Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 A 122/2015 - 34

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické

a soudců JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobců: a) C.

W., b) W. v. d. B., oba zastoupeni Mgr. Petrem Kallou, advokátem se sídlem Jana Zajíce 32,

Praha, proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem Malinovského náměstí 3, Brno, o

žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2015, č. j. MMB/0217029, sp. zn.

3220/OVV/MMB/0158562/2015/4,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci

[1] Výše označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí

Úřadu městské části Brno-střed, Odbor matrika, Oddělení zvláštní matrika (dále také jen

„zvláštní matrika“) ze dne 4. 3. 2015, č. j. 150007117/PATM/REG/002, sp. zn.

2

pokračování

REG011500004. Tímto rozhodnutím zvláštní matriky nebylo dle

Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon

o matrikách“) a , (dále jen „občanský

zákoník“) vyhověno žádosti žalobce a) o zápis uzavření manželství dvou osob stejného

pohlaví do zvláštní matriky, které bylo uzavřeno dne 2. 5. 2014 v Delft, Nizozemsko mezi

žalobcem a) a b).

[2] Zvláštní matrika ve svém rozhodnutí, se kterým se žalovaný ztotožnil, uvedla, že ze

zákona o matrikách je zřejmé, že je jím manželství pojímáno jak svazek muže a ženy.

Zároveň zvláštní matrika odkázala na pravidla zápisu manželství do knihy manželství dle § 20

zákona o matrikách a zápisu registrovaného partnerství ve smyslu , o

registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o

registrovaném partnerství“) dle § 20a zákona o matrikách do knihy partnerství. Vzhledem

k tomu, že žalobce a) opakovaně trval na zápisu svého stejnopohlavního manželství jako

manželství, a nikoli jako partnerství, měla zvláštní matrika za to, že nezbývá než žádosti

žalobce a) nevyhovět.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

[3] Ve včas podané žalobě žalobci navrhli, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu

vrátil k dalšímu řízení a zároveň žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení.

[4] Žalobci úvodem své žaloby shrnuli, že uzavřeli dne 2. 5. 2014 v Nizozemí v Delft

manželství. Následně v České republice zažádali o zápis svého manželství do zvláštní

matriky, a to jako manželství, a nikoliv jako registrovaného partnerství či obdobného poměru.

Uzavření manželství doložili potřebnými podklady. Jejich žádosti nebylo vyhověno.

[5] Žalobci uvedli, že se ztotožňují s právním názorem uvedeným v odborné literatuře

(Pauknerová, M., Rozehnalová, N., Zavadilová, M. a kol. Zákon o mezinárodním právu

soukromém. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013), která uvádí v komentáři k § 67

, o mezinárodním právu soukromém (dále jen „zákon o mezinárodním

právu soukromém“), pod bodem I.3 nazvaném „Manželství osob stejného pohlaví“

následující: „Pokud jde o homosexuální manželství, vycházíme z faktu, že v některých

právních řádech jsou legislativně upravena. Ponecháváme přitom stranou, jakým způsobem

jsou v různých státech upravena práva vyplývající z homosexuálního manželství ve srovnání s

manželstvím heterosexuálním. Jelikož českému zákonodárci je existence takových cizích

právních úprav známa a nijak na ni nereagoval, přičemž i důvodová zpráva v tomto směru

mlčí, máme za to, že homosexuální manželství nelze obsahově subsumovat pod rozsah normy

§ 67. Pro tento závěr vycházíme i z obsahového vymezení základních prvků tzv.

registrovaných partnerství, uvedených výše, zejména jeho zásadního odlišení od pojmu

manželství. […] Mají-li tedy být v českém právním řádu manželstvím osob stejného pohlaví

přiznány účinky (byť třeba jen velmi omezené), nezbývá než je podřadit pod jurisdikční a

kolizní pravidla o manželství (§ 47, 49). […] Při posuzování homosexuálních manželství

uzavřených v souladu s právním řádem jiného státu by se měla uplatnit obecná zásada

neminem laedere a k odepření akceptace homosexuálních svazků, resp. jejich účinků, by mělo

docházet zpravidla jen v případech, kdy by taková forma soužití kolidovala s uzavřením nebo

3

pokračování

trváním jiné státem uznané formy soužití osob, pokud jde v konkrétním případě o tytéž osoby,

resp. tutéž osobu ve více vztazích. Máme proto za to, že je zjevné, že homosexuální manželství

uzavřené v cizině zakládá překážku uzavření manželství v ČR, a to z důvodu existence jiného

manželství, a nikoli partnerství.“

[6] Žalobci také poukázali na to, že v důvodové zprávě k § 67 zákona o mezinárodním

právu soukromém je uvedeno pouze následující: „Vzhledem k zákonné úpravě vztahů zde

uvedených se pro ně stanoví úprava pravomoci českých soudů k rozhodování o zrušení těchto

vztahů, kolizní norma a úprava uznávání cizích rozhodnutí o jejich zrušení. Obdobnými

poměry se rozumějí některé druhy vztahů upravených v zahraničních právních řádech, které

se mohou od české úpravy i značně lišit. Např. francouzská úprava umožňuje uzavřít obdobný

vztah i mezi osobami různého pohlaví (pacte civil de solidarité – PACS). Protože tento institut

je upraven jen v některých státech, jeho náplň je přitom upravena odchylně, jeví se jako

nejvhodnější použití práva státu místa uzavření. Účinky registrovaného partnerství a

obdobného poměru se rozumějí obecně vznik a změny v právech a povinnostech osob v

důsledku uzavření tohoto vztahu. Pro osobní a majetkové poměry se to stanoví výslovně.“

[7] Dle žalobců z uvedeného vyplývá, že zákonodárce počítal s rozlišením institutů

registrovaného partnerství a manželství nikoli na základě pohlaví partnerů a manželů, nýbrž

na základě charakteru těchto institutů a práv a povinností z těchto institutů vyplývajících.

Registrovaným partnerstvím a obdobnými svazky zákonodárce nezamýšlel jen jakékoliv

stejnopohlavní svazky, nýbrž stejnopohlavní i heterosexuální svazky, z nichž partnerům

vyplývá omezenější rozsah práv a povinností, než které vyplývají z manželství.

[8] Žalobci rovněž upozornili na to, že v nizozemském právu existuje jak institut

manželství, tak i institut registrovaného partnerství. Oba dva instituty jsou přitom otevřeny jak

pro heterosexuální tak i pro stejnopohlavní páry. Považují tedy za kuriózní, že z výše

uvedených institutů by při přijetí argumentace správních orgánů vyplývalo, že jako

manželství by bylo v České republice uznáno jen heterosexuální manželství, zatímco

registrované partnerství (bez ohledu na to, zda by šlo o registrované partnerství stejnopohlavní

či heterosexuální) a stejnopohlavní manželství by byly uznávány jen jako registrované

partnerství. Rozdíl je přitom činěn čistě na základě sexuální orientace manželů.

[9] Podle názoru žalobců jsou rozhodnutí zvláštní matriky i žalovaného v rozporu s

právními předpisy, neboť porušují zákaz diskriminace stanovený v y

základních práv a svobod a v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve

znění pozdějších předpisů, vyhlášené na území České republiky ve znění protokolů č. 3, 5 a 8

jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“),

tedy v rozporu s mezinárodní smlouvou dle ústavního ,

České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“).

[10] Zákaz diskriminace stanovený v d a

Úmluvy je dle žalobců nutné vztáhnout i na rozdílné zacházení z důvodu sexuální orientace.

Rozdílné zacházení z důvodu sexuální orientace je přitom dáno v důsledku skutečnosti, že

žádost žalobců byla zamítnuta s odkazem na skutečnost, že se jedná o stejnopohlavní

manželství. Pokud by podobnou žádost podal heterosexuální pár, nebyla by jejich žádost z

uvedeného důvodu zamítnuta.

4

pokračování

[11] Žalobci se domnívají, že neexistují žádné zvláštního zřetele hodné důvody, které by

odůvodnily rozdílné zacházení se stejnopohlavním párem. Skutečným problematickým bodem

je tedy homosexuální orientace žalobců. Na straně žalobců tak došlo k porušení zákazu

diskriminace z důvodu, že bylo o jejich žádosti fakticky rozhodnuto čistě s ohledem na jejich

sexuální orientaci.

[12] Závěrem žalobci poukázali na to, že žalobce b) je občanem Nizozemského království, a

nabízí se proto otázka, zda přístupem a rozhodnutím českých správních orgánů nedošlo i k

porušení práva Evropské unie. Žalobci přitom mají za to, že splnili veškeré předpoklady

stanovené právními předpisy České republiky pro zápis jimi v Nizozemí uzavřeného

stejnopohlavního manželství do matriky v České republice.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

[13] Ve vyjádření k žalobě žalovaný poznamenal, že žalobci opakují stejně důvody, jaké

uvedli už v odvolání proti rozhodnutí zvláštní matriky. Se všemi těmito argumenty se tak

žalovaný vypořádal již ve svém rozhodnutí. Nad tento rámec žalovaný zopakoval svůj názor,

že manželství je dle právního řádu České republiky nutno chápat jako jediný výslovně

dovolený vztah mezi mužem a ženou, nikoli mezi osobami stejného pohlaví. Dle § 655

je manželství trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který

stanoví tento zákon. Zákonodárce přitom odlišil registrované partnerství od manželství a

nepostavil tyto dva druhy svazků na roveň. Uzavření manželství a registrovaného partnerství

je nutné vnímat jako zcela odlišné právní instituty.

[14] Žalovaný při svém rozhodování nevnímal pohlaví žalobců jako „problematický bod“,

jak se v žalobě domnívají žalobci, ale jako jedno ze základních kritérií pro posouzení žádosti.

Tento postup však nelze mít automaticky za diskriminaci z důvodu pohlaví. Tím, že správní

orgány aplikovaly příslušné právní předpisy, činily pouze to, co jim právní řád dovoluje a

nelze tak souhlasit s žalobci, že došlo k diskriminaci a k porušení zákonnosti.

[15] Žalovaný taktéž nesouhlasí s tvrzením o porušení evropského práva. K nestejnému

postavení manželství a registrovaného partnerství se vyjádřil již i Evropský soud pro lidská

práva (dále jen „ESLP“), který dospěl k názoru, že v současnosti neexistuje právo osob téhož

pohlaví na uzavření manželství, tzn. vztahu, který je de iure na stejné úrovni. Z judikatury

ESLP plyne pouze to, že neexistuje povinnost státu institut registrovaného partnerství vůbec

do právního řádu zavádět. Nelze z toho ani dovodit, že by nerovnost mezi manželstvím a

registrovaným partnerstvím bylo možno posuzovat jako zásah do lidských práv. Předmětná

problematika není předpisy Evropské unie regulována a její úprava je nadále ponechána

jednotlivým členským státům.

IV. Posouzení věci soudem

[16] Zdejší soud, v souladu s , (dále

též „ “) bez nařízení jednání přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí

žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (zvláštní

matriky) včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a shledal, že žaloba není důvodná.

5

pokračování

[17] Jádrem sporu je v posuzovaném případě otázka, zda správní orgány postupovaly

v souladu se zákonem, pokud neprovedly zápis stejnopohlavního manželství žalobců

uzavřeného v Nizozemí do tzv. zvláštní matriky, konkrétně pak v souladu s jejich žádostí do

knihy manželství. Dle názoru soudu dospěly správní orgány ke správnému závěru.

[18] Dle § 1 odst. 1 písm. b) zákona o matrikách je matrika mj. státní evidence narození,

uzavření manželství, vzniku partnerství a úmrtí, k nimž došlo v cizině, jde-li o státní občany

České republiky. Podle § 1 odst. 2 písm. b) a c) zákona o matrikách se matrika dělí mj. na

matriku manželství, pro kterou se vede kniha manželství a matriku partnerství, pro kterou se

vede kniha partnerství. Podle § 3 odst. 5 zákona o matrikách „[m]atriční knihy, do kterých se

zapisuje narození, uzavření manželství, vznik partnerství a úmrtí občanů, ke kterým došlo v

cizině, vede Úřad městské části Brno-střed (dále jen "zvláštní matrika").“ Obsah zápisu do

knihy manželství a knihy partnerství upravují § 20 a § 20a zákona o matrikách. Podle § 42

odst. 1 zákona o matrikách platí, že „[d]o zvláštní matriky se zapisují narození, uzavření

manželství a úmrtí občana, ke kterému došlo na a) území cizího státu, b) zastupitelském úřadu

České republiky, c) námořním plavidle nebo v letadle mimo území České republiky, d) místě,

které nepatří pod pravomoc žádného státu.“ Konečně dle § 42 odst. 2 zákona o matrikách

„[d]o zvláštní matriky se zapisují i partnerství občana vzniklá na území cizího státu.“

[19] Pokud jde o samotný pojem „manželství“ je dle soudu třeba tento pojem vykládat

primárně v kontextu českého právního řádu a jak tento pojem chápe zákon o matrikách.

V tomto ohledu i příslušná literatura konstatuje, že manželství lze charakterizovat „jako

právní vztah mezi mužem a ženou (nikoli mezi osobami stejného pohlaví), který vzniká za

splnění zákonných podmínek předepsanou formou, má zákonem stanovený obsah a zaniká jen

na základě zákonem stanovených důvodů“ (viz Henych, V. Zákon o matrikách s komentářem.

Plzeň: Aleš Čeněk, 2015, s. 19, kdy se jedná o citaci Hrušáková, M. Králíčková, Z. České

rodinné právo. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 12). V tomto smyslu zákon o

matrikách aktuálně jednoznačně navazuje na , dle kterého

„[m]anželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon.

Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a

pomoc.“ Rovněž z celého zákona o matrikách lze dovozovat, že tento zákon v případě pojmu

manželství vychází z toho, že se jedná výlučně o svazek muže a ženy, tedy osob opačného

pohlaví, nikoli osob pohlaví téhož. Zde lze odkázat na již zmíněný § 20 zákona o matrikách,

který ve svém odst. 1 písm. a) uvádí, že do knihy manželství se zapisují „jména, příjmení,

popřípadě rodná příjmení, den, měsíc, rok a místo narození, rodná čísla, osobní stav a státní

občanství muže a ženy, kteří uzavřeli manželství, (dále jen "manželé")“, popř. v odst. 1 písm.

d) hovoří o dohodě manželů „o příjmení dětí v mužském a ženském tvaru“. Naproti tomu §

20a zákona o matrikách hovoří neutrálně o „partnerech“. Naopak zákon o registrovaném

partnerství charakterizuje jím upravený institut jako „trvalé společenství dvou osob stejného

pohlaví vzniklé způsobem stanoveným tímto zákonem (dále jen "partnerství").“

[20] Již na tomto místě tak krajský soud předznamenává, že dle českého právního řádu

představuje odlišné pohlaví manželů, kteří takto trvale spojili zákonem upraveným způsobem

své osudy, základní strukturální princip manželství (podobně jako princip, že se musí jednat o

osoby dvě, a nikoli jejich větší či menší počet). Už v tomto, kromě částečně odlišného obsahu,

se tedy liší od (registrovaného) partnerství. U něj naopak lze v kontextu českého právního

řádu jako o základních „skladebných jednotkách“ hovořit o dvou osobách téhož pohlaví

6

pokračování

(nikoli ovšem nutně shodné sexuální orientace, kterou nikdo nezkoumá a ani ji nikomu

nepřísluší zkoumat ani v případě uzavření manželství, ani registrovaného partnerství).

[21] Soud tak souhlasí s názorem žalovaného, dle kterého je pojem manželství, alespoň

v České republice, z hlediska jeho historického vývoje, jeho funkcí a kulturního vnímání,

jednoznačně chápán jako životní společenství muže a ženy. Manželství má svůj tradiční

ideologický, náboženský a kulturní obsah obecně společností přijímaný. Jak uvádí i žalovaný,

pokud Česká republika v roce 2006 přijetím zákona o registrovaném partnerství vytvořila

právní rámec pro trvalé soužití osob stejného pohlaví, umožnila osobám stejného pohlaví

stvrdit právně svůj vztah a umožnit jim požívat některých výhod s tím souvisejících. Jak bylo

uvedeno již v důvodové zprávě k návrhu zákona o registrovaném partnerství osob téhož

pohlaví, „[h]lubší poznání lidské jedinečnosti a variability spolu s rozšířeným chápáním a

uznáním lidských práv umožňuje větší respektování životních stylů. Postoje společnosti k

homosexualitě prošly během posledních desetiletí značnými změnami souběžně s tím, jak se

prohlubovalo poznání problematiky homosexuality a pochopení sociální situace

homosexuálů. Zákon o registrovaném partnerství osob téhož pohlaví by tedy měl dát

homosexuální menšině možnost právně upravit jejich vzájemné vztahy. Přijetím zákona

společnost uznává závažnost společného života dvou lidí stejného pohlaví ve stálém citovém

svazku. Předkládaný návrh se snaží posílit pozitivní mezilidské vztahy s akcentací na hodnoty

vzájemné sounáležitosti, emoční blízkosti a solidarity tak, že akceptuje a společensky uznává

nejen tradiční spektrum společenských vztahů a svazků, ale rozšiřuje je o novou formu

párového soužití“ (dlužno dodat, že tento návrh zákona, sněmovní tisk 359, druhé volební

období, byl zamítnut v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky v prvním čtení.

Návrh zákona včetně důvodové zprávy je dostupný v digitálním repozitáři na www.psp.cz.

Obdobný text pak obsahovala i důvodová zpráva k návrhu zákona o partnerském soužití osob

téhož pohlaví, sněmovní tisk č. 124/0, třetí volební období, kdy návrh byl zamítnut ve druhém

čtení. Oba tyto texty, byť institutu registrovaného partnerství silně nakonené, přitom zmiňují

názor uvedený v úvodu tohoto odstavce, tedy že manželství je v České republice chápáno

jednoznačně jako životní společenství ženy a muže, které má svůj tradiční a společností

přijímaný obsah.).

[22] Rovněž lze souhlasit s žalovaným, že zákonodárce ovšem odlišil registrované

partnerství od manželství a nepostavil tyto dva druhy svazku de iure na roveň. Uzavření

manželství a uzavření registrovaného partnerství je nutné vnímat jako odlišné právní instituty;

ostatně právní úprava partnerství osob téhož pohlaví nebyla prováděna novelizací tehdejších

zákonů, tj. především , o rodině a , občanský

zákoník, ale samostatným zákonem.

[23] Pakliže žalobci staví svou argumentaci takřka výlučně na izolovaně pojímaných

doktrinálních závěrech k ustanovení § 67 zákona o mezinárodním právu soukromém, resp. na

důvodové zprávě k tomuto ustanovení, poznamenává soud následující:

[24] Zákon o mezinárodním právu soukromém dle svého § 1 upravuje tam specifikované

otázky v poměrech s mezinárodním prvkem. S ohledem na znění zákona o matrikách,

zejména jeho § 42 a § 43, týkající se zápisů do zvláštní matriky, na § 12 odst. 1 zákona o

mezinárodním právu soukromém, dle něhož mají veřejné y vydávané mj. soudy a úřady

v cizím státě (včetně cizozemských matričních dokladů) důkazní moc veřejných listin také v

7

pokračování

České republice, pokud jsou opatřeny příslušnými ověřeními, a na ustanovení § 14 a násl.

zákona o mezinárodním právu soukromém, která mj. vymezují, jak a jaká cizozemská

rozhodnutí, popř. y lze uznávat v režimu příslušných ustanovení tohoto zákona (v

případě manželství ustanovení § 51 a § 52 daného zákona, v případě partnerství § 67 daného

zákona), není jednoznačné, do jaké míry může matriční úřad provádět naznačenou „uznávací“

činnost pro účely zápisu do matriky ve vztahu k cizozemskému matričnímu dokladu (tedy

nikoli ve vztahu k rozhodnutí či jiné ě podle zákona o mezinárodním právu

veřejném). Jedná se totiž především o to, že cizozemské matriční doklady nespadají do legální

definice pojmu „cizí rozhodnutí“ dle § 14 zákona o mezinárodním právu soukromém

[„Rozhodnutí soudů cizího státu a rozhodnutí úřadů cizího státu o právech a povinnostech, o

kterých by podle jejich soukromoprávní povahy rozhodovaly v České republice soudy, stejně

jako cizí soudní smíry a cizí notářské a jiné veřejné y v těchto věcech (dále jen „cizí

rozhodnutí“) mají v České republice účinnost, jestliže nabyla podle potvrzení příslušného

cizího orgánu právní moci a byla-li uznána českými orgány veřejné moci.“]. Dle názoru

soudu by však příslušná ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém měla být

vykládána tak, že matričnímu úřadu náleží kompetence uznávat i cizí veřejné y jako jsou

matriční doklady, a to včetně posuzování jejich souladu s českým veřejným pořádkem (srov.

informace č. 4/2011 Ministerstva vnitra ze dne 20. 1. 2011, č. j. MV-5047-30/VS-2010,

dostupná na http://docplayer.cz/41802705-Mvcrx00i2j4q-mvcrx00i2j4q-prvotni-

identifikator.html; srov. též Bělohlávek, A. Uzavírání sňatků v zahraničí. Právní rádce, 2006,

č. 7).

[25] Byť tedy v daném případě správní orgány, dle náhledu soudu správně, primárně

vycházely z výše popsaného vymezení rozhodných pojmů (zejména termínu manželství)

z českého právního řádu, byl pro ně při jejich rozhodování relevantní i zákon o mezinárodním

právu soukromém. Ustanovení § 67 tohoto zákona přitom upravuje otázky „registrovaného

partnerství a obdobných poměrů“. Je pravdou, že žalobci citovaná pasáž komentáře k tomuto

ustanovení hovoří o tom, že v cizině uzavřená homosexuální manželství „nelze obsahově

subsumovat pod rozsah normy § 67“ (společnými autory daného textu jsou Zavadilová, M. a

Grygar, J.). Takto, jak již bylo naznačeno, izolovaný výklad, který je přitom poměrně

zdrženlivý ve vztahu k účinkům manželství osob stejného pohlaví v rámci českého právního

řádu, však soud nemůže bez dalšího přijmout už s ohledem na to, že i citovaný komentář je ve

vztahu k uvedenému závěru v některých svých jiných pasážích, o kterých žalobci mlčí, do

jisté míry rozporný.

[26] Tak např. v komentáři k odkazovanému § 47 zákona o mezinárodním právu

soukromém (Zavadilová M. In: Pauknerová, M., Rozehnalová, N., Zavadilová, M. a kol., op.

cit.), upravujícím pravomoc českých soudů ve věcech manželských, který souzní se shora

uvedenými závěry soudu, a se kterými krajský soud souhlasí, se hovoří o tom, že „[p]okud jde

o samotný pojem manželství, měl by být pro účely § 47 kvalifikován v první řadě podle

českého práva (§ 20), tj. jako svazek mezi dvěma osobami různého pohlaví (§ 655 obč. zák.).

Při aplikaci jurisdikčních norem nařízení Brusel II bis je velmi obtížné dovodit autonomní

definici manželství, jelikož nařízení samotné se nepokouší ji ani naznačit a SDEU zatím

nedostal příležitost se k této otázce vyjádřit. Pojetí manželství přitom již není v právních

řádech členských států identické. Např. podle nizozemského, belgického a španělského práva

mohou manželství uzavřít i dvě osoby stejného pohlaví. Nelze se proto již odvolávat na obecné

[OBRÁZEK]8

pokračování

principy společné všem právním řádům v EU a dovodit z nich jedinou definici manželství (lit.

č. 7, s. 29, marg. č. 74). Nabízí se otázka, jak posoudit návrh např. nizozemských

homosexuálních manželů na rozvod manželství před soudy v ČR. Vyjdeme-li z kvalifikace

podle českého práva, nebude dána pravomoc soudů, neboť daný svazek nebude možné

považovat za manželství. Pokud by soud připustil širší definici, bude možnost rozvodu záviset

na rozhodném právu. Nicméně pro homosexuální manželské páry bude vždy nejjistější,

budou-li své statusové záležitosti řešit ve státě, v němž své manželství uzavřely. Na rozdíl od

pojetí homosexuálních manželství je odborná literatura ve shodě, pokud jde o registrovaná

partnerství a neformální partnerská soužití, - tato partnerství nelze pojmu manželství podřadit

(lit. č. 7, s. 29, marg. č. 74).“ (pozn.: zvýraznění doplněno)

[27] Tatáž autorka pak uvádí v citovaném prameni k § 49 zákona o mezinárodním právu

soukromém (poměry mezi manžely), že „s ohledem na skutečnost, že český právní řád

upravuje vzájemnou vyživovací povinnost registrovaných partnerů ( a 12

Sb.) obdobně jako manželské výživné, je odůvodnitelné, aby české soudy aplikovaly Haagský

protokol na vyživovací povinnosti registrovaných partnerů, včetně únikového pravidla čl. 5. V

případě homosexuálního manželství je situace složitější, protože podle českého práva nejen že

takový svazek není manželstvím, ale není mu přiznán ani jakýkoliv jiný statut. I kdyby právo

rozhodné pro existenci manželství (§ 48) takový svazek za manželství považovalo, nemusí jej

český soud pro rozpor s veřejným pořádkem uznat (§ 4) a pohlížet na něj jako na rodinný

vztah, z něhož vyplývá vyživovací povinnost ve smyslu čl. 1 odst. 1 Haagského protokolu.“

(pozn.: zvýraznění doplněno)

[28] Nadto jistou ojedinělost žalobci prezentovaného názoru potvrzuje i další komentářová

literatura k § 67 zákona o mezinárodním právu soukromém, dle které „[z]ákon v § 67 odst. 1

stanoví pravomoc českých soudů rozhodovat o zrušení, neplatnosti a neexistenci

registrovaného partnerství nebo obdobného poměru, pokud takové partnerství bylo uzavřeno

v ČR nebo pokud partnerství či jiný obdobný poměr byl uzavřen v cizině, avšak alespoň jeden

z partnerů je státním občanem ČR nebo zde má obvyklý pobyt. Obdobným poměrem se dle

důvodové zprávy k zákonu rozumějí některé druhy vztahů upravených v zahraničních právních

řádech, které se mohou od české úpravy značně lišit. Příkladem může být francouzský tzv.

Pacte civil de solidarité (PACS), který je možné uzavřít i mezi osobami různého pohlaví. Za

obdobný poměr bude zřejmě možné považovat i homosexuální manželství uzavřené ve státě,

jehož právo vznik takového svazku umožňuje a jehož uznání za manželství ČR by bylo v

rozporu s českým veřejným pořádkem.“ (Břicháček, T., Fišerová, Z. § 67 In: Bříza, P.,

Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J. Zákon o mezinárodním právu

soukromém. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 341; zvýraznění doplněno). Z uvedeného tedy

naopak plyne spíše to, že na stejnopohlavní manželství uzavřené v zahraniční je v českých

podmínkách třeba nahlížet jako na ekvivalent registrovaného partnerství.

[29] Nadto, jak upozorňuje i žalovaný, názor prezentovaný žalobci nebere v potaz § 48

zákona o mezinárodním právu soukromém (naopak se dovolává pouze kolizních pravidel dle

§ 47 a § 49 zákona o mezinárodním právu soukromém), upravující právo rozhodné pro

uzavření manželství. Konkrétně tak § 48 odst. 1 zákona o mezinárodním právu veřejném

stanoví, že „[z]působilost osoby uzavřít manželství, jakož i podmínky jeho platnosti se řídí

právním řádem státu, jehož je tato osoba občanem“ [v jistém smyslu by tak bylo možné

uvažovat o situaci obdobné vzniku tzv. kulhajícího manželství (matrimonium claudicans), tj.

9

pokračování

svazku, který by mohl být považován za manželství pouze v jednom z dotčených států;

tomuto negativnímu důsledku však lze dle českého právního řádu alespoň částečně zabránit,

v dále uvedených souvislostech, akceptací manželství žalobců jakožto registrovaného

partnerství].

[30] V souvislosti s citovanými doktrinálními názory, tematizujícími v kontextu

rozebíraných ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém i § 4 tohoto zákona, je

pak rovněž možné zmínit faktor, který dosud v řízení před správními orgány nepřišel

výslovně na přetřes, nicméně implicitně s jejich závěry úzce souvisí, je v jejich podtextu a je

vhodné jej blíže rozvést: veřejný pořádek (viz pasáž na straně 4 rozhodnutí žalovaného, dle

které je pojem manželství v České republice historicky, ideově, kulturně i jinak jednoznačně

chápán jako životní svazek muže a ženy, kdy právě v této „historické“ jednoznačnosti a

stabilitě je možné spatřovat aspekt a projev institutu veřejného pořádku – viz dále v tomto

rozsudku, zejména v jeho bodě [34]). Jak vyplývá z uvedené komentářové literatury, je třeba

tuto kategorii při rozhodování zvláštní matriky a žalovaného vzít v potaz (k této otázce –

zvažování souladu s veřejným pořádkem při uznávání manželství uzavřeného v zahraničí –

srov. také Bělohlávek, A., op. cit.).

[31] Dle § 4 zákona o mezinárodním právu soukromém „[u]stanovení zahraničního

právního řádu, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, nelze použít, jestliže by se

účinky tohoto použití zjevně příčily veřejnému pořádku. Ze stejných důvodů nelze uznat cizí

rozhodnutí, cizí soudní smír, cizí notářskou a jinou veřejnou u, cizí rozhodčí nález, nebo

provést procesní úkon k dožádání z ciziny, anebo uznat právní poměr nebo skutečnost, které

vznikly v cizině nebo podle zahraničního právního řádu.“

[32] V této souvislosti je třeba, aby se soud alespoň rámcově zaměřil na vymezení obsahu

předmětného neurčitého pojmu veřejný pořádek. Zákon o mezinárodním právu soukromém

pojem veřejného pořádku nedefinuje. Důvodová zpráva však předpokládá kontinuitu s

vymezením v „starého“ zákona o mezinárodním právu soukromém (

Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), podle něhož tento pojem obnáší zásady

společenského a státního zřízení České republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez

výhrady trvat. Jak vyplývá z již citované literatury (Bříza, P., Břicháček, T. § 4 Výhrada

veřejného pořádku. In: Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda,

J., op. cit. s. 23), za základní zásady společenského a státního zřízení v České republice je

třeba považovat zejména ty, jejichž zachování směřuje k uspokojování základních zájmů státu

a společnosti a zásady právního státu. Právními předpisy, jejichž obsah může vést k použití

výhrady veřejného pořádku, jsou zejména předpisy, které tvoří součást ústavního pořádku.

Výhrada veřejného pořádku je výjimečný prostředek, k jehož použití lze přistupovat jen jako

ke krajnímu opatření. Chráněny jsou jen zásady společenského a státního zřízení a právního

řádu, které svým významem dosahují takového stupně, že je nutno na nich trvat bezvýhradně.

Ustanovení neukládá, aby byly hodnoceny zahraniční právní předpisy či akty aplikace práva,

je však nutné hodnotit účinky, které v tuzemsku vyvolá jejich použití. Pojem veřejného

pořádku přitom nezahrnuje v žádném případě všechny kogentní normy. Zároveň je veřejný

pořádek vnímán jako teritoriálně omezený koncept, jehož konkrétní náplň a výklad jsou

vázány na konkrétní stát a mohou se měnit v čase; veřejný pořádek je kategorie, která je

odvislá od hodnot uznávaných v daném civilizačním okruhu a konkrétním státě. V různých

10

pokračování

právních řádech tudíž nacházíme různá vymezení a odlišné odstíny, druhy a formy tohoto institutu.

[33] Obdobně podával věc i Evropský soudní dvůr (viz rozsudek ze dne 11. 5. 2000, sp. zn.

C-38/98, ve věci Régie Nationale des Usines Renault SA v. Maxicar SpA, rozsudek ze dne 28.

3. 2000, sp. zn. C-7/98, ve věci D. K. v. A. B.), jenž konstatoval, že rozpor s veřejným

pořádkem musí být takového stupně, že porušuje základní principy právního řádu státu, v

němž se o uznání žádá. Přitom podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn.

, dostupného na www.nsoud.cz, se musí jednat o rozpor „takového stupně,

který by porušoval základní principy českého právního řádu“. Neuznání cizího rozhodnutí

pro jeho rozpor s veřejným pořádkem by tudíž mělo být využíváno pouze výjimečně a v těch

nejzávažnějších případech. Zároveň, jak vyplývá i z důvodové zprávy k § 4 zákona o

mezinárodním právu soukromém, zda jde o takový případ, je třeba hodnotit s přihlédnutím ke

všem okolnostem posuzovaného případu.

[34] V případě manželství osob stejného pohlaví se na první pohled nemusí nutně jednat o

situaci, kterou by bylo bezpodmínečně nutné zahrnout pod výhradu veřejného pořádku

(nejedná se o institut jsoucí prima faciae nějak „pobuřující“, jeho souvislost s kategorií

veřejného pořádku je dána spíše rozporem s jednoznačně ustáleným, alespoň v České

republice, pojetím institutu manželství jakožto svazku muže a ženy, kdy pojem manželství

tvoří jeden ze základních pilířů českého rodinného práva – viz dále). Se společenskými

posuny a liberalizací pohledu na „normálnost“ různých způsobu soužití osob, stejně jako

s posuny v právní regulaci rodinného a soukromého života, se může jevit, že se jedná pouze o

dotažení do důsledku některých vývojových tendencí. Zároveň však zdejší soud vychází

z judikatury Městského soudu v Praze, se kterou souhlasí, kdy v rozsudcích ze dne 4. 4. 2016,

č. j. -58, a č. j. -61, obou dostupných na www.nssoud.cz, tento

soud konstatoval, že „[n]ení pochyb o tom, že základní zásady, které jsou součástí veřejného

pořádku, mohou představovat rovněž některá význačná ustanovení jednotlivých právních

odvětví. Z oblasti rodinného práva lze za zásady, na nichž je nutno bez výhrady trvat,

považovat zejména princip monogamie či zájem a blaho dítěte, neboť se jedná o ustálené a

neměnné normy, které v zásadě nepodléhají novelizacím a které tvoří základní pilíře celého

systému, na němž je rodinné právo vystavěno“. Dle názoru zdejšího soudu lze na roveň takto

významných zásad stavět zásadu českého rodinného práva, že manželství mohou uzavřít

pouze muž a žena, tedy osoby opačného pohlaví.

[35] Pokud bylo na území České republiky manželství definováno (poprvé v roce 1998

novelizací , o rodině), pak vždy jako svazek muže a ženy [i

v případě, že pojem manželství nebyl výslovně definován, právní úprava vždy vycházela

z toho, že se jedná o svazek dvou osob opačného pohlaví – viz např. již § 44 obecného

zákoníku občanského z roku 1811 (946/1811 Sb.z.s.)]. Stejně tak tomu je nyní v § 655

. Toto vymezení odpovídá vymezení tradičnímu, jiné by zřejmě ani před

jeho výslovným definováním běžně nepřišlo průměrnému adresátovi právní regulace na mysl.

Zároveň „[u]stanovení § 655 vymezuje manželství jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý

zákonem stanoveným způsobem; zároveň se uvádí, že hlavním účelem manželství je založení

rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Toto ustanovení nepředstavuje

definici manželství, jeho smyslem - nicméně - je výslovně stanovit to, co je pro vlastní

podstatu manželství typické, resp. charakteristické, to bez čeho by manželství nebylo

11

pokračování

manželstvím (proto např. svazek dvou osob stejného pohlaví manželstvím být nemá)“

(Zuklínová, M. k In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. Zuklínová,

M. a kol. . Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014).

[36] V uvedeném smyslu se tedy jedná o v podstatě „ustálenou a neměnnou normu

nepodléhající novelizacím“ a současně představující jeden z pilířů českého rodinného práva.

Přicházelo tudíž ze strany správních orgánů v úvahu odepření zápisu manželství žalobců do

knihy manželství i z důvodu výhrady veřejného pořádku. Soud pochopitelně vnímá, že v dané

věci dochází i v rámci evropského prostoru k významným změnám, kdy možnost uzavření

manželství osob stejného pohlaví není v zemích Evropy již žádnou výjimkou, na druhou

stranu musí věc posuzovat s ohledem na české (právní) prostředí. V tomto smyslu je soud

zároveň toho názoru, že případná změna uvedeného základního principu manželství (popř.

připuštění pronikání zahraničních právních úprav do takto vymezeného konceptu), tedy

jakožto svazku osob opačného pohlaví, je věcí zákonodárce (demokraticky zvoleného

zákonodárného sboru) a od něj odvozené legitimity dané modifikace, při jejímž řešení

nemohou hrát soudy vůdčí roli a musí dodržovat princip sebeomezení.

[37] Pouze pro úplnost soud v těchto souvislostech zdůrazňuje, že si je vědom i posunů

v českém právním prostředí týkajících se práv a svazků osob stejného pohlaví na poli

rodinného práva. Z poslední doby lze připomenout např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6.

2016, sp. zn. (234/2016 Sb.), kterým Ústavní soud zrušil l3 odst. 2 zákona o

registrovaném partnerství, z něhož plynul zákaz osvojení osobou žijící v registrovaném

partnerství, popř. nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. , dostupný

na http://nalus.usoud.cz, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že neuznání zahraničního

právního a faktického rodičovství muže spolutvořícího stejnopohlavní pár bylo v rozporu s

nejlepším zájmem dítěte. Závěry těchto nálezů však nebylo možné na nynější věc vztáhnout,

neboť se mj. netýkaly soužití osob stejného pohlaví, ale jejich práv ve vztahu k možné adopci,

resp. posuzování nejlepšího zájmu dítěte, kterýžto faktor v nynějším případě zcela absentuje.

[38] Soud se dále musel věnovat poměrně kuse žalobci uvedenou argumentací vztahující se

k jejich údajné diskriminaci, popř. porušení práva Evropské unie. Ani zde neshledal soud

žalobní námitky důvodné.

[39] Obecně je možné souhlasit se žalobci, že zákaz diskriminace stanovený v čl. 3 odst. 1

základních práva svobod, jakož i v Úmluvy, je nutné vztáhnout i na rozdílné

zacházení z důvodu sexuální orientace. Ovšem je stejně tak třeba zvážit celkové souvislosti

případného odlišného zacházení, kdy přiměřeně aplikovatelná judikatura ESLP názorům

žalobců nehoví.

[40] ESLP v rozsudku S. a K. proti Rakousku ze dne 24. 6. 2010, č. 30141/04, nepovažoval

za porušení Úmluvy, pokud rakouský obecný zákoník občanský (ABGB) umožňoval uzavření

manželství jen osobám opačného pohlaví; přitakal stěžovatelům, že pojem manželství prošel

za dvě stě let účinnosti obecného zákoníku občanského proměnami, přesto považoval ESLP

za dostatečné, že manželství je přístupné pouze osobám opačného pohlaví, zatímco osoby

stejného pohlaví mohou i v Rakousku uzavřít toliko registrované partnerství. Z čl. 12 Úmluvy

totiž dle ESLP nevyplývá povinnost zpřístupnit sňatky i stejnopohlavním párům. ESLP také

odkázal na y základních práv EU, která se stala pro členské země EU závaznou dne

12

pokračování

1. 12. 2009, a s ohledem na toto ustanovení nově interpretoval čl. 12 Úmluvy tak, že se

vztahuje i na manželství osob stejného pohlaví, ovšem jen za podmínky, že je takový institut

uznán právem členského státu [S. a K. proti Rakousku, § 61]. V této souvislosti pak ESLP

poznamenal, že „manželství má hluboce zakořeněné sociální a kulturní významy, které se

mohou mezi jednotlivými společnostmi zásadně lišit. Soud zdůrazňuje, že nesmí unáhleně

nahradit vlastním úsudkem úsudek národních orgánů, které jsou nejlépe postaveny k tomu,

aby hodnotily a reagovaly na potřeby společnosti“ [S. a K. proti Rakousku, § 62]. I přes

narůstající počet států uznávajících manželství osob stejného pohlaví dosud není právo

stejnopohlavních dvojic uzavřít manželství v evropských státech konsenzuálně respektováno.

Současně ESLP potvrdil, že soužití osob stejného pohlaví představuje i rodinný život dle čl. 8

Úmluvy [S. a K. proti Rakousku, § 94], avšak v daném případě nebyli stěžovatelé v užívání

svého rodinného života diskriminováni.

[41] Jak již bylo naznačeno, vyslovil se ESLP ve věci S. a K. proti Rakousku i

k argumentaci diskriminací. Zdůraznil, že čl. 14 Úmluvy se týká odlišného zacházení ve

srovnatelných situacích (§ 96), kdy rozdílnost v jednání založená na sexuální orientaci

vyžaduje zvláštní důvody k ospravedlnění (§ 97), avšak čl. 12 Úmluvy neukládá smluvním

státům povinnost zajistit stejnopohlavním párům přístup k manželství, podobně jako v případě

vtahu čl. 14 Úmluvy k jejímu čl. 8 (§101); dostačující je v těchto souvislostech, pokud stát

zajistil dotčeným osobám alternativní způsob uznání jejich svazku (§ 104) a i přes narůstající

evropský konsenzus v dané věci zůstává pro smluvní státy prostor pro vlastní uvážení (§ 105).

Stát tak má stále možnost vyhradit „přístup k manželství“ pouze pro páry opačného pohlaví (§

108). Dle názoru zdejšího soudu je možné závěry citovaného rozsudku ESLP vztáhnout i na

nyní posuzovaný případ (a závěry vyslovené ESLP ve vtahu k čl. 14 Úmluvy vztáhnout i na

úpravu dle d) a konstatovat, že v případě žalobců

nedošlo k jejich diskriminaci kvůli sexuální orientaci, když jim státem navíc byl umožněn

alternativní způsob úředního uznání jejich svazku v podobě registrovaného partnerství.

[42] Soud pak dodává, že výše uvedené potvrzuje rovněž rozsudek ESLP ve věci C. a C.

proti Francii ze dne 9. 6. 2016, č. 40183/07 [ESLP shledal, že nebyl porušen článek 12 (právo

na uzavření manželství) společně s článkem 14 (zákaz diskriminace) a článkem 8 (právo na

soukromý a rodinný život), a že francouzský stát neporušil Úmluvu opatřeními, která

zabránila uzavření manželství dvou mužů v době, kdy zákon nepřipouštěl takovou možnost;

nebyla tedy shledána diskriminace na základě sexuální orientace], popř. rozsudek O. a další

proti Itálii ze dne 21. 7. 2015, č. 18766/11 a 36030/11, z něhož plyne pouze povinnost státu

zavést do svého právního řádu institut obdobný registrovanému partnerství, který zajistí

právní uznání a ochranu stejnopohlavního soužití (přiměřeně lze zmínit závěr, že

„[j]udikatura ESLP představuje pro české soudy a státní moc obecně autoritativní výklad

ustanovení Evropské úmluvy […] české orgány jsou povinny výklad stanovený orgány

Evropské úmluvy při vnitrostátní aplikaci jejích ustanovení respektovat“ – viz Bobek, M. In:

Kühn, Z., Bobek, M., Polčák, R. a kol. Judikatura a právní argumentace. Praha: Auditorium,

2006, s. 91).

[43] S ohledem na citovanou judikaturu ESLP tedy považuje soud argumentaci žalobců ve

vztahu k porušení zákazu diskriminace za lichou; to stejné se týká tvrzeného případného

porušení práva Evropské unie, kterýžto žalobní bod žalobci ponechali v podstatě v podobě

hypotetické či řečnické otázky nepodpořené žádným dalším zdůvodněním.

13

pokračování

[44] Soud tedy považuje rozhodnutí žalovaného a zvláštní matriky za správné, přičemž se

rozhodnutí žalovaného přezkoumatelným způsobem vypořádalo se všemi námitkami, které

žalobci vznesli v odvolání. Žalobcům se nabízí alternativa zápisu jejich manželství v České

republice do knihy partnerství. Takovou možnost soud považuje za dostačující a jsoucí

v souladu s požadavky zákona o matrikách, d, jakož i

mezinárodních závazků plynoucích z Úmluvy či y základních práv EU [srov. informace

dostupná na oficiálních internetových stránkách Evropské unie http://europa.eu

(http://europa.eu/youreurope/citizens/family/couple/registered-partners/index_cs.htm), dle

které „[v] zemích, které neumožňují manželství osob stejného pohlaví, ale zavedly určitou

formu registrovaného partnerství, vyplývají v zásadě ze sňatku osob stejného pohlaví

uzavřeného v zahraničí stejná práva jako z registrovaného partnerství“, popř. obdobná

informace na http://europa.eu/youreurope/citizens/family/couple/marriage/index_cs.htm, dle

které je třeba na stejnopohlavní manželství uzavřené v určité zemi ve státech, které takový

institut nezavedly, nahlížet jako na registrované partnerství; tyto názory vyjadřují i stanovisko

soudu].

V. Závěr a náklady řízení

[45] Na základě výše uvedeného soud žalobu dle zamítl, neboť není důvodná.

[46] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle , podle něhož

nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu

nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch

neměl. Žalobci ve věci úspěch neměli (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto

právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto

úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad

rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení

nepřiznal.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne

jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo

jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 22. 8. 2017

JUDr. Zuzana Bystřická, v.r.

předsedkyně senátu