Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 A 42/2017 - 112

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana

Procházky a soudců Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Petr Polách v právní věci žalobce:

WEIL, GOTSHAL & MANGES, s.r.o., IČ 25621050, se sídlem Křižovnické nám. 193/2,

Žižkov, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže,

se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a

dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, o žalobě na ochranu proti nečinnosti

žalovaného

t a k t o :

I. Předsedovi žalovaného s e p ř i k a z u j e vydat ve věci samé rozhodnutí

o rozkladu žalobce podaného dne 15. 7. 2016 směřujícímu proti rozhodnutí

žalovaného ze dne 30. 6. 2016, č. j. ÚOHS-S0310/2016/VZ-27620/2016/522/PKř,

vydaného žalovaným, a to ve lhůtě 45 dnů od právní moci toho rozsudku.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši

2 000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

pokračování 2

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci

Žalobce se včas podanou žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně (dále jen

„krajský soud“ či „zdejší soud“) dne 2. 3. 2017 domáhal uložení povinnosti předsedovi

žalovaného vydat rozhodnutí o rozkladu, kterým žalobce brojil proti rozhodnutí Úřadu

pro ochranu hospodářské soutěže jako správního orgánu I. stupně (dále jen „správní orgán

I. stupně“) ze dne 30. 6. 2016, č. j. ÚOHS-S0310/2016/VZ-27620/2016/522/PKř. Následně

bylo žalobci doručeno „Sdělení k přípisu navrhovatele ze dne 15. 7. 2016“ – dále jen

„Sdělení“, ve kterém jej žalovaný informoval, že jelikož nebyl rozklad podán v zákonem

předvídané formě s uznávaným elektronickým podpisem, nemohl se předseda žalovaného

takovýmto podáním zabývat.

Žalobce podal rozklad pomocí datové schránky bez uznávaného elektronického

podpisu, čímž dle žalovaného neměla být naplněna podmínka zvláštní formy podání, která je

stanovena v , o veřejných zakázkách, ve znění

účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákona o veřejných zakázkách“). Meritem sporu je

právní posouzení, zda takto podaný rozklad lze považovat za řádně podaný v kontextu

posledně zmiňovaného ustanovení zákona o veřejných zakázkách.

Pro úplnost krajský soud uvádí, že je ze správního spisu zřejmé řádné vyčerpání

prostředků ochrany proti nečinnosti, viz Žádost o uplatnění proti nečinnosti ze dne 9. 11. 2016

a následná reakce předsedy žalovaného ve formě přípisu „Vyřízení žádosti o uplatnění

opatření proti nečinnosti“ ze dne 27. 12. 2016 (neshledány důvody nečinnosti, neboť rozklad

nebyl podán v zákonem předvídané formě, a proto nedošlo k řízení o rozkladu).

II. Obsah žaloby

Žalobní námitky směřují prakticky pouze k nesprávnému právnímu posouzení

žalovaného ve vztahu k zákonem vyžadované formě podaného rozkladu ve smyslu § 117c

odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách. Dle žalobce je třeba podání činěná datovou

schránkou posuzovat v kontextu , o elektronických úkonech

a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „ zákon o elektronických úkonech“), jenž je

vůči zákonu o veřejných zakázkách lex specialis a má tak být podání činěné datovou

schránkou posuzováno v jeho souladu, zejm. s ust. § 18 odst. 2. Dle žalobce jsou úkony

provedené prostřednictvím datové schránky činěné takovou formou, aby byly vůči orgánům

veřejné moci účinné, tj. vztaženo k projednávané věci měl být podaný rozklad meritorně

posouzen. Svá tvrzení žalobce podpořil např. odkazem na rozsudek Nejvyššího správního

soudu ze dne 17. 2. 2012, č. j. – 31 a nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016,

sp. zn. .

pokračování 3

Žalobce dále namítal porušení zásady legitimního očekávání, neboť rozklad podaný

dne 9. 6. 2016 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2016, č. j. ÚOHS-S0310/2016/VZ-

22458/2016/522/PKř, byl podán také datovou schránkou bez uznávaného elektronického

podpisu, avšak na rozdíl od nyní projednávané věci byl takovýto rozklad posouzen jako

splňující zákonnou formu.

III. Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve vyjádření setrval na svých dosavadních závěrech, tj. že jelikož nebyla

splněna forma podání uvedená v ust. § 117c odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách,

nebylo možné považovat takovýto přípis za rozklad ve smyslu tohoto zákona. Zdejší soud

proto nepovažoval tuto část vyjádření žalovaného za účelné podrobně transkribovat.

Žalovaný dále uvedl, že postupoval v intencích zákona, konkrétně že postupoval zcela

v souladu s výslovným zněním zákona a že byl jeho postup v souladu s jeho správní praxí.

Dle něj nebylo možné zvolit postup jiný, neboť zákon výslovně stanovuje jedinou možnou

formu podání rozkladu, tj. elektronicky podepsanou uznávaným elektronickým podpisem.

Žalovaný uvedl, že ani podání listinnou formou by tak nesplňovalo účinky této formy, proto i

v takovém případě by byl postup shodný. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout pro její

nedůvodnost.

IV. Replika

Žalobce v replice setrval na dosavadní argumentaci, své argumenty však dále

precizoval. Například se vyjádřil k postupu předcházejícímu přijetí

(technická novela zákona o veřejných zakázkách), zpochybnil mechanickou a doslovnou

interpretaci zákona o veřejných zakázkách, upozornil na nedodržování metodiky Ministerstva

vnitra žalovaným a napadl nedoložení zákonné praxe žalovaného.

V. Posouzení věci krajským soudem

Žaloba byla podána včas [ , soudního řádu

správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)] a osobou k tomu oprávněnou (§

79 odst. 1 ).

Podle ust. vycházel soud při přezkoumání žalobou napadeného

rozhodnutí ze skutkového a právního stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí a dospěl

přitom k závěru, že žaloba je důvodná.

Podle ust. se může ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které

procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti

pokračování 4

správního orgánu, žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.

V posuzovaném případě se žalobce podanou žalobou domáhá vydání rozhodnutí

v řízení o rozkladu. Takové rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu ust. ,

jehož vydání se lze nečinnostní žalobou domáhat. Krajskému soudu přitom podle ust. § 79 a

násl. nepřísluší určovat, jak má být v řízení vedeném před žalovaným rozhodnuto,

tj. k jakému závěru má ten, kdo má povinnost ve věci rozhodnout, v řízení dospět. Stejně tak

soud nemůže svým rozhodnutím žalovaného ani navádět k vedení řízení určitým směrem,

tj. k vydání rozhodnutí konkrétního obsahu či s konkrétním výsledkem.

Splněna byla také podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředků, které procesní

předpis stanoví k ochraně proti nečinnosti, neboť žalobce podal nadřízenému správnímu

orgánu žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle . O této žádosti

rozhodl předseda žalovaného „Vyřízením žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti“ ze dne

27. 12. 2016, č. j. ÚOHS-45668/2016/323/PMo, tak, že této žádosti nevyhověl. Nejvyšší

správní soud přitom ve vztahu k aplikaci v řadě svých rozhodnutí

opakovaně vyslovil, že v případě nečinnosti povinného subjektu se jedná o procesní nástroj,

jehož bezvýsledné vyčerpání otevírá cestu k soudní ochraně před nečinností, kterou nadřízený

orgán v rámci ustanovení – a to z jakýchkoli důvodů – nenapravil.

Mezi žalobcem a žalovaným je sporná otázka, zda řízení správního orgánu I. stupně

bylo ukončeno, tj. zda nabylo prvostupňové rozhodnutí právní moci, neboť nedošlo k podání

rozkladu (jak tvrdil žalovaný), anebo zda byl rozklad účinně podán, a tedy došlo k zahájení

řízení o rozkladu, aniž by dosud bylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě konečné rozhodnutí

(jak tvrdí žalobce).

Mezi stranami není sporu o tom, že žalobce podal prostřednictvím datové schránky

podání s názvem „Rozklad proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže…“,

ovšem bez uznávaného elektronického podpisu. Žalovaný s ohledem na § 117c odst. 1 písm.

b) zákona o veřejných zakázkách, který stanoví, že „V elektronické podobě podepsané

uznávaným elektronickým podpisem se činí rozklad a další podání účastníků učiněná v řízení

o rozkladu“ neshledal takovéto podání učiněné zákonnou formou pro rozklad, a proto žalobci

doručil Sdělení, ve kterém žalobce informoval, že jelikož nebyl rozklad podán v zákonem

předvídané formě s uznávaným elektronickým podpisem, nemohl se předseda žalovaného

takovýmto podáním zabývat.

Krajský soud v nyní posuzované věci tedy řeší otázku, zda bylo povinností

žalovaného posoudit výše uvedené podání jako rozklad a zákonným způsobem se s ním

v rámci řízení o rozkladu vypořádat, nebo zda skutečně bylo možno shledat takové podání

natolik vadným, aby mohlo dojít k postupu zvolenému žalovaným.

Na danou problematiku je nutno nahlížet smyslem a účelem citovaného ustanovení

zákona o veřejných zakázkách. Jak vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 8. 2005,

sp. zn. : „je především na obecných soudech, aby interpretovaly zákonná

pokračování 5

hmotněprávní či procesněprávní ustanovení. Úloha Ústavního soudu při rozhodování o

ústavních stížnostech podle písm. d) y se omezuje na

ověření, zda důsledky takové interpretace jsou slučitelné s u, Úmluvou či jinou součástí

ústavního pořádku zaručující základní právo nebo svobodu. Je tomu tak obzvláště tehdy,

jedná-li se o soudní výklad procesních pravidel a v jejich rámci zejména pak ustanovení o

podmínkách řízení včetně podmínek týkajících se návrhu, způsobilosti být účastníkem řízení,

procesní způsobilosti a dalších. Je jisté, že právo na soud, jehož jedním aspektem je právo na

přístup k soudu, není absolutní a může podléhat implicitně připuštěným omezením. Účelem

právní úpravy týkající se formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání

žaloby, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je

jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však

nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by

uvedené právo bylo zasažené v samé své podstatě. I když tedy právo podat civilní žalobu

podléhá zákonným podmínkám, soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak

přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné

pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem.“

Dle krajského soudu je nutno výše uvedené analogicky použít také v souzené věci.

V , o elektronických úkonech a autorizované

konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických

úkonech“) je uvedeno, že fyzická osoba, podnikající fyzická osoba a právnická osoba může

provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li zpřístupněnu svou datovou schránku

a umožňuje-li to povaha tohoto úkonu, prostřednictvím datové schránky. V odst. 2 citovaného

ustanovení je stanoveno, že úkon učiněný osobou uvedenou v § 8 odst. 1 až odst. 4 nebo

pověřenou osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky má stejné

účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní

předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob. K přístupu do datové schránky

fyzické osoby je oprávněna fyzická osoba, pro niž byla datová schránka zřízena (§ 8 odst. 1

zákona o elektronických úkonech). Informační systém datových schránek je informačním

systémem veřejné správy, který obsahuje informace o datových schránkách a jejich

uživatelích, a to včetně data odeslání dokumentu nebo provedení úkonu z datové schránky

s uvedením hodiny, minuty a sekundy, dále údaje identifikujícího osobu, která odeslání

dokumentu nebo úkon provedla, jména, příjmení, data a místa narození, adresy místa trvalého

pobytu nebo jiného pobytu na území České republiky anebo adresy bydliště mimo území

České republiky fyzické osoby, pro niž byla datová schránka zřízena (§ 14 odst. 1, odst. 3

písm. d) a e) zákona o elektronických úkonech). Zákon nevyžaduje, aby součástí datové

zprávy (§ 19 téhož zákona) byl elektronický podpis odesílatele. Z výše uvedených zákonných

ustanovení plyne, že bylo-li doručeno podání prostřednictvím datové schránky, má stejnou

kvalitu, jako by bylo podáno např. písemně a podepsáno, případně podáno elektronicky

s elektronickým (uznávaným) podpisem a není tedy třeba speciálně elektronického podpisu (k

tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012, č. j. -31).

Podmínka pro formu podání rozkladu uvedená v § 117c odst. 1 písm. b) nemůže být

vykládána čistě formalisticky, tj. že rozklad lze podat skutečně pouze s uznávaným

elektronickým podpisem. V dané věci je nutné zkoumat účel takového ustanovení. Krajský

soud zastává názor, že dané ustanovení má za úkol v souladu s elektronizací veřejné správy

pokračování 6

stanovit elektronickou formu rozkladu, ovšem se zárukou jasné identifikace podávající osoby.

Tuto podmínku však, s ohledem na výše uvedené, rozklad podaný prostřednictvím datové

schránky splňuje, neboť tím, z jaké datové schránky je úkon vůči žalovanému učiněn, je

zajištěna jednoznačná identifikace osoby, která úkon učinila (k tomu srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. ). Opačný výklad by směřoval

k absurdní povinnosti bez racionálního klíče, kdy by sice mohl být rozklad podaný

elektronicky, ale pouze s uznávaným elektronickým podpisem, který však oproti podání

prostřednictvím datové schránky fakticky nezaručuje žádnou jinou objektivní výhodu, resp.

oba dva typy zaručují jasnou a prakticky stejnou či blízce podobnou identifikaci osoby

podávajícího. Lze tedy uzavřít, že ačkoliv postup žalovaného přísně vzato dostál citovanému

ustanovení zákona o veřejných zakázkách, lze takový postup s ohledem na výše uvedené

shledat čistě formalistickým, v rozporu s principy spravedlnosti.

Nad rámec shora uvedeného soud dále poznamenává, že v zákoně č. ,

o zadávání veřejných zakázek, kterým byl zrušen zákon o veřejných zakázkách a nahradil jej,

je v § 261 odst. 1 písm. b) uvedeno, že úřadu se výhradně prostřednictvím datové schránky

nebo jako datová zpráva podepsaná uznávaným elektronickým podpisem zasílají rozklad

a další podání účastníků učiněná v řízení o rozkladu. Tato úprava sice vzhledem k účinnosti

nového zákona na danou věc nedopadá, ovšem lze dle zdejšího soudu dojít k závěru, že již

v předcházející úpravě bylo možno podat rozklad prostřednictvím datové schránky bez

uznávaného elektronického podpisu, jak soud vyložil shora. Lze jen stěží usuzovat na to, že

by nahrazujícím zákonem chtěl zákonodárce rozšířit formy podání rozkladu. Mnohem

pravděpodobnějším se jeví, že pouze precizoval dané ustanovení, aby elektronické podání

rozkladu bylo taktéž z jazykového výkladu zcela v souladu se zákonem o elektronických

úkonech. Pro úplnost pak krajský soud dodává, že sporné ustanovení zákona o veřejných

zakázkách bylo do tohoto zákona vneseno , kterým se mění zákon č.

, o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. Jednalo se o tzv.

technickou novelu, jež v původním návrhu formu podání návrhu nikterak neřešila. Až

v průběhu projednávání předmětné novely a bez dalšího racionálního odůvodnění stran

absence možnosti podání rozkladu prostřednictvím datové schránky, došlo ke změně původně

navrhovaného znění § 117c zákona o veřejných zakázkách. Lze tedy dospět k závěru, že

skutečně nebylo sofistikovaným záměrem zákonodárce striktně omezit formy pro podání

rozkladu na tak úzkou výseč, jak dovozuje žalovaný.

V podané žalobě, vyjádření žalovaného a zejména v replice (jak je shora

rekapitulováno) došlo ke sporu ohledně správní praxe žalovaného, na kterou bylo ve vyjádření

žalovaného odkazováno. K tomu lze uvést, že postup podle správní praxe lze aprobovat pouze

za situace, kdy by správní praxe byla vytvořena správným, respektive zákonným postupem.

Následovat správní praxi za jiných okolností by totiž znamenalo povýšit přístup správních

orgánů nad zákonná ustanovení, což je v materiálním právním státě jev zcela nežádoucí (k

tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016, č. j. -

35). Argumentace žalovaného tak vzhledem k výše uvedenému nemůže obstát.

Za soudem zjištěné procesní situace je dán důvod pro vyhovění žalobě a uložení povinnosti předsedovi žalovaného vydat rozhodnutí ve věci samé v řízení pokračujícím po

pokračování 7

podání rozkladu žalobcem proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2016, č. j. ÚOHS-

S0310/2016/VZ-27620/2016/522/PKř.

VI. Závěr a náklady řízení

Soud shledal žalobu důvodnou, a proto žalovanému uložil povinnost vydat rozhodnutí

ve věci samé, přičemž ke splnění povinnosti stanovil podle ust.

žalovanému přiměřenou lhůtu, a to v délce 45 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle , podle něhož

platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na

náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci

úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch měl (žaloba byla shledána důvodnou), a proto má

právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku

za žalobu ve výši 2 000 Kč podle , o soudních poplatcích

ve znění pozdějších předpisů

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne

jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem;

to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná

nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 21. 6. 2017

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu