Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 A 102/2016 - 56

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava

Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchyňky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci

žalobkyně: G.E., státní příslušnost Ruská federace, zastoupené Mgr.

Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise

pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3,

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 5. 2016, čj. MV-163811-4/SO-2014,

takto:

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 25. 5.

2016, čj. MV-163811-4/SO-2014, a unesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a

migrační politiky, ze dne 24. 9. 2014, čj. OAM-76038-7/DP-2011 se z r u š u j í

a věc se vrací k dalšímu řízení žalované.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 16.342,- Kč

k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Petra Václavka, advokáta, do jednoho měsíce

od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

[I] Předmět řízení

Žalobkyně se žalobou ze dne 22. 6. 2016 domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 25. 5. 2016, čj. MV-163811-4/SO-2014, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně

a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 24. 9.

2014, čj. OAM-76038-7/DP-2011 dle , , ve

znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), na základě kterého bylo správní řízení

o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za území České republiky za účelem

společného soužití rodiny zastaveno dle ,

o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobkyně v žalobě požadovala přiznání

náhrady nákladů řízení.

[II] Žaloba

Žalobkyně tvrdila, že žalovaný správní orgán porušil zásadním způsobem své

povinnosti odvolacího orgánu, jeho rozhodnutí odporovalo požadavkům obsaženým v § 68

odst. 3 , definujícím požadavky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů

a zároveň bylo v rozporu s požadavky na činnost odvolacího orgánu, zejména tedy § 89 odst.

2 . Žalobkyně byla přesvědčena, že v tomto smyslu pak žalovaná rovněž

opomenula zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyplývá ze zásady

materiální pravdy, deklarované na zákonné úrovni v . Zároveň nelze též

přehlédnout, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí prvoinstanční bylo v rozporu

s § 174a zákona o pobytu cizinců a při vydání těchto rozhodnutí byla správními orgány

zásadním způsobem porušena ustanovení definující podmínky pro výkon jejich činnosti,

zejména tedy základní zásady činnosti správních orgánů deklarované v § 2, § 3 a § 4

. Žalobkyně poukázala na to, že správní orgán prvého stupně nedostál

povinnostem vyplývajícím ze zásady materiální pravdy a zatížil tak své rozhodnutí vadou

nezákonnosti zejména pro rozpor s . Bylo třeba namítnout, že odvolací

správní orgán se přitom nedostatečně vypořádal s odvolací námitkou směřující právě proti

nedostatečnému zjištění skutkového stavu věci.

Stěžejní žalobní námitkou byl nesprávný a přepjatě formalistický přístup správního

orgánu prvého stupně následně aprobovaný odvolacím správním orgánem pokud jde

o vyhodnocení otázky oprávněnosti podané žádosti o dlouhodobý pobyt, resp. posouzení

důvodů pro prominutí zmeškání lhůty. Žalobkyně se domnívala, že v dané věci správní

orgány nesprávně vyložily a aplikovaly § 47 odst. 1 a § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu

cizinců a v konečném důsledku dospěly ke zjevně nespravedlivému rozhodnutí. Žalobkyně

dále připomenula, že nemohla podat žádost o dlouhodobý pobyt z důvodu, že její matka byla

zdravotně nezpůsobilá k podání této žádosti - byla hospitalizována v nemocnici. Z tohoto

důvodu, tak žalobkyně požádala o prominutí zmeškání lhůty, neboť hospitalizace její matky

byla skutečností na její vůli nezávislou, která jí znemožňovala podání žádosti. K žádosti

o prominutí zmeškání lhůty přitom přiložila lékařské potvrzení. Správní orgány však žádosti

o prominutí lhůty nevyhověly a žádost o dlouhodobý pobyt zamítly. Učinily tak s odkazem

na skutečnost, že účastník řízení je vlastně v době podání žádosti způsobilým k právním

úkonům podle § 178 zákona o pobytu cizinců, neboť dosáhl věku 15 let. Žalobkyně se s tímto

závěrem a odůvodněním správních orgánů neztotožňovala a domnívala se, že v tomto ohledu

se jednalo o přepjatý formalismus a též o tzv. sofistikované odůvodnění zjevné

nespravedlnosti. Správní orgány nepostupovaly v souladu se základními zásadami správního

řízení, jako je zásada vstřícnosti, či zásada dobré správy. Žalobkyně namítala přepjatě formalistický postup, kterého se správní orgány obou stupňů v projednávané věci dopustily.

Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné

hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v něm vždy musí být přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace ústavního práva obecnými soudy, či správnímu orgány, má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících

okolnostech: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení

některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je

v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá

dotčení na základním právu a svobodě (např. nález sp. zn.: , Sbírka nálezů

a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 9). Ústavní soud považuje za samozřejmé

a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje orgány veřejné správy či obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení věci. Žalobkyně se přitom domnívala, že právě takovéto odůvodnění resp. výklad, který provedly správní orgány, aby ospravedlnily zjevně nesprávný a nepřiměřeně přísný přístup vůči účastníkovi, spadal do kategorie přepjatě formalistických rozhodnutí a v tomto ohledu bylo nutno je označit za nezákonná.

Žalobkyně dále namítala též nepřiměřenou přísnost a nesprávnost postupu nalézacího

správního orgánu následně aprobovanou odvolacím orgánem odkazem na koncentraci řízení,

kterou žalovaná Komise v napadeném rozhodnutí provedla v souvislosti s údajným

neunesením důkazního břemena ze strany žalobkyně, pokud jde o skutečnost, že žalobkyně

nebyla plně způsobilá k právním úkonům v době podání žádosti. Žalobkyně se domnívala, že

se nalézací správní orgán otázkou způsobilosti k právním úkonům zabývat měl.

Žalobkyně musela dále namítnout, že napadené rozhodnutí žalované a rozhodnutí

správního orgánu prvého stupně bylo zcela zjevně nepřiměřené z hlediska jejich dopadů do

soukromého a rodinného života žalobkyně. Žalobkyně se domnívala, že požadavek

přiměřenosti rozhodnutí, pokud jde o jeho dopad do soukromého a rodinného života, nelze

redukovat pouze na ty případy, kdy je takovýto požadavek explicitně stanoven u každého

jednotlivého důvodu pro rušení pobytového oprávnění. Požadavek přiměřenosti rozhodnutí

vyplývá z nadzákonných právních norem, jednak z mezinárodních smluv o lidských právech,

kterým Ústavní soud přiznává právní sílu ústavního zákona - kupříkladu lze uvést čl. 8

Evropské úmluvy o lidských právech, či čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Žalobkyně

považovala rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a žalované za rozporné s těmito

normami, a tedy i s mezinárodními závazky České republiky. Pominout nelze též čl. 10 odst.

2 d, s nímž bylo rovněž napadené rozhodnutí žalované

i rozhodnutí správního orgánu prvého stupně v rozporu. V souladu s tímto názorem se tedy

žalobkyně domnívala, že přiměřenost měla být posuzována, i když došlo formálně k vydání

usnesení o zastavení řízení, neboť jeho dopad do soukromé sféry nezletilé žalobkyně je zcelaevidentní. Žalobkyně je nezletilým dítětem, které v ČR má celou nejbližší rodinu a navštěvuje zde školu.

Vzhledem ke všemu výše uvedenému žalobkyně navrhovala, aby soud napadené

rozhodnutí pro jeho nezákonnost a nepřezkoumatelnost zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu

řízení.

[III] Vyjádření žalované k žalobě

Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě konstatovala, že námitky uvedené v podané

žalobě byly téměř shodné s námitkami uvedenými v odvolání. S ohledem na to ve většině

odkázala na odůvodnění rozhodnutí Komise ěj. MV-163811-4/SO-2014 ze dne 25. 5. 2016,

ve kterém byly předmětné námitky řádně vypořádány, a ve zbylém uvedla následující.

Žalobkyně namítala, že žalovaná nedostatečně přezkoumala prvoinstanční rozhodnutí

dle a zatížila tak své rozhodnutí vahou nezákonnosti

a nepřezkoumatelnosti, přičemž rozhodnutí dále odporovalo a

a dále zásadě materiální pravdy. K této námitce žalovaná uvedla, že není důvodná. Žalovaná

k tomuto konstatovala, že je přesvědčena, že ze strany správního orgánu I. stupně ani ze

strany žalované nedošlo k žádnému pochybení při aplikaci uvedených ustanovení.

Rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno, je z něj zřejmé, z jakých podkladů Komise vycházela,

jakými úvahami se při aplikaci zákona řídila, k jakým závěrům došla a rovněž se řádně

vypořádala se všemi námitkami uvedenými v odvolání. Rozhodnutí bylo vydáno v souladu

se zákonem a není tak nepřezkoumatelné ani nezákonné.

Závěrem žalobkyně namítala, že se správní orgán I. stupně, ani Komise důsledně

nezabývaly přiměřeností rozhodnutí tak, jak je upravena v § 174a zákona o pobytu cizinců.

K této námitce žalovaná rovněž uvedla, že není důvodná. Žalovaná konstatovala, že usnesení

o zastavení řízení je rozhodnutím procesní povahy, správní orgán I. stupně proto nebyl

povinen zkoumat přiměřenost dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného

života žalobce. Dále nebylo známo, že by žalobkyni s Českou republikou pojily silné rodinné

vazby, neboť Komise z informačního systému zjistila, že žádní přímí příbuzní žalobce

v současné době neměli v České republice povolení k pobytu. Žalovaná uvedla, že v daném

případě nelze rozhodnutí považovat za nepřiměřené.

Žalovaná se ztotožnila s právním názorem správního orgánu I. stupně, který zastavil

správní řízení o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky

za účelem společného soužití rodiny. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhla, aby soud

žalobu zamítl.

[IV] Jednání před krajským soudem

Zástupkyně žalobkyně při jednání před soudem dne 19. 4. 2017 setrvala na

dosavadních tvrzeních uvedených v žalobě. Mimo jiné zástupkyně žalobkyně odkázala na

rozsudek zdejšího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. , který v obdobné věci,

týkající se bratra žalobkyně, žalobě vyhověl. Žalovaná se bez omluvy k jednání nedostavila.

[V] Posouzení věci krajským soudem

Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

V souladu s , 2 , , ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „ “), vycházel soud při přezkoumání napadeného

rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního

orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

Dle § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „ Žádost o povolení k dlouhodobému pobytu

je cizinec povinen podat nejdříve 90 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza

k pobytu nad 90 dnů. V případě, že podání žádosti ve lhůtě podle předchozí věty zabrání

důvody na vůli cizince nezávislé, je cizinec oprávněn tuto žádost podat do 3 pracovních dnů

po zániku těchto důvodů; vízum se do doby zániku tohoto oprávnění považuje za platné. “

Dle § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců „ Usnesením se také zastaví řízení

o žádosti, jestliže cizinec podal žádost o prodloužení doby pobytu na vízum k pobytu nad 90

dnů, žádost o povolení k dlouhodobému pobytu nebo žádost o prodloužení platnosti povolení

k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu není oprávněn. “

Dle § 178 zákona o pobytu cizinců „Za způsobilého k právním úkonům podle tohoto

zákona se považuje cizinec starší 15 let, který je schopen projevit svou vůli a samostatně

jednat. “

Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně si podala žádost o vydání povolení

k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny dne 17. 10. 2011, a to prostřednictvím

zákonné zástupkyně - matky, paní G. G. (dále jen „matka

žalobkyně“). Současně se žádostí podala matka žalobkyně žádost o prominutí zmeškání lhůty

k podání žádosti, a to z důvodu, že nevěděla, že došlo k uplynutí doby víza. Žalobkyně

pobývala na území ČR na základě víza k pobytu nad 90 dnů, které mělo platnost od 14. 5.

2011 do 23. 9. 2011, takže dle § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, shora citovaného, byla

žalobkyně povinna žádost podat nejpozději do 9. 9. 2011. Dne 2. 12. 2011 žalobkyně doplnila podklady k žádosti, a to žádost o prominutí zmeškání lhůty, jelikož matka žalobkyně byla v době od 19. 9. 2011 do 23. 9. 2011 a od 26. 9. 2011 do 14. 10. 2011 v dočasné pracovní neschopnosti, což doložila potvrzením od MUDr. L.B., privátní neuroložky. Na potvrzení o trvání dočasné pracovní neschopnosti je doporučen domácí klid na lůžku. Správní orgán I. stupně dne 24. 9. 2014 vydal usnesení a rozhodl o zastavení správního řízení o žádosti žalobkyně dle § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně podala žádost v době, kdy k tomu nebyla oprávněna. Dále správní orgán I. stupně uvedl, že doloženou pracovní neschopnost matky žalobkyně nelze podřadit dle § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců pod důvody na žadatelčině vůli nezávislých, které by odůvodňovaly podání žádosti do 3 pracovních dnů po jejich zániku. Správní orgán I. stupně uvedl, že v době podání žádosti dosáhla žalobkyně již 16 let, tudíž dle § 178 zákona o pobytu cizinců byla způsobilá k právním úkonům a mohla si onu žádost podat osobně. Žalovaná se s názorem správního orgánu I. stupně ztotožnila a dne 25. 5. 2016 napadené usnesení potvrdila.

Soud o žalobních bodech uvážil následovně. Jelikož správní orgán I. stupně

usnesením ze dne 24. 9. 2014 řízení o žádosti zastavil a žádost meritorně neprojednával, bude se soud zabývat těmi žalobními body, které se bezprostředně týkají rozhodovacích důvodů správních orgánů. Ostatními námitkami žalobce se soud zabývat nebude, zejména z důvodu hospodárnosti řízení a také z důvodu, že nejsou pro tuto záležitost relevantní.

Vzhledem k uvedenému soud odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 11.

2011, čj. - 56, který uvádí, že: „Přezkoumává-li soud zákonnost výroku

rozhodnutí, jímž došlo k zastavení správního řízení z některého z důvodů uvedených v § 66

odst. 1 , nemůže se v řízení o žalobě proti takovému rozhodnutí zabývat ničím

jiným, než posouzením otázky, zda zde byl či nebyl důvod pro zastavení správního řízení. “

V projednávané věci bylo tedy nutné přezkoumat otázku, do jaké míry je zákonem

podložené rozhodnutí žalované, ale zejména rozhodnutí správního orgánu I. stupně

o zastavení řízení ve věci žádosti žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na

podkladě § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Samozřejmě soud si je vědom

obdoby projednávaného případu s věcí, která byla projednávána před zdejším senátem dne

19. 4. 2017, sp. zn. , a na kterou odkázala zástupkyně žalobkyně v průběhu

jednání. Nicméně je třeba poukázat na určité skutkové rozdíly, které ale nemají přímý vliv na

otázku způsobu posouzení jednotlivých žalobních bodů. Skutková rozdílnost se týká časové

posloupnosti běhu lhůt. Žalobkyně byla nositelkou víza k pobytu nad 90 dnů od 14. 5. 2011

do 23. 9. 2011 a její bratr (viz uvedený rozsudek ) byl původně nositelem téhož

pobytového oprávnění od 14. 5. 2011 do 7. 10. 2011. Taková odlišnost se promítla i do doby,

kdy nastává konec platnosti víza a do doby, kdy lze nejpozději podat žádost dle § 47 odst. 1

zákona o pobytu cizinců. Tato skutková odlišnost svým způsobem ovšem nemohla odvést

soud od závěru, ke kterému dospěl.

V daném případě je nutno konstatovat, že správní orgán I. stupně i žalovaná si ne

zcela srozumitelným způsobem ujasnily, jaké rozhodovací důvody mají použít pro to, aby

vydaly usnesení o zastavení řízení. Soud spatřuje zásadní problém v tom, že u správního

orgánu I. stupně rozhodovací důvod leží na okolnostech, které měly, podle tvrzení matky

žalobkyně, ospravedlnit opožděné podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu.

Je zde situace, kdy žalobkyně, nar. 23. 5. 1995, mohla požádat o vydání povolení

k dlouhodobému pobytu do 9. 9. 2011. V této době dovršovala 16 let. Ve skutečnosti žádost o povolení k dlouhodobému pobytu byla podána až 17. 10. 2011, ale nikoliv samotnou

žalobkyní, ale její zákonnou zástupkyní, tedy matkou žalobkyně. A zde počínají ony

skutečnosti, které přivedly soud k závěru, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně, potažmo i rozhodnutí žalované je vnitřně rozporné. Na jedné straně správní orgány konstatují, že

žalobkyně byla dle § 178 zákona o pobytu cizinců způsobilá k právním úkonům a mohla si

předmětnou žádost podat svým vlastním jménem.

Správní orgán I. stupně ve svém usnesení uvádí, že: „Vzhledem k tomu, že v době

podání žádosti účastnice řízení již dosáhla 15 let věku, byla způsobilá k právním úkonům

podle §178 zákona o pobytu cizinců, tedy schopna projevit svou vůli a samostatně jednat.

Zdravotní indispozice matky účastnice řízení tudíž nebránila účastnici řízení podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu v zákonem stanovené lhůtě. Je tedy zřejmé, že

účastnici řízení v době podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu ve lhůtě

uvedené v § 47 odst. 1 věta první zákona o pobytu cizinců nebránila překážka na její vůli

nezávislá, resp. že touto překážkou nebyl zdravotní stav její matky. “

Tento závěr správní orgán I. stupně činí za situace, která je více méně odvozována

toliko z pouhého data narození a z věku, kterého dosahuje žalobkyně v době, kdy má podávat

žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, aniž by se správní orgány zabývaly

dalšími okolnostmi, např. jazykovou kompetencí, znalostí zdejší situace, eventuálně

dřívějšími pobyty a tím, zdaje žalobkyně schopna projevit svou vůli a samostatně jednat.

V projednávané věci tedy bylo nutné vyložit ustanovení § 178 zákona o pobytu

cizinců, a to dle znění k 31. 12. 2013, který stanoví, že: „Za způsobilého k právním úkonům

podle tohoto zákona se považuje cizinec starší 15 let, který je schopen projevit svou vůli

a samostatně jednat". Následně do dnešního dne má toto ustanovení podobu: „Za procesně

způsobilého se pro účely tohoto zákona považuje cizinec starší 15 let, který je schopen

projevit svou vůli a samostatně jednat. " Můžeme říci, že právní úprava je téměř shodná,

pouze dikce „za způsobilého k právním úkonům“ byla zaměněna za dikci „za procesně

způsobilého". Tedy § 178 zákona o pobytu cizinců se nám dostává do stejných formulací,

jaké se v současné době nacházejí v nebo v občanském soudním

řádu.

Dle názoru soudu ovšem nelze vyvodit z ustanovení § 178 zákona o pobytu cizinců

to, co dovodil správní orgán. Správní orgán interpretuje § 178 jako ospravedlnění svého

názoru, že způsobilým k právním úkonům je každý cizinec starší 15 let. Zdejší soud s tímto

nesouhlasí, na toto ustanovení nelze takovým způsobem hledět. Zákonná dikce k 31. 12.

2013 zní, že „Za způsobilého k právním úkonům podle tohoto zákona se považuje cizinec

starší 15 let, který je schopen projevit svou vůli a samostatně jednat. " Přístupu správního

orgánu by odpovídalo, kdyby za uvedeným věkem věta končila. Tedy věta by zněla „za

způsobilého k právním úkonům podle tohoto zákona se považuje cizinec starší 15 let". Ale

takto zákon nepraví, neboť ustanovení pokračuje „ (...) který je schopen projevit svou vůli

a samostatně jednat". Čili soud rozumí § 178 zákona o pobytu cizinců tak, že i když je

cizinec starší 15 let, neznamená to automaticky, že je způsobilý k právním úkonům.

Zdejší soud uvádí, že z jazykového výkladu ustanovení § 178 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že musí být kumulativně splněny všechny podmínky uvedené v předmětném

ustanovení, tedy nepostačuje jen minimální věk 15 let, aleje nutné, aby cizinec byl schopen

projevit svou vůli a samostatně jednat a až při splnění i těchto podmínek je možné cizince

považovat za způsobilého k právním úkonům. Ale správní orgány si toto ustanovení vyložily

tak, že ke způsobilosti k právním úkonům postačuje pouze dosažení věku 15 let

a automaticky se cizinec považuje za schopného projevit svou vůli a schopného samostatně

jednat. Což je dle názoru zdejšího soudu výklad nesprávný.

Dále soud uvádí, že k dostatečně zjištěnému skutkovému stavu týkajícího

se způsobilosti k právním úkonům žalobkyně k podání žádosti, by se měl správní orgánzajímat, zda i přes věk, kterého dosahuje je znalá českého jazyka, jak dlouho pobývala na

zdejším území a zdaje schopna se samostatně rozhodovat v procesních otázkách. Tato otázka

tedy byla jaksi rozhodnuta předběžně a jednoznačně, že dosažený věk zakládá způsobilost

k právním úkonům žalobkyně k podání takovéto žádosti.

Dle názoru soudu žalovaná ve svém rozhodnutí nesprávně poukázala na to, že

žalobkyně měla skutečnost, že nebyla způsobilá sama prokázat. Žalovaná ve svém rozhodnutí přímo uvedla „ Komise konstatuje, že účastnice řízení měla skutečnost, že nebyla způsobilá ve svém věku předmětnou žádost podat, správnímu orgánu I. stupně prokázat. “

S tímto se soud neztotožňuje a uvádí, že jestliže se situace jeví tak, že je zde cizinka

starší 16 let, ale z nějakého důvodu za ní podává žádost její zákonný zástupce, nemůže

správní orgán bez dalšího takovouto žádost vyřídit procesně. Není to cizinka v tomto případě, ale správní orgán, kdo je povinen se znakem Je schopen projevit svou vůli a samostatně jednat“ zabývat. Pokud tedy správní orgán přičítá cizince povinnost podat si takovouto žádost sama, a neakceptuje žádost podanou její matkou, tak správní orgán si měl sám posoudit a odůvodnit, proč má za to, že cizinka je v daných okolnostech schopna projevit svou vůli a samostatně jednat. Pokud by bylo třeba objasnit skutkový stav, správní orgán má k tomuto instrument na základě § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který stanoví, že: „Správní orgán je oprávněn vyslechnout účastníka řízení, je-li to nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci (...).“ Správní řízení, které bylo vedeno, není vyloučeno ze

subsidiárního použití , a tak příslušnou oporu poskytuje i

o procesně nezpůsobilých účastnicích řízení, který se aplikuje per analogiam.

Uvedené ustanovení stanoví, že: „Správní orgán může dát příležitost fyzické osobě, která

nemá procesní způsobilost, aby se v průběhu řízení k věci vyjádřila. “

Soud dále uvádí, že jestliže lze předpokládat, že někdo není schopen projevit svou

vůli a samostatně jednat, nutně by pro něj muselo být o to těžší prokázat svou neschopnost

samostatně projevovat svou vůli a samostatně jednat. Z tohoto důvodu přechází důkazní

břemeno na správní orgán. Samozřejmě, že správní orgán může na základě listin, popřípadě

výslechu účastníka řízení, uvážit, že by se eventuálně mohlo důkazní břemeno vrátit zpátky

žalobci, ale jestliže taková situace nastane, je důkazní břemeno o tom, zda cizinec je schopen

nebo není schopen projevit svou vůli nebo samostatně jednat, na něm.

V této souvislosti lze odkázat např. na nález ze dne 29. 9. 2004, v němž Ústavní soud uvedl mimo jiné: „Pokud správní orgány ve správním řízení pouze důsledně vyžadují plnění povinnosti ze strany občanů a nedbají přitom o ochranu jejich zájmů, je výrazem tohoto postupu přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované

zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dochází k porušení y. Neobstojí v této souvislosti ani námitka porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení, protože

požadavek neakceptovatelnosti přepjatého formalismu se vztahuje stejnou měrou na každého

z účastníků. “

Nicméně proti shora uvedenému závěru stojí další argumentace správních orgánů,

které se v podstatě přesouvají na stranu matky žalobkyně jako zákonné zástupkyněa posuzují, zda je na její straně překážka, která by ve smyslu § 47 odst. 1 zákona o pobytu

cizinců, mohla založit situaci, že žádost by bylo možné podat do 3 pracovních dnů po zániku

důvodů na vůli cizinky nezávislé, které bránily k podání takovéto žádosti.

Správní orgán I. stupně ve svém usnesení uvedl, že: „Správní orgán zastává názor, ze

matkou účastnice řízení předložené potvrzení lékaře, že byla nemocná a tedy i v pracovní

neschopnosti, nelze podřadit ve smyslu ust. §47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců důvodům na

žadatelčině vůli nezávislých, které by odůvodňovaly podání žádosti o vydání povolení

k dlouhodobému pobytu do 3 pracovních dnů po jejich zániku, a to z následujících důvodů.

Vzhledem k tomu, že v době podání žádosti účastnice řízení již dosáhla 15 let věku, byla

způsobilá k právním úkonům podle § 178 zákona o pobytu cizinců, tedy schopna projevit svou vůli a samostatně jednat. Zdravotní indispozice matky účastnice řízení tudíž nebránila

účastnici řízení podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu v zákonem stanovené

lhůtě. Je tedy zřejmé, že účastnici řízení v podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému

pobytu ve lhůtě uvedené v § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nebránila překážka na její

vůli nezávislá, resp. že touto překážkou nebyl zdravotní stav její matky. “

Žalovaná ve svém rozhodnutí uvedla: „Komise k tomuto konstatuje, že souhlasí

s argumentací správního orgánu I. stupně v tom smyslu, že předložené potvrzení lékaře

o tom, že matka účastnice řízení byla nemocná, a tedy i v pracovní neschopnosti, nelze

podřadit ve smyslu § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců důvodům na žadatelově vůli

nezávislých, které by odůvodňovaly podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu

do 3 pracovních dnů po jejich zániku, a to z důvodu, že účastnice řízení v době podání žádosti dosáhla věku 15 let, a tudíž byla dle §178 zákona o pobytu cizinců způsobilá k právním úkonům, tedy byla schopná projevit svou vůli a samostatně jednat, a tudíž byla schopná předmětnou žádost podat. Zdravotní indispozice její matky jí tedy nebránila podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu zákonem stanové lhůtě.“

Tyto skutečnosti jsou vyhodnocovány ve vztahu k matce žalobkyně a jsou v podstatě

vkládány k tíži samotné žalobkyně. Tedy v řízení, kde se vyskytuje účastník řízení, původně

nezletilá žalobkyně, zastoupenou zákonnou zástupkyní, se vychází z nepodloženého

předpokladu, že žalobkyně byla způsobilá k právním úkonům a tedy podat žádost o vydání

povolení k dlouhodobému pobytu, ale na druhé straně se předpokládá, že takto způsobilá

není, protože se akceptuje, že takovouto žádost podává její matka jako zákonná zástupkyně

a důvody, které leží na straně zákonné zástupkyně, se kladou k tíži samotné účastnici řízení.

Tato vnitřní rozpornost byla pro soud nepřeklenutelná a vytvořila překážku ve smyslu § 76

odst. 1 písm. a) , která zakládá nesrozumitelnost rozhodnutí pro vnitřní rozpornost a to

samo o sobě představuje procesní vadu, která má vliv na zákonnost rozhodnutí.

[VI] Rozhodnutí soudu

Vzhledem k výše uvedenému soud zrušil napadené rozhodnutí pro vady řízení (§78

odst. 1 ) a jelikož daná věc není řešitelná toliko odvolací instancí, proto soud zrušil i rozhodnutí správního orgán I. stupně, které mu předcházelo ( ), a současněsoud vyslovil, že věc se vrací žalované k dalšímu řízení. Správní orgán je v dalším řízení

vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku ( ).

[VII] Náklady řízení

Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle věty prvé proti

žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně

vynaložených nákladů řízení před soudem ve výši 16.342,- Kč, skládající se ze zaplaceného

soudního poplatku za žalobu ve výši 3.000,- Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku

žalobě ve výši 1.000,- Kč a dále z odměny advokáta za tři úkony právní služby v plné výši,

tj. po 3.100,- Kč/úkon, a z náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300,-

Kč/úkon podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a § 13 odst. 1 a 3

, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování

právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „advokátní tarif"). Za úkony

právní služby oceněné plnou výší se považují převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby

a účast ujednání soudu dne 15. 2. 2017. Odměna advokáta a náhrada advokáta byly navýšeny

o částku 2.142,- Kč odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést

podle , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (

odst. 2 ). Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalované určeno platební

místo podle ve spojení s a stanovena pariční lhůta podle část věty za středníkem ve spojení s (s přihlédnutím k možnostem žalovaného tuto platbu realizovat).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační

stížnost u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li

kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti

rozhoduje Nejvyšší správní soud (§ 12 odst. 1, § 102, §106 odst. 2 a 4

).

V Plzni dne 19. dubna 2017

JUDr. Václav Roučka, v.r.

předseda senátu

Za správnost: Kováříková