Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 A 116/2016 - 59

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy

Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce:

Mateřská škola KIDS Company Praha, s.r.o., se sídlem Praha 10, Hradešínská 1931/58,

IČO: 27378942, zast. Rainerem Frankem, advokátem se sídlem Praha 5, Holečkova 105/6,

proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Praha 1,

Karmelitská 529/5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2016, č.

j.: MSMT-10758/2016-8

t a k t o :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí

označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný

zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 2.

2016, č. j. MHMP 218175/2016, kterým byla zamítnuta žalobcova žádost ze dne 12. 1. 2016 o

uzavření smlouvy o poskytnutí dotace na školní rok 2016/2017 pro mateřskou školu a školní

jídelnu - výdejnu, a dále rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 2. 2016, č.

j. MHMP 218185/2016 o zamítnutí žalobcovy žádosti o uzavření smlouvy o zvýšení dotace

na školní rok 2016/2017 pro mateřskou školu a školní jídelnu – výdejnu.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný mj. konstatoval, že dne 12. 1. 2016

byla Magistrátu hlavního města Prahy (dále též „správní orgán I. stupně“) doručena žádost

podle , o poskytování dotací soukromým školám, předškolním

a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“),

kterou se žalobce domáhal uzavření smlouvy o poskytnutí dotace na školní rok 2016/2017 na

činnosti ve smyslu § 1 odst. 2 uvedeného zákona, a dále žalobcova žádost o uzavření smlouvy

o poskytnutí zvýšené dotace na školní rok 2016/2017 na činnosti ve smyslu § 1 odst. 2

pokračování 2 9A 116/2016

uvedeného zákona. Dne 9. 2. 2016 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí o dotaci, kterým

prvně zmíněnou žádost žalobce zamítl v celém rozsahu, neboť nebyly splněny podmínky § 3

odst. 2 písm. a) a c) Dále vydal téhož dne rozhodnutí, jímž zamítl

v celém rozsahu i druhou žádost žalobce, neboť nebyly splněny podmínky § 5 odst. 3 písm. a)

Proti oběma rozhodnutím podal žalobce odvolání. Jelikož se jednalo

o žádosti, které spolu souvisejí a týkají se týchž účastníků, přičemž povaha věci, účel řízení

anebo ochrana práv anebo oprávněných zájmů účastníků tomu nebránila, spojil žalovaný

řízení o odvoláních do společného řízení usnesením ze dne 11. 5. 2016

Žalobce v odvolání namítal, že splnil všechny podmínky pro uzavření smlouvy

o poskytnutí zvýšené dotace. Ve vztahu k základní dotaci namítal, že lhůta pro předložení

dokumentů uvedených v , tedy lhůta do 15. října, je lhůtou

procesní. To znamená, že pro dodržení této lhůty postačí, jsou-li nejpozději 15. října

příslušného roku příslušné dokumenty předány k poštovní přepravě k doručení správnímu

orgánu. , povahu zmíněné lhůty blíže nespecifikuje. Vzhledem k tomu,

že smlouva o poskytnutí dotace je veřejnoprávní smlouvou, musí být aplikována věta první za

středníkem z ust. , což znamená, že na lhůtu je aplikován .

Doručení dokladů podle , je totiž součástí postupu při

uzavření veřejnoprávní smlouvy, takže jde o podání procesněprávní povahy. Nejedná se

o lhůtu hmotněprávní také s ohledem na odbornou literaturu (žalobce v této souvislosti citoval

publikaci Knapp, V. et al., Občanské právo hmotné, svazek I., 3. vydání, rok 2002, str. 27)

a dále poukázal na to, že u jiných dotačních programů se za rozhodující pro dodržení lhůty

pokládá razítko podací pošty. Správní orgán I. stupně podle něj považoval lhůtu

za hmotněprávní kvůli metodickému doporučení žalovaného, ačkoliv toto doporučení není

právně závazné a je nesprávné.

Žalovaný v rámci vypořádání odvolacích námitek nejprve citoval § 3 odst. 2 zákona

č. , a poté konstatoval, že k povaze lhůt se vyjádřil Nejvyšší správní soud

v rozsudku ze dne 11. 9. 2012, č. j. - 58. Lhůta pro předložení dokumentů

podle , je dle názoru žalovaného lhůtou hmotněprávní.

Předmětné ustanovení ukládá hmotněprávní povinnost předložit do 15. října příslušného roku

správnímu orgánu vymezené dokumenty. Rozhodně se nejedná o povinnost procesněprávní a

nejde o procesněprávní lhůtu. , je předpisem hmotněprávním, neboť

neupravuje žádné procesní postupy v rámci konkrétního řízení, ale práva a povinnosti určitých

subjektů v souvislosti s poskytováním dotací soukromým školám, školkám a školským

zařízením. Stejný právní názor deklaroval žalovaný již v předchozích rozhodnutích (např.

v rozhodnutí ze dne 23. 10. 2015, č. j. MSMT-21570/2015-5). Skutečnost, že správní orgán

I. stupně označil předložení dokladů za „faktický úkon“, není pro rozhodnutí ve věci

podstatné; důležité je, že správně vyhodnotil předložení dokladů k určitému datu jako

hmotněprávní podmínku pro získání dotace. Na věci nic nemění, že smlouvy uzavírané podle

, jsou smlouvami veřejnoprávními. Pro věc též není dále podstatné,

zda se razítko podací pošty považuje za rozhodující u jiných dotačních programů než u dotací

poskytovaných podle

K žalobcově námitce odkazující na odbornou literaturu žalovaný uvedl, že správní

orgán I. stupně uvedl v odůvodnění rozhodnutí dostatečnou právně i věcně správnou

argumentaci. Veškeré jeho úvahy byly dostatečně zdůvodněny ve smyslu § 68 odst. 3

, pouze nad rámec vlastního odůvodnění uvedl, že jednal v dané věci v souladu

s metodickým doporučením žalovaného.

[OBRÁZEK]pokračování

Skutečnost, že v důsledku neposkytnutí dotace hrozí žalobci insolvence, dle

žalovaného nebylo možno zohlednit. Je na účastníkovi řízení, aby splnil svou povinnost

a předložil v zákonné lhůtě správnímu orgánu všechny dokumenty. Lze předpokládat, že

účastník řízení, který je na poskytnutí dotace finančně závislý, si bude řádné splnění všech

svých zákonných povinností dostatečně hlídat. Navíc je již ustálenou praxí, že lhůta podle § 3

odst. 2 , je lhůtou hmotněprávní.

Žalobce tedy nesplnil podmínky a c) ,

neboť správnímu orgánu I. stupně nepředložil v zákonné lhůtě vyúčtování dotace a rozbor

hospodaření s dotací poskytnutou podle tohoto zákona.

Podle , může být dotace zvýšena, pokud žadatel

dostává dotaci podle § 4 téhož zákona, čímž se míní, že má uzavřenou smlouvu o poskytnutí

dotace na školní rok bezprostředně předcházející školnímu roku, na nějž zvýšení dotace

požaduje, tj. v tomto případě na školní rok 2015/2016. Dalším nezbytným předpokladem je

také skutečnost, že bude pobírat základní dotaci na školní rok 2016/2017, jelikož se zvýšená

dotace počítá právě ze základní dotace na daný rok. Jelikož žalobci nebylo přiznáno právo na

základní dotaci na školní rok, na který požaduje zvýšenou dotaci, nesplňoval podmínku

uvedenou v , která je nezbytným předpokladem

pro uzavření smlouvy o poskytnutí zvýšené dotace.

V žalobě proti napadenému rozhodnutí brojí žalobce proti závěru žalovaného

o hmotněprávním charakteru lhůty pro předložení dokumentů zakotvené v § 3 odst. 2 zákona

č. Zastává totiž opačný názor, že se jedná o lhůtu procesní, přičemž poukazuje

na to, že dotace se poskytuje na základě , formou uzavření

veřejnoprávní smlouvy v souladu s . Součástí řízení o uzavření

veřejnoprávní smlouvy je podle , předložení vyúčtování

dotace a rozbor hospodaření s dotací za předchozí školní rok do 15. října příslušného roku.

Žalobce tyto dokumenty předal dne 15. 10. 2015 k poštovní přepravě k doručení správnímu

orgánu I. stupně, jemuž byla zásilka doručena dne 19. 10. 2015.

Žalobce namítl, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí omezil na prosté

konstatování, že jde o lhůtu hmotněprávní, aniž by odůvodnil, proč tomu tak je. Odůvodnění

napadeného rozhodnutí tak není dostatečné, protože nesměřuje k samotné podstatě věci, a je

tudíž nepřezkoumatelné ve smyslu , sám

uvedenou lhůtu blíže nespecifikuje. Dotace se poskytuje na základě veřejnoprávní smlouvy

o poskytnutí dotace uzavřené mezi žadatelem a příslušným krajským úřadem. Jde tedy

o veřejnoprávní smlouvu, kterou upravuje . Její uzavírání je proces upravený pátou

částí . Žalobce v této souvislosti citoval s tím, že mimo

jiné se tedy použijí pravidla pro počítání času obsažená v § 40 odst. 1 písm. d/ správního

řádu. Zde je stanoveno, že je lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty podána poštovní

zásilka adresovaná příslušnému správnímu orgánu, která obsahuje podání, držiteli poštovní

licence. S tímto argumentem subsidiární aplikace obecných ustanovení se

žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal.

Dle mínění žalobce povaha předmětné lhůty z ničeho jednoznačně nevyplývá. Není

jasné, kde žalovaný bere jistotu, že se jedná o hmotněprávní povinnost, když se jedná

o předložení podkladů vůči orgánu veřejné moci, které je předpokladem uzavření

veřejnoprávní smlouvy, tedy v podstatě vydání individuálního správního aktu. Jednoznačně se

tedy jedná o úkon učiněný v rámci správního řízení, resp. během procesu uzavírání

pokračování 4 9A 116/2016

veřejnoprávní smlouvy, a jde tedy o povinnost procesní. Obdobnou situací je například

předložení důkazu ve správním řízení či jiném řízení, kdy se jedná o lhůtu procesní.

Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že na věci nic nemění, že smlouvy

uzavírané podle , jsou smlouvami veřejnoprávními. Vzhledem k výše

uvedenému to věc mění naprosto zásadně. Navíc opět absentuje jakýkoliv pokus

o zdůvodnění tohoto názoru žalovaného. V této souvislosti žalobce opětovně citoval odbornou

literaturu (Knapp, V. et al., Občanské právo hmotné, svazek I., 3. vydání, rok 2002, str. 27)

a konstatoval, že zde obsažená definice rozdílu mezi hmotným a procesním právem přesně

odpovídá úkonu, jakým je předložení vyúčtování a rozboru hospodaření s dotací dle § 3

odst. 2

Dle mínění žalobce je nutné vzít v úvahu, že účelem sporné lhůty je zajistit

informovanost rozhodujícího správního orgánu o hospodaření s dotací v předcházejícím

školním roce, a to s dostatečným časovým předstihem, než je uzavřena veřejnoprávní smlouva

na další školní rok. Ve své podstatě jde tedy o zajištění řádného hospodaření s dotací.

Vzhledem k tomu, že k doručení vyúčtování a rozboru hospodaření s dotací v daném případě

došlo 19. 10. 2015 a o poskytnutí dotace bylo rozhodnuto v únoru 2016, byl tento účel

bezpochyby naplněn. Zamítavé stanovisko žalovaného by bylo pochopitelné, kdyby podklady

byly správnímu orgánu I. stupně doručeny s mnohadenním zpožděním, nikoliv pouze se

čtyřdenním, které je navíc způsobeno prodlevou v doručování poštovními službami, a které

plyne z nejednotného názoru na povahu lhůty k předložení dokumentů. Hledání jakékoliv, byť

sebemenší záminky k zamítnutí dotace považuje žalobce za nespravedlivé, přičemž poukazuje

na nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. a uvádí, že i v jeho

případě, kdy byl ještě před zahájením samotného řízení činěn úkon vůči orgánu veřejné moci,

by se lhůta měla posuzovat jako procesní. Žalobce rovněž poukázal na značný nepoměr

údajného porušení povinnosti a sankce, která za něj následuje, odporující zásadě přiměřenosti

při správním rozhodování.

Dle žalobce je , bezesporu formulován nejasně. Obsahuje jak

procení, tak i hmotněprávní lhůty, a rozdíl mezi nimi není v kontextu zákona přesně vymezen.

V § 3 odst. 2 je navíc použit vágní termín „předložit“, jehož význam je na rozdíl od termínu

„obdržet“, který je v témže odstavci také použit pro stanovení lhůty pro doručení žádosti

o dotaci, nejednoznačný. Rozhodně se nejedná o pojmy s totožným významem. Na

nejednotnou praxi orgánů moci veřejné dále ukazuje fakt, že u jiných dotačních programů se

za rozhodující považuje datum podání poskytovateli poštovních služeb. Výkon veřejné moci

je ovládán zásadou in dubio mitius, což znamená, že v případě pochybností má být

rozhodováno mírněji, ve prospěch účastníka řízení. Žalobce v této souvislosti citoval rozsudek

Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2012, č. j. -28 a nález Ústavního soudu

ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. a namítl, že napadené rozhodnutí je neslučitelné

s principy demokratického právního státu, a tedy i nezákonné. Je výsledkem přepjatého

formalismu spočívajícího v interpretaci zákona, která je v extrémním rozporu s principy

spravedlnosti.

Závěrem žalobce shrnul, že lhůtu dle , je nutno

posuzovat jako lhůtu procesní, nikoliv hmotněprávní. Postačilo tedy, že žalobce předal

požadované dokumenty dne 15. 10. 2015 k poštovní přepravě, čímž splnil všechny podmínky

nutné pro poskytnutí dotace na školní rok 2016/2017, a také pro poskytnutí zvýšení dotace.

To, že poslední den lhůty předal požadované podklady k poštovní přepravě, svědčí o jeho

úmyslu lhůtu dodržet.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 5 9A 116/2016

Žalovaný navrhl, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že

právnická osoba má za splnění všech podmínek stanovených , právní

nárok na uzavření veřejnoprávní smlouvy. V § 3 odst. 2 tohoto zákona je určena doba, v níž

musí právnická osoba, která čerpala dotaci v předchozím školním roce, krajskému úřadu

předložit zde vymezené dokumenty. V případě, že tak neučiní, nemá možnost domáhat se

uzavření veřejnoprávní smlouvy. Hmotné subjektivní právo na poskytnutí dotace pro další

školní rok jí v takovém případě nevznikne. Hmotné subjektivní právo na poskytnutí dotace

může být realizováno po splnění , stanovených podmínek uzavřením

veřejnoprávní smlouvy na základě hmotněprávní dohody smluvních stran (právnické osoby

a krajského úřadu). Pravidla stanovená , představují takové

hmotněprávní podmínky, při jejichž nesplnění nedojde ke vzniku právního nároku na uzavření

veřejnoprávní smlouvy. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že

Sb., je právním předpisem hmotněprávním, neboť neupravuje procesní postupy v rámci

konkrétního řízení, ale práva a povinnosti určitých subjektů v souvislosti s poskytováním

dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením. Lhůta podle § 3 odst. 2

, je lhůtou hmotněprávní, jejíž zmeškání nelze prominout. Podle

uvedeného ustanovení musí být zde vymezené dokumenty předloženy krajskému úřadu do

15. října. Žalobce doručil některé z těchto dokumentů správnímu orgánu I. stupně až dne 19.

10. 2015. K tomu žalovaný poznamenal, že v této době neběží žádné správní řízení ani jiné

řízení o poskytnutí dotace. S předkládáním vymezených dokumentů není spojen žádný proces,

u něhož by bylo možné uvažovat o existenci lhůt jako lhůt procesních. Předložením těchto

dokumentů se takové řízení ani neiniciuje. Pro aplikaci nebyl

v projednávané věci důvod, neboť toto ustanovení upravuje počítání času u lhůt stanovených

pro provedení určitého úkonu ve správním řízení.

Žalobci tedy nevzniklo právo na uzavření veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí dotace,

neboť nesplnil včas všechny své hmotněprávní povinnosti vyplývající ze

Sb. Nejedná se o situaci, kdy by vůči žalobci připadal v úvahu postup „mírnější“. Žalovaný

rozhoduje v obdobných případech stejně. Od účinnosti uvedeného zákona (tedy již ode dne

31. 12. 1999) došlo k vytvoření správní praxe, kterou jsou správní orgány vázány. Pro danou

věc není dle žalovaného rozhodné, jestli se u jiných dotačních programů považuje za

rozhodující datum podání zásilky poskytovateli poštovních služeb, neboť v těchto (jiných)

případech se nejedná o dotace podle

V replice k vyjádření žalovaného žalobce setrval na námitkách, které uplatnil v žalobě.

Uvedl, že žalovaný v podstatě tvrdí, že předmětná lhůta je hmotněprávní, protože není

procesněprávní. Jedná se o prosté konstatování, ve kterém absentuje jakákoliv snaha o právní

argumentaci. Žalobce považuje za nedostatečný odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího

správního soudu ze dne 11. 9. 2012, č. j. - 58, který pouze obecně uvádí, že

právní teorie rozlišuje hmotněprávní a procesněprávní lhůty, avšak nezabývá se otázkou, na

základě jakých kritérii lze určit, zda jde o hmotněprávní či procesněprávní lhůtu.

Žalobce nesouhlasí ani s argumentací žalovaného, že úprava uzavírání veřejnoprávní

smlouvy o poskytnutí dotace dle , je hmotněprávní, že v době

předkládání dokumentů dle § 3 odst. 2 uvedeného zákona neběží žádné správní ani jiné řízení,

a že s předkládáním vymezených dokumentů není spojen proces, který by umožňoval

posouzení dané lhůty jako lhůty procesní. Proces uzavírání veřejnoprávní smlouvy

o poskytnutí dotace není pouhou analogií kontraktačního procesu mezi soukromoprávními

subjekty. Na rozdíl od civilního kontraktačního procesu není výsledek procesu uzavírání

veřejnoprávní smlouvy založen na autonomním uvážení smluvních stran. Jde o situaci, kdy

[OBRÁZEK]pokračování 6 9A 116/2016

dochází k ingerenci správního orgánu. Jedním z principů právního státu je, že postup orgánu

státní správy, jeho meze a pravidla jsou jednoznačně upraveny zákonnou procesní normou. Je

tedy třeba usuzovat na to, že chování subjektů v rámci procesu uzavírání veřejnoprávní

smlouvy, tedy i předkládání podkladů pro vydání rozhodnutí o poskytnutí či neposkytnutí

dotace, jsou upraveny normami práva procesního.

K tvrzení žalovaného, že , neupravuje procesní postupy v rámci

konkrétního řízení, žalobce namítl, že Veřejný ochránce práv k úpravě poskytování dotací

soukromým školám a školkám zaujal stanovisko, že uvedený zákon neupravuje rozhodování

o žádosti o poskytnutí dotace ani proces uzavření dohody o poskytnutí dotace komplexně

a dostatečně. Je tedy třeba vycházet z jiného, subsidiárně použitelného kodexu upravujícího

postup orgánů státní správy. Obecnou subsidiárně použitelnou normou je

Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů. Jelikož ani tento

neobsahuje speciální úpravu počítání času a lhůt, je nutné vycházet z obecné úpravy obsažené

v části druhé . V tomto případě se užije , takže předmětná

lhůta byla dodržena předáním dokumentů k poštovní přepravě dne 15. 10. 2015. Žalovaný

opomíjí skutečnost, že , vznikl dříve než , který jej jako

pozdější právní předpis nepřímo novelizoval prostřednictvím ustanovení § 180. V situaci, kdy

, neobsahuje pravidla o počítání času, je nutné od účinnosti správního

řádu aplikovat . Pro případ, že by soud shledal, že se v předmětné věci

nejedná o situaci upravenou v , kdy správní orgán vydává

rozhodnutí, je na místě aplikovat , které subsidiárně upravuje

postup správních orgánů v řízení, jehož cílem není vydání rozhodnutí. Toto ustanovení

nepřímo novelizovalo , tak, že v otázkách, které nejsou speciálně

upraveny, se postupuje dle části čtvrté . Jestliže by rozhodování správního

orgánu, zda byla lhůta dle , zachována a zda jsou

(za předpokladu dodání dalších dokladů a žádosti o dotaci, resp. žádosti o zvýšenou dotaci)

splněny podmínky pro kladné vyřízení žádosti o poskytnutí dotace uzavřením smlouvy

o poskytnutí dotace, nebylo dle názoru soudu rozhodováním ve správním řízení ve smyslu

, měl správní orgán postupovat dle části čtvrté , avšak

i v případech, kdy úkony správního orgánu nevedou k vydání rozhodnutí, by měl správní

orgán postupovat dle obecných principů počítání času a lhůt před správními orgány.

Dle mínění žalobce nemůže obstát ani tvrzení žalovaného ohledně ustálené správní

praxe. Postup, který odmítá aplikaci obecných pravidel v je totiž

nezákonný, a proto nemohl vytvořit závaznou správní praxi. Žalovaný také nepostupuje

ve všech případech stejně, neboť v některých svých dotačních programech vykládá lhůtu pro

předkládání podkladů jako lhůtu procesněprávní. Na tomto místě žalobce poukázal na

„Instrukci k vyplnění vyúčtování neinvestiční dotace za rok 2015“. Žalovaný nezveřejnil

žádné instrukce či pokyny, které by veřejnosti objasňovaly jeho interpretaci termínu

„předložit“ ve vztahu k

Ve vyjádření k žalobcově replice žalovaný uvedl, že , stanoví

hmotněprávní povinnost právnické osoby, která chce uzavřít smlouvu o poskytnutí dotace,

předložit do 15. října příslušného roku správnímu orgánu určité dokumenty, a to za podmínky,

že tato právnická osoba čerpala dotaci v předchozím kalendářním roce. Tato lhůta není

bezprostředně navázána na žádný proces. Nejde o povinnost v rámci správního či jiného

řízení - v tuto dobu žádné řízení neběží. Jde naopak o jednu z podmínek vzniku

hmotněprávního nároku na poskytnutí dotace. Zmeškání lhůty totiž znamená nesplnění

[OBRÁZEK]pokračování 7 9A 116/2016

hmotněprávní povinnosti, pro něž zákon zakazuje krajskému úřadu uzavřít s právnickou

osobou veřejnoprávní smlouvu o poskytnutí dotace a její zmeškání nelze prominout.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem osvědčil, že předmětnou

lhůtu je třeba považovat za lhůtu hmotněprávní, u které podle judikatury nelze prominout její

zmeškání. Žalobce tuto lhůtu zmeškal, a správní orgán I. stupně proto postupoval správně,

jestliže s ním smlouvu o poskytnutí dotace neuzavřel. Ustanovení nelze

použít z toho důvodu, že předložení předmětných dokumentů nelze považovat za provedení

určitého úkonu v řízení vázaném na lhůtu. Žádné řízení v této době neběží a zákonodárce

jasně stanovil, kdy krajský úřad nesmí smlouvu o poskytnutí dotace s právnickou osobou

uzavřít. , sice explicitně neurčuje, jaká je povaha předmětné lhůty,

zároveň je však zřejmé, že jím stanovená lhůta nemá za cíl zefektivnění řízení (to neběží),

nýbrž jde o lhůtu, která má ze zákona důsledky pro věc samu, uplyne-li marně a právnická

osoba se přesto dožaduje uzavření smlouvy o poskytnutí dotace. Správní praxe je tedy

žalovaným vytvořena na logickém základu, je zákonná a není zde důvod pro její změnu.

Skutečnost, že u některých dotačních programů žalovaný považuje pro předložení

určitých za rozhodující „razítko pošty“, nemůže mít vliv na poskytování dotací podle

, kde lhůtu pro předložení zákonem stanovených dokumentů stanoví

přímo zákon. Protože je správní praxe ustálená, nelze v souvislosti se lhůtou dle § 3 odst. 2

, hovořit o nepřiměřenosti, nepředvídatelnosti nebo narušení právní

jistoty právnické osoby. Nejedná se o zjevnou nespravedlnost, neboť žalobce mohl splnit tuto

nikoliv zvláště složitou povinnost včas. Správní orgány nejsou povinny poučovat

potenciálního žadatele o dotaci o jeho hmotněprávní povinnosti; poučovací povinnost se

vztahuje ke správnímu řízení. Ani v rámci správního řízení však taková povinnost nezahrnuje

poskytování komplexního návodu, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby

dosáhl požadovaného účinku.

V dalším podání ze dne 14. 3. 2017 žalobce zopakoval a shrnul své argumenty o procesním charakteru předmětné lhůty, které uplatnil již v žalobě a v replice.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem uplatněných žalobních

bodů. V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy, účinné ke dni vydání

napadeného rozhodnutí:

Podle , dotace ze státního rozpočtu (dále jen

"dotace") se poskytuje právnickým osobám vykonávajícím činnost škol a školských zařízení

zapsaných do školského rejstříku, které nejsou zřizovány státem, krajem, obcí, dobrovolným

svazkem obcí, jehož předmětem činnosti jsou úkoly v oblasti školství (dále jen "svazek

obcí"), nebo registrovanou církví nebo náboženskou společností, které bylo přiznáno

oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy, (dále jen "právnické osoby"),

pokud uzavřou smlouvu s krajským úřadem podle tohoto zákona. Dotace se neposkytuje na

činnost jazykových škol s právem státní jazykové zkoušky.

Podle , dotace se poskytuje k financování

neinvestičních výdajů souvisejících s výchovou a vzděláváním ve školách a se službami

a vzděláváním, které doplňují nebo podporují vzdělávání ve školách nebo s ním přímo

souvisí, nebo zajišťováním ústavní a ochranné výchovy nebo preventivně výchovné péče ve

školských zařízeních (dále jen "školské služby") a s běžným provozem školy a školského

zařízení s výjimkou nájemného v rámci smlouvy o koupi najaté věci uzavřené po 1. lednu

pokračování 8 9A 116/2016

1997 a reklamy, a u právnických osob, které poskytují vzdělávání a školské služby pro děti,

žáky a studenty se zdravotním postižením, i s rehabilitací.

Podle , žádost o poskytnutí dotace na příští školní rok předkládá právnická osoba krajskému úřadu

a) do 31. ledna, nebo

b) do 30 dnů od doručení rozhodnutí o zápisu do školského rejstříku.

Podle , smlouva o poskytnutí dotace se neuzavře,

pokud krajský úřad neobdržel žádost o poskytnutí dotace ve lhůtě podle § 2 odst. 1. Smlouva

o poskytnutí dotace se dále neuzavře, pokud právnická osoba, která čerpala dotaci

v předchozím školním roce, nepředloží do 15. října za předchozí školní rok

a) vyúčtování dotace postupem stanoveným Ministerstvem školství, mládeže

a tělovýchovy (dále jen "ministerstvo),

b) výroční zprávu o činnosti školy,

c) rozbor hospodaření s dotací poskytnutou podle tohoto zákona, zpracovaný podle osnovy stanovené ministerstvem,

d) informaci o projednání výroční zprávy o činnosti školy ve školské radě, pokud je

zřízena.

Podstatou sporu je posouzení jediné otázky, a to zda lhůta k předložení dokumentů

týkajících se předchozího školního roku, která je zakotvena v

Sb., je lhůtou hmotněprávní či lhůtou procesní.

Jak uvedl Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 1 Co

55/2011, hmotněprávní lhůty se opírají o ustanovení hmotného práva, jejich zmeškání nelze

prominout, jejich uplynutím právo buď zaniká, nebo mu po uplatnění námitky promlčení

nemůže být přiznána soudní ochrana. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 9. 2012, č.

j. – 58, na který v napadeném rozhodnutí přiléhavě poukázal žalovaný, uvedl,

že „za lhůtu je nutno považovat časový interval, v němž má být, případně musí být, něco

vykonáno. Lhůtou je rovněž časový úsek, ve kterém může být nárok (subjektivní právo)

uplatněn u příslušného objektu. Teorie rozlišuje dva druhy lhůt. Jsou jimi lhůty hmotněprávní

a procesní. Hmotněprávní lhůty jsou lhůty, jejichž běh je stanoven zákonem a zpravidla

jej nelze ovlivnit jednáním adresátů příslušných právních norem. Konec lhůty je absolutní

a jejich zmeškání má za následek zánik práva. Tyto lhůty nelze navracet ani prominout. Jedná

se o lhůty prekluzivní, neboli propadné. Procesní lhůty mohou být zákonné (stanoveny přímo

zákonem) nebo soudcovské (stanoveny soudem, příp. předsedou senátu). Tyto lhůty mají svůj

význam především ve vztahu k efektivitě řízení a jejich zmeškání nemusí mít za následek ztrátu

práva. S nedodržením těchto lhůt zákon přímo nespojuje žádné právní následky pro věc samu.

Přitom je nutno podotknout, že v případě zákonných lhůt právní normy obvykle výslovně

nestanoví, zda se jedná o lhůtu propadnou, či pořádkovou. Určení povahy lhůty je proto

záležitostí výkladu konkrétní právní normy upravující předmětnou lhůtu, stejně jak je tomu

i v nyní projednávané věci. Přesto lze v souladu s krajským soudem konstatovat, že ustanovení

upravující lhůty propadné stanoví s jejich uplynutím konkrétní právní důsledek, který je

zpravidla vyjádřen slovy, že po uplynutí těchto lhůt již nelze něco nadále vykonat či činit, či

naopak, že pouze do uplynutí lhůty něco činit lze.“

Soud přisvědčuje závěru žalovaného, že lhůta „do 15. října“, ve které je podle § 3

odst. 2 , právnická osoba, která čerpala dotaci v předchozím školním

roce a zamýšlí žádat o dotaci i na příští školní rok, povinna předložit zákonem stanovené

pokračování 9 9A 116/2016

dokumenty týkající se předchozího školního roku, je lhůtou hmotněprávní. Splnění této

povinnosti, tj. povinnosti předložit zákonem stanovené dokumenty týkající se předchozího

školního roku, je zcela nepochybně hmotněprávní podmínkou uzavření smlouvy o poskytnutí

dotace na příští školní rok se žadatelem. Zákon to jednoznačně stanoví těmito slovy:

„Smlouva o poskytnutí dotace se dále neuzavře, pokud právnická osoba, která čerpala dotaci

v předchozím školním roce, nepředloží do 15. října ......“ Ve shodě s výše citovaným

rozhodnutím Nejvyššího správního soudu lze konstatovat, že běh předmětné lhůty je stanoven

zákonem a nelze jej jakkoliv ovlivnit jednáním adresátů příslušné právní normy. Konec lhůty

je absolutní a její zmeškání má za následek zánik práva žadatele na uzavření smlouvy

o poskytnutí dotace na příští školní rok – zákon uzavření smlouvy o poskytnutí dotace při

nepředložení stanovených dokumentů do 15. října výslovně zakazuje. Ustanovení § 3 odst. 2

, spojuje s uplynutím předmětné lhůty konkrétní právní důsledek, který

je vyjádřen slovy, že po uplynutí lhůty již nelze něco nadále vykonat (nelze se žadatelem

uzavřít smlouvu o poskytnutí dotace na příští školní rok).

Podmínka, kterou zákon podmiňuje uzavření smlouvy o poskytnutí dotace, je

zakotvena i v první větě , podle které se smlouva

o poskytnutí dotace neuzavře, pokud krajský úřad neobdržel žádost o poskytnutí dotace ve

lhůtě podle § 2 odst. 1. Ani žalobce nezpochybňuje, že lhůta, ve které krajský úřad musí

žádost o poskytnutí dotace obdržet, je lhůtou hmotněprávní. Aby krajský úřad žádost

o poskytnutí dotace obdržel, musí se tato žádost ocitnout v jeho faktické dispozici; samotné

předání žádosti jinému subjektu k doručení nepostačuje. Je pravdou, že zákonodárce v první

větě ustanovení , užil sloveso (ne)obdržel, zatímco ve větě

druhé sloveso nepředloží, v obou případech však s nesplněním dané povinnosti spojil tentýž

negativní následek spočívající v nemožnosti uzavření smlouvy o poskytnutí dotace. Dle

náhledu soudu neexistuje žádný rozumný důvod k tomu, aby lhůta k předložení zákonem

stanovených dokumentů týkajících se předchozího školního roku měla mít jiný charakter než

lhůta k předložení žádosti o poskytnutí dotace, nachází-li se obě lhůty v tomtéž zákonném

ustanovení a se zmeškáním obou těchto lhůt zákon spojuje totožný následek.

Z výše uvedeného plyne, že i v případě lhůty k předložení zákonem stanovených

dokumentů týkajících se předchozího školního roku zakotvené v § 3 odst. 2 zákona

č. , se evidentně jedná o hmotněprávní prekluzivní lhůtu, jejíž zmeškání nelze

prominout. K zachování této lhůty bylo zapotřebí, aby žalobce příslušné dokumenty vztahující

se k předchozímu školnímu roku 2014/2015 předložil Magistrátu hl. m. Prahy do 15. října

2015 tak, aby je nejpozději poslední den lhůty (15. 12. 2015) měl správní orgán ve své

dispozici, což však žalobce neučinil. Správní orgán I. stupně proto postupoval v souladu se

zákonem, jestliže žalobcovu žádost ze dne 12. 1. 2016 o uzavření smlouvy o poskytnutí

dotace na školní rok 2016/2017 i související žádost o uzavření smlouvy o zvýšení dotace

z důvodu zmeškání hmotněprávní lhůty k předložení příslušných dokumentů vztahujících se

k předchozímu školnímu roku bez dalšího zamítl, a nepochybil ani žalovaný, který z téhož

důvodu napadeným rozhodnutím žalobcova odvolání zamítl a zamítavá rozhodnutí správního

orgánu I. stupně potvrdil.

Není pravdou, že žalovaný svůj závěr o hmotněprávní povaze předmětné lhůty nijak

nezdůvodnil. V napadeném rozhodnutí žalovaný výslovně poukázal na to, že ustanovení § 3

odst. 2 , ukládá hmotněprávní povinnost předložit do 15. října

stanovené dokumenty, a přisvědčil klíčovému závěru správního orgánu I. stupně, který

„správně vyhodnotil předložení dokladů k určitému datu jako hmotněprávní podmínku pro

získání dotace.“ Toto zdůvodnění i přes svou stručnost výstižně popisuje nosný důvod, pro

pokračování

který žalovaný označil předmětnou lhůtu za lhůtu hmotněprávní, a zároveň vyvrací

opodstatněnost veškerých námitek, s jejichž pomocí žalobce dovozoval procesní charakter

předmětné lhůty.

Jak žalovaný správně podotkl, na věci nic nemění, že smlouvy o poskytnutí dotace

uzavírané podle , jsou smlouvami veřejnoprávními. Tato skutečnost

totiž nemůže nijak ovlivnit charakter předmětné lhůty, která se netýká vlastního řízení

o žádosti právnické osoby o uzavření smlouvy o poskytnutí dotace, ale splnění jedné

z podmínek pro uzavření takové smlouvy (viz výše). Nelze přehlédnout, že ke dni 15. 10.

2015, kdy žalobci uplynula lhůta pro předložení příslušných dokumentů vztahujících se

k předchozímu školnímu roku 2014/2015, ještě žádné řízení o žádosti o uzavření

veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí dotace na školní rok 2016/2017 neprobíhalo. Toto řízení

bylo zahájeno až žádostí žalobce ze dne 12. 1. 2016. I z toho je zřejmé, že předmětná lhůta

není lhůtou procesní, neboť se neupíná k úkonům činěným účastníkem v řízení (procesu) o

jeho žádosti o uzavření smlouvy o poskytnutí dotace. Z téhož důvodu není na místě na danou

lhůtu aplikovat ustanovení , které se týká procesních lhůt, jimiž je vázáno

provedení určitého úkonu v řízení.

Předložení vyúčtování dotace a rozboru hospodaření s dotací za předchozí školní rok

do 15. října, které požaduje , tedy není součástí řízení

o uzavření veřejnoprávní smlouvy, které k uvedenému datu ještě vůbec neběží. Jak již bylo

opakovaně konstatováno shora, jedná se o zákonem stanovenou hmotněprávní podmínku,

jejímž splněním zákon podmiňuje uzavření smlouvy o poskytnutí dotace, pokud o ně

právnická osoba v budoucnu požádá (a krajský úřad její žádost o poskytnutí dotace obdrží ve

lhůtě podle § 2 odst. 1). Řízení o uzavření smlouvy o poskytnutí dotace podle zákona

č. , není řízením z moci úřední, ale řízením o žádosti, které je, jak z logiky věci

plyne, zahajováno samotnou žádostí právnické osoby. V době, kdy taková žádost ještě není

podána, o ní zkrátka žádné řízení běžet nemůže.

Stanovisko Veřejného ochránce práv k úpravě poskytování dotací, na něž žalobce

poukazuje, se týká rozhodování o žádosti o poskytnutí dotace, resp. procesu uzavření dohody

o poskytnutí dotace, nikoliv otázky charakteru předmětné lhůty. Závěry Veřejného ochránce

práv o použitelnosti jiných procesních norem na řízení o žádosti o dotaci, která je

poskytována podle , jsou pro posouzení zákonnosti napadeného

rozhodnutí nepoužitelné, protože při předkládání zákonem stanovených dokumentů týkajících

se předchozího školního roku podle , žádné řízení o žádosti

o poskytnutí dotace neběží.

Neobstojí ani poukaz žalobce na kritéria, na základě kterých odborná literatura

(Knapp, V. et al., Občanské právo hmotné, svazek I., 3. vydání, rok 2002, str. 27) definuje

rozdíl mezi hmotným a procesním právem. Ze žalobcem citované definice rozhodně nelze

dovodit, že by předložení příslušných dokumentů týkajících se předchozího školního roku ve

smyslu , bylo procesním úkonem regulovaným normami

procesního práva. Předložení příslušných dokumentů je předně chováním toliko potenciálního

žadatele o dotaci, které je činěno v době, kdy tento subjekt ještě žádné hmotné právo na

poskytnutí dotace na příští školní rok neuplatnil. Toto chování nevyžaduje žádný zásah ze

strany státního orgánu, ani se nejedná o vztah, ve kterém by docházelo k uplatňování státní

moci ze strany správního orgánu. Takový vztah vzniká (a řízení o něm začne běžet) až

v okamžiku, kdy daný subjekt podá žádost o uzavření smlouvy o poskytnutí dotace na příští

školní rok.

pokračování 11 9A 116/2016

Žalobci je možno přisvědčit v tom, že účelem předložení příslušných dokumentů ve

lhůtě stanovené v , je zajistit informovanost rozhodujícího

správního orgánu o hospodaření žadatele s dotací v předcházejícím školním roce. To ale nic

nemění na tom, že zákonodárce stanovil všem budoucím žadatelům o dotaci jednoznačnou

povinnost předložit příslušné dokumenty ve stanovené lhůtě, a že se zmeškáním této lhůty

spojil negativní následek v podobě propadnutí práva na uzavření smlouvy o poskytnutí

dotace. Správnímu orgánu nepřísluší, aby posuzoval přiměřenost tohoto zákonem

stanoveného následku, neboť je stejně jako soud vázán zákonem a musí jej bezvýhradně

respektovat. Žalobcův neúspěch tedy není nespravedlivým projevem „hledání jakékoliv, byť

sebemenší záminky“ k zamítnutí jeho žádostí, ani projevem přepjatého formalismu, ale

projevem striktního dodržování zákona ze strany správního orgánu, na kterém je nutno

bezvýhradně trvat.

Ve světle výše uvedeného se jako zcela irelevantní jeví žalobcův poukaz na to, že

předmětné podklady byly správnímu orgánu doručeny jen s několikadenním zpožděním. Byť

i jen jednodenní zmeškání prekluzivní lhůty stanovené v ,

musí vést ke stejným následkům, k jakým by vedlo zmeškání této lhůty o jakýkoliv jiný

časový úsek. V opačném případě by existence prekluzivních lhůt, s jejichž zmeškáním zákon

velmi často spojuje negativní následky pro adresáta právní normy, postrádala jakýkoliv smysl.

Trvání na přesném plnění zákonem stanovených povinností a dodržování lhůt k jejich splnění

činí právo předvídatelným.

Soud nevešel ani na námitku žalobce, že v jiných dotačních programech je lhůta pro

předložení listin pokládána za procesní. Poskytování dotací a jednotlivé dotační programy

jsou upraveny různými právními předpisy, které mohou stanovit rozličné podmínky pro

vyhovění žádosti o poskytnutí té které dotace. V nyní projednávané věci je relevantní toliko

úprava obsažená v zákoně č. , z níž plyne, že lhůta pro předložení dokumentů

stanovená v § 3 odst. 2 tohoto zákona je lhůtou hmotněprávní.

Skutečnost, že žalobce na základě nesprávného výkladu zákona považoval předmětnou

lhůtu za procesní, což ve výsledku vedlo k tomu, že jeho žádost o uzavření smlouvy

o poskytnutí dotace byla zamítnuta, nemůže vést k závěru, že právní úprava obsažená v § 3

odst. 2 , je nejednoznačná a nepředvídatelná, takže správní orgán měl

v souladu se zásadou in dubio pro mitius rozhodnout ve prospěch žalobce. Soud má za to, že

shora popsaným výkladem ustanovení , provedeným za

použití obvyklých výkladových pravidel lze dospět pouze k jedinému závěru, k němuž v dané

věci dospěly též správní orgány obou stupňů. Za situace, kdy nelze důvodně pochybovat

o hmotněprávní povaze předmětné lhůty, se žalobce nemůže s úspěchem dovolávat ani

aplikace zásady in dubio pro mitius.

Soud pouze na okraj dodává, že měl-li žalobce vskutku pochyby o charakteru

předmětné lhůty, nic mu nebránilo v tom, aby z opatrnosti předložil správnímu orgánu

příslušné dokumenty v dostatečném předstihu, a vyhnul se tak negativnímu následku, který

zákon se zmeškáním lhůty spojuje. Protože tak neučinil, musí negativní následek spočívající

v zamítnutí žádosti o poskytnutí dotace přičíst na vrub jím zvolené „taktice.“

Při vypořádání žalobních námitek se soud řídil nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 2.

2009, sp. zn. , podle něhož není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže

obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě

vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který

[OBRÁZEK]pokračování

logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz bod 68 zmíněného nálezu).

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle zamítl.

Za splnění podmínek zakotvených v soud o věci samé rozhodl bez

nařízení jednání (žalobce i žalovaný s projednáním věci bez nařízení jednání výslovně

souhlasili).

Protože žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené

náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s ustanovením § 60

odst. 1 rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou

týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou

vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské

náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103

odst. 1 a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat

označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu

a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být

stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho

zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,

vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů

vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační

stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu

lze získat na jeho internetových stránkách www.nssoud.cz.

V Praze dne 20. července 2017

JUDr. Naděžda Řeháková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Veronika Brunhoferová