Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Azs 13/2017 - 32

[26] K tvrzení, že dcera i partnerka žijí u partnerčiny matky a o dceru stěžovatele bude postaráno, neměl krajský soud žádné podklady, neboť nebylo provedeno žádné dokazování v tomto směru. Zároveň je nepochybné, že i kdyby o dceru stěžovatele mohlo být postaráno buď matkou anebo babičkou, vlastní péči biologického otce nemůže plnohodnotně nahradit jakákoli péče jiné osoby.

[27] Nesouhlasí s tvrzením žalovaného a krajského soudu, že žádost o mezinárodní ochranu byla účelová, s cílem zabránit jeho vyhoštění. Jeho postup je logický a nikoli účelový. Již při pohovoru provedeném dne 8. 1. 2016 uvedl, že důvodem podání žádosti je jeho rodinný život v České republice, který je vázán na území republiky. Skutečnost, že o udělení mezinárodní ochrany požádal až v době, kdy se mu narodila dcera, vysvětlují samotné důvody, pro které o tuto ochranu žádal. Neměl důvod o mezinárodní ochranu žádat dříve, tedy v době před narozením dcery, se kterou by chtěl realizovat svůj rodinný život.

[28] Krajský soud i žalovaný shodně uvádějí, že stěžovatel si svou situaci zapříčinil svým jednáním sám. V případě zájmu realizovat rodinný život na území České republiky má využít institutů, které poskytuje zákon o pobytu cizinců. Jak již stěžovatel uvedl v žalobě, není oprávněn žádat o jakýkoli druh pobytového oprávnění dle zákona o pobytu cizinců, a to z důvodu pravomocně uloženého správního vyhoštění. Jediná možnost realizace jeho rodinného života v České republice je proto právě prostřednictvím doplňkové ochrany.

[29] Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[30] Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť je přesvědčen, že jeho rozhodnutí je, stejně jako rozsudek krajského soudu, vydán v souladu s právními předpisy. Souhlasí se závěry krajského soudu, který v rozhodnutí ani postupu žalovaného nezákonnost ani vady řízení neshledal, veškeré žalobní námitky vypořádal.

[31] Stěžovatel zpochybňuje správnost vydaného rozhodnutí žalovaného a opakovaně se dovolává vztahu se svou přítelkyní i dcerou a současně nemožnosti využití legalizace pobytu pomocí zákona o pobytu cizinců. V průběhu správního řízení však bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti stěžovatele je jeho další legální pobyt na území České republiky, aby zde mohl nadále pobývat i pracovat.

[32] Při posuzování žádosti vycházel především ze stěžovatelovy výpovědi a z informací, které shromáždil v průběhu celého řízení ohledně situace ve Vietnamu. Nedospěl k závěru, že by mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů dle § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť nic takového netvrdil.

[33] Důvodem pro opuštění vlasti bylo zlepšení jeho ekonomické situace, neboť přicestoval do České republiky v roce 2009 za účelem podnikání. Byl mu zde udělen dlouhodobý pobyt, a to od 10. 6. 2009 do 20. 12. 2012 dle evidence cizinců. O mezinárodní ochranu požádal výhradně z důvodu legalizace svého pobytu, neboť Českou republiku nechce opustit, protože zde má přítelkyni a dceru. Navíc až v době, kdy mu reálně hrozilo vycestování z území České republiky.

[34] Skutečnost, že si řízením o udělení mezinárodní ochrany hodlá na českém území legalizovat svůj další pobyt, který se mu nezdařilo zajistit dle jiného platného zákona, nezakládá relevantní důvod pro udělení azylu.

[35] Důvody pro udělení mezinárodní ochrany jsou jednoznačně stanoveny zákonem o azylu a z něj je zřejmé, že mezinárodní ochrana se uděluje ze zcela jiných závažných příčin, především z důvodů pronásledování či hrozby vážné újmy v zemi původu stěžovatele. Po zhodnocení celého příběhu k nim však žalovaný nedospěl. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. – 47.

[36] Žádost považuje za zcela účelovou, neboť stěžovatel o mezinárodní ochranu požádal dne 8. 1. 2016, tedy několik dní po narození dcery. Sám stěžovatel tvrdil a ze svých zkušeností věděl, že o jistý konkrétní druh pobytu za účelem legalizace se žádá v jiném, a to zcela samostatném správním řízení.

[37] Žalovaný zdůrazňuje, že po celou dobu (nelegálního) pobytu stěžovatele bylo na něm samotném, aby dodržoval platný právní řád České republiky, resp. si upravil pobyt podle zvláštního zákona, a to zákona o pobytu cizinců, což neučinil. Namísto toho podal účelovou žádost o mezinárodní ochranu.

[38] Dodává, že z podrobného rozhodnutí krajského soudu plyne, že stěžovatel nebyl pronásledován ve smyslu zákona o azylu, přičemž žalovaný při svém rozhodování nijak nepochybil. V rozsudku je uvedeno, že se žalovaný podrobně zabýval politickou a společenskou situací panující ve Vietnamu a s ohledem také na tyto skutečnosti žalobu zamítl. Také zde uváděl, že souhlasí s tvrzením žalovaného, že jde o účelovou žádost a poskytnutí azylu nelze zaměňovat s jinými formami legálního pobytu a účelově je využívat.

[39] S ohledem na výše uvedené považuje žalovaný kasační stížnost za nedůvodnou, a proto navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[40] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem ( ).

[41] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje na své usnesení sp. zn. , v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.

[42] Soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů stěžovatele, a to v mezích vytyčených výše zmíněným usnesením prvního senátu zdejšího soudu. Skutková zjištění mají oporu ve spisu, řešená otázka byla vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou a kasační princip nebyl krajským soudem porušen.

[43] Krajský soud se namítaného nahrazení úvahy žalovaného ve věci nesplnění podmínek udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, nedopustil.

[44] Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatele vycházel především z jeho výpovědi a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu. Kromě žádosti o mezinárodní ochranu, protokolu o pohovoru a informace z informačního systému Policie ČR (CIS), využil i Informaci Ministerstva zahraničních věcí č. j. 98851/2015-LPTP ze dne 26. 5. 2015, Zprávu Human Rights Watch 2015 ze dne 29. 1. 2015, Zprávu Freedom House ze dne 28. 1. 2015, Svoboda ve světě 2015, Výroční zprávu Amnesty International 2014/2015, 25. 2. 2015 ze dne 8. 4. 2015 a Zprávu Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) z října 2012 ze dne 2. 4. 2013 a aktuální informace databanky ČTK „Země světa, Vietnam“. Veškeré uvedené podklady jsou součástí spisového materiálu.

[45] V souladu s , , ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „ “) byla dne 8. 1. 2016 stěžovateli dána možnost seznámit se se všemi podklady rozhodnutí, vyjádřit se k nim, navrhnout další podklady rozhodnutí či vyjádřit námitky proti zdrojům informací a způsobu jejich získání. Stěžovatel se s podklady seznámit nechtěl, nabízené možnosti nevyužil. Nenavrhl žádné další doplnění podkladů a nevyslovil žádné námitky.

[46] Odůvodnění rozhodnutí žalovaného se od str. 5 pátého odstavce do str. 7 pátého odstavce věnuje nenaplnění jednotlivých důvodů udělení mezinárodní ochrany dle § 14a odst. 2 zákona o azylu. Tomu předchází rekapitulace všech zdrojů, ze kterých žalovaný při svém rozhodování vycházel.

[47] Stěžovateli lze přisvědčit, že k § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu se v odůvodnění rozhodnutí žalovaný vyjádřil způsobem, který je na samé hranici přezkoumatelnosti, když uvedl: „[p]řípadné vycestování výše jmenovaného po posouzení informací o zemi původu a skutečnostech jím sdělených nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR“. Z kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí je však patrné, že žalovaný při rozhodování posuzoval všechny shromážděné informace, včetně informací poskytnutých samotným stěžovatelem o jeho rodinné situaci. Žalovaný si byl vědom, že zde má stěžovatel přítelkyni a dceru. Je také zřejmé, že se žalovaný rodinným životem stěžovatelem, resp. porušením čl. 8 Úmluvy zabýval, ač tento není výslovně v rozhodnutí uveden. Při posuzování této otázky vycházel ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. a prostřednictvím citace příslušné části tohoto rozhodnutí konstatoval, že k realizaci rodinného života cizího státního příslušníka na území České republiky slouží standardní instituty, které k tomu účelu český právní řád prostřednictvím zákona o pobytu cizinců upravuje, nikoli snaha o jejich obcházení prostřednictvím žádosti o mezinárodní ochranu. Po žalovaném nelze požadovat, aby vypisoval seznam všech mezinárodních závazků, se kterými dle jeho názoru není vydání stěžovatele do země původu v rozporu.

[48] Skutečnost, že v rozsudku krajského soudu je čl. 8 Úmluvy více rozveden, není nepřípustným nahrazením chybějících úvah žalovaného, ale reakcí krajského soudu na stěžovatelem vznesenou žalobní námitku. Krajský soud jen podrobně odůvodnil, z jakých důvodů se závěrem žalovaného ztotožnil. Rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí krajského soudu jsou přezkoumatelná.

[49] Následně soud zkoumal posouzení naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.

[50] Jak již uvedl krajský soud, je nutné rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky České republiky bylo samotné vycestování cizince (§ 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a § 179 zákona o pobytu cizinců), od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění cizince (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. ). Nutnost vycestování do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany, pokud mu nesvědčí žádný jiný důvod pro legální pobyt na území České republiky, mu totiž neznemožňuje, aby si po návratu do země původu nepožádal o některou z forem povolení k pobytu na území České republiky dle zákona o pobytu cizinců.

[51] Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že obvykle jen dlouhodobý zákaz pobytu na území České republiky může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života. Rodinné (či obdobné osobní) vazby by si musel žadatel na území vytvořit a navíc takové, aby již pouhá nutnost vycestování z území České republiky znamenala nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2013, č. j. – 28, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2014, č. j. – 35 a ze dne 25. 3. 2013, č. j. – 64).

[52] Stěžovatel má na území České republiky přítelkyni a nezletilou dceru. S přítelkyní se seznámil asi rok před narozením dcery. Společně žili méně než půl roku v Mostě v bytě u známého, poté se stěžovatel odstěhoval za prací do Prahy a vídali se jednou za týden či dva. V té době, stejně jako po narození dcery, žila jeho přítelkyně u své matky v Mostě. Dcera se stěžovatelem nikdy nežila ve společné domácnosti. Ze spisu neplyne, že by na něm byla finančně závislá. Naopak z něj plyne, že přítelkyně je schopná se v případě jeho dočasné nepřítomnosti o dceru postarat.

[53] K ochraně rodinného a soukromého života cizince na území České republiky slouží primárně prostředky stanovené v zákoně o pobytu cizinců. Jak Nejvyšší správní soud uvedl např. ve svém rozsudku ze dne 24. 2. 2005, č. j. – 94: „[a]zylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu zákona o azylu nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Jak je patrné, zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákon a to bez ohledu na „složitost mechanismů“, které tento upravuje.“

[54] Na stěžovatele proto nelze aplikovat § 14a zákona o azylu, neboť český právní řád obsahuje jiný právní prostředek, kterým se může domoci svých práv. Skutečnost, zda jsou či nejsou mechanismy zákona o pobytu cizinců pro stěžovatele „složité“, není pro věc relevantní. K porušení mezinárodních závazků České republiky nedošlo. Stěžovatel má možnost upravit své rodinné poměry jiným způsobem než v rámci řízení o azylu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ).

[55] K namítaným chybějícím podkladům pro závěr, že dcera a přítelkyně žijí u přítelčiny matky a že o dceru bude i v případě vycestování stěžovatele náležitě postaráno, soud uvádí, že všechny tyto informace byly získány přímo od stěžovatele a jsou zaznamenány v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 8. 1. 2016 (srov. str. 2 protokolu).

[56] Řízení o udělení azylu v žádném případě nenahrazuje pobytové řízení cizinců a udělením azylu nelze obcházet jiné právní předpisy. Stěžovatel pobýval několik let na území České republiky nelegálně a dva dny po narození dcery požádal o udělení mezinárodní ochrany, aniž by mu k takové žádosti svědčil azylově relevantní důvod. Lze se proto ztotožnit se závěrem, že jeho žádost je zjevně účelová.

IV. Závěr a náklady řízení

[57] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu shledal nepřijatelnou a odmítl ji.

[58] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o , větu první, , ve spojení s 120 , dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. května 2017

JUDr. Barbara Pořízková předsedkyně senátu