Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (305)4 Azs 73/2017 - 17.pdf
PDF · 0 B
No categories available
4 Azs 73/2017 - 17
[11] V této souvislosti je třeba připomenout, že v právu Evropské unie platí i nadále zásada vzájemné důvěry, jakkoliv otřesená v důsledku migrační krize. V posudku ze dne 18. 12. 2014, č. 2/13, Soudní dvůr Evropské unie vymezil, že „[…] zásada vzájemné důvěry členských států má v unijním právu zásadní význam vzhledem k tomu, že umožňuje vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic. Tato zásada přitom zejména v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva ukládá každému z těchto států, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo uznává (v tomto smyslu viz rozsudky N. S. a další, C-411/10 a C-493/10, EU:C:2011:865, body 78 až 80, a Melloni, EU:C:2013:107, body 37 a 63). Při uplatňování unijního práva tak mohou být členské státy povinny na základě unijního práva předpokládat dodržování základních práv ze strany ostatních členských států, takže nejen že nemohou od jiného členského státu požadovat vyšší vnitrostátní úroveň ochrany základních práv, než jakou zaručuje unijní právo, ale nemohou ani – až na výjimečné případy – ověřovat, zda tento jiný členský stát skutečně v konkrétním případě dodržel základní práva zaručená Unií. […] Pokud by EÚLP – tím, že by Unie a členské státy podle ní měly být považovány za Smluvní strany nejen v jejich vztazích s těmi Smluvními stranami, které nejsou členskými státy Unie, ale také v jejich vztazích mezi sebou, a to i tehdy, řídí-li se tyto vztahy unijním právem – vyžadovala, aby členský stát ověřil, zda jiný členský stát dodržuje základní práva, přestože musí podle unijního práva panovat mezi těmito členskými státy vzájemná důvěra, mohla by být přistoupením ohrožena rovnováha, na níž je Unie založena, a autonomie unijního práva.“
[12] Přitom v rozhodnutí ze dne 21. 12. 2011, ve spojených věcech zn. C-411/10 a C-493/10, Soudní dvůr Evropské unie konstatoval, že „[z] přezkumu předpisů tvořících společný evropský azylový systém vyplývá, že tento systém byl koncipován v kontextu umožňujícím předpokládat, že všechny státy, které se na něm podílejí, ať jde o členské státy nebo třetí státy, dodržují základní práva, včetně práv, jejichž základem je Ženevská úmluva a protokol z roku 1967, jakož i EÚLP, a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat.“ Soudní dvůr pouze uvedl, že na otázku, zda členský stát dodržuje základní práva, nelze pohlížet jako by se jednalo o nevyvratitelnou domněnku. Lze tedy dovodit, že se jedná o vyvratitelnou domněnku, přičemž v případě většiny členských zemí tato domněnka nebyla vyvrácena. To se podle čtvrtého senátu týká i zemí, do kterých měl být vydán stěžovatel v nyní posuzované věci, tj. Dánska, Holandska, Švýcarska, Německa nebo Itálie. Do posledně uvedené země byl ostatně stěžovatel předán, jak vyplývá z evidenční karty žadatele (čl. 15 spisu Nejvyššího správního soudu).
[13] Přesto, druhý senát dovodil, že správní orgány jsou povinny podrobit i tyto země podrobnému zkoumání z hlediska čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení. Taková povinnost podle čtvrtého senátu vede k nadbytečnému zatěžování správních orgánů, které tak často v krátkosti řízení o zajištění ani nejsou schopny spolehlivého posouzení této otázky. Přitom jak již čtvrtý senát vyložil, pro účely zachování svobody pohybu ani pro naplnění povinnosti podle čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení to v tomto typu řízení není třeba. Tím spíše toho není třeba ani pro účely druhým senátem zmíněného čl. 27 dublinského nařízení (či spíše čl. 47 Listin y základních práv Evropské unie, neboť čl. 27 dublinského nařízení se nevztahuje na zajišťovací řízení).
[14] Podle čtvrtého senátu proto není důvod v řízení o zajištění za účelem předání a priori nedůvěřovat azylovým systémům a podmínkám v jiných členských zemích Evropské unie, které dosud české správní orgány či soudy v jiných řízeních neshledaly jako problematické a požadovat, aby správní orgány v každém jednotlivém případě již v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání podle § 129 zákona o pobytu cizinců z vlastní úřední povinnosti řešily otázkou, zda bude možné přemístit cizince do jiného členského státu z hlediska důvodů specifikovaných v čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení.
[15] Vzhledem k tomu, že druhý senát dospěl v rozsudku ze dne 26. 1. 2017, č. j. 2 Azs 6/2017 - 19, k opačnému závěru, čtvrtý senát podle § 17 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. předkládá rozšířenému senátu věc s touto otázkou: Je správní orgán povinen zabývat se z vlastní úřední povinnosti, v každém jednotlivém případě již v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání podle § 129 zákona o pobytu cizinců otázkou, zda bude možné přemístit cizince do členského státu z hlediska důvodů specifikovaných v čl. 3 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států?
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. Rozšířený senát bude o věci rozhodovat ve složení JUDr. Josef Baxa, Mgr. Jana Brothánková, JUDr. Zdeněk Kühn, JUDr. Lenka Matyášová, JUDr. Barbara Pořízková, Mgr. Aleš Roztočil a JUDr. Karel Šimka. Účastníci řízení mohou namítnout podjatost těchto soudců do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení (§ 8 odst. 1 , odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. ). Ve stejné lhůtě se dále mohou účastníci řízení vyjádřit k otázce předložené rozšířenému senátu.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu