Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Ads 51/2017 - 28

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Pavlíny Vrkočové v právní věci žalobce: ČKD Kutná Hora, a. s., IČ 005 08 055, se sídlem Karlov 197, Kutná Hora, zast. Mgr. Janem Dziamou, advokátem, se sídlem Táborská 2025, Černošice, proti žalovanému: Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, č. j. - 73,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

I. Přehled dosavadního řízení

[1] Žalovaný výrokem I. rozhodnutí ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. S-SP-VZP-14-02173484-A9HB, zamítl odvolání žalobce a potvrdil platební výměr Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, regionální pobočky Praha, pobočky pro hlavní město Prahu a Středočeský kraj (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 23. 10. 2014, č. 2141400041, kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit podle , o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, penále ve výši 2.106.810 Kč. Žalovaný dále výrokem II. rozhodl o žádosti žalobce o odstranění tvrdosti zákona ve věci povinnosti zaplatit uvedené penále tak, že podle , 3 a 4 , o veřejném zdravotním pojištění, snížil penále na částku 1.000.000 Kč.

[2] V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně na základě kontroly plateb pojistného a vyúčtování pojistného za období od 21. 2. 2011 do 28. 1. 2013 a od 29. 1. 2013 do 1. 9. 2014 vydal uvedený platební výměr. Penále bylo vyměřeno ke dni 2. 9. 2014. Jedná se o penále z nedostatků v platbách pojistného za celé období od 21. 2. 2011 do 1. 9. 2014, tj. i penále z pohledávek dlužného pojistného vzniklých po prohlášení úpadku dne 21. 2. 2011, které nabylo právní moci dne 4. 9. 2012. Úpadek žalobce byl řešen reorganizací. Krajský soud v Praze vzal usnesením ze dne 28. 1. 2013, č. j. -391, na vědomí splnění reorganizačního plánu.

[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že penále za nezaplacení pojistného na veřejné zdravotní pojištění, u kterého povinnost zaplatit penále vznikla po prohlášení konkursu, je z uspokojení v konkurzu vyloučeno. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že v reorganizačním plánu využil možnosti krácení pohledávek z mimosmluvních sankcí, neboť v čl. 10. 2. odstavci IV. stanovil, že účinností reorganizačního plánu zanikají také pohledávky z mimosmluvních sankcí. Reorganizační plán nabyl účinnosti dne 4. 9. 2012. Tímto dnem tak podle žalobce zaniklo penále z prodlení s platbami pojistného na veřejné zdravotní pojištění za období od 21. 2. 2011 do 4. 9. 2012, a správní orgány tak nebyly oprávněny je žalobci vyměřit, neboť tato pohledávka již neexistovala.

[4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2016, č. j. - 45, žalobu zamítl. Městský soud s ohledem na skutkový stav a a , o konkursu a vyrovnání, dospěl k závěru, že penále spojené s prodlením žalobce vzniklo až po prohlášení konkurzu, a je proto z uspokojení pohledávek vyloučeno. Platební výměr, kterým bylo penále předepsáno, však nelze považovat za nezákonný, neboť povinnost hradit penále vznikla již samotným prodlením žalobce s hrazením pojištění. Platební výměr na penále pouze deklaruje tuto povinnost. Ačkoliv nelze tuto povinnost uspokojit za trvání konkurzu, může být předmětný platební výměr exekučním titulem po jeho skončení (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006, sp. zn , ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. , č. 674/2005 Sb. NSS, a ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. ).

[5] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, č. j. - 87, rozsudek městského soudu ze dne 24. 8. 2016, č. j. - 45, zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud shledal, že městský soud se nevypořádal s námitkou, týkající se zániku pohledávek z mimosmluvních sankcí na základě schváleného reorganizačního plánu, ani neuvedl, proč se touto námitkou nezabýval a nepřihlížel k ní. Rozsudek městského soudu byl proto shledán nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud dále poukázal na to, že městský soud ve zrušeném rozsudku argumentoval právní úpravou obsaženou v zákoně o konkursu a vyrovnání, tj. v již zrušeném právním předpisu, a závěry obsaženými v judikatuře k tomuto zákonu, aniž zdůvodnil proč je ze závěrů uvedených v judikatuře k tomuto zákonu možné vycházet také v posuzované věci.

[6] Městský soud po opětovném posouzení věci rozsudkem ze dne 14. 2. 2017, č. j. - 73, žalobu zamítl. Městský soud shledal, že penále z pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které vzniklo po rozhodnutí o úpadku, je mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka ve smyslu , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), tj. pohledávkou, kterou nelze uplatnit v průběhu insolvenčního řízení, a nikoliv pohledávkou za majetkovou podstatou, již by bylo možné uplatnit kdykoli po rozhodnutí o úpadku. Penále z prodlení s platbou pojistného na veřejné zdravotní pojištění lze tak uspokojit až po skončení insolvenčního řízení. Tento závěr však nemůže nic změnit na zákonnosti rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, tj. vyměření penále za včas nezaplacené pojistné na veřejném zdravotním pojištění. Nejde totiž o vadu rozhodnutí, spočívající v nesprávném právním posouzení rozhodných skutkových okolností, která by vedla k závěru o nezákonnosti rozhodnutí, a tedy i k jeho zrušení soudem.

[7] Městský soud dále dospěl k závěru, že nelze vykládat způsobem, který by umožnil stanovit zánik mimosmluvních sankcí podle téhož zákona k účinnosti reorganizačního plánu. Z jazykového výkladu věty první je podle městského soudu zřejmé, že její první část zakotvuje pravidlo – pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují, přijetím reorganizačního plánu zanikají; zatímco druhá část věty první zakotvuje dvě výjimky z daného pravidla, tj. dva typy pohledávek, která přijetím reorganizačního plánu naopak nezanikají: (i) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka a (ii) pohledávky výslovně vymezené v reorganizačním plánu. Ustanovení tudíž umožňuje pouze takové odchýlení, které spočívá ve vymezení pohledávek, které přijetím reorganizačního plánu nezaniknou. Mimosmluvní sankce jsou pohledávkami, které nezanikají bez dalšího. O tomto závěru podle městského soudu svědčí rovněž věta druhá , protože pokud by byla možná odchylná úprava spočívající ve vymezení pohledávek, které zanikají, nemělo by smysl dále zakotvovat, že odchylná úprava se může týkat krácení výše pohledávek či odkladu jejich splatnosti, neboť pokud by pohledávky zanikaly, nebyl by důvod proč krátit jejich výši či odkládat jejich splatnost.

II. Obsah kasační stížnosti

[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu podle , (dále jen „ “), tj. nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.

[9] Stěžovatel považuje výklad provedený městským soudem za nesprávný. Stěžovatel je přesvědčen, že dává dlužníkovi možnost stanovit v reorganizačním plánu, že i pohledávky z mimosmluvních sankcí jeho přijetím zanikají. Není spravedlivý důvod, proč by dlužník nemohl v reorganizačním plánu např. odložit splatnost pohledávek z mimosmluvních sankcí za použití druhé věty . V opačném případě by byli zvýhodněni věřitelé pohledávek z mimosmluvních sankcí oproti ostatním věřitelům, což by bylo v rozporu se zásadami insolvenčního řízení.

[10] Podle věty druhé se odchylná úprava pohledávek podle věty první se může týkat i krácení jejich výše, odkladu jejich splatnosti nebo jiného zásahu do práv věřitelů. Tato druhá věta přitom nestanoví, že by se neměla aplikovat na mimosmluvní sankce, ale pouze na jiné pohledávky podle . Pokud tedy musí být možné odložit splatnost pohledávek z mimosmluvních sankcí za použití druhé věty, pak musí být možné také zkrácení jejich výše. Z možnosti zkrácení jejich výše pak vyplývá, že v reorganizačním plánu lze stanovit jejich zánik. Právě tuto možnost stěžovatel v reorganizačním plánu využil. Reorganizační plán nabyl účinnosti dne 4. 9. 2012. Tímto dnem tudíž zaniklo penále z prodlení s platbami pojistného na veřejné zdravotní pojištění za období od 21. 2. 2011 do 4. 9. 2012 a správní orgán prvního stupně nebyl oprávněn je žalobci vyměřit, neboť tato pohledávka již neexistovala.

[11] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

III. Posouzení kasační stížnosti

[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu přípustná, a stěžovatel je v souladu s zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s a 4 , v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.

[13] Kasační stížnost není důvodná.

[14] Předmětem kasační stížnosti je otázka, zda lze vykládat takovým způsobem, že lze stanovit zánik mimosmluvních sankcí postihujících majetek dlužníka v reorganizačním plánu.

[15] Podle : „Pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují ( ), přijetím reorganizačního plánu zanikají, nejde-li o mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka nebo není-li v reorganizačním plánu uvedeno jinak. Odchylná úprava pohledávek podle věty první v reorganizačním plánu se může týkat krácení jejich výše, odkladu jejich splatnosti nebo jiného zásahu do práv věřitelů; odchylná úprava těchto pohledávek musí být v reorganizačním plánu uvedena výslovně, s přesným vymezením rozsahu a podmínek jejich uspokojení.“

[16] Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 23. 10. 2014, č. 2141400041, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit penále podle , o pojistném na veřejné zdravotní pojištění ve výši 2.106.810 Kč za období od 21. 2. 2011 do 28. 1. 2013 a od 29. 1. 2013 do 1. 9. 2014. Sporným je v posuzovaném případě penále za období od 21. 2. 2011 do 4. 9. 2012, tj. od rozhodnutí o úpadku do přijetí reorganizačního plánu.

[17] Městský soud shledal, že penále z pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které vzniklo po rozhodnutí o úpadku, je mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka ve smyslu , tj. pohledávkou, kterou nelze uplatnit v průběhu insolvenčního řízení. Tato otázka není mezi účastníky řízení sporná a není v kasační stížnosti nijak zpochybňována. Nejvyšší správní soud proto v posuzovaném případě vycházel z uvedeného závěru městského soudu a touto otázkou se nezabýval.

[18] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s výkladem provedeným městským soudem. Z věty první je zřejmé, že její první část zakotvuje pravidlo, že pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují, přijetím reorganizačního plánu zanikají. Druhá část věty první potom zakotvuje dvě výjimky z daného pravidla, tj. dva typy pohledávek, které přijetím reorganizačního plánu naopak nezanikají: I) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka a II) pohledávky výslovně vymezené v reorganizačním plánu. Z jazykového i logického výkladu tohoto ustanovení tudíž vyplývá, že druhá část věty první předmětného ustanovení se dotýká pohledávek, které nezaniknou.

[19] Nelze přitom přisvědčit argumentu stěžovatele, že druhá věta , která umožňuje odchylnou úpravu výše a splatnosti pohledávek, či jiných zásahů do práv věřitelů, se vztahuje také na mimosmluvní sankce. Druhá věta hovoří o odchylné úpravě pohledávek podle věty první v reorganizačním plánu. Výslovně tedy odkazuje pouze na druhý typ pohledávek, které nezanikají, jestliže tak stanoví reorganizační plán. Možnost úpravy těchto pohledávek ve prospěch dlužníka např. jejich zkrácením nebo odkladem splatnosti je odůvodněna skutečností, že tyto pohledávky za normálních okolností přijetím reorganizačního plánu zaniknou. Tento výklad vylučující aplikaci druhé věty na mimosmluvní sankce je ostatně podpořen i textací druhé věty, kde se ve výčtu možných odchylných ustanovení v reorganizačním plánu neuvádí zánik pohledávky, čehož se právě domáhá stěžovatel.

[20] Z uvedeného plyne, že mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka podle nezanikají bez dalšího a stanovit v reorganizačním plánu jejich zánik není možné. Tento závěr podporuje také komentář k : „při řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka reorganizací požívají tyto druhy pohledávek zvláštní výhody. Přijetím reorganizačního plánu ( až 348) tato skupina pohledávek nezaniká; lze je po splnění reorganizačního plánu ( ) dále na dlužníkovi vymáhat ( ). Konstrukce použitá v vyjadřující tento závěr je výkladově složitá, ovšem nepřipouští jiný závěr.“ (viz KOZÁK, Jan. a předpisy související: komentář. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016).

[21] Nelze nakonec přisvědčit ani argumentu stěžovatele, že zvýhodnění věřitelů mimosmluvních sankcí postihujících majetek dlužníka je v rozporu se zásadami insolvenčního řízení. Zásadu rovnosti věřitelů, nazývanou též par conditio creditorum, zakotvuje : „věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti“. Tuto zásadu lze vykládat tak, že jednotliví věřitelé nemají mít v insolvenčním řízení výhody kromě těch, které jim poskytuje zákon (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 3. 2007, č. j. - 63). V systematice se tato zásada obecně projevuje tak, že věřitelé, jejichž pohledávky mají stejný nebo obdobný charakter, mají zásadně stejné postavení.

[22] Jak bylo již uvedeno výše, výslovně stanoví, že pohledávky z mimosmluvních sankcí podle oproti jiným pohledávkám podle přijetím reorganizačního plánu nezanikají. Zvýhodnění pohledávek podle je tedy stanoveno přímo . Mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka mají nadto jiný charakter, než ostatní skupiny pohledávek podle . Mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka je zpravidla trestem za protiprávní jednání dlužníka. Jejich trvání i po přijetí reorganizačního plánu vyjadřuje i veřejný zájem na dodržování právních předpisů. Tím se takové pohledávky liší od jiných pohledávek podle , které vycházejí ze smluvních vztahů uzavřených dlužníkem s jeho věřiteli. Jedná se tedy o specifický typ pohledávky, což odůvodňuje jejich odlišný režim.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

[23] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené kasační stížnost podle věty druhé jako nedůvodnou zamítl.

[24] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle ve spojení s Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se mu proto nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. května 2017

Mgr. Aleš Roztočil

předseda senátu