Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

31 A 66/2015 - 52

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy

Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci

žalobce: V. I., zastoupen JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem se sídlem Brno, Heršpická

813/5, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha

4, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 7. 2015,

č. j. MV-114147-3/SO-2013,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I. Předmět řízení

Rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 30. 7. 2015,

č. j. MV – 114147-3/SO-2013, bylo podle , , ve

znění pozdějších předpisů (dále též „“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno

rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán

prvého stupně“) ze dne 3. 4. 2013, č. j. OAM-63483-28/DP-2012.

[OBRÁZEK]pokračování 2 31A 66/2015

Správní orgán prvého stupně uvedeným rozhodnutím zamítl žádost o prodloužení doby

platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žalobce dle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3,

, , o pobytu cizinců na území

České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 16. 8. 2015 (dále jen

„zákon o pobytu cizinců“).

II. Obsah žaloby

Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 26. 8. 2015 se žalobce domáhal zrušení

rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení.

Žalobce namítl, že žalovaná došla v napadeném rozhodnutí po provedení důkazů

k nesprávným skutkovým zjištěním, ze kterých dovodila nesprávné právní závěry. Stalo se tak

zejména v důsledku překročení mezí správního uvážení a porušením zákona o pobytu cizinců,

neboť skutkový stav, jak ho shledal správní orgán prvého stupně, nemá oporu ve spise. Nelze

zaměňovat pohovor dle § 57 odst. 2 zákona o pobytu cizinců s výslechem dle

. Měl být v tomto případě použit institut výslechu a nikoliv pohovoru.

Tím došlo k porušení a tato záměna nemůže jít k tíži žalobce, když

se k pohovoru nedostavil, neboť k žádnému pohovoru předvolán nebyl. Nadto žalobce uvádí,

že se nedostavil z omluvitelných, objektivních a na jeho vůli nezávislých důvodů, což doložil

potvrzením o ambulantním vyšetření a zdravotní indispozicí v době konání výslechu. Dále

poznamenává, že jak správní orgán prvého stupně, tak žalovaná rozhodovali na základě § 56

odst. 1 písm. a) ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Tato ustanovení

spolu nijak nesouvisí a při rozhodování bylo ustanovení § 37 odst. 2 psím b) použito ryze

účelově, bez návaznosti na odůvodnění jeho použití. A nakonec předvolání k výslechu je

v rozporu s a zákona o pobytu cizinců, neboť

předmětem výslechu měly být skutečnosti, které mohly být obstarány jiným způsobem.

III. Vyjádření žalované

Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 9. 8. 2015 zopakovala své závěry

z napadeného rozhodnutí a poznamenala, že během řízení u správního orgánu prvého stupně

ani v odvolacím řízení žalobce nenamítal důvody na jeho vůli nezávislé, které by mu

znemožňovaly dostavení se k výslechu. Navrhla proto, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci krajským soudem

Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí

žalovaného v mezích žalobních bodů (, věta první , soudní

řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „“), jakož i řízení předcházející jeho

vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl

[OBRÁZEK]pokračování 3 31A 66/2015

v době rozhodování správních orgánů ( ). Ve věci rozhodl bez nařízení

jednání za splnění zákonných podmínek (ust. ).

Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Žalobce předně namítá nesprávnost hodnocení provedených důkazů, které vedly

k nesprávným skutkovým a následně právním závěrům. Zejména namítá překročení mezí

správního uvážení a skutečnost, že skutkový stav nemá oporu ve spise.

Předně je třeba předeslat, že uvedená námitka je zcela nekonkrétní, takže na ni může

soud reagovat taktéž pouze v obecné rovině (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího

správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. -78; všechna zde citovaná rozhodnutí

jsou dostupná na www.nssoud.cz). K souvisejícím konkrétnějším tvrzením uplatněným

v jiných částech žaloby se pak soud vyjádří při posuzování důvodnosti jednotlivých žalobních

bodů.

Pro hodnocení důkazů se v projednávané věci použije úprava obsažená v § 50 odst. 4

. Ta uvádí, že pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán

závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě

přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Toto ustanovení vyjadřuje zásadu volného hodnocení důkazů, jejíž podstatou je

skutečnost, že neexistuje žádný formální postup hodnocení důkazů či síla jednotlivých

důkazů. Jejich hodnocení je na volném uvážení správního orgánu, ovšem musí být

z odůvodnění patrno, jakým racionálním myšlenkovým postupem se správní orgán řídil.

Tento postup a závěry z něho dovozené přitom nesmí být výsledkem jeho libovůle. Správní

orgán je povinen pečlivě zkoumat a posuzovat jednotlivé důkazy samostatně, tak i ve

vzájemné souvislosti (srov. rozsudek ze dne 2. 8. 2012, č. j. – 49). Jediným

limitem, kdy správnímu orgánu nepřísluší hodnotit podklady, ale přijmout závěry, které z nich

plynou, jsou zákonem stanovené závazné podklady (srov. rozsudek Nejvyššího správního

soudu ze dne 7. 2. 2012, č. j. – 113).

V rámci správního řízení byla opatřena řada podkladů (výpis z Cizineckého

informačního systému, výpis z obchodního rejstříku, potvrzení o průměrném čistém příjmu

žalobce), z nichž správní orgány vycházely a které také řádně hodnotily (zejména se odrazily

v jejich závěru o potřebě provedení výslechu žalobce). Pro jejich skutkové závěry a jejich

následné hodnocení poskytuje správní spis dostatečnou oporu. K tomu, zda jsou tyto závěry

správné, se může soud vyjádřit až v návaznosti na konkrétní námitky žalobce, jimiž tyto

závěry zpochybňuje (viz dále). Zdejší soud však v obecné rovině neshledal, že by žalovaná

hodnotila podklady libovolně, bez náležitého vylíčení svého myšlenkového procesu nebo že

by vyvodila závěry, které by byly zcela v rozporu s provedenými důkazy.

Dále žalobce namítá nezákonnost předvolání k výslechu ze dne 4. 2. 2013 dle § 169

odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Jednalo se totiž o předvolání k výslechu ve smyslu § 55

a nikoli o pohovor dle zákona o pobytu cizinců. Oba instituty

[OBRÁZEK]pokračování 4 31A 66/2015

podle něj nejsou totožné a nelze je slučovat v jeden. Záznam, který se provádí u pohovoru, je

upraven méně striktně nežli protokol o výslechu a u obou institutů jsou také jiné možnosti

obrany. Žalovaná se měla podle žalobce striktně držet obsahu a textu zákona (§ 2 odst. 1

) a nikoli si zákony vykládat k jeho tíži (nemohou mu plynout právní následky

z institutu, který neměl být vůbec použit).

Ze správního spisu vyplynulo, že předvolání k výslechu ze dne 4. 2. 2013 bylo řádně

doručeno jak žalobci, tak jeho zástupci s dostatečným předstihem. V rámci předvolání byl

žalobce mimo jiné poučen, že v případě nedostavení se bez vážného důvodu bude jeho žádost

o vydání povolení k dlouhodobému pobytu zamítnuta. Dne 7. 3. 2013 byl vyhotoven úřední

záznam o nedostavení se žalobce bez řádné omluvy k výslechu, k němuž byl předvolán.

Možnost aplikace § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců předpokládá, že se

cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského úřadu nedostavil k pohovoru. Dle § 57

odst. 2 zákona o pobytu cizinců provede zastupitelský úřad pohovor zejména s cílem zjistit

bližší skutečnosti týkající se uváděného účelu pobytu na území. Ze správního spisu vyplývá,

že byl žalobce předvolán k výslechu dle § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Podle něj je

správní orgán oprávněn vyslechnout účastníka řízení, je-li to nezbytné pro zjištění skutečného

stavu věci, zejména pro posouzení, zda se nejedná o obcházení tohoto zákona cizincem

s cílem získat oprávnění k pobytu na území, když účastník řízení je dle tohoto ustanovení

povinen vypovídat pravdivě a nesmí nic zamlčet.

Ze zákona o pobytu cizinců vyplývá, že pojmy „pohovor“ a „výslech“ jsou používány

jako synonyma. Termín „pohovor“ je používán u zastupitelských úřadů a termín „výslech“

v ostatních případech, nicméně oba vyjadřují obdobný způsob, jak správní orgán zjišťuje

bezprostředně od účastníka správního řízení informace, které buď nevyplývají ze žádosti

a správního spisu nebo jsou nezbytné pro doplnění žádosti. Neexistují žádné objektivní

důvody pro striktní odlišování obou pojmů, zvláště neplynou-li ze zákona žádná specifika

pro některý z těchto institutů (které proto zdejší soud považuje fakticky za institut jediný).

Výklad žalovaného považuje zdejší soud za souladný se zněním, smyslem i účelem zákona

o pobytu cizinců (srov. též rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, č. j.

-28, dostupný na www.nssoud.cz). Námitka nezákonnosti, která měla dle

žalobce spočívat v použití institutu výslechu (resp. předvolání k výslechu), je tudíž

nedůvodná.

Žalobce dále namítl, že se k výslechu nedostavil pro objektivní, na jeho vůli nezávislou

skutečnost – trpěl v období od 1. 3. 2013 do 17. 3. 2013 onemocněním, z něhož se

ambulantně léčil ve své vlasti. K doložení této skutečnosti žalobce předložil potvrzení ze dne

17. 3. 2013 s úředně ověřeným překladem datovaným k 26. 3. 2013.

Ustanovení upravující předvolání ve svém závěru stanovuje pro

předvolanou osobu při nemožnosti dostavení se ze závažných důvodů povinnost

bezodkladného informování správního orgánu s uvedením důvodu.

Bezodkladnost uvedení důvodu dle citovaného ustanovení není nijak konkretizována a vždy záleží na konkrétních okolnostech daného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího

[OBRÁZEK]pokračování 5 31A 66/2015

správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. – 66). Rozhodující je přitom charakter

důvodu, pro který se předvolaná osoba nemůže k výslechu dostavit. Samotná nemožnost

dostavit se totiž automaticky neznamená také nemožnost zaslat správnímu orgánu omluvu

ještě před plánovaným výslechem. V případě závažnějších překážek, které znemožňují také

předběžnou omluvu z výslechu, je pak nutno trvat na tom, aby byla omluva správnímu orgánu

zaslána v řádu několika dnů po odpadnutí překážky.

V tomto případě byl důvod neúčasti na výslechu žalobcem sdělen až v žalobě podané ke

zdejšímu soudu dne 25. 8. 2015, ačkoliv ověřený překlad potvrzení měl být zhotoven dne

26. 3. 2013. Žalobce byl přitom léčen toliko ambulantně a navíc pouze v období od 1. 3. 2013

do 17. 3. 2013. Za této situace nelze omluvu žalobce považovat za řádnou a včasnou

(bezodkladnou).

Jelikož je již ze žalobních tvrzení a obsahu správního spisu patrné, že se žalobce

z výslechu vůbec neomluvil, a to ani po odpadnutí tvrzené překážky, neprováděl soud

dokazování listinami, které žalobce pro doložení důvodu své neúčasti u výslechu soudu

předložil. I v případě, že by tento důvod byl prokázán, nemohlo by to nic změnit na závěru, že

žalobce svou neúčast řádně neomluvil. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt lze

po žalobci spravedlivě žádat, aby nesl negativní důsledky, které zákon spojuje s jeho

nedostavením se k výslechu bez řádné omluvy, a to bez ohledu na to, jaký byl charakter

překážky pro účast na výslechu.

Dále žalobce namítá, že rozhodnutí jsou zmatečná, neboť odkazují na ustanovení § 56

odst. 1 písm. a) a § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, která spolu nijak nesouvisejí.

Podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza

k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3,

ministerstvo cizinci neudělí, jestliže se cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského

úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření

údajů uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru

nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit.

Dle § 37 odst. 2 písm. b) ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže

cizinec přestane splňovat některou z podmínek pro jeho udělení.

Jádrem sporu je zde otázka, zda § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců zakotvuje

podmínku pro udělení víza ve smyslu § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Na tuto

otázku je nutno odpovědět kladně, jak ostatně potvrzuje judikatura Nejvyššího správního

soudu. Ten ve svém rozsudku ze dne 19. 1. 2012, č. j. – 69, uvedl, že

„ustanovení § 31 a § 33 zákona o pobytu cizinců představují pozitivní vymezení podmínek pro

udělení víza. Nicméně současně je nutno dodat, že zákon o pobytu cizinců zakotvuje vedle

tohoto pozitivního výčtu předpokladů pro udělení víza též vymezení negativní, které pouhé

formálních naplnění předpokladů pro udělení víza zákonným způsobem koriguje. Zmíněný

korektiv představuje mimo jiné ustanovení § 56 citovaného zákona, na základě kterého

správní orgány v rámci vedeného řízení ověřují, zda jsou splněny další předpoklady pro

udělení víza, tedy zda tu neexistují důvody pro jeho případné neudělení. Naposledy zmíněné

[OBRÁZEK]pokračování 6 31A 66/2015

ustanovení lze tedy ve vazbě na námitku stěžovatele označit za ustanovení, které podmínky pro

udělení víza vymezuje negativně.“ Jestliže § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců

hovoří o podmínkách pro udělení víza a § 56 odst. 1 písm. a) téhož zákona stanoví podmínky

pro udělení víza, nelze se žalobcem souhlasit v tom, že by spolu uvedená ustanovení vůbec

nesouvisela.

Ani námitce paušálního používání § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců bez

skutkového podložení nelze přisvědčit. V odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvého

stupně je na str. 3 zřetelně uvedeno, z jakého skutkového stavu správní orgán vycházel a jak

na něj uvedenou právní úpravu aplikoval. Důvodem pro vydání rozhodnutí bylo nedostavení

se k výslechu bez omluvy. Zdejší soud přitom shledal aplikaci § 44a odst. 3 ve spojení s § 35

odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b), § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců s ohledem na tuto

skutečnost zcela případnou. Žalobce svým jednáním nesplnil podmínku pro prodloužení doby

platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, která je stanovena v § 56 odst. 1 písm. a) zákona

o pobytu cizinců [toto ustanovení se zde uplatní obdobně – viz znění § 44a odst. 3 a postupné

odkazy v § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b)].

A nakonec žalobce namítá nezákonnost jeho předvolání k pohovoru z důvodu rozporu

s a zákona o pobytu cizinců, neboť správní orgán

prvého stupně měl možnost zjistit požadované informace jiným způsobem.

Ustanovení zakotvuje zásadu procesní ekonomie, podle níž

má správní orgán postupovat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby

zatěžovat co nejméně. Podklady od dotčené osoby vyžaduje jen tehdy, stanoví-li tak právní

předpis. Lze-li však potřebné údaje získat z úřední evidence, kterou správní orgán sám vede,

a pokud o to dotčená osoba požádá, je povinen jejich obstarání zajistit.

Druhé dotčené ustanovení § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců upravuje, kdy může

správní orgán vyslýchat účastníka řízení. Stanoví přitom podmínku, že je to nezbytné pro

zjištění skutečného stavu věci (zejména pro posouzení, zda se nejedná o obcházení tohoto

zákona cizincem s cílem získat oprávnění k pobytu na území).

Z napadeného rozhodnutí jsou přitom patrné důvody, pro které správní orgán prvého

stupně přistoupil k provedení výslechu žalobce. Žalovaný především poukazuje na skutečnost,

že dle výpisu z obchodního rejstříku byl žalobce ke dni 18. 5. 2012 jednatelem společnosti

CERHAS INVESTMENT, s. r. o. spolu s dalšími patnácti osobami. Soud se plně ztotožňuje

se závěrem žalovaného, že toto zjištění vyvolalo otázky, týkající se faktického fungování

společnosti a faktické činnosti žalobce pro tuto společnost. Z obsahu správního spisu se

přitom nenabízí žádný jiný podklad, než výslech žalobce, z něhož by bylo možné tyto faktické

informace zjistit. Ostatně ani žalobce žádný takový podklad neuvádí. Žalobce dokládal toliko

formální stav (zápis v obchodním rejstříku), o němž existovaly důvodné pochybnosti.

Faktický stav nebylo možné zjistit jinak, než výslechem žalobce. Postup správního orgánu

prvého stupně (i žalovaného) tak byl plně v souladu s a odst.

2 zákona o pobytu cizinců

V. Shrnutí a náklady řízení

[OBRÁZEK]pokračování 7 31A 66/2015

Krajský soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou, a proto ji ve smyslu zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu , podle kterého nestanoví-li

tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů

řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované

v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec její běžné administrativní

činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne

jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo

jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 11. dubna 2017

JUDr. Jaroslava Skoumalová

předsedkyně senátu