Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
7 Azs 100/2017 - 16.pdf
PDF · 0 B
No categories available
7 Azs 100/2017 - 16
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: N. A. N., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2017, č. j. 32 A 53/2015 - 61,
t a k t o :
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 8. 12. 2014, č. j. KRPB-218469-46/ČJ-2014-060026-SV, Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, rozhodla podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, o uložení správního vyhoštění žalobci a stanovila dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce jednoho roku.
[2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 4. 8. 2015, č. j. CPR-2110-2/ČJ-2014-930310-C235, zamítla odvolání žalobce a potvrdila výše uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
II.
[3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalované žalobu u Krajského soudu v Brně, který ji zamítl rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 32 A 53/2015 - 13. Tento rozsudek byl však po kasační stížnosti podané žalobcem zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2016, č. j. 7 Azs 310/2015 - 26, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 32 A 53/2015 – 61, krajský soud žalobu opět zamítl.
[4] K námitce, která se týkala obtíží se systémem Visapoint, krajský soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že žádné z práv uvedených v Listině základních práv a svobo d nezakládá nárok cizince na pobyt na území České republiky, takové právo je dáno pouze občanům České republiky (čl. 14 odst. 4 Listin y). Nelze proto ani argumentovat tím, že pro občany Vietnamu jsou stanoveny kvóty, neboť je právem státu určit počet cizinců z jednotlivých zemí, kteří jsou oprávněni na území České republiky vstoupit a legálně zde pobývat. Argumentace žalobce týkající se obtíží systému Visapoint, stanovení kvót či dokonce spekulace o trestné činnosti osob zajištujících fungování tohoto systému nadto ani není pro posouzení věci relevantní. Žalobce má totiž možnost vrátit se společně se svou manželkou a dcerou zpět do svého domovského státu. V této souvislosti krajský soud odkázal na souladný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2017, č. j. 6 Azs 276/2016 - 22. S ohledem na uvedené je podle krajského soudu zřejmé, že obtíže se systémem Visapoint nemohou být předmětem soudního přezkumu při posouzení zákonnosti rozhodnutí o správním vyhoštění.
III.
[5] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s.
[6] Krajský soud opomenul, že je všeobecně známo, že žadatelé se k podání žádosti o pobyt registrovat musí, jinak jejich žádost není přijata a zpravidla se nemají možnost ani dostat do prostor zastupitelského úřadu, aby žádost o pobyt jeho pracovníkům vnutili i bez registrace. Formulace „prostřednictvím kterého se cizinec může registrovat k podání žádosti“, kterou zvolil krajský soud, tedy neodpovídá skutečnosti.
[7] Krajský soud konstatoval, že žádné z práv uvedených v Listině základních práv a svobo d nezakládá nárok cizince na pobyt na území České republiky. Opomenul však, že pobyt za účelem společného soužití rodiny zaručuje Směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny (dále jen „směrnice“). V případě stěžovatele a jeho manželky a dcery je jejich právo na pobyt na území České republiky za účelem soužití rodiny zaručeno touto směrnicí. Směrnice je mezinárodní smlouvou, která je podle čl. 10 Ústav y součástí právního řádu České republiky a je dokonce nadřazena zákonu. Problém s registrací v tzv. systému Visapoint, který stěžovateli brání v podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny s manželkou a dcerou na území České republiky, zasahuje do jeho práv zaručených na ústavní úrovni. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen „Listina “) má každý právo na podání své žádosti. Toto ústavní právo se vztahuje i na podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem soužití rodiny a nesmí být proto stěžovateli omezováno či upíráno nějakým systémem Visapoint. Rodina a tedy i právo na společné sloučení rodiny stěžovatele je pod ochranou čl. 32 odst. 1 Listin y. V tomto případě není věcí suverénního státu, koho na území pustí a povolí mu pobyt. Stěžovatel má tedy právo na pobyt za účelem soužití rodiny na území České republiky zaručeno jak Ústavo u, tak Listino u a mezinárodní smlouvou.
[8] Stěžovatel nesouhlasil ani s tvrzením krajského soudu, že je právem státu určit počet cizinců z jednotlivých zemí, kteří jsou oprávněni na území České republiky vstoupit a legálně zde pobývat. Krajský soud neuvedl žádnou právní normu, z které toto oprávnění stanovovat kvóty podle státní příslušnosti dovozuje. Pokud taková právní norma neexistuje, je stanovení kvóty v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listin y a s čl. 2 odst. 3 Ústav y. Kvóty v případě žádosti za účelem sloučení rodiny pak dokonce členským státům výslovně zakazuje čl. 8 Směrnice. Odůvodnění rozsudku je proto nepřezkoumatelné.
[9] Stěžovatel nesouhlasil ani se závěrem, že praxe České republiky, která občany Vietnamu omezuje při podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny, není pro věc relevantní. Naopak je velmi významná pro posouzení závažnosti zásahu správního vyhoštění do rodinného a soukromého života stěžovatele a jeho rodiny. Stěžovatel je totiž nucen, při rozhodování se o budoucnosti své a své rodiny, v návaznosti na vyhoštění zvažovat nejen vyhoštění samotné, které bylo stanoveno pouze na jeden rok, ale i všechny další důsledky, které z něj vyplývají. Stěžovatel nemůže počítat s tím, že se po polovině doby vyhoštění nebo po jejím celkovém uplynutí bude moci neprodleně vrátit k rodině. Dobu 6 měsíců až jednoho roku by rodina v České republice bez stěžovatele mohla sice s obtížemi překonat. Pokud však je stěžovateli i jeho manželce zřejmé, že i po ukončení vyhoštění je může z důvodu jeho vietnamského občanství čekat i několikaletá snaha dosáhnout alespoň podání žádosti o pobyt na zastupitelském úřadě, budou nuceni zvolit kvůli ochraně svých rodinných vztahů vystěhování celé rodiny z České republiky.
[10] Na základě výše uvedeného proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[11] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že odkazuje na shromážděný spisový materiál. Má za to, že postupovala v souladu s platnou právní úpravou, a proto navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 , 4 s. ř. s. s. ř. s. ).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Podstatou kasační stížnosti je tvrzení stěžovatele, že jím uváděné obtíže se systémem Visapoint mohou být předmětem soudního přezkumu při posouzení zákonnosti rozhodnutí o správním vyhoštění.
[15] Touto otázkou se Nejvyšší správní soud zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. 6 Azs 276/2016 , kdy rovněž bylo předmětem přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění cizince a ten argumentoval mimo jiné tím, že systém Visapoint je nezákonný a brání mu ve výkonu základního práva podat žádost o pobyt. Rozsudkem ze dne 25. 1. 2017, č. j. 6 Azs 276/2016 – 22, Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost cizince. Rozsudek je včetně odůvodnění k dispozici na webových stránkách soudu a lze na něj pro stručnost odkázat. Nejvyšší správní soud v něm mimo jiné uvedl, že „Krajský soud správně uvedl, že při přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění není povinen zkoumat, zda si stěžovatel bude moci podat žádost o povolení k pobytu, nýbrž přezkoumává samotné rozhodnutí o správním vyhoštění a jeho důsledky pro stěžovatele a jeho rodinu. Nemusel se proto důkladně zabývat všemi stěžovatelovými argumenty týkajícími se špatného fungování systému Visapoint a práva stěžovatele podat si žádost o pobyt. (…) Jestliže stěžovatel v žalobě upozorňoval, že nemá zaručenou možnost podat si žádost, neboť přes uvedený systém si nelze sjednat termín za tímto účelem (a proto nemůže opustit území ČR a jet do Mongolska), je zcela logická a správná reakce krajského soudu, že registrace v systému Visapoint není zákonnou podmínkou pro podání žádosti a zahájení správního řízení o ní. (…) Správní vyhoštění není trestem, nýbrž opatřením státu chránícím jeho zájmy před nežádoucími příslušníky cizích států (a tedy i před cizinci pobývajícími na jeho území v rozporu se zákonem). Kromě toho stěžovatelovo záměrné a vědomé porušování zákona o pobytu cizinců nemůže být ospravedlněno tím, že by mohl mít problémy při vyřizování legálního pobytu. (…) Jak uvedl již krajský soud, předmětem přezkumu v dané věci nemohou být stěžovatelovy úvahy o možnosti podat si žádost o povolení k pobytu. Ty by mohly správní soudy řešit v jiném řízení, pokud by stěžovatel využil zákonné možnosti a pokusil se (třeba i z území ČR) svůj pobyt náležitě legalizovat. Žádnou z možností, které připadají v úvahu, však stěžovatel nevyužil. Problematikou podání žádosti na zastupitelském úřadu v zemi původu se Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval, přičemž konstatoval, že požadavek osobního podání v místě, kde má cizinec oprávněný pobyt, je zcela legitimní zákonná podmínka. Nejde o svévolné zkomplikování cesty k pobytovým povolením (viz rozsudky č. j. 6 Azs 77/2015 -36 ze dne 11. 8. 2015 či č. j. 10 Azs 219/2015 -67 ze dne 27. 7. 2016). Z rozhodovací praxe tohoto soudu rovněž plyne, že v případě osobního podání žádosti bez registrace v systému Visapoint musí správní orgán řízení zahájit a o žádosti rozhodnout (viz rozsudky ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 -48, a ze dne 20. 7. 2016, č. j. 1 Azs 164/2016 -27), jak uváděl i krajský soud. Stěžovatel by proto mohl v krajním případě podat žádost i bez registrace. Zejména však mohl využít (a jestliže nechce z ČR vycestovat, tak i měl) postup dle § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců, čili poslat žádost poštou zastupitelskému úřadu v Mongolsku spolu s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání. Teprve v návaznosti na bezúspěšné využití dostupných prostředků pro podání žádosti by se stěžovatel mohl bránit u soudu s argumentací, kterou předestřel v nyní probíhajícím sporu.“
[16] Z citovaného rozsudku vyplývá, že případné budoucí potíže cizinců s registrací v systému Visapoint za účelem podání žádostí o povolení pobytu na území České republiky nemohou být předmětem soudního přezkumu při posuzování zákonnosti rozhodnutí o jejich správním vyhoštění. Od tohoto právního názoru Nejvyšší správní soud v dané věci neshledal důvod se odchýlit. Krajský soud proto nepochybil, když právě s odkazem na výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že argumentace stěžovatele ohledně potíží se systémem Visapoint není pro posouzení věci relevantní. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že i v případě osobního podání žádosti na zastupitelském úřadě v zemi původu bez registrace v systému Visapoint má správní orgán povinnost řízení zahájit a o žádosti rozhodnout (viz rozsudky zdejšího soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 - 48, a ze dne 20. 7. 2016, č. j. 1 Azs 164/2016 - 27). Stěžovatel tak bude mít reálnou možnost podat žádost osobně na zastupitelském úřadu ve Vietnamu.
[17] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
[18] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. května 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu