Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 277/2016 - 33

V napadeném rozsudku krajský soud zdůraznil, že řízení o udělení azylu nesupluje pobytové řízení cizinců. Žalobce žije v ČR od svých 27 let, přičemž o azyl požádal až za situace, kdy mu reálně hrozí, že bude v rámci trestního řízení vyhoštěn. Krajský soud zdůraznil, že poskytnutí azylu nelze zaměňovat s jinými formami legálního pobytu a účelově jej užívat tehdy, kdy ostatní možnosti obnovy pobytového oprávnění jsou již vyčerpány, či se schyluje k vykonání uloženého trestu vyhoštění. Z hlediska žalobní námitky nedostatečného vypořádání zjištěného skutkového stavu, nepřihlédnutí k rozhodným okolnostem a nutnosti eurokonformního postupu ve smyslu čl. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU (dále jen „kvalifikační směrnice“), krajský soud odkázal především na závěry zdejšího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 20. 1. 2006, č. j. – 58, zdůrazňující význam tvrzení žadatele o azyl. K uvedenému doplnil, že žalobce v průběhu celého správního řízení netvrdil, že by mu hrozilo nějaké pronásledování, či že by z pronásledování měl odůvodněné obavy. U námitky nepřezkoumatelnosti krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. – 49, vyjadřující se k zjišťování podkladů správním orgánem a hodnocení důkazů, přičemž uzavřel, že napadené rozhodnutí je třeba hodnotit jako přezkoumatelné.

V otázce udělení humanitárního azylu krajský soud rovněž poukázal na judikaturu zdejšího soudu, in concreto rozsudky ze dne 20. 12. 2005, č. j. – 48, a ze dne 19. 7. 2004, č. j. – 72, zdůrazňující roli správního uvážení u tohoto typu azylu a na něj navazující omezení soudního přezkumu. Nad řečené krajský soud opětovně akcentoval, že žalobce ve správním řízení neuvedl žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu a o udělení mezinárodní ochrany požádal až za situace, kdy byl odsouzen k trestu vyhoštění z území ČR. K odkazu žalobce na rozsudky zdejšího soudu ze dne 25. 1. 2013, č. j. - 28, a ze dne 28. 4. 2011, č. j. – 36, krajský soud podotkl, že rozhodnutí se vztahují k posouzení doplňkové ochrany, nikoliv přiznání humanitárního azylu, jehož se dovolává žalobce.

Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodů uvedených v ustanovení , b) a d) (dále jen „ “). Uvedl, že při aplikaci , a zákona o azylu je žalovaný povinen dbát základních zásad vyjádřených v až 8 (dále jen „ “). Namítl, že žalovaný je podle povinen veškeré své úvahy uvést do napadeného rozhodnutí, což neučinil a řádně ani nezjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem rozhodným skutkovým okolnostem, v důsledku čehož nesprávně aplikoval , a zákona o azylu. Žalovanému v tomto kontextu rovněž vytkl, že nepostupoval eurokonformním způsobem a nezohlednil požadavky vyplývající z kvalifikační směrnice. S odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. – 89, zdůraznil, že v pochybnostech je třeba postupovat ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu. Dále uvedl, že ohledem na kvalifikační směrnice, ve spojení s platí, že je především na správním orgánu, aby zajistil všechny důkazy nezbytné pro řádné posouzení skutkového stavu. Na samotném žadateli o mezinárodní ochranu naopak je, aby na takové důkazy upozornil a při jejich získání poskytl nezbytnou součinnost. V této souvislosti stěžovatel doplnil odkaz na další judikaturu zdejšího soudu, a to rozsudky ze dne 21. 12. 2005, č. j. – 57, ze dne 24. 7. 2008, č. j. – 83, a ze dne 27. 3. 2008, – 63. K otázce přijatelnosti kasační stížnosti se stěžovatel nijak nevyjádřil a navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný přípisem ze dne 31. 3. 2017 ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel pouze vyjmenoval ustanovení a azylového zákona, aniž by konkrétně uvedl, v čem mělo jejich porušení spočívat. Stejně tak stěžovatel cituje vybranou judikaturu, aniž z ní vyvozuje cokoliv konkrétního pro svůj případ. Žalovaný zdůraznil, že v kasační stížnosti nelze nalézt ani jednu konkrétní kasační námitku, přičemž odkázal na závěr zdejšího soudu, že kvalita a preciznost formulace žalobních bodů předurčuje také kvalitu rozhodnutí krajského soudu (rozsudky ze dne 23. 6. 2005, č. j. -54, a ze dne 14. 7. 2011, č. j. -108). S ohledem na to, že kasační stížnost svým významem nepřesahuje zájmy stěžovatele a sám stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje její přijatelnost, žalovaný navrhl ji podle odmítnout. V případě, že by se tak nestalo, navrhl žalovaný kasační stížnost zamítnout.

Dříve než mohl Nejvyšší správní soud přezkoumat napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.

Podle , jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. – 39, „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“

V projednávané věci Nejvyšší správní soud žádnou otázku, k níž by považoval za potřebné se vyjádřit z důvodu sjednocování judikatury, nenalezl. Žalovaný v daném případě při zjišťování skutkového stavu postupoval standardně, vypořádal všechna tvrzení stěžovatele a logické jsou také jeho závěry, které ze svých zjištění učinil. Krajský soud se pak rovněž standardně vypořádal s uplatněnými námitkami. Nejvyšší správní soud přitom považuje za přiléhavé vyjádření žalovaného k podané kasační stížnosti o nulové hodnotě stížnostní argumentace. Jak zdejší soud judikoval rovněž v rozsudku ze dne 2. 11. 2016, č. j. – 81, platí, že míře konkrétnosti uplatněných žalobních (kasačních) bodů nutně musí korespondovat míra konkrétnosti odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť pokud má soudní přezkum probíhat v mezích žalobních (kasačních) bodů, nelze z povahy věci důvodnost či nedůvodnost zcela obecné námitky odůvodnit zcela konkrétním způsobem (viz též rozsudek ze dne 13. 6. 2007, č. j. – 121). Stěžovatel přitom při formulaci kasační stížnosti setrval v rovině výčtu ustanovení zákona o azylu, a kvalifikační směrnice, aniž by blíže specifikoval, v čem konkrétně měl žalovaný, respektive krajský soud pochybit, a omezil se maximálně na obecné výtky k procesnímu postupu žalovaného, respektive k úrovni argumentace jeho rozhodnutí. Totéž lze konstatovat ve vztahu k výčtu judikatury zdejšího soudu. Přímo k otázce přijatelnosti se pak nevyjádřil vůbec. Zdejšímu soudu proto nezbývá, než na tomto podkladě konstatovat, že z velmi obecně formulované kasační stížnosti nevyplývá nic, co by nasvědčovalo tomu, že by kasační stížnost svým významem vůbec mohla jakkoli, natož pak podstatně, přesahovat vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle citovaného ustanovení pro nepřijatelnost odmítl.

Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ( , ve spojení s ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u přípustné opravné prostředky ( ).

V Brně dne 20. dubna 2017

Mgr. Radovan Havelec

předseda senátu