Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 A 8/2017 - 49

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové

a soudců Mgr. Marka Bedřicha a Mgr. Aleše Sabola v právní věci nezletilé žalobkyně N. W.

(S.), narozené dne ..., trvale bytem S. 3, S., zastoupené matkou K. W., trvale bytem H. 82, S.,

právně zastoupené JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou,

Lidická 405/3, proti žalovanému Ministerstvo spravedlnosti České republiky, se sídlem

Praha 2, Vyšehradská 16, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2016, č. j. MSP-

350/2015-ODSK-OTC/14,

t a k t o:

I.

Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 6. 12. 2016, č. j. MSP-350/2015-

ODSK-OTC/14, s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8.228,- Kč

do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Bc.

Milana Čmelíka, advokáta.

Odůvodnění

Stručný obsah žaloby

Žalobkyně se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhala přezkoumání a

zrušení rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti České republiky (dále též „žalovaného“), jímž

byla zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti

s odkazem na ustanovení , o obětech trestných činů a o změně

některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obětech trestných

činů“).

pokračování 2 11A 8/2017

Žalobkyně v podané žalobě popsala dosavadní průběh řízení, v němž bylo ve věci

vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. a následně u Vrchního

soudu v Praze pod sp. zn. rozhodnuto o tom, že obžalovaný R. S. dokonal

skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 a 3 písm. c) trestního

zákoníku, pohlavního zneužívání podle a 2 , svádění

k pohlavnímu styku podle , výroby a jiného nakládání

s dětskou pornografií podle a zneužití dítěte k výrobě

pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákona. Žalobkyně byla v daném trestním řízení

osobou poškozenou, které byla v daném trestním řízení přiznána náhrada nemajetkové újmy

v penězích v částce 100.000,- Kč.

Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že až do dne podání žaloby nebylo odsouzeným

žalobkyni uhrazeno ničeho, odsouzený byl odsouzen pravomocně k sedmiletému

nepodmíněnému trestu a již před jeho nástupem opakovaně podával insolvenční návrhy

z důvodu vlastní platební neschopnosti.

Z uvedeného důvodu žalobkyně podala dne 23. 11. 2015 k Ministerstvu spravedlnosti

České republiky žádost o peněžitou pomoc podle zákona o obětech trestných činů, nicméně

žalovaný žádost žalobkyně zamítl s odůvodněním, že žalobkyni nelze přiznat jakoukoli

pomoc, neboť částku stanovenou v odsuzujícím rozsudku nelze kvalifikovat jako peněžitou

pomoc podle zákona o obětech trestných činů

Žalobkyně v podané žalobě namítla, že splňuje zákonem stanovené podmínky, aby

byla považována za oběť podle zákona o obětech trestných činů, neboť jí byla trestným činem

výše jmenovaného způsobena těžká újma na zdraví, a zároveň je obětí trestného činu proti

lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Trestná činnost výše jmenovaného způsobila žalobkyni

značné negativní následky. V důsledku trestné činnosti se u ní nejméně od konce roku 2013

rozvinula posttraumatická stresová porucha, kterou s nejistou prognózou ohledně doby

uzdravení trpí až do současné doby. Tato porucha se projevuje zprvu děsivými sny,

setrvávajícím vyhýbavým chováním, emoční labilitou, nepříjemnými úlekovými reakcemi

s intenzívním neurovegetativním doprovodem a panikou při hrozícím setkání s obžalovaným,

kdy jí buší srdce, pociťuje slabost, propuká v pláč a tenduje k útěku. Tyto negativní dopady

následků trestné činnosti jsou umocněny skutečností, že žalobkyně je nezletilá osoba, proto

soudy při rozhodování trestní věci dospěly k závěru, že žalobkyně byla trestnou činností

odsouzeného závažně poškozena a odsouzenému byla uložena povinnost zaplatit jí náhradu

nemajetkové újmy v penězích v rozsahu 100.000,- Kč.

Žalobkyně, coby oběť trestné činnosti svého otce, je navíc nucena nést negativní

finanční následky trestné činnosti, aniž by s ohledem na svůj nízký věk byla sama schopna

jakkoli situaci zvrátit či zlepšit. Proto očekávala finanční pomoc od státu, neboť právě

z důvodu zmírnění dopadu podobných situací byl přijat předmětný zákon o obětech trestných

činů. Přesto však jí žalobou napadeným rozhodnutím pomoc přiznána nebyla.

Žalobkyně v podané žalobě namítla, že má za to, že i sám žalovaný uvedl, že

předpoklady pro výplatu minimálně částky 50.000,- Kč v podobě paušální částky splněny

byly. Správní orgán při posuzování žádosti žalobkyně zcela ignoroval hlavní účel a smysl

zákona o obětech trestných činů, tedy poskytnutí pomoci obětem trestných činů sloužící

k překlenutí její zhoršené sociální situace. Své rozhodnutí o peněžité pomoci žalobkyně učinil

pokračování 3 11A 8/2017

zcela tendenčním způsobem s cílem žádnou pomoc nepřiznat, což je patrno ze zcela

formalistického přístupu žalovaného, který se pokouší o výklad zákonných ustanovení,

kterým by nalezl důvody pro neposkytnutí peněžité pomoci. Podle názoru žalobkyně je

rozhodnutí žalovaného správního orgánu v extrémním rozporu s požadavky rozumného

vypořádání posuzovaného právního vztahu a s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Podle názoru žalobkyně došlo v případě posuzovaném v tomto řízení k přepjatému

formalismu a bylo postupováno v rozporu se smyslem a účelem zákona, přestože bylo možné

dospět k více možným výkladům zákona. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že

v takovém případě je úkolem státních orgánů interpretovat právní předpisy ústavně

konformním způsobem, vycházet ze smyslu a účelu zákona a nikoliv z jeho doslovného znění.

Žalobkyně namítá, že správní orgán svévolně určil, která právní norma v daném

zákoně má vyšší právní sílu, a rozhodl se zcela ignorovat ustanovení § 28 odstavec 2 zákona o

obětech trestných činů. Z něho vyplývá, že peněžitá pomoc má svým rozsahem odpovídat

stanovené nemajetkové újmě, tedy přímo určuje výši poskytnuté peněžité pomoci, aniž by

stanovovala limit. Limity odstavce 1 daného ustanovení navíc stanovují pouze horní hranici

poskytnuté částky ve výši 200.000,- Kč, kterou žalobkyně ve své žádosti nepřekročila.

Žalobkyně se neztotožnila s výkladem žalovaného správního orgánu ohledně § 28

odst. 2 zákona o obětech trestných činů, protože žalovaný svůj výklad nepodpořil žádným

soudním rozhodnutím a neuvedl ani svá výkladová pravidla. Podle názoru žalobkyně je

zřejmé, že dané ustanovení slouží především jako prostředek, kterým se nemajetková újma

pro oběť mění v peněžitou pomoc, nejde však o stanovení překážek, jak oběti v obdobné

situaci s pravomocně přiznanou nemajetkovou újmou peněžitou pomoc nepřiznat. Žalobkyně

žádným jiným výkladem nedospěla k témuž závěru, jako žalovaný správní orgán, a je nadále

přesvědčena o tom, že postup žalovaného, kterým jí nepřiznal peněžitou pomoc, byl v rozporu

s předmětnými ustanoveními zákona. Podle jejího názoru by peněžitá pomoc měla odpovídat

pravomocně určené nemajetkové újmě a není možné, aby správní orgán výkladem stanovoval

poměry jednotlivých odstavců § 28 předmětného zákona. Úkolem správního orgánu není

nahradit činnost zákonodárce, ale aplikovat zákon a ustanovení v souladu se zásadou

enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, nikoli stanovovat restriktivní výklady, které jsou na

první pohled v rozporu se smyslem a účelem daného ustanovení a celého zákona.

Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě odkázal na odůvodnění žalobou napadeného

rozhodnutí s tím, že podle jeho názoru lze shrnout, že právní spor mezi žalobkyní a

žalovaným spočívá v tom, zda žalobkyni, která je obětí trestného činu podle zákona o obětech

trestných činů, tedy konkrétně splňuje podmínky § 24 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, náleží

peněžitá pomoc v jí požadované formě zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené trestným

činem a výši 100.000,- Kč.

Žalovaný poukázal na to, že žalobkyni byla trestním soudem přiznána náhrada

nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč. Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že se domnívá,

že splňuje podmínky § 28 odst. 2 předmětného zákona, popsala své majetkové poměry a

v závěru své žádosti uvedla, že požaduje uhradit částku 100.000,- Kč.

pokračování 4 11A 8/2017

Žalovaný k uvedeným tvrzením uvedl, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že

předmětným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2014, č. j. 7T

11/2014 - 1002, byl obžalovaný R. S. uznán (ohledně skutku vztahující se k osobě žalobkyně)

vinným ze spáchání výše uvedených zločinů a trestných činů, přičemž rozsudkem Vrchního

soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. - 1074, byl rozsudek Krajského soudu

v Hradci Králové zrušen ve výroku o náhradě škody a bylo zároveň rozhodnuto, že

obžalovaný je povinen zaplatit poškozené žadatelce nemajetkovou újmu v penězích ve výši

100.000,- Kč.

Žalovaný nesporuje žádné skutkové skutečnosti uvedené v předmětných rozsudcích,

zejména nesporuje způsobenou těžkou újmu na zdraví, která byla žalobkyni v důsledku

popsaného trestného činu způsobena. Za sporné však považuje žalovaný formu a výši peněžité

pomoci, která byla žalobkyní nárokována, když opakovaně poukazuje na znění § 24 odst. 1

písm. b) ve spojení s § 28 odst. 1 předmětného zákona.

Podle názoru žalovaného forma a výše peněžité pomoci, kterou lze podle zákonné

právní úpravy poskytnout, je taxativně stanovena v § 28 odst. 1 zákona o obětech trestných

činů, kdy tyto mantinely a meze nelze překročit. Žalobkyně neuplatnila nárok na peněžitou

pomoc v žádné z forem, které ustanovení § 28 odst. 1 zákona taxativně stanoví, ale uplatnila

nárok na peněžitou pomoc ve výši 100.000,- Kč, která má představovat náhradu nemajetkové

újmy, která byla žalobkyni přiznána proti pachateli trestného činu rozsudky vydanými

v trestním řízení, a která je podle § 28 odst. 1 zákona tomuto právnímu předpisu neznámá.

Ustanovení § 28 odst. 2 předmětného zákona slouží pouze k usnadnění a zrychlení

správního řízení v případě, že již existuje pravomocný rozsudek, kterým bylo o náhradě škody

a nemajetkové újmy rozhodnuto v tom směru, že zbavuje správní orgán nutnosti zjišťovat

vznik a rozsah škody či nemajetkové újmy na straně oběti. Formy a výše peněžité pomoci,

kterou je možno poskytnout, jsou však uvedeny taxativně v § 28 odst. 1 písm. a) až d)

předmětného zákona, a tyto meze nelze překročit. Dané ustanovení bylo do zákona včleněno

výlučně za účelem urychlení a zjednodušení projednávání žádosti o poskytnutí peněžité

pomoci obětem trestné činnosti v tom směru, aby orgán projednávající žádosti o poskytnutí

peněžité pomoci obětem trestné činnosti nemusel opětovně zkoumat okolnosti a skutečnosti

ohledně vzniku či jiné újmy, o nichž již bylo rozhodnuto pravomocně jiným orgánem.

Podle názoru žalovaného tak zákon neumožňuje poskytnout žalobkyni peněžitou

pomoc ve formě a výši jí požadované, tj. v částce 100.000,- Kč, představující náhradu

nemajetkové újmy, neboť žalobkyně ve své žádosti uplatnila nárok na poskytnutí peněžité

pomoci, která jí byla přiznána proti pachateli trestného činu rozsudkem trestního soudu.

Uvedenou specifikací návrhu a nároku jak co do jeho podstaty, tak i co do výše je žalovaný

vázán, proto není přípustné, aby si sám uplatněný návrh jakkoli modifikoval podle svého

vlastního uvážení a rozhodl tak o nároku, který ani nebyl žalobkyní uplatněn. Je to právě

žalobkyně, která má na výběr, v jaké formě a výši si o peněžitou pomoc dle příslušného

zákona požádá, a je to opět výlučně žalobkyně, kdo v konkrétním posuzovaném případě svůj

nárok vymezila tak, jak o něm bylo následně ve správním řízení jednáno a rozhodnuto.

Pokud žalobkyně uplatnila nárok na poskytnutí peněžité pomoci ve výši 100.000,- Kč

s odkazem na § 28 odst. 2 zákona o obětech trestných činů s tím, že se má jednat o náhradu

nemajetkové újmy v penězích, která jí byla přiznána proti pachateli trestného činu naposledy

rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, pak správní orgán - vázán tímto

pokračování 5 11A 8/2017

návrhem - o uplatněném nároku rozhodl. O přiznání paušální částky 50.000,- Kč podle § 28

odst. 1 písm. b) téhož zákona nemohl žalovaný rozhodnout, neboť tento nárok u žalovaného

nikdy uplatněn nebyl, nebyl předmětem předmětného správního řízení a ani napadeného

rozhodnutí.

Žalovaný závěrem svého vyjádření zopakoval, že z podané žádosti žalobkyně, o níž

bylo žalovaným vedeno správní řízení, je zřejmé, že žalobkyně nepožadovala poskytnutí

peněžité pomoci ve formě úhrady nákladů spojených s poskytnutím odborné psychoterapie a

fyzioterapie či jiné odborné služby, zaměřené na nápravu vzniklé nemajetkové újmy, ale ve

formě nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.000,- Kč, která jí byla přiznána proti

pachateli trestného činu rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015.

Ze všech uvedených důvodů považuje žalovaný i nadále své rozhodnutí za správné a

souladné s příslušnými právními předpisy, a proto navrhuje, aby soud žalobu jako

nedůvodnou zamítl.

Řízení před správním orgánem

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním

orgánem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

Žalobkyně se žalobou ze dne 23. 11. 2015 domáhala prostřednictvím své matky

poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti. V žádosti uvedla, že ve věci vedené u

Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. bylo vedeno trestní řízení proti

obviněnému R. S., který byl v rámci daného trestního řízení uznán mimo jiné vinným tím, že

v přesně nezjištěných dnech v letech 2006 - 2012 v místě svého bydliště na adrese S. 3, okres

S., žalobkyni, jejíž věk znal, v době, kdy o ní byl povinen řádně pečovat, pro svoje sexuální

uspokojení nejméně ve dvou případech osahával na přirození, sahal jí na zadek a opakovaně

v přesně nezjištěném počtu případů ji na přirození líbal, zneužíval přitom její důvěry, kterou

v něho jako ve svého otce měla. Dále zneužíval jejího velmi nízkého věku a jemu

odpovídající dosavadní neznalosti sexuální problematiky, v důsledku čehož nebyla schopna

pochopit smysl jeho jednání a nebyla si schopna a vědoma škodlivosti a protiprávnosti, tudíž

se jeho jednání neměla důvod účinně bránit. Tím zneužil její bezbrannosti a v důsledku tohoto

jednání se u ní nejméně od konce roku 2013 rozvinula posttraumatická stresová porucha,

kterou s nejistou prognózou ohledně doby jejího uzdravení trpí až do současné doby.

Žadatelce byla trestním soudem přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč,

pachatel však svoji povinnost dosud ani částečně nesplnil a nelze předpokládat, že by tak

učinil, neboť byl odsouzen k sedmiletému nepodmíněnému trestu a již před nástupem trestu

podával insolvenční návrhy na svoji osobu z důvodu platební neschopnosti.

Vyrozuměním ze dne 9. 12. 2015 byla žadatelka seznámena se zahájením správního

řízení a byla poučena podle a b) , jakož i o

možnosti poskytování peněžité pomoci ve smyslu formy a výše stanovené právě v uvedených

zákonných ustanoveních.

Dne 31. 10. 2016 bylo ve věci správním orgánem za účelem posouzení žádosti

provedeno dokazování mimo ústní jednání, když přípisem ze dne 14. 12. 2015 se žalobkyně

práva účasti na dokazování vzdala. Dokazování bylo provedeno listinami zaslanými

žadatelkou, zejména kopií rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2014,

pokračování 6 11A 8/2017

č. j. - 1002, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. 2To

13/2015 - 1074.

Rozhodnutím ze dne 6. 12. 2016, č. j. MSP-350/2015-ODSK-OTC/14, byla žádost

žalobkyně o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti zamítnuta s odkazem na § 28

odst. 1 Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že pokud se žalobkyně

domáhala úhrady předmětné částky jako peněžité pomoci, přičemž tato částka měla

představovat náhradu nemajetkové újmy, která byla žadatelce přiznána rozsudkem Vrchního

soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. -1074, pak správní orgán dospěl k závěru,

že tento požadavek má z pohledu zákona o obětech trestné činnosti neznámou povahu. Podle

názoru žalovaného peněžitou pomoc v požadované formě a výši nelze poskytnout, neboť

požadavek na poskytnutí peněžité pomoci ve formě náhrady nemajetkové újmy nelze podřadit

ani pod paušální částku, ani pod ztrátu na výdělku či pod náklady spojené s léčením.

Řízení před soudem

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházejí

řízení před správním orgánem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, a

při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání

napadeného rozhodnutí (ustanovení , , ve

znění pozdějších předpisů – dále jen „ “). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení

nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobkyně i žalovaný svůj

souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního

jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle a o

podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto:

Žalobkyni byla rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. 2To

13/2015 - 1074, jako poškozené v důsledku trestného činu přiznána náhrada nemajetkové

újmy v penězích ve výši 100.000,- Kč. Pachatel náhradu ani z části neuhradil a je zřejmé, že

úhradu z jeho strany ani nelze očekávat.

Žalobkyně proto podala žádost o peněžitou pomoc podle zákona o obětech trestných

činů. V této žádosti poukázala na zdravotní obtíže, jimiž v důsledku trestného činu trpí,

odkázala na výše uvedený rozsudek Vrchního soudu, jímž jí byla pravomocně přiznána

náhrada újmy v uvedené výši a citujíc ustanovení § 28 odst. 2 zákona o obětech trestných činů

uvedla, že žádá o peněžitou pomoc.

Z předmětné žádosti vyplývá, že žalobkyně požádala o peněžitou pomoc v podobě

náhrady nemajetkové újmy ve výši 100.000 Kč a to na základě ustanovení § 28 odst. 2 zákona

o obětech trestných činů.

Žalovaný žalobkyni zaslal sdělení, v němž ji upozornil na znění ustanovení § 28 odst.

1 a na význam ustanovení § 28 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, tedy že toto

ustanovení znamená pouze to, že správní orgán nemusí již zkoumat, zda na straně žadatele o

poskytnutí peněžité pomoci vznikla v souvislosti s trestným činem škoda či jiná újma, jakého

je charakteru a jaké výše, neznamená ovšem to, že by bylo lze poskytnout peněžitou pomoc

v jiné formě, než taxativně stanoví § 28 odst. 1 zákona o obětech trestných činů.

pokračování 7 11A 8/2017

Žalobkyně na tato sdělení nijak nereagovala a svou žádost nezměnila. Žalovaný proto

napadeným rozhodnutím žádost zamítl s odůvodněním, že zákon o obětech trestných činů

neumožňuje žádat o peněžitou pomoc ve formě náhrady nemajetkové újmy.

Právní úprava

Jádro sporu mezi žalobcem a žalovaným v projednávané věci tak spočívá právě ve

výkladu ustanovení § 28 odst. 1 a 2 zákona o obětech trestných činů. Podstatou argumentace

žalobkyně je, že je znění druhého odstavce citovaného ustanovení třeba vykládat tak, že

jestliže oběti trestného činu náhradu škody nebo nemajetkové újmy, jež byla přiznána

pravomocným rozsudkem, neuhradí pachatel trestného činu, může oběť o tuto pravomocným

rozsudkem přiznanou náhradu škody nebo nemajetkové újmy, a to v plné výši v jaké byla

rozsudkem přiznána, žádat stát v podobě peněžní pomoci podle zákona o obětech trestných

činů. V projednávaném případě to tak dle argumentace žalobkyně znamená, že žalobkyně

může žalovaného požádat o částku ve výši 100.000 Kč jako náhradu utrpěné nemajetkové

újmy. Slovy žalobkyně, přiznaná náhrada nemajetkové újmy se na základě ustanovení § 28

odst. 2 zákona o obětech trestných činů přemění na peněžitou pomoc.

Právní úprava poskytování peněžité pomoci obětem trestných činů ze strany státu je

postavena na principu, že stát poskytuje peněžitou pomoc jen některým obětem trestných

činů, jež jsou v zákoně taxativně vyjmenovány a dále těmto obětem poskytuje peněžitou

pomoc pouze v limitované výši, a to pouze za účelem úhrady nákladů v zákoně uvedených.

Okruh obětí, jež jsou oprávněny o peněžitou pomoc žádat, výše pomoci a náklady, na

jejichž úhradu je pomoc určena, jsou stanoveny zejména v ustanoveních § 24 a § 28 zákona o

obětech trestných činů.

Ustanovení § 24 zákona o obětech trestných činů taxativně vymezuje, že peněžitou

pomoc lze poskytnout čtyřem okruhům obětí: (i) obětem, kterým bylo v důsledku trestného

činu ublíženo na zdraví, (ii) obětem, kterým byla v důsledku trestného činu způsobena těžká

újma na zdraví, (iii) osobám pozůstalým po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela a

(iv) obětem trestného činu proti lidské důstojnosti proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a

dítěti, které je obětí trestného činu týrání svěřené osoby, kterým vznikla nemajetková újma.

Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno podle

Uvedený zákon upravuje - mimo jiné - poskytování peněžité pomoci

obětem trestných činů státem (§1 písm. b) zákona).

Podmínky pro poskytnutí peněžité pomoci jsou stanoveny v § 23 - § 37 zákona č.

Je vhodné předeslat, že uvedený zákon pojem „peněžitá pomoc“ výslovně

nedefinuje. Z obecného významu pojmu „pomoc“ lze dovodit, že jde o úkon, kterým je

zmírňována určitá újma, zde újma oběti trestného činu. Neznamená to, že by šlo o úkon,

kterým je vzniklá újma zcela odškodněna nebo kompenzována v plném rozsahu, neznamená

to, že by stát vstupoval do povinností pachatele trestného činu v plné výši. „Peněžitá pomoc“

pak může spočívat v poskytnutí určité finanční částky. Uvedenému závěru koresponduje jak

znění ustanovení , nadepsaného jako „Účel peněžité pomoci“, tak

znění ustanovení nadepsaného „Výše peněžité pomoci“.

pokračování 8 11A 8/2017

Podle ustanovení § 25 odst. 1 věty prvé tohoto zákona peněžitá pomoc spočívá v

poskytnutí peněžité částky k překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti trestným

činem (věta druhá tohoto ustanovení řeší pomoc těm obětem, které mají postavení oběti podle

ustanovení § 24 odst. 1 písm. d) tohoto zákona, což není případ žalobkyně, a upravuje

konkrétní důvody poskytnutí peněžité pomoci). Peněžitá pomoc obecně tedy směřuje k tomu,

aby byla oběti poskytnuta určitá finanční částka ve zhoršené sociální situaci oběti trestného

činu, jejím účelem není tuto zhoršenou situaci definitivně vyřešit ani nahradit vše, co pachatel

trestného činu způsobil.

Podle § 28 odst. 1 uvedeného zákona je částka peněžité pomoci omezena buď výší

paušální částky, nebo výší maximálně stanovených částek v případech, kdy pomoc spočívá

v úhradě prokázaných nákladů v tomto ustanovení uvedených. Výše pomoci je tedy zákonem

omezena, a to jak v případě paušální částky, tak i v případech náhrady prokázaných nákladů.

I to svědčí o tom, že peněžitá pomoc není plnohodnotným, resp. neomezeným plněním za

pachatele, nýbrž je plněním, které má pomoci oběti trestného činu v situaci, která byla

pachatelem trestného činu způsobena.

Vypořádání žalobních bodů soudem

Žalovaný v této věci rozhodl o nevyhovění žádosti žalobkyně s odkazem na ustanovení

Podle uvedeného ustanovení se peněžitá pomoc

poskytne na žádost oběti uvedené v § 24 odst. 1 písm. b) v paušální částce 50.000,- Kč nebo

ve výši, která představuje obětí prokázanou ztrátu na výdělku a prokázané náklady spojené

s léčením, snížené o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady škody již obdržela;

peněžitá pomoc nesmí přesáhnout ve svém součtu částku 200.000,- Kč. Z uvedeného

ustanovení tedy vyplývá, že peněžitou pomoc podle tohoto ustanovení lze poskytnout buď

v paušální částce 50.000,- Kč, anebo ve výši, kterou oběť prokáže ve vztahu ke ztrátě na

výdělku a nákladům spojeným s léčením s tím, že tato peněžitá pomoc nesmí přesáhnout

částku 200.000,- Kč.

Ustanovení , o které se napadené rozhodnutí opírá,

stanoví maximální výši peněžité pomoci, současně stanoví formu peněžité pomoci – buď

paušální částku, nebo úhradu prokázaných ztrát a nákladů, jako je ztráta na výdělku,

prokázané náklady spojené s léčením, odbornou péčí, jak je uvedeno pod písmeny a) až d)

tohoto ustanovení.

Ustanovení § 28 zákona již neupravuje, jaké skutečnosti mohou být důvodem pro

poskytnutí pomoci. Podle § 25 odst. 2 zákona se peněžitá pomoc poskytne, pokud

nemajetková újma, škoda na zdraví, nebo škoda vzniklá v důsledku smrti způsobené trestným

činem nebyla plně nahrazena. Z uvedeného ustanovení lze tedy dovodit, že peněžitá pomoc se

poskytne v případě, kdy je oběti trestného činu způsobena buď nemajetková újma, nebo škoda

na zdraví, nebo škoda vzniklá v důsledku smrti, způsobená trestním činem. Z ustanovení § 28

lze pak dovodit, že peněžitá pomoc se poskytuje i za obětí prokázanou ztrátu na výdělku a

prokázané náklady spojené s léčením (§ 28 odst. 1). O nemajetkové újmě hovoří i ustanovení

Z výše uvedeného vyplývá, že nelze souhlasit se stanoviskem žalovaného, že peněžitá

pomoc nepřichází v úvahu v případě, kdy je požadována „náhrada nemajetkové újmy“, jak je

uvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí, když s peněžitou pomocí v případě vzniku

pokračování 9 11A 8/2017

nemajetkové újmy zákon výslovně počítá. Podle názoru soudu žalovaný pochybil, jestliže se

ve své argumentaci omezil pouze na argumentaci ustanovením § 28 odst. 1 písm. b) zákona č.

, a nepřihlédl k těm ustanovením zákona, ze kterých vyplývá, že peněžitá pomoc

přichází v úvahu i v případech, kdy byla způsobena nemajetková újma. Z tohoto pohledu soud

shledal důvodnou i námitku o přepjatém formalismu, neboť se žalovaný soustředil pouze na

možnou formu pomoci, aniž by žalobkyni o možných formách této pomoci jednoznačně

poučil.

Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že žalobkyně byla výzvou ze dne 9. 12. 2015

vyrozuměna o zahájenín řízení o podané žádosti a byla jí s odkazem ustanovení § 28 odst. 1

písm. a) a písm. b), a , sdělena výzva, která směřovala

pouze k tomu, aby žadatelka sdělila, zda se vzdává práva účasti na dokazování. Výzva, aby

žalobkyně případně reagovala na možnou formu pomoci v tomto ustanovení uvedenou a

eventuálně upravila svou žádost, a to jak pokud jde o konkretizaci formy požadované pomoci,

tak popřípadě i pokud jde o její výši, zde však uvedena není. Nelze proto přičítat žalobkyni

k tíži, že žalobkyně zůstala nečinná a neuvedla, jaké formy pomoci se domáhá, když k tomu

ani vyzvána nebyla. Ani skutečnost, že zákonná zástupkyně nezletilé žadatelky je zastoupena

advokátem, nezbavuje správní orgán povinnosti, aby v souladu se zásadami dobré veřejné

správy nejenže poučil žadatele o možných formách pomoci, když je patrno, že žadatel žádá o

peněžitou pomoc za nemajetkovou újmu, která mu byla přiznána i trestním soudem a zákon č.

poskytnutí peněžité pomoci v takových případech umožňuje, ale také

jednoznačně vyjádřil, že požaduje přesnou specifikaci této formy.

Pokud jde o výši požadované peněžité pomoci, je z ustanovení § 28 tohoto zákona

patrno, že její výše je omezena, závisí na formě peněžité pomoci. Výše pomoci je zákonem

omezena jak v případě paušální částky, tak i v případech náhrady prokázaných ztrát či

nákladů. Z logiky věci vyplývá, že částka 200.000,- Kč se vztahuje k prokázaným ztrátám

nebo nákladům, když paušální částky jsou výslovně stanoveny maximální částkou.

Pokud jde o námitku žalobkyně, že je současně také obětí trestného činu proti lidské

důstojnosti v sexuální oblasti, kterým jí vznikla nemajetková újma ve smyslu ustanovení § 24

odst. 1 písm. d) zákona o obětech trestných činů, a žalovaný tuto skutečnost opomenul a

žádost z tohoto hlediska neposoudil, platí závěry uvedené výše obdobně. Oběti trestných činů

proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 písm. d) zákona o

obětech trestných činů mohou dle § 28 odst. 1 písm. d) téhož zákona žádat o částku peněžité

pomoci do maximální výše 50.000,- Kč, a to na úhradu nákladů spojených s poskytnutím

odborné psychoterapie a fyzioterapie či jiné odborné služby zaměřené na nápravu vzniklé

nemajetkové újmy. Takto vynaložené náklady je třeba přitom v žádosti uvést a k žádosti

přiložit doklady prokazující jejich výši. Žalobkyně ve své žádosti vůbec o tuto peněžitou

pomoc podle § 28 odst. 1 písm. d) zákona o obětech trestných činů nepožádala, nedoložila

žádné náklady na uvedenou odbornou pomoc, z čehož by bylo případně možné dovozovat, že

o tuto peněžitou pomoc oběť žádá. Žalovaný tak otázku přiznání této peněžité pomoci nemohl

vůbec posuzovat, neboť nemohl rozhodnout o nároku, který nebyl vůbec uplatněn. Uvedená

žalobní námitka proto není důvodná.

Pokud se jedná o ustanovení § 28 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, soud se

zcela ztotožňuje se závěry žalovaného, že toto ustanovení neumožňuje přiznat jiné částky

peněžité pomoci za účelem úhrady jiných nákladů, než jaké jsou vymezeny v odstavci prvém

dotčeného ustanovení.

pokračování 10 11A 8/2017

Ustanovení § 28 odst. 2 zákona o obětech trestných činů nestanovuje – jak

argumentuje žalobkyně – že by se pravomocným rozsudkem přiznaná nemajetková újma

přeměňovala na peněžitou pomoc (pokud přiznanou nemajetkovou újmu zcela nebo zčásti

neuhradil pachatel, jako tomu je v nyní posuzované věci). Soud v tomto směru podotýká, že

smyslem a účelem právní úpravy poskytování peněžité pomoci obětem trestných činů

obsažené v zákoně o obětech trestních činů není primárně odškodňování obětí trestných činů

namísto pachatele, nýbrž státem poskytované finanční částky mají sloužit pro překlenutí

zhoršené sociální situace oběti (viz ustanovení § 25 odst. 1 zákona), přičemž tomuto účelu

koresponduje také úprava, za účelem úhrady jakých nákladů jsou finanční částky přiznávány.

Pokud má peněžitá pomoc plnit tento svůj cíl, je nezbytné, aby byla poskytnuta co

nejdříve po spáchání trestného činu, v důsledku něhož oběť utrpěla škodu či nemateriální

újmu. V řadě případů tak bude Ministerstvo spravedlnosti jako příslušný správní orgán

rozhodovat o poskytnutí peněžité pomoci, aniž by ještě existovalo pravomocné rozhodnutí o

náhradě škody nebo nemajetkové újmy. Pokud však již takové rozhodnutí existuje, jako je

tomu také v projednávaném případě, je účelné, aby z něho Ministerstvo spravedlnosti při

posuzování žádosti o peněžitou pomoc vycházelo. Proto zákonodárce v ustanovení § 28 odst.

2 zákona o obětech trestných činů zakotvil, že pro účely stanovení peněžité pomoci je takové

rozhodnutí (ať již civilního nebo trestního soudu) o náhradě škody nebo nemajetkové újmy

závazné.

Zcela správnou tak soud shledal argumentaci žalovaného, že ustanovení § 28 odst. 2

zákona o obětech trestných činů slouží toliko k usnadnění a zrychlení správního řízení

v případě, že již existuje pravomocný rozsudek, kterým bylo o náhradě škody nebo

nemajetkové újmy rozhodnuto, a to v tom směru, že zbavuje správní orgán nutnosti zjišťovat

vznik a rozsah škody či nemajetkové újmy na straně oběti. Dotčené ustanovení však

neumožňuje přiznat jiné částky peněžité pomoci, než jaké jsou vymezeny v odstavci prvém

dotčeného ustanovení.

Závěr a náklady řízení

Ze všech výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, proto

žalobou napadené rozhodnutí podle zrušil, a věc vrátil žalovanému

k dalšímu řízení ( ). Na žalovaném bude, aby znovu posoudil žádost

žalobkyně o poskytnutí peněžité pomoci, zejména ji vyzval k tomu, aby jednoznačně uvedla

požadovanou formu pomoci.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením Žalobkyně

měla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení přísluší. Náklady řízení

představují odměnu za zastoupení žalobkyně advokátem a to za dva úkony právní služby po

3.100,- Kč ( , , vyhl. , advokátního tarifu v platném znění – příprava a

převzetí zastoupení, podání žaloby) a dvakrát režijní paušál po 300,- Kč (§ 13 vyhl. 177/1996

Sb.), celkem tedy částka 6.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně doložil, že je

plátcem DPH, byla v této částce přiznána daň z přidané hodnoty ve výši 21%, tj. částka

1.428,- Kč. Celkem náklady řízení představují částku 8.228,- Kč. Pro úplnost soud uvádí, že

žalobkyně je ze zákona osvobozena od placení soudního poplatku (§ 11 odst. 2 písm. l)

o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.)

pokračování 11 11A 8/2017

P o u č e n í

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního

soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením

shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední

den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující

pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě

obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,

v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol

pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 8. srpna 2017 JUDr. Hana V e b e r o v á ,

předsedkyně senátu