Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
3 A 117/2015 - 49.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 A 117/2015 - 49
Podle ust. § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se rodinným příslušníkem občana EU pro účely tohoto zákona rozumí jeho a) manžel, b) rodič, jde-li o občana EU mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana EU a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana EU.
Zákon zde definuje, koho lze považovat za rodinného příslušníka EU, jemuž tento právní předpis přiznává určitá oprávnění. V případě příbuzenského vztahu rodič – dítě jsou ustanovením § 15a odst. 1 písm. b) stanoveny tři podmínky, které musí být splněny, aby bylo rodiči přiznáno postavení rodinného příslušníka občana EU: dítě musí být mladší 21 let, musí být tímto rodičem vyživováno a musí s tímto rodičem žít ve společné domácnosti. V případě žalobkyně nebyly tyto předpoklady kumulativně naplněny ve vztahu k jejímu synovi I. K. Rodinný vztah k jinému občanu EU žalobkyně neuplatňovala, a tedy ani nedoložila.
Pro přiznání statusu rodinného příslušníka rodiči občana EU představuje určitou alternativu písmeno d) předmětného ustanovení, kdy však k přímému příbuzenskému vztahu ve vzestupné nebo sestupné linii přistupuje podmínka nezaopatřenosti osoby, dále definovaná v ust. § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Jak vyplývá ze správního spisu, ani tato podmínka nebyla u žalobkyně splněna.
Ze shora uvedeného vyplývá, že žalobkyně není rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu terminologie a institutů zákona o pobytu cizinců, což ostatně sama opakovaně uvádí ve své žalobě; tato otázka proto není mezi účastníky sporná.
Podle ust. § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců se ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana EU, obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že a) je příbuzným občana EU neuvedeným v odstavci 1 ustanovení § 15a, pokud 1. ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, žil s občanem EU ve společné domácnosti, 2. je občanem EU vyživovaný, nebo 3. se o sebe nedokáže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu sám postarat bez osobní péče občana EU, anebo b) má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti.
Zákon na tomto místě rozšiřuje svou působnost na osoby, které nespadají pod definici rodinného příslušníka v odstavci 1 předmětného ustanovení. Rozlišuje přitom dvě kategorie cizinců, a to jednak příbuzné občana EU splňující další, výše definované předpoklady, jednak osoby, které mají s občanem EU trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žijí s ním ve společné domácnosti. Do druhé kategorie patří osoby, které mají k občanu EU vztah kvalitativně srovnatelný s osobami uvedenými v § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tedy např. rodinný vztah, resp. vztah rodinných příslušníků matka a syn, kterému je 21 let či více.
Vymezením pojmu vztah obdobný vztahu rodinnému se opakovaně zabýval NSS. V rozsudku ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010-63, uveřejněném pod č. 2094/2010 Sb. NSS konstatoval, že vztah obdobný vztahu rodinnému musí být však definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky tak, jak je zákon v souladu se směrnicí (roz. směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES) vymezuje.
Posuzovaný vztah matky k jejímu synovi je vztah rodinný a jistě jej nelze považovat, i s poukazem na shora citované rozhodnutí, za vztah analogický, tedy obdobný vztahu rodinnému. V opačném případě by vztah obdobný vztahu rodinnému byl jen jakousi zbytkovou kategorií, do níž lze v podstatě vždy zařadit např. rodiče občana EU, který nesplňuje ani podmínky uvedené v § 15a odst. 1 písm. b) nebo d) zákona o pobytu cizinců ani podmínky odst. 3 písm. a) předmětného ustanovení. Pak by ovšem tyto podmínky byly zcela nadbytečné. Jejich smyslem je přitom vymezit rozsah pojmu rodinný příslušník občana EU tak, aby z něj vyplývající oprávnění byla přiznána tam, kde existuje silné a trvalé pouto mezi osobami, event. i určitá míra závislosti, jakou vykazuje například vztah nezaopatřeného dítěte k jeho rodiči nebo naopak nezaopatřeného rodiče k jeho dítěti. O takový vztah se však v posuzovaném případě nejedná. Syn žalobkyně, který je občanem ČR, je starší 21 let a není žalobkyní vyživován. Zákonodárce v citovaném ustanovení zajisté nikoli náhodou zvolil právě uvedenou věkovou hranici. Také žalobkyně nemůže být považována za nezaopatřenou osobu, není svým synem vyživována ani není odkázána na jeho péči. Žalobkyně a její syn rovněž žijí dlouhodobě odděleně a v době bezprostředně předcházející době vstupu žalobkyně na území ČR nežili ve společné domácnosti ve státě, jehož je žalobkyně občankou, nebo ve státě, ve kterém měla povolen trvalý či dlouhodobý pobyt.
Za použití jazykového a teleologického výkladu předmětného ustanovení je nutno konstatovat, že vztah rodiče a dítěte nelze považovat za vztah obdobný (analogický) vztahu mezi rodinnými příslušníky a že účelem ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců není rozšířit podmínky udělení statusu rodinného příslušníka EU osobám uvedeným v §15a odst. 1 a odst. 3 písm. a). Předmětný vztah matky a syna proto nelze považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému ve smyslu zákona o pobytu cizinců.
K tomuto výkladu se přiklání i nejnovější judikatura NSS, např. rozsudek ze dne 7. 12. 2016 č. j. 1 Azs 273/2016-29, v jehož odůvodnění (odst. 54) se NSS zabýval otázkou, zda může být vztah cizince, který je synem občana EU, s jeho otcem kvalifikován jako vztah obdobný vztahu rodinnému ve smyslu ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V uvedeném případě došel NSS k závěru, že reálný vztah rodič – dítě …. nelze považovat za vztah „obdobný“ vztahu rodinnému vymezenému v § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců a že za takový by bylo možno považovat vztah, který by připomínal svou fakticitou vztah mezi rodičem a dítětem (nadto s ohledem na znění § 15a odst. 1 cit. zákona by muselo jít o vztah připomínající vztah mezi rodičem a dítětem mladším 21 let, neboť pouze takový rodinný vztah je vymezen v zákoně o pobytu cizinců), nikoli o skutečný vztah otec – syn. Na tomto právním závěru pak NSS setrval i v rozhodnutí ze dne 23. 2. 2017 č.j. 2 Azs 273/2016-43.
Městský soud se tak ztotožnil s právním závěrem žalovaného vyřčeným v napadeném rozhodnutí a námitku žalobkyně neshledal důvodnou.
Dále se soud zabýval žalobní námitkou týkající se přiměřenosti napadeného rozhodnutí případnému zásahu do soukromého a rodinného života. Žalobkyně vytýká dotčeným správním orgánům, že se touto otázkou nijak nezabývaly. V projednávaném případě je však nutno této námitce oponovat, protože správní orgán prvního stupně se touto otázkou zabýval, a to vcelku podobně na str. 6 až 7 prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný se sice otázkou přiměřenosti v napadeném rozhodnutí výslovně nezabýval, nicméně zde shrnul okolnosti případu včetně osobních poměrů žalobkyně a je zjevné, že v podstatě převzal závěry správního orgánu prvního stupně, když jeho rozhodnutí potvrdil. V této souvislosti městský soud připomíná, že správní řízení je ovládáno tzv. zásadou jednotnosti řízení. Jako jeden celek jsou vnímána též všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 15. 3. 2017 č. j. 5 Azs 270/2016-39 a rozsudek ze dne 7. 9. 2016 č. j. 2 Afs 143/2016-29). Městský soud proto předmětnou žalobní námitku vyhodnotil jako nedůvodnou.
Žalobkyně rovněž spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že nebyly akceptovány některé doklady a listiny, které předložila, a že účastníkům správního řízení nebylo sděleno, jaký důkaz by byl považován za relevantní. Ani tuto žalobní námitku městský soud neshledal důvodnou. Chybějící náležitostí žádosti žalobkyně bylo doložení postavení rodinného příslušníka občana EU podle zákona o pobytu cizinců. Jak vyplývá z obsahu správního spisu, správní orgán prvního stupně přitom ve výzvě účastnici řízení dostatečně poučil, s odkazem na § 15a zákona o pobytu cizinců, koho lze považovat za rodinného příslušníka občana EU, jakož i o následcích nedoložení této náležitosti. Žalobkyně přesto neprokázala, že je rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu zákona o pobytu cizinců (v tomto směru se jí předkládané doklady vztahovaly pouze k jejímu synovi panu I. K.). Další důkazy navrhované žalobkyní a směřující především k prokázání sdílení společné domácnosti (čestná prohlášení, navržené výslechy svědků, fotografie ze společného života, evidenční list, nájemní smlouva atd.) by tak nebyly způsobilé významným způsobem přispět k zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Městský soud proto uzavírá, že správním orgánům nelze v posuzovaném případě vytýkat pochybení ve smyslu ust. § 3 správního řádu.
Předmětem poslední žalobní námitky je údajný rozpor napadeného rozhodnutí s ust. § 2 odst. 4 správního řádu. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný postupoval v projednávané věci odlišně než v mnoha právně i věcně identických případech, a uvádí několik konkrétních spisových značek věcí, v nichž městský soud i žalovaný podle ní rozhodli rozdílně. Ani tuto námitku neshledal městský soud důvodnou, neboť žalobkyně své tvrzení neprokázala, navíc se nejednalo o skutkově a právně „precedenčně“ totožné případy. Nutno také zdůraznit, že jak správní orgány, tak soud je povinen své rozhodnutí odvíjet od posouzení individuálních skutkových okolností daného případu. Co se týče otázky vztahu obdobného vztahu rodinnému, lze navíc opětovně poukázat na současnou rozhodovací praxi NSS, která potvrzuje takový výklad, jaký v nyní řešeném případě zastával žalovaný.
IV.
Závěr a náklady řízení
Na základě shora uvedeného dospěl městský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení soud rozhodl podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení procesní náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Žalobkyně pak nebyla v řízení procesně úspěšná. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 18. srpna 2017
JUDr. Jan Ryba
předseda senátu