Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 A 56/2012 - 40

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery

Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobců: a) Ing.

E. P., b) RNDr. M. D., CSc., proti žalovanému: Ministerstvo kultury, sídlem Maltézské

náměstí 471/1, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.8.2012, č. j. MK

50022/2012 OPP, MK-S 8679/2012 OPP,

t a k t o :

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14.8.2012, č. j. MK 50022/2012 OPP, MK-S

8679/2012 OPP, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 13.4.2012, č. j.

S-MHMP 1189947/2011, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému

k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit

žalobci a) náhradu nákladů řízení ve výši 3.000,-Kč.

III. Žalovaný j e p o v i n e n do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit

žalobkyni b) náhradu nákladů řízení ve výši 3.000,-Kč.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14.8.2012, č. j. MK

50022/2012 OPP, MK-S 8679/2012 OPP, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání proti usnesení

Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče (dále jen „správní orgán

I. stupně“) ze dne 13.4.2012, č. j. S-MHMP 1189947/2011. Tímto usnesením bylo zastaveno

řízení o žádosti žalobců o vydání závazného stanoviska podle § 14 odst. 2 zákona

č. , o státní památkové péči (dále jen „ “) k záměru

výměny oken v uličním průčelí objektu č. p. 787, k. ú Žižkova, Seifertova 20, Praha 3.

Usnesení o zastavení řízení bylo vydáno proto, že žalobci ani v dodatečně stanovené lhůtě

neodstranili vady žádosti.

pokračování 2 7A 56/2012

Žalobci napadenému rozhodnutí i jemu předcházejícímu usnesení správního orgánu

I. stupně vytýkají nepřezkoumatelnost (1. žalobní bod). Správní orgán I. stupně dle nich

nikterak nereagoval na ústní i písemné námitky proti výzvě k předložení podrobné

dokumentace záměru. V usnesení o zastavení řízení tyto námitky byly zcela opominuty.

Žalovaný tato pochybení nezhojil, když prvostupňové usnesení označil za řádně odůvodněné,

a sám nedoplnil žádné relevantní argumenty, z nichž by žalobci zjistili, proč vlastně by měli

požadovanou dokumentaci předložit.

Dále žalobci upozorňují na řadu procesních pochybení, jichž se dopustil správní orgán

I. stupně (2. žalobní bod). Výzva, kterou byli žalobci vyzváni k doplnění dokumentace,

odkazuje zjevně nesprávně na , (dále jen

„ “), ačkoliv toto ustanovení nezakotvuje žádné pravomoci správního orgánu.

Účinné nebylo ani podání stížnosti proti postupu příslušných úředníků. Správní orgán

I. stupně své usnesení o zastavení řízení antedatoval, aby se zdálo, že bylo vydáno ještě před

podáním stížnosti. Dále správní orgán I. stupně nedodržel 30denní lhůtu k postoupení

odvolání žalovanému. I v tomto případě zjevně došlo k antedataci, neboť přípis, jímž bylo

odvolání postoupeno, je opatřen datem 7.6.2012, ačkoliv ve skutečnosti správní spis došel

žalovanému až dne 20.6.2012.

Jádro sporu mezi žalobci a žalovaným spočívá v otázce, zda byl oprávněný požadavek

správního orgánu I. stupně na doplnění žádosti o podrobnou dokumentaci záměru, k němuž

mělo být závazné stanovisko vydáno (3. žalobní bod). Žalobci mají za to, že žádost o vydání

závazného stanoviska žádnými vadami netrpěla. Záměr, jehož se žádost týká, spočívá

ve výměně starých oken, která jsou ve špatném stavu, za okna nová, avšak totožná

s původními. Žalobci v žádosti uvedli, že nová okna budou zhotovena z totožných materiálů

a v totožném tvaru jako okna původní. Za takové situace nebyl namístě požadavek správního

orgánu I. stupně na vyhotovení detailní dokumentace původních a nových oken. Situace

žalobců se totiž blíží stavu, kdy není vůbec zasaženo do vnějšího vzhledu nemovitosti

a v souladu s , o státní památkové péči (dále jen „zákon o státní

památkové péči“) není třeba o závazné stanovisko žádat. Žalobci sice měli povinnost

o závazné stanovisko pro svůj záměr požádat, jedná se však o žádost ryze formální, neboť

správnímu orgánu I. stupně při daném popisu záměru nezbývá nic jiného, než vydat souhlasné

závazné stanovisko.

Pokud by žalobci chtěli výzvě správního orgánu I. stupně vyhovět a požadovanou

dokumentaci pořídit, vyžadovalo by to investici ve výši několika desítek tisíc korun, neboť

jednotlivá okna se liší v drobných detailech. Takový požadavek je dle názoru žalobců

nepřiměřený za situace, kdy není jejich záměrem vzhled oken jakkoliv měnit. Ještě méně

opodstatněný je potom požadavek na doložení dvou dokumentací, zvlášť pro okna stará

a nová. Jelikož stará i nová okna budou zcela totožná, museli by žalobci nechat zhotovit

totožnou dokumentaci dvakrát. Žalobci k záměru doložili veškeré podklady, které měli

k dispozici. Není zřejmé, k čemu by požadovanou detailní dokumentaci správní orgán

I. stupně využil, když záměrem není jakkoliv změnit vzhled oken. Srovnání by mohlo být

provedeno jedině s historickým vzhledem budovy, což však není předmětem řízení o vydání

závazného stanoviska.

Odůvodnění požadavku na doplnění dokumentace žalobci považují za zcela

nedostatečné. Kromě nesprávného odkazu na správní orgány

uvedly, že dokumentaci potřebují k posouzení přijatelnosti detailů záměru. Tento argument

však nedává smysl za situace, kdy je záměrem žalobců původní okna zcela totožnými novými,

a tedy by bylo možné pouze srovnat dvě předložené dokumentace, které jsou i v detailech

pokračování

totožné. Náčrtky předložené žalobci přirozeně detaily neobsahovaly, neboť se jednalo o hrubé

náčrtky vyhotovené truhlářem. Nepřípadný je dle žalobců též argument žalovaného,

že dokumentace je potřebná pro případné pozdější posouzení, zda jsou provedené změny

v souladu se záměrem. Závazné stanovisko se totiž vydává výhradně k ex ante povolení

záměru a nemá s následnou kontrolou nic společného.

Zcela neurčitý je potom dle žaloby odkaz žalovaného na potřebu „zjištění skutečného

stavu“, protože není vůbec jasné, co vlastně skutečným stavem míní, zda „to, jaké záměry

mají žadatelé podle jejich žádosti, anebo to, jaké záměry mají ve skutečnosti“. Důvodný není

ani argument žalovaného, že je třeba zajistit zachování nynějšího vzhledu oken, když

žalobci uvedli, že mají v úmyslu tento stav zachovat. Opodstatněné není ani tvrzení

žalovaného, že žalobci své prohlášení o pořízení nových oken jako replik oken původních

neprokázali nebo že výrobci oken téměř výhradně vyrábějí okna tak, že dochází k odchylkám

oproti původnímu stavu. Argument žalovaného, že požadavek na zpracování příslušné

dokumentace musí splnit všichni žadatelé o závazné stanovisko, pak dle žalobců „není

zapotřebí blíže komentovat“.

Ačkoliv žalovaný usnesení správního orgánu I. stupně považoval za přezkoumatelné,

doplnil jeho odůvodnění o odkaz na několik rozhodnutí správních soudů. Z nich ovšem

povinnost žalobců předložit požadovanou dokumentace nevyplývá, neboť se v nich jednalo

o zcela odlišné skutkové situace. Žalobci se s žalovaným neztotožňují ani v argumentu,

že dokumentace je potřebná pro posouzení věci Národním památkovým ústavem. Dle jejich

názoru byla předložená dokumentace postačující pro správní orgány i Národní památkový

ústav. V řízení tedy nebylo žádným přesvědčivým způsobem zdůvodněno, proč měli žalobci

vyhovět požadavku na předložení detailní dokumentace. Zastavení řízení z důvodu jejího

nepředložení tedy bylo nezákonné.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby soud žalobu zamítl. Žádost o závazné

stanovisko podle názoru žalovaného neobsahovala všechny náležitosti vyžadované § 37 odst.

2 , neboť nebylo zcela zřejmé, čeho přesně se žalobci domáhají. Požadavek na

předložení výkresové dokumentace byl zcela přiměřený, neboť ze žádosti samotné nebylo

možné zjistit, jak přesně má záměr vypadat. Není pravdou, že by správní orgán I. stupně

požadoval dvě totožné dokumentace oken původních i nových. Dvojí dokumentace byla

požadována výhradně pro případ, že by se nová okna měla od původních lišit. Aby mohlo být

vydáno závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči a případně

v něm stanoveny podmínky provedení záměru, musí být z žádosti zřejmé, jak přesně okna

vypadala původně a jak mají vypadat po výměně. Nelze se pouze spokojit s tvrzením žalobců,

že původní okna nahradí okny s totožným vzhledem. V takovém případě by bylo

rozhodováno o neurčitém návrhu a vydané závazné stanovisko by bylo nepřezkoumatelné.

Vzhledem k tomu, že předmětem záměru jsou okna v uličním průčelí dotčené budovy,

je z hlediska památkové ochrany třeba trvat na zachování detailních prvků, což mimo jiné

plyne z vyhlášky hlavního města Prahy č. hl. m. Prahy, o prohlášení části

území hlavního města Prahy za památkové zóny a o určení podmínek jejich ochrany (dále jen

„ hl. m. Prahy“). Sami žalobci přiznávají, že jimi předložená

dokumentace detaily nezachycuje. Dle a je správní orgán

povinen zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tento požadavek lze

splnit pouze pořízením výkresové dokumentace, kterou od žalobců požadoval správní orgán

I. stupně. Závazné stanovisko taktéž musí vycházet z detailní výkresové dokumentace,

aby orgány památkové péče později mohly provedené změny zkontrolovat. Systematický

a teleologický výklad § 14 odst. 2 zákona o státní památkové totiž nutně vede k závěru,

pokračování 4 7A 56/2012

že vydané závazné stanovisko slouží mimo jiné i jako podklad pro následnou kontrolu

provedených změn. Odkazy žalobců na § 17 zákona o státní památkové péči žalovaný

považuje za nepřípadné, neboť toto ustanovení se v dané věci neuplatní.

Pokud jde o procesní žalobní body, žalovaný má za to, že rozhodnutí správního orgánu

I. stupně ani napadené rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelná, neboť

se s argumentací žalobců zevrubně vypořádala. Pokud jde o namítanou antedataci některých

přípisů správním orgánem I. stupně, má žalovaný za to, že se i kdyby se tyto domněnky

žalobců potvrdily, nešlo by o vady, které mohly způsobit nezákonnost rozhodnutí ve smyslu

, (dále jen „ “).

Na vyjádření žalovaného reagovali žalobci replikou, v níž setrvali na argumentech již

uvedených v žalobě. Především zopakovali, že původní okna se chystají zaměnit za okna

zcela totožná, a to i v detailech. Nemá tedy smysl tyto detaily zachycovat ve výkresové

dokumentaci. Dále žalobci uvedli, že ex post kontrolu prováděnou orgány státní památkové

péče považují za zcela oddělenou od vydávání závazných stanovisek. Poukázali například

na situaci, kdy je v rámci kontroly zjištěno, že byl určitý záměr proveden zcela bez povolení;

v takovém případě správní orgány také nemají k dispozici detailní dokumentaci původního

stavu nemovitosti. Pokud jde o argumentaci žalovaného k § 17 zákona o státní památkové

péči, žalobci na toto ustanovení odkazovali toliko pro srovnání a netvrdili, že se vztahuje

na jejich situaci.

Ze správního spisu soud zjistil následující, pro posouzení věci podstatné skutečnosti.

Dne 8.12.2011 žalobci podali žádost o vydání závazného stanoviska k záměru výměny

oken osazených do fasády domu č.p. 787 směrem do ulice. V žádosti uvedli, že nová okna

budou zhotovena jako kopie oken původních, a přiložili fotografie dotčené budovy a

jednotlivých oken. Dále žádost obsahovala několik hrubých náčrtků oken.

Výzvou ze dne 16.12.2011 byli žalobci správním orgánem I. stupně vyzváni, aby svou

žádost ve lhůtě 60 dnů doplnili o kvalitní barevnou fotografickou dokumentaci nynějších oken

(min. formát A5) a jejich detailní výkresovou dokumentaci – výkres tvaru 1:20, svislý řez 1:5,

Vodorovný řez 1:5. Dále výzva ve výčtu požadovaných podkladů uvádí: „V případě, že by

mělo u nových oken dojít (ve srovnání s okny nynějšími) ke změně jejich detailů, tedy ke

změně jejich vzhledu … tak ještě detailní výkresovou dokumentaci ‚reprezentantů‘ nových

oken…“ Žalobci na tuto výzvu reagovali přípisem, v němž jí odmítli plně vyhovět a připojili

několik fotografií domu a oken. Přípisem ze dne 16.2.2012 správní orgán I. stupně žalobcům

sdělil, že na svém požadavku trvá a řízení zastaví, nebude-li žádost do 30 dnů doplněna.

Následně žalobce a) odvolal plnou moc, na základě níž jej do té doby v řízení zastupovala

žalobkyně b) a sám správnímu orgánu I. stupně zaslal vyjádření, v němž uvádí argumentaci

částečně korespondující s žalobou.

Usnesením ze dne 13.4.2012, č. j. S-MHMP 1189947/2011, správní orgán I. stupně

řízení zastavil. V odůvodnění usnesení uvedl, že je jeho povinností zhodnotit konkrétní záměr,

k němuž má být závazné stanovisko vydáno. Bylo na žalobcích, aby předložili požadovanou

dokumentaci konkretizující jejich záměr. Jelikož tak neučinili ani ve druhé dodatečně

stanovené lhůtě, bylo namístě řízení zastavit. Správní orgán uvedl, že předmětem památkové

ochrany dle odst. b) hl. m. Prahy jsou v daném případě

charakter, architektura a exteriér domu č.p. 787. Okna v uličním průčelí domu jsou

neoddělitelnými komponenty vytvářejícími charakter domu a jeho architektonický výraz.

Typem, materiálem, formátem a tvaroslovím jsou adekvátní stavebnímu slohu domu, jsou i

pokračování 5 7A 56/2012

dobovým dokladem estetického cítění a řemeslných dovedností doby. Proto je dle správního

orgánu žádoucí, aby nová okna byla provedena tak, aby byl zachován vzhled výplní nynějších

otvorů, aby byla zachována jejich vypovídající hodnota. Každý detail nynějších oken –

profilace rámů, poutce, klapačky, okapnice, včetně zdobných prvků (profilovaná římsa

poutce, patka, klapačka zdobená hlavičkou, kanelurou a patkou) se podílí nejen na vzhledu

oken, ale i uličního průčelí, všechny tyto detaily jsou rozeznatelné pouhým okem. Vydání

závazného stanoviska musí předcházet konkrétní posouzení, jaké je provedení u nynějších

oken a jaké je provedení nových oken. Dle správního orgánu tak musí být doloženo, jak

vypadají okna i s detaily, přitom předložené nákresy neodpovídají skutečnému stavu oken dle

fotografií. Neobsahují přesný tvar a rozměry profilace jejich rámů, poutce a klapačky, velikost

části okenního rámu při pohledu z exteriéru, detaily profilace poutce, patky a kanelury

klapačky jsou jiné než u skutečných oken, v pohledu na okno s lunetovým nadsvětlíkem chybí

zcela profilovaná římsa poutce. Provedení nových oken není zřejmé, proto správní orgán

vyžádal také dokumentaci nových oken, pokud by se měly lišit od původních způsobem

zhotovení, která má vliv na tvar a rozměry profilace rámů oken, řešení okapnic.

Žalobci proti tomuto usnesení brojili odvoláním, v němž uvedli, že svou žádost

považují za dostatečnou a splňující veškeré zákonné požadavky. Postup správního orgánu

I. stupně považovali za zcela neopodstatněný, a to především proto, že zamýšlejí původní

okna nahradit novými, zcela totožnými.

Žalovaný odvolání napadeným rozhodnutím zamítl. V odůvodnění uvedl, že řízení

o vydání závazného stanoviska podle § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči se zahajuje

na návrh a orgán státní památkové péče je rozsahem návrhu vázán. Již ze samotné žádosti

tedy musí být zřejmé, jaký je výchozí stav před provedením úprav nemovitosti a jak má

upravovaná část nemovitosti vypadat v konečném výsledku. Proto je nutné předložit projekt,

studii, výtvarný návrh, pohledové nákresy s barevným řešením, legendou materiálu a

návazností na fotografie stávajícího stavu s technickou zprávou se zaměřením na materiálové

a barevné řešení. Za tím účelem je nutné k žádosti doložit potřebné přílohy, jejichž rozsah lze

předem konzultovat s pracovníky památkové péče. Závazné stanovisko přitom musí být

přezkoumatelné, což, jak plyne z ustálené judikatury správních soudů, nelze zajistit, pokud

nevychází z konkrétních podkladů. Nedostatek konkrétních podkladů nelze zhojit tím, že se

správní orgán opře pouze o subjektivní tvrzení žadatele, že záměr provede shodně s původním

stavem nemovitosti. Jelikož žalobci odmítli k výzvě správního orgánu I. stupně svou žádost

řádně doplnit, bylo namístě řízení podle zastavit.

Městský soud v Praze napadené rozhodnutí v souladu s přezkoumal

v rozsahu žalobních bodů, přičemž podle vycházel ze skutkového

a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu.

Pro posouzení věci jsou podstatná následující ustanovení právních předpisů.

§ 14 odst. 2 a 3 zákona o státní památkové péči stanoví následující:

„(2) Vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je

v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní

památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny

(§ 17), je povinen k zamýšlené stavbě, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo

odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této

nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou

pokračování 6 7A 56/2012

působností, není-li tato jeho povinnost podle tohoto zákona nebo na základě tohoto zákona vyloučena (§ 6a, § 17).

(3) V závazném stanovisku podle odstavců 1 a 2 se vyjádří, zda práce tam uvedené

jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné, a stanoví se základní podmínky,

za kterých lze tyto práce připravovat a provést. Základní podmínky musí vycházet

ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat

při umožnění realizace zamýšleného záměru“.

Podle písm. b) hl. m. Prahy jsou předmětem ochrany

v památkových zónách mimi jiné „urbanistická struktura, uliční interiéry spolu s povrchy

komunikací (zejména mozaiková dlažba chodníků, historická komunikační dlažba), charakter

objektů a pozemků, architektura objektů a jejich exteriéry, veřejné interiéry včetně

řemeslných a uměleckořemeslných prvků“.

Podle § 44a odst. 3 zákona o státní památkové péči se závazná stanoviska podle

§ 14 odst. 2 tohoto zákona vydávají ve správním řízení formou rozhodnutí, neslouží-li jako

podklad pro jiný povolovací proces ve stavebním řízení. O takovou situaci jde v této věci,

a proto je napadené rozhodnutí samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví.

Napadené rozhodnutí ani usnesení správního orgánu I. stupně netrpí vadou

nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (1. žalobní bod). O nepřezkoumatelnosti

pro nedostatek důvodů lze hovořit v situaci, kdy se správní orgán nevypořádá se všemi

námitkami účastníků řízení, případně své rozhodnutí neodůvodní vůbec nebo nedostatečně

vzhledem k požadavkům zákona (srov. např. rozsudek NSS ze dne 21.12.2006,

č. j. -63, č. 1112/2007 Sb. NSS). Žalovaný i správní orgán I. stupně zdůvodnili,

z jakých důvodů je třeba trvat na doplnění žádosti žalobců o požadované podklady. Podle

jejich názoru je třeba detailně zdokumentovat původní okna, aby mohlo být k záměru na

jejich výměnu vydáno dostatečně určité závazné stanovisko a následně zkontrolováno, zda

byly jeho podmínky dodrženy. S jednotlivými námitkami žalobců se správní orgány

vypořádaly, i když odůvodnění svých rozhodnutí nekoncipovaly jako reakci na každý

jednotlivý žalobci uplatněný argument. Je tedy třeba učinit závěr, že žalobci nemohli být na

pochybách, z jakých důvodů bylo řízení o vydání závazného stanoviska zastaveno.

Pokud jde o další žalobní námitky procesního charakteru (2. žalobní bod), ani ty nelze

považovat za důvodné. Lze se ztotožnit s žalobci, že odkaz na

ve výzvě k doplnění žádosti ze dne 16.12.2011 není přiléhavý. Správní orgán I. stupně se

tímto odkazem pokoušel vyjádřit, že požaduje podklady na základě zvláštního předpisu podle

druhé věty , aniž by však přihlédl k účelu ust. správního

řádu, jež stanoví zásadu hospodárnosti řízení. Dále však výzva odkazovala i na § 45 odst. 2

, z něhož primárně vychází povinnost správních orgánů vyzvat účastníky

řízení, aby nedostatečnou žádost doplnili o všechny předepsané náležitosti. Nelze tedy dospět

k závěru, že by ve výzvě chyběl odkaz na relevantní ustanovení právních předpisů.

Ztotožnit se nelze ani s tvrzeními žalobců týkajícími se údajné antedatace

prvostupňového usnesení a přípisu, jímž bylo odvolání postoupeno žalovanému. Žalobci toto

své tvrzení nikterak neprokázali. Jejich domněnka, že dané přípisy byly antedatovány

s ohledem na podstatně pozdější datum jejich doručení, není opodstatněná. V činnosti

správních orgánů není vyloučeno, že přípis je opatřen datem vyhotovení, avšak k jeho

vypravení dojde až za několik dnů. I kdyby k antedataci skutečně došlo, nebyla by tím

pokračování 7 7A 56/2012

žádným způsobem narušena procesní práva žalobců. Pokud mají žalobci za to, že usnesení o

zastavení řízení bylo antedatováno kvůli jimi podané stížnosti na pracovníky správního

orgánu I. stupně, je třeba upozornit, že podání stížnosti podle nemá na

průběh správního řízení žádný vliv.

Správní orgán I. stupně o několik dnů překročil pořádkovou lhůtu 30 dnů pro

předložení odvolání žalovanému podle . Odvolání bylo doručeno

dne 10.5.2012, zatímco odvolací spis byl žalovanému doručen až dne 20.6.2012. Taková vada

řízení však sama o sobě nijak závažně neporušila procesní práva žalobců a nemůže zapříčinit

nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Lze tedy uzavřít, že v řízení před správními orgány

nebyly přítomny takové vady řízení, které by odůvodňovaly zrušení napadeného rozhodnutí

podle

Ohledně věcných námitek žalobců (3. žalobní bod) soud uvádí následující.

Zákonodárce v § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči ukládá vlastníkům (žalobcům)

opatřit si k provedení udržovacích prací na nemovitosti nacházející se v památkové zóně

závazné stanovisko orgánu státní památkové péče. Výměna oken domu v památkové zóně je

udržovací prací ve smyslu § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči, neboť účelem výměny

oken je zachování podstaty domu. I přesto, že se jedná o součást údržby domu, je takovou

změnou dotčena památková ochrana domu. Podle § 14 odst. 3 téhož zákona je v závazném

stanovisku třeba rozhodnout, zda práce tam uvedené jsou z hlediska zájmů státní památkové

péče přípustné, případně stanovit podmínky provedení těchto prací. Z § 37 odst. 2 a § 45 odst.

1 plyne, že ze žádosti musí být dostatečně zřejmé, čeho se žadatel domáhá.

V kontextu citovaných ustanovení zákona o státní památkové péči to znamená, že příslušný

záměr musí být konkretizován a prokázán dostatečně jednoznačně, aby bylo možné

rozhodnout, zda je v souladu se zájmy památkové péče.

Nelze se ztotožnit s právním názorem žalobců, že jejich tvrzení, že původní okna

nahradí zcela totožnými okny, mělo správnímu orgánu I. stupně postačovat k vydání

závazného stanoviska. Požadavek dokumentace původních oken je opodstatněný, protože při

její neexistenci nelze vydat správní akt, kterým bude žalobcům povoleno původní okna

nahradit jejich replikami. Závazné stanovisko, které by pouze v obecné rovině povolilo

žalobcům současná okna nahradit okny novými, stejnými, by bylo neurčité a nemohlo by být

ani dostatečně odůvodněno, pokud by v řízení nebylo postaveno najisto, jak současná okna

vypadají. K otázce přezkoumatelnosti se také vztahovala judikatura správních soudů, již

citoval žalovaný, aby podepřel závěr, že závazné stanovisko musí vycházet z dostatečně

konkrétních podkladů. Je tedy nerozhodné, že citovaná judikatura skutkově na tuto věc

nedopadá. Pokud žalobci srovnávají svou situaci s případy, kdy nedochází k zásahům

do exteriéru budov vůbec, je třeba upozornit, že v jejich případě k zásahu do exteriéru dojít

má, a účelem závazného stanoviska je právě zajistit, že tento zásah nebude odporovat zájmům

památkové péče.

Ochranu státní památkové péče je třeba vnímat jako celek a její jednotlivé postupy

nelze vnímat zcela izolovaně. Stanoví-li zákon povolovací řízení ke změnám staveb

v památkových zónách, a zároveň postup ke kontrole dodržování vydaných povolení, resp.

závazných stanovisek, jsou tyto dva procesy svým účelem úzce propojeny, nikoli však

natolik, aby tvrzená nemožnost kontroly změny stavu předmětu památkové ochrany byla

důvodem pro odmítnutí posouzení záměru žadatele. Pokud by z podkladů shromážděných při

vydávání závazného stanoviska nebylo zřejmé, jak stavba vypadala před provedením změny,

nebyl by zřejmý skutečný stav předmětu řízení, tedy samotný předmět památkové ochrany.

Nelze přijmout argument žalobců, že v případě, kdy dochází ke kontrole změn prováděných

pokračování

zcela bez závazného stanoviska, také správní orgány nemají k dispozici dokumentaci

původního vzhledu stavby. Pokud je zjištěno, že změna stavby byla provedena bez závazného

stanoviska, jedná se o správní delikt bez dalšího, zatímco při kontrole souladu změn

s vydaným závazným stanoviskem je potřeba posoudit rozdíl mezi provedením změny stavby

a původním záměrem. Lze tedy uzavřít, že původní okna musí být zdokumentována, a to i za

situace, kdy žalobci mají v úmyslu nahradit je přesnými replikami.

Jak plyne z písm. b) hl. m. Prahy, předmětem ochrany

v památkové zóně, v níž se nachází dotčená stavba, je mimo jiné charakter objektů a jejich

exteriéry, včetně řemeslných a uměleckořemeslných prvků. Orgány památkové péče tedy

musí být schopny z podkladů předložených žalobci seznat, zda jejich záměr těmto účelům

odpovídá. K tomu potřebují mít k dispozici dokumentaci na dostatečně úrovni odpovídající

intenzitě zásahu do památkové ochrany.

Poté, co soud dospěl k závěru, že žalobci měli povinnost ke své žádosti připojit

dokumentaci zachycující jejich záměr, prozkoumal, zda dokumentace, již žalobci v řízení

předložili, odpovídala účelu řízení o vydání závazného stanoviska. Žalobci správnímu orgánu

poskytli několik fotografií a hrubých náčrtků dotčené budovy a jejích oken. Kvalita těchto

podkladů není zcela vyčerpávající, ruční náčrtky neodpovídají všem detailům okenních křídel,

avšak je z nich patrný celkový vzhled oken, přičemž rozměry okenních křídel jsou dané

stavební konstrukcí domu; přiložené náčrtky obsahují určitě detaily i s rozměry. Soud má za

to, že vzhledem k okolnostem věci je pro posouzení důvodnosti žaloby nutné aplikovat zásadu

proporcionality a poměřit význam chráněného zájmu ochrany památkové hodnoty dané

lokality, resp. zásah do takového zájmu, a zásah do vlastnického práva (zde požadavku

správních orgánů na předložení „odborného posudku, studie“, tedy vynaložení dalších

nákladů spojených s realizací záměru).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 8. 2009, č. j. – 52, ve věci výměny

původních dřevěných oken za plastové uvedl, že : „Správní orgán musí při rozhodování na

úseku památkové ochrany pečlivě vážit, zda omezení vlastnického práva, kterým je i závazné

stanovení, jakým způsobem vlastník nemovitosti nacházející se na území památkové rezervace

smí (či naopak nesmí) tuto nemovitost opravit, upravit či přebudovat, je proporcionální

veřejnému zájmu na zachování památkové hodnoty dané lokality. Památková ochrana tedy

nesmí volit extrémní řešení, nezohledňující v potřebné míře i jiné konkurující legitimní zájmy,

práva či hodnoty a musí usilovat o co nejmenší omezení vlastnických práv dotčených vlastníků

nemovitostí, která ještě vedou k dosažení cíle této ochrany. Posuzování, zda zamýšlená

stavba, změna stavby, …udržovací práce na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je

v památkové rezervaci, v památkové zóně …, jsou slučitelné se zájmy památkové ochrany, je

proces, v němž má správní orgán nepochybně významný prostor pro správní uvážení. To musí

přirozeně být založeno v první řadě na odborné kompetenci příslušného odborně

specializovaného správního orgánu, který se zabývá ochranou kulturních památek, a musí

tedy vycházet z hledisek, o nichž v odborné památkářské obci panuje obecné přesvědčení, že

mají být vzata v úvahu. Takový správní orgán je tedy nepochybně povinen znát nejnovější

odborně relevantní trendy v památkové ochraně a dokázat zhodnotit, zda a jak mají být v jeho

činnosti aplikovány. Proto musí stále zvažovat, zda jeho dosavadní správní praxe je v souladu

s aktuálním stavem vědeckého poznání v daném oboru, a pokud nikoli, je povinen ji novým

vědeckým poznatkům přizpůsobit. Patřičná úroveň odbornosti je zákonným znakem jeho

rozhodování a může být podrobena soudní kontrole v rámci správního soudnictví.“

Z hlediska památkové ochrany je klíčové zachování adekvátního vzhledu nemovitosti, která se nachází na území památkové zóny, tj. vzhledu v širším slova smyslu původního.

pokračování

"Původnost" může být někdy výrazem postupného vrstvení různých architektonických

proměn dotyčné stavby, takže památkově cenný je právě stav památky zrcadlící proces těchto

postupných proměn, jindy zas výrazem jejího prvotního architektonického ztvárnění, takže

památkově cenná je právě ona prvotní, v užším slova smyslu původní, podoba. Prostředkem k

dosažení adekvátního vzhledu je i původnost materiálů či technologií použitých při stavebních

zásazích do dotyčné nemovitosti. Původnost vzhledu a v menší míře i původnost materiálů či

technologií mají v rámci památkové ochrany zásadní váhu a musí být v rámci rozhodovací

činnosti správního orgánu na úseku památkové ochrany zohledněny. Samozřejmě vedle

dalších hledisek, neboť v rámci ochrany památek je nutno všechna relevantní hlediska

posuzovat v jejich vzájemných souvislostech a celistvosti. Správní orgán však nemůže

pominout ani další relevantní souvislosti. Uchování památkově chráněné nemovitosti, včetně

nemovitosti, jež sice sama není kulturní památkou, ale nachází se na území památkové zóny,

ve stavu z hledisek památkové ochrany žádoucím, nepochybně v řadě případů znamená

zvýšené náklady pro jejího vlastníka oproti nákladům, které by musel vynaložit, pokud by

dotyčná nemovitost památkově chráněna nebyla. Proto v souladu se zásadou hospodárnosti

řízení dle věty prvé platí, že správní orgán má být zdrženlivý

v požadavcích na rozsah a odbornou kvalitu předložených podkladů, tak aby učinil

zadost aplikaci zásady proporcionality (viz výše uvedené posouzení intenzity zásahu

do památkové ochrany).

Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. , publikovaném pod

č. 240/2005 Sb. v souvislosti se zrušením části § 44 památkového zákona uvedl, že „koncepce

zákona o státní památkové péči, zrcadlící dobové ideologické axiomy, vychází z naprosté

prevalence veřejného (státního) zájmu a popření ochrany práv jednotlivce, v dané souvislosti

pak ochrany práva vlastnického“. Z tohoto přístupu pak resultovalo i kontradiktorní

stanovisko, dle něhož prohlášení věcí za kulturní památky, jež je spjato s omezením

dispozičních i užívacích oprávnění vlastníka, „se nedotýká konkrétních práv vlastníků",

pročež tehdejší zákonodárce nespatřoval důvod k aplikaci v předmětném

řízení. Ústavní soud je si přitom vědom ústavní ochrany kulturního bohatství ve smyslu

ochrany veřejného statku ( y). V řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, dle

kterého ke kolizi v rovině ústavněprávní dochází nejen mezi základními právy a svobodami

navzájem, nýbrž i mezi základními právy a svobodami a jinými ústavně chráněnými

hodnotami - veřejnými statky (sp. zn. , ). Posouzení této kolize je

výsledkem aplikace zásady proporcionality, jejímž nutným komponentem je i maxima

plynoucí z y, dle níž i v případě omezení základních práv a svobod

plynoucího z priority s ním v kolizi se ocitajícího veřejného statku musí být šetřeno jejich

podstaty a smyslu.

Soud se ztotožňuje se správním orgánem I. st., že okna v uličním průčelí domu jsou

neoddělitelnými komponenty vytvářejícími charakter domu a jeho architektonický výraz,

zejména pokud sousední dům Seifertova č. p. 22 má shodná okna jako dům žalobců (z

fotografie ve spisu), avšak v dané věci bylo záměrem žalobců vyměnit stávající okna za

identické repliky, tedy zachovat původní stav. Z toho plyne požadovaná míra úplnosti

předložených podkladů žadateli, jestliže shodu s původním stavem lze zjistit i jinak než

předložením „odborných studií“ o dosavadním stavu, např. uložením podmínky dočasného

uchování původních oken ve stanovisku správního orgánu, porovnáním stavu s fotografiemi a

okny sousedních domů při kontrole. V případně vydání kladného stanoviska pro výměnu

identických oken správní orgán nestanoví rozměry oken, pouze požadavek zachování prvků

původních oken, použitý materiál a případně způsob výroby. Zda žadatel naplní podmínku

shody s původním stavem, je již předmětem případné následné kontroly, neboť stanovisko

samo o sobě nezaručí řádné provedení výměny oken. Co se týče použitého materiálu k výrobě

pokračování 10 7A 56/2012

okenních křídel, zde druhu dřeva, nebo způsobu výroby, je na správním orgánu, aby na

základě svých odborných znalostí stanovil jako podmínku druh dřeva nebo způsob výroby

oken i s odůvodněním významu takové podmínky pro památkovou ochranu dané lokality.

Podstaty a smyslu památkové ochrany musí být šetřeno nejen při posuzování souladu

stavebního záměru s památkovou ochranou, ale i také již při vytváření samotných procesních

předpokladů pro vydání stanoviska samotného, neboť nepřiměřené požadavky státní správy

na úseku památkové péče pro uplatnění žádosti mohou být nezákonným omezením

vlastnického práva a odepřením práva na spravedlivý proces, jestliže o žádosti nebylo věcně

rozhodnuto. Při posouzení přiměřenosti nutných podkladů pro vydání stanoviska dle zákona o

památkové péči je nutné přihlédnout k intenzitě památkové ochrany daného domu, významu

dotčeného prvku a intenzitě požadovaného zásahu do památkové ochrany domu, resp.

lokality. V dané věci soud považuje za jednoznačné, že samotný záměr žalobců vyměnit okna

za identické repliky ze shodného materiálu je v souladu s památkovou ochranou uličního

interiéru ulice Seifertova, charakteru a architektury domu č.p. 787 a jeho exteriéru v rámci

památkové zóny Vinohrady, Žižkov, Vršovice, neboť výměnou identických oken ze shodného

materiálu bude zachován dosavadní uliční interiér ulice Seifertova, charakter a architektura

domu č.p. 787 a jeho exteriér v rámci památkové zóny. Z podkladů předložených žalobci je

dostatečně zřejmá podoba oken, která je zároveň limitována stavebním charakterem domu

(fasádou). Změna rozměrů okenních křídel by tak znamenala zásah do fasády domu nebo

interiéru místností, resp. změna „vnitřních“ rozměrů oken je zjistitelná již poměřením

fotografií s novým stavem, nehledě k údajům uvedeným v podkladech žalobců. Z

předložené dokumentace plyne, že se jedná o „typizovaná“ okna tehdejší doby bez

významných markantů. Výzva správního orgánu akceptovatelný rámec požadovaných údajů

nerespektovala, požadavek správního orgánů předložit fotografie min. ve formátu A5 a další

detailní výkresovou dokumentaci neměl zákonnou oporu vzhledem k porušení zásady

proporcionality, zásady hospodárnosti dle a z toho plynoucí i

zásady dobré správy v souladu s , dle kterého správní orgán dbá na

to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného

případu. Předpokládané náklady na vyhotovení odborných studií by byly neúměrné k ceně

realizace samotného záměru (výměny oken), aniž by takový požadavek správních orgánů

odpovídal významu zásahu do zákonem chráněného zájmu ochrany památek.

Požadavek správních orgánu na předložení projektu, studie, fotografií velikosti A5,

dalších vodorovných a svislých řezů apod., byl nepřiměřený povaze a účelu řízení o vydání

závazného stanoviska podle § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči v dané věci

spočívající ve výměně oken za identické kopie v domě v památkové zóně.

Z výše uvedených důvodů soud napadená rozhodnutí správních orgánů zrušil bez

nařízení jednání postupem podle pro podstatné porušení

ustanovení o řízení před správním orgánem spočívající v nepřiměřeném požadavku doplnění

podkladů, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o zastavení řízení dle § 66 odst. 1

písm. c) , neboť žalobci předložená dokumentace byla dostatečná pro věcné

posouzení žádosti o vydání stanoviska, a nebyly tak dány podmínky pro zastavení řízení.

Správní orgán I. stupně tak, vázán právním názorem soudu, bude postupovat v souladu s § 14

odst. 6 zákon o památkové péči a vydá závazné stanovisko po předchozím písemném

vyjádření odborné organizace státní památkové péče, pro kterou je také právní názor soudu

závazný ( ).

pokračování 11 7A 56/2012

Žalobci byli v řízení úspěšní, proto jim náleží náhrada nákladů řízení (§ 60 odst. 1

). Kromě zaplaceného soudního poplatku za podání žaloby ve výši 3.000,- Kč jiné

náklady žalobcům nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne

jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních

u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační

stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým

označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení

rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je

posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty

k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v

a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí,

proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá,

a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem;

to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná

nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní

symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu

lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 16. prosince 2016

JUDr. Ing. Viera Horčicová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Jana Válková