Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 As 122/2016 - 15

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: L. B., zastoupen JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Na Výsledku I 1523/3, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, čj. – 23,

t a k t o :

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, čj. – 23, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

[1] Rozhodnutím ze dne 3. 3. 2016, čj. MPSV-2016/38350-916, (dále jen „napadené rozhodnutí“) Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen „žalovaný“) zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo rozhodnutí Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky v Ústí nad Labem (dále jen „Úřad práce“) ze dne 5. 2. 2016, čj. 62914/16/UL. Tímto rozhodnutím Úřad práce žalobci nepřiznal dávku státní sociální podpory – příspěvek na bydlení ode dne 26. 10. 2015.

II.

[2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze (dále také „městský soud“), který věc usnesením ze dne 25. 5. 2016, čj. - 23, postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Městský soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Ústí nad Labem je místně příslušným na základě , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť v jeho obvodu má žalobce bydliště, a to na adrese ul. S. 2355/39, Ú.

III.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti usnesení městského soudu kasační stížností. Namítl, že již v žalobě uváděl, že trvalý pobyt je jen evidenčním údajem, který v tomto případě nevypovídá o místě skutečného pobytu. Trvale se zdržuje v P. na adrese Z. 1927/5. Na adrese v Ú. nebydlí, ani k bytu nemá žádný smluvní vztah. Ve správním řízení také předložil smlouvu o ubytování mezi ním a Univerzitou Karlovou v Praze na dobu od 29. 9. 2015 do 15. 9. 2020, která má zjevně trvalejší povahu. Za situace, kdy se trvale zdržuje v P., kde je navíc i sídlo žalovaného, nedává postoupení věci smysl a vedlo by ke zvyšování nákladů řízení.

IV.

[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

V.

[5] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( , 4 ).

[6] Kasační stížnost je důvodná.

[7] Spornou otázkou je v nyní projednávané věci určení místní příslušnosti správního soudu, který by měl rozhodovat o žalobě stěžovatele. Jelikož je předmětem žaloby rozhodnutí ve věci dávky státní sociální podpory, je pro určení místní příslušnosti rozhodný , podle něhož je ve věcech dávek státní sociální podpory k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje.

[8] Zatímco městský soud při určení místní příslušnosti vycházel z adresy trvalého pobytu stěžovatele (S. 2355/39, Ú.), kterou zjistil ze správního spisu a evidence obyvatel, stěžovatel poukazuje na svůj skutečný pobyt (Z. 1927/5, P.). Tuto adresu stěžovatel také uvedl jako adresu svého pobytu v žalobě i ve správním řízení. Ve správním řízení také usiloval o příspěvek na bydlení právě z titulu svého pobytu na adrese Z. 1927/5, P., který dokládal smlouvou o ubytování uzavřenou na období od 29. 9. 2015 do 15. 9. 2020. Jak ve správním řízení, tak v žalobě přitom tvrdil, že na adrese S. 2355/39, Ú. nebydlí, ani k bytu nemá žádný smluvní vztah.

[9] V daném případě tedy vznikl zjevný rozpor mezi skutečným a evidovaným (trvalým) bydlištěm stěžovatele. Otázkou, které bydliště by mělo být pro účely v takovém případě rozhodné, se již zabýval Nejvyšší správní soud například ve svém usnesení ze dne 20. 3. 2013, č. j. – 16. Vyšel zde z interpretace pojmu bydliště v odborné literatuře a také dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 8. 6. 2004, č. j. Nad 79/2004 - 25, č. NSS) i Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. , dostupné na www.nsoud.cz) a dospěl k závěru, „že bydlištěm fyzické osoby podle je místo, kde tato osoba bydlí s úmyslem zdržovat se zde trvale. Při určování místní příslušnosti soudu podle bydliště osoby tak rozhoduje faktický stav, který nemusí být totožný s ohlašovaným pobytem podle správních předpisů.“

[10] Z obsahu správního spisu i žaloby (tj. z konstantních tvrzení stěžovatele a z jím doložené smlouvy o ubytování) je zřejmé, že stěžovatel se fakticky nezdržuje na adrese S. 2355/39, Ú. na adrese Z. 1927/5, P. V žalobě také stěžovatel uvedl, že na této adrese hodlá bydlet nejméně následujících 4,5 roku, což doložil ve správním řízení také ubytovací smlouvou. Z uvedeného je patrný úmysl stěžovatele zdržovat se na adrese Z. 1927/5, P. trvale. Jelikož zde stěžovatel bydlí s úmyslem se zde zdržovat trvale, je nutno tuto adresu považovat za jeho bydliště ve smyslu Místně příslušným pro projednání žaloby v této věci je tudíž městský soud, v jehož obvodu má stěžovatel bydliště. Napadené usnesení je tudíž nezákonné.

VI.

Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, čj. – 23, je opodstatněná, a proto napadené usnesení podle věta prvá před středníkem zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

Podle , zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2016

JUDr. Michal Mazanec

předseda senátu