správce daně poukázal také na

řadu neekonomických pracovních cest, které prokazují, že žalobce fakticky užíval byt pro

osobní potřebu. Navíc účet, který žalobce používal při podnikání, byl zřízen na jméno paní

Libuše Antošové, kterou žalobce označil za svou přítelkyni, a to s adresou daného bytu. Je

tedy zřejmé, že byt užívala spolu se žalobcem. Tvrzení žalobce, že byt užíval pouze pro

pracovní cesty a k administrativní činnosti, se proto jeví jako účelové. Popsané zcela zásadní

pochybnosti o využívání bytu pro podnikání žalobce přes výzvu správce daně nijak

nevyvrátil.

Stejně tak soud považuje za správný závěr žalovaného, že žalobce neprokázal, že výdaje

na nákup motorové nafty vztahující se k pracovním cestám s označením „katalogy“ byly

použity k ekonomické činnosti a že z nich žalobce uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty

v souladu s § 72 zákona o DPH. Žalobce vykázal řadu cest (ve zprávě o daňové kontrole

specifikovaných) s účelem cesty „katalogy“. Své tvrzení, že účelem bylo nabízení zboží

z katalogu firmy Hartman a spol, s. r. o., však nijak neprokázal. Doložil pouze obecné

prohlášení od této firmy o tom, že takové katalogy bezplatně předává. Toto obecné prohlášení

nijak nedokládá konkrétní pracovní cesty. Žalobce nedoložil ani pořízení ani předání

katalogů. Z dokladů předložených žalobcem je patrné pouze to, že od uvedené společnosti

nakoupil 6 kusů vzorkových sad dvířek za cenu 700 Kč, které za stejnou cenu prodal svým

zákazníkům. S ohledem na množství cest (více než 80 v kontrolovaném období) nelze mít bez

dalšího za prokázané, že cesty s účelem „katalogy“ skutečně sloužily ekonomické činnosti

žalobce. Tyto úvahy nelze redukovat na pouhé tvrzení, že „správce daně, pokud není

výsledkem pracovní cesty objednávka, pracovní cestu neuznává jako přínosnou pro

ekonomickou činnost plátce.“ Tak tomu rozhodně v projednávané věci nebylo. Ani správce

daně, ani žalovaný, ani soud nijak nezpochybňují to, že reklama a propagace nemusí vždy

vést ke konkrétní zakázce a nemusí mít ve svém důsledku ani kýžený přínos. Správce daně

nicméně hodnotil všechny výše uvedené skutečnosti komplexně a dospěl ke zcela správnému

závěru, že ve svém souhrnu existuje řada indicií zpochybňujících reálnost vykázaných cest

s účelem cesty „katalogy“, respektive jejich využití pro ekonomickou činnost žalobce. Bylo

pak na žalobci, aby navrhl další důkazy, které by tyto důvodné pochybnosti vyvrátily. To se

však nestalo.

Žalobce dále neprokázal uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty v souladu s § 72

a 73 zákona o DPH ani u třech dokladů za reklamu a propagaci firmy (nákupy vzorových

kuchyňských dvířek a nábytkových dílců od dodavatele Ing. A. F.). Nedoložil totiž, že

doklady byly použity k jeho ekonomické činnosti, protože deklaroval pouze prodej zboží

společnosti Hartman a spol, s. r. o. V daném případě však nejde pouze o to, že tvrzená

reklama a propagace nevedla k dodávkám zboží od daného dodavatele. Skutečnost, že

nakonec není dosaženo požadovaného ekonomického výsledku, neznamená, že by tato

[OBRÁZEK]pokračování 10 31Af 63/2015

činnost nebyla použita k ekonomické činnosti. V případě reklamy a propagace nelze nikdy

zcela předjímat, jak úspěšná bude a zda bude mít předpokládaný ekonomický přínos.

V daném případě ovšem pochybnosti o tom, že dané doklady byly použity k ekonomické

činnosti, podporují také další skutečnosti. Předně například na dokladu úč. č. 140 V/75 nejsou

uvedeny vzorníky, které měly údajně sloužit propagaci, nýbrž běžné zboží (dodávka

nábytkových dílců vč. ABS, bílá perla, buk, ořech, javor). Vedle toho na počátku daňové

kontroly žalobce tvrdil, že na základě uvedeného dokladu byl vytvořen set pro truhláře, podle

kterého byly následně udělány objednávky. Posléze však v rozporu s tímto tvrzením uvedl, že

podnikatelský záměr nedopadl podle očekávání a nedošlo k realizaci podnikatelského záměru.

Co se týče smlouvy o spolupráci ze dne 1. 1. 2010, tu žalobce předložil až před ukončením

daňové kontroly a nikoliv v jejím průběhu. Mohl přitom přinejmenším tvrdit existenci takové

smlouvy nejpozději v reakci na výzvu správce daně k prokázání skutečností. Jestliže se

žalobce o této skutečnosti nijak nezmínil a předložil smlouvu až v samotném závěru daňové

kontroly, jeví se jeho postup jako účelový. Vedle výše uvedených skutečností tedy také

následné jednání žalobce plně podporuje pochybnosti správce daně o tom, že daný výdaj byl

skutečně vynaložen k jeho ekonomické činnosti. I v této části se proto soud shoduje

s hodnocením žalovaného. Není přitom pravdou, že by žalovaný či správce daně opřeli své

závěry o pouhé konstatování bez argumentace. Zejména zpráva o daňové kontrole obsahuje

podrobné zdůvodnění pochybností správce daně, na které odkázal i žalovaný v žalobou

napadeném rozhodnutí.

A nakonec soud považuje za správný také závěr žalovaného, že žalobce neprokázal, že

nákupy 2 kusů reprobeden Behringer B412DSP, krému Garnier Ultra lift SPF 15 a ohřívače

vody DZ Dražice OKCE byly použity k ekonomické činnosti a že z nich žalobce uplatnil

odpočet daně z přidané hodnoty v souladu s § 72 zákona o DPH.

Tvrdil-li žalobce, že reprobedny pouze zapůjčil (v rozporu se svým tvrzením, že veškeré

nakoupené zboží bylo okamžitě prodáváno), pak předně nepředložil evidenci obchodního

majetku a reprobedny nevykázal v zápise o výsledku inventarizace k 31. 12. 2010 ani

31. 12. 2011. Soud považuje za významnou také skutečnost, že se nejedná o zboží, se kterým

by žalobce běžně obchodoval. Jako účelové hodnotí soud tvrzení žalobce, že zboží bylo

zakoupeno na objednávku zákazníka, který si to pak rozmyslel, a proto bylo alespoň

zapůjčeno bezplatně. Pochybnosti vzbuzuje nejen ekonomická racionalita takového jednání

ale také skutečnost, že žalobce uhradil reprobedny dobírkou dne 16. 11. 2010 a již téhož dne

je údajně bezplatně zapůjčil. Chtěl-li využít žalobce reprobedny alespoň ke své propagaci, jak

následně začal uvádět, pak je nutno podotknout, že smlouva o zápůjčce žádný takový závazek

zapůjčitele neobsahuje. Vedle toho soud musí přisvědčit správci daně v tom, že již označení

smlouvy nasvědčuje tomu, že byla sepsána teprve dodatečně a neosvědčuje skutečný stav.

Termín zápůjčka totiž tehdejší právní úprava neznala, a byl opětovně zaveden až zákonem

č. , , který nabyl účinnosti 1. 1. 2014. Rozhodně nelze souhlasit

se žalobcem, že byl pouze užit obecně užívaný pojem, který by snad byl v povědomí lidí již

od dob obecného . Správce daně navíc nehodnotil pouze izolovanou

skutečnost spočívající v použití určitého pojmu ve smlouvě, nýbrž všechny okolnosti

související s nákupem zboží, jeho údajným zapůjčením i následné jednání žalobce, které ve

vzájemném spojení umožňují vyhodnotit jednání žalobce v souvislosti s nákupem a použitím

tohoto zboží jako účelové.

[OBRÁZEK]pokračování 11 31Af 63/2015

V případě krému Garnier soud sdílí přesvědčení žalovaného, že žalobce nijak nedoložil

jeho použití pro svou ekonomickou činnost. Jedná se o zpevňující denní krém proti vráskám.

Tvrzení žalobce o jeho využívání k ochraně rukou se proto taktéž jeví jako účelové.

S ohledem na určení tohoto krému nemá soud pochybnost o tom, že žalobce jej pořídil pro

svou osobní potřebu a nikoliv pro svou ekonomickou činnost.

A nakonec nelze ani nákup ohřívače vody DZ Dražice OKCE považovat za nákup zboží

použitý k ekonomické činnosti žalobce. Žalobce konkrétně tvrdil, že se jedná o výdaj

související s pracovní cestou, neboť byl zakoupen do bytu v Buštěhradě. Jak však vyplývá

z výše uvedených závěrů, soud má ve shodě se žalovaným za to, že tento byt nebyl využíván

pouze k podnikatelské činnosti žalobce, nýbrž že v něm žalobce dlouhodobě bydlel, a to spolu

se svou přítelkyní.

Nelze přisvědčit ani námitce, že si správce daně měl pořídit znalecký posudek, neboť

vystupuje jako ekonomický odborník, avšak bez odpovídajících znalostí v oblasti podnikání

a marketingu. Pro výše uvedené závěry nejsou nezbytné odborné znalosti, jimiž by

nedisponovali správce daně, žalovaný nebo také soud. Zdejší soud nepochybuje o tom, že pro

správce daně je posuzování ekonomické racionality jednání daňových subjektů, stejně jako

hodnocení důkazů v rámci daňového řízení každodenní činností, k níž disponuje potřebnými

znalostmi. Navíc žalobce na mnoha místech zdůrazňuje, že správce daně a žalovaný právě

primárně zpochybňují ekonomickou racionalitu jeho jednání (zejména v případě jím

tvrzených výdajů na reklamu a propagaci), nicméně nic takového nelze z napadeného

rozhodnutí či zprávy o daňové kontrole dovodit. Pochybnosti o využití určitých výdajů

k ekonomické činnosti sice byly podpořeny mimo jiné také poukazem na absenci následných

zakázek v souvislosti s těmito výdaji, nicméně rozhodně se nejednalo o stěžejní či dokonce

jedinou úvahu pro vyslovení těchto pochybností. Jak je podrobně popsáno výše, správce daně

své závěry vždy opřel o komplexní zhodnocení veškerých relevantních skutečností, přičemž

uvedené pochybnosti vždy vzešly z řady dalších konkrétních nesrovnalostí.

Lze shrnout, že žalobcem předložené doklady nebylo možné považovat za úplnou

a průkaznou evidenci pro účely daně z přidané hodnoty, přičemž žalobce svá tvrzení přes

výzvu správce daně nedoložil jinými prostředky, a daň tak nebylo možné stanovit

dokazováním. Soud se proto ztotožňuje se žalovaným, že byly splněny podmínky pro

stanovení daně pomůckami.

Nelze souhlasit se žalobcem, že by z daňového spisu nebylo zřejmé, jakým způsobem

správce daně zohlednil své pochybnosti, zda tedy některé konkrétní příjmy zahrnul do

daňového základu a jiné příjmy vyňal. Jelikož správce daně zpochybnil některé výdaje

žalobce, nelze shledat žádné pochybení v tom, že následně vycházel pouze z výdajů jím

nezpochybněných. Co se pak týče příjmů, ty určil využitím pomůcky – průměrné obchodní

přirážky. Tento postup správce daně je zcela zřejmý ze zprávy o daňové kontrole a úředních

záznamů o stanovení daně podle pomůcek. V úředním záznamu vždy správce daně uvedl, že

ke stanovení výše přijatých zdanitelných plnění použil žalobcem předložené doklady

k evidovaným přijatým plněním, které nezpochybnil, tj. kromě dokladů, u kterých zpochybnil

jejich použití k ekonomické činnosti. Ty jsou vždy zcela jasně konkretizované. Příjmy určené

pomocí průměrné obchodní přirážky pak z povahy věci nemohly být nijak konkretizovány.

[OBRÁZEK]pokračování 12 31Af 63/2015

Podle § 98 odst. 1 daňového řádu, nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím

uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, a v důsledku toho nelze daň

stanovit na základě dokazování, správce daně stanoví daň podle pomůcek, které má

k dispozici nebo které si obstará, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Uplatnění

tohoto postupu při stanovení daně se uvede ve výroku rozhodnutí.

Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu [srov. zejména rozsudky ze dne

23. 3. 2007, č. j. - 90 (publ. pod č. 1222/2007 Sb. NSS), ze dne 17. 7. 2008,

č. j. - 81, ze dne 23. 7. 2009, č. j. - 71, ze dne 28. 6. 2007, č. j.

- 123, ze dne 27. 7. 2005 - 55, č. j. – 55 (publ. pod

č. 1472/2008 Sb. NSS), ze dne 8. 3. 2007, č. j. - 108, a ze dne 18. 7. 2007, č. j.

- 156, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne

14. 4. 2009, č. j. - 48 (publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS)] představuje stanovení

daně podle pomůcek náhradní formu stanovení daňové povinnosti v případech, kdy selže

způsob základní, tzn. stanovení daně dokazováním. Je zřejmé, že vzhledem k chybějícím

důkazům nemůže být tato náhradní forma zcela přesná a že se jedná pouze o kvalifikovaný

odhad o tom, jak vysoká by měla být příslušná daň. Tento odhad přitom musí vykazovat

určitou relevanci ve vztahu k realitě a musí vycházet z racionální úvahy obsahující

jednoznačnou konkretizaci skutečností vedoucích k přechodu na pomůcky, jakož i toho,

jakých pomůcek správce daně použil, jakými úvahami byl veden a jaké konkrétní výhody při

stanovení daňové povinnosti ve prospěch daňového subjektu uplatnil.

Základní podmínkou pro stanovení daně podle pomůcek je nesplnění některé ze

zákonných povinností daňovým subjektem. Za nesplnění zákonné povinnosti se pro tyto účely

konstantně považuje také neunesení důkazního břemene (viz například rozsudky Nejvyššího

správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. -71, ze dne 23. 3. 2007, č. j.

-90). Tuto povinnost, jak výše uvedeno, žalobce nesplnil. V důsledku toho je

také zřejmé, že daň nebylo možné stanovit dokazováním, což bylo také podrobně zdůvodněno

zejména ve zprávě o daňové kontrole, jejíž závěry soud výše plně potvrdil. Nelze proto

souhlasit s tvrzením žalobce, že odůvodnění přechodu na pomůcky je pouhým obecným

konstatováním.

V daném případě se rozhodně nejedná o dílčí nedostatky evidencí, které jsou

odstranitelné, či nesplnění pouze okrajové povinnosti žalobcem. Nedostatky předložené

evidence pro účely daně z přidané hodnoty (respektive nevedení řádné, úplné a věrohodné

evidence) jsou natolik zásadní, že stanovení daně dokazováním zkrátka možné nebylo.

Především zpochybněné předávání většího množství zboží (sám žalobce uvádí, že se jedná

o zboží v objemu 9% z jím vykázaných tržeb) zdarma neumožňuje správci daně určit

konkrétní prodejní cenu takového zboží dokazováním (existuje-li důvodný předpoklad, že

bylo naopak prodáváno), trvá-li žalobce na předávání zdarma.

Nelze přisvědčit námitce žalobce, že správce daně měl provést výslechy osob

uvedených v jím předložených listinách a další důkazy, které se ze spisového materiálu

nabízely. Žalobci svědčí důkazní povinnost, a bylo tak jeho povinností navrhnout veškeré

důkazy, které jsou způsobilé prokázat jeho tvrzení. Daňové řízení není ovládáno zásadou

vyšetřovací (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j.

7 Afs 85/2013–33). Bez ohledu na to, zda v předložených listinách figurují určité osoby,

[OBRÁZEK]pokračování 13 31Af 63/2015

neplyne správci daně bez příslušného důkazního návrhu daňového subjektu povinnost provést

výslech těchto osob za účelem prokazování tvrzení daňového subjektu. Správce daně jasně

uvedl, která tvrzení žalobce považuje za neprokázaná a proč. Měl-li žalobce za to, že jeho

tvrzení lze prokázat jinými prostředky než listinami, které dosud předložil, měl provedení

důkazů kupříkladu svědeckými výpověďmi navrhnout.

Co se pak týče volby pomůcek, správce daně je limitován tím, že musí být získány

legálním způsobem a v souladu s daňovým řádem a musí být na jejich základě možné stanovit

takový kvalifikovaný odhad, aby se výsledná daň co nejvíce blížila realitě (viz například

rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2007, č. j. -126). Samotný

výběr pomůcek je ovšem ponechán na správním uvážení správce daně. Jak uvedl Nejvyšší

správní soud ve svém rozsudku ze dne 18. 7. 2007, č. j. – 156, „daňový subjekt,

u něhož byly osvědčeny podmínky aplikace § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, tedy

nemá právo účastnit se procesu výběru pomůcek pro stanovení jeho daňové povinnosti,

navrhovat použitelné a vhodné pomůcky, a logicky mu nesvědčí ani právo domáhat se bez

dalšího jiného, dle jeho názoru vhodnějšího, výběru pomůcek. Takové právo by mu svědčilo

jen v případě, že by celková daňová povinnost stanovená dle pomůcek nebyla s ohledem na

nepřiměřenost použitých pomůcek stanovena dostatečně spolehlivě.“ Výslovně také Nejvyšší

správní soud zdůraznil například v rozsudku ze dne 12. 12. 2013, č. j. – 34, že

daňový subjekt nemůže požadovat, aby byly použity jako pomůcka poznatky od

srovnatelných subjektů, jak žalobce požadoval ve své replice. Tvrdí-li tedy žalobce, že

existují srovnatelné subjekty v České republice, nemůže toto tvrzení, i kdyby bylo pravdivé,

zpochybnit volbu konkrétních pomůcek správcem daně. Bez ohledu na existenci

srovnatelných subjektů totiž není povinen použít jako pomůcku poznatky o těchto subjektech.

Zvolil-li správce daně jako pomůcku průměrnou obchodní přirážku používanou

žalobcem, nelze volbu této pomůcky bez dalšího v žádném případě považovat za

nepřiměřenou či nezákonnou. V případě, že měl správce daně pochybnosti o předávání zboží

zdarma a žalobce tyto pochybnosti nevyvrátil, byl správce daně oprávněn vycházet z dílčího

závěru, že toto zboží bylo ve skutečnosti prodáno. Nemohl-li tedy správce daně zjistit

dokazováním celkovou cenu prodaného zboží, bylo její zjištění pomocí průměrné obchodní

přirážky naprosto logickým krokem, který poskytuje kvalifikovaný odhad prodejní ceny

zboží. Není pravdou, že by byla průměrná obchodní přirážka vypočítána z nevěrohodných či

neprůkazných podkladů. Tuto přirážku správce daně stanovil na základě podkladů, které

nezpochybnil.

Co se týče námitky, že průměrná obchodní přirážka byla vypočtena za příliš krátké

období, pak v tomto případě se vůbec nejedná o námitku, která by mohla zpochybnit volbu

této konkrétní pomůcky. Jak bylo uvedeno výše, daňovému subjektu nesvědčí právo volby

vhodnější pomůcky. Z tvrzení žalobce přitom nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, které

by zcela vyvracely reálnost prodejní ceny zjištěné pomocí průměrné obchodní přirážky

vypočtené za správcem daně zvolené období.

Nelze přisvědčit ani tvrzení, že správce daně nepoužil ve prospěch daňového subjektu

výhody zejména v podobě potřebných výdajů na dosažení uskutečněného zdanitelného plnění.

Správce daně uvedl řadu výdajů, které nezpochybnil a které použil pro výpočet daňové

povinnosti.

[OBRÁZEK]pokračování 14 31Af 63/2015

Důvodnou neshledal soud ani námitku, že žalovaný pouze mechanicky převzal

hodnocení důkazů ze strany správce daně. Jestliže se žalovaný ztotožňuje s hodnocením

důkazů, které provedl správce daně, nelze považovat jeho postup v žádném případě za

nezákonný. Úkolem odvolacího orgánu je přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí

a zdůvodnit, proč považuje odvolací námitky za důvodné či nedůvodné. Odvolacímu orgánu

neplyne ze zákona žádná povinnost vnést do věci další úvahy, jak se snaží tvrdit žalobce.

Jestliže naopak žalobce nepřinesl svým odvoláním do věci žádné nové skutečnosti, s nimiž se

dosud nevypořádal správce daně, pak nelze spatřovat žádné pochybení žalovaného v tom, že

opakuje úvahy správce daně vyvracející žalobcova tvrzení. Nutno podotknout, že žalobce ani

řadu námitek, které uplatňuje nyní v žalobě, v rámci odvolání neuplatnil. Pro úplnost však

musí soud zároveň dodat, že tato skutečnost sama o sobě nezakládá nepřípustnost těchto

žalobních námitek (srov. například rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu

ze dne 26. 8. 2008, č. j. -62, publikován pod č. 1742/2009 Sb. NSS).

VI. Shrnutí a náklady řízení

Krajský soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou,

a proto ji ve smyslu zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu , podle kterého nestanoví-li

tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů

řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované

v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec její běžné administrativní

činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne

jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo

jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 6. září 2017

JUDr. Jaroslava Skoumalová

předsedkyně senátu