Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
1 Afs 114/2016 - 26.pdf
PDF · 0 B
No categories available
1 Afs 114/2016 - 26
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: POHODA I, s. r. o., se sídlem Údolní 8, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2014, č. j. 12963/14/5000-14201-706481, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2016, č. j. 62 Af 57/2014 – 73,
t a k t o :
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .
O d ů v o d n ě n í :
I. Vymezení věci
[1] Skutkové okolnosti nejsou mezi účastníky řízení sporné. Dne 1. 6. 2008 uzavřel žalobce, jakožto dlužník, se společností SENGARITA TRADING LIMITED, Nikósie, Kypr (dále jen „SENGARITA“), jakožto věřitelem, smlouvu o půjčce dle § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník . Předmětem této smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků ve výši 240.000 EUR na dobu, po kterou bude půjčka poskytnuta až do doby jejího úplného splacení. Dle článku II. 1 této smlouvy je dlužník povinen splatit půjčku věřiteli do šesti měsíců od doby, kdy o to věřitel požádá. Dle článku III. 1 se dlužník zavazuje platit věřiteli z poskytnuté půjčky úrok ve výši 5 % p. a., a to po dobu, po kterou bude půjčka poskytnuta, až do doby jejího úplného splacení. Dle článku III. 3 této smlouvy v případě, že dlužník nevrátí poskytnuté peníze řádně a včas, je povinen zaplatit úrok z prodlení ve výši 0,1 % za každý den prodlení.
[2] Dne 16. 4. 2013 správce daně vydal platební výměry na daň z příjmů právnických osob vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně, jimiž byla žalobci vyměřena daň ve výši 28.022 Kč spolu s penále ve výši 5.604 Kč (za zdaňovací období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008) a 47.637 Kč spolu s penále ve výši 9.527 Kč (za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009). Vyměření daně se opíralo o zjištění, že žalobce zahrnul do daňových nákladů i úroky ve výši 186.813 Kč (za rok 2008) a 317.580 Kč (za rok 2009) z půjčky ve výši 240.000 EUR poskytnuté daňovým nerezidentem – společností SENGARITA, aniž by z nich odvedl daň z příjmů právnických osob vybíranou srážkou dle zvláštní sazby daně.
[3] Proti výše uvedeným platebním výměrům žalobce podal odvolání, v němž především namítal, že neměl povinnost odvést srážkovou daň ve smyslu § 38d zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, neboť o úrocích z půjčky účtoval v letech 2008 a 2009 na účtech výdaje příštích období, a to z toho důvodu, že úroky z uzavřené smlouvy o půjčce byl coby dlužník zavázán hradit až při splatnosti celé půjčky, tedy do šesti měsíců od doby, kdy jej věřitel vyzve k úhradě celé půjčky.
[4] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil platební výměry správce daně co do výše předepsané daně a penále (v obou případech daň i penále zvýšil), přičemž odmítl argumentaci žalobce s tím, že se v případě úroků z půjčky jednalo o závazek v roce 2008 a 2009, který podléhá zvláštní sazbě daně. Na účet výdaje příštích období žalobce dle žalovaného účtoval nesprávně.
II. Žaloba a rozhodnutí krajského soudu
[5] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou. Namítal, že účtoval na účtu výdajů příštích období správně. Právě tam se totiž má účtovat o výdajích, o kterých je znám účel platby, částka i období. Podobně se účtuje i nájemné placené pozadu, není proto důvod, proč by se tak neměly účtovat i úroky z půjčky placené pozadu. Svoji situaci žalobce připodobňoval k dohadným položkám pasivním, ze kterých dle pokynu D-6 nemá být srážková daň srážena, neboť ty nejsou pro účely aplikace § 38d odst. 1 zákona o daních z příjmů považovány za závazky. Daň má být tudíž sražena až v okamžiku ukončení půjčky a zaplacení úroků věřiteli.
[6] Krajský soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak předně pro nepodloženost závěrů žalovaného o interpretaci § 38d odst. 1 zákona o daních z příjmů uvedených v napadeném rozhodnutí.
[7] Za hlavní otázku předestřenou žalobou krajský soud považoval to, kdy má být provedena srážka daně výše specifikovaných úroků podle smlouvy o půjčce mezi společností SENGARITA, coby daňovým nerezidentem, a žalobcem podle citovaného § 38d odst. 1 zákona o daních z příjmů. Podle soudu váže § 38d odst. 1 zákona o daních z příjmů okamžik daňové povinnosti na správné zúčtovaní předmětných úroků jako závazku ve smyslu účetních předpisů. Tento požadavek přitom žalovaný neposoudil dostatečně, neboť se nezabýval otázkou správnosti účtování žalobce o úrocích z půjčky.
[8] Soud zdůraznil, že ze zákona o daních z příjmů vyplývá tzv. akruální princip, tj. že při stanovení základu daně musí být respektována věcná a časová souvislost příjmů a výdajů vynaložených v daném zdaňovacím období. Z § 19 odst. 1 a § 32 vyhlášky č. 500/2002 Sb. o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví (dále jen „vyhláška “), plyne, že jako výdaje příštích období se účtují náklady, jež s běžným účetním obdobím souvisejí, avšak výdaj na ně nebyl dosud uskutečněn.
[9] Povinnost dodržování akruálního principu pak znamená, že se úroky účtují ve věcné a časové souvislosti s účetním obdobím, bez ohledu na to, kdy nastane samotná úhrada úroků. Tomu pak odpovídá to, že doposud nezaplacené úroky (náklady na tyto v budoucnu placené úroky) spadají do definice výdajů příštích období. Hodlá-li žalovaný relevantně zpochybnit způsob účtování provedený žalobcem s odkazem na akruální princip, jež se promítá i do výše citovaného § 19 a § 32 vyhlášky, bude se muset zabývat tím, jak správně tedy do účtování o úrocích z předmětné smlouvy promítnout zásadu časového rozlišení. To, že jde o náklad, který je nutno promítnout do účetního období roku 2008 a roku 2009, a zároveň to, že jde o výdaj budoucí v přesně známé výši, žalovaný nikterak nezpochybňuje.
[10] Soud je dále toho názoru, že závěr uvedený v napadeném rozhodnutí žalovaného, že prostřednictvím výdajů příštích období se účtuje o nákladu, který „není k rozvahovému dni závazkem, ale jsme schopni přesně určit jeho výši“, není ničím odůvodněn, a není tak zřejmé, jak k němu žalovaný dospěl, a je v logickém rozporu s tím, jak žalobce sám chápe pojem závazek v právním smyslu. Otázkou, kdy v případě úroků vznikne závazek v účetním smyslu, se pak žalovaný s ohledem na nevyjasnění způsobu účtování o daném typu závazku nezabýval. Jeho argumentace k pojmu závazku v právním a účetním smyslu zůstala v obecné rovině.
III. Argumentace žalovaného v kasační stížnosti
[11] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost.
[12] Je přesvědčen, že v napadeném rozhodnutí svůj právní názor odůvodnil dostatečně. I nadále zastává názor, že v případě provedení srážky daně z úroku z půjčky poskytnuté zahraničním poplatníkem, byl povinen žalobce daň z příjmu právnických osob vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně srazit a odvést, a to při zaúčtování úroku v souladu s ustanovením § 38d zákona o daních z příjmu. Srážku daně byl povinen provést nejpozději v den, kdy se o závazku účtuje v souladu se zákonem o účetnictví.
[13] Dle žalovaného je úrok považován za daňově uznatelný náklad, pokud je znám účel, částka i období, ke kterému se váže. Jde o závazek, který je nutné uhradit dle sjednaných podmínek. Účty časového rozlišení výdaje příštích období a výnosy příštích období, které nejsou dle platných účetních předpisů účetním závazkem, jsou však nepochybně právním závazkem zachyceným v účetnictví dlužníka.
[14] Z účetního pohledu je nutné věnovat pozornost jak otázce výše závazku, resp. účetního ocenění, tak také časovým aspektům, tj. určení okamžiku vzniku a zániku závazku. Žalovaný uvádí, že závazky vznikají uzavřením smlouvy, neboť smlouva je dvoustranný či vícestranný právní úkon, jímž si smluvní strany sjednávají určitá práva a povinnosti. Je dohodou, která zakládá právní vztah mezi stranami smlouvy. Vznik právního závazku je závislý na datu, kdy uzavřená smlouva nabývá účinnosti. Prostřednictvím závazku se účtuje o nákladu, který vznikl na základě existujícího a právně nezpochybnitelného závazku, k němuž existuje dokumentace, která umožňuje stanovit jeho přesnou výši. V daném případě bylo základem pro vznik závazku uzavření a naplnění předmětné smlouvy o půjčce a účtováním o úroku z půjčky došlo k zaúčtování úrokového závazku.
[15] Je nepochybné, že v projednávaném případě došlo ke vzniku závazku z titulu uzavření smlouvy. Vypočtený roční úrok je ovšem nutné zaúčtovat dle zákona o účetnictví, a to v období, kdy má účetní jednotka povinnost o něm účtovat, tedy při respektování jejich věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období, tj. v období roku 2008 a 2009. V tomto období je úrok považován za daňově uznatelný náklad; je znám účel, částka i období, ke kterému se váže. Je považován za závazek, který je nutné uhradit dle sjednaných podmínek. Daňová uznatelnost úroku mezi dvěma právnickými osobami není vázána na jejich zaplacení.
[16] Z výše uvedeného dle žalovaného vyplývá, že se jedná o závazek, neboť byl znám účel platby, částka i období, ke kterému se předmětný úrok váže. S ohledem na odlišné cíle účetního a daňového systému je v této souvislosti otázka volby způsobu zaúčtování předmětného účetního případu na straně pasiv nerozhodná (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 5 Afs 45/2011 – 94, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2015, č. j. 9 Afs 74/2014 – 125, č. 3307/2015 Sb. NSS). Rozhodná je materiální podstata, dle níž došlo ke vzniku závazku, o němž bylo současně účtováno, tj. došlo k naplnění podmínek pro srážku.
[17] Je zřejmé, že pojem závazku dle § 38d odst. 1 znamená jakýkoliv právně existující závazek zachycený v účetnictví dlužníka a nikoliv pouze o neuhrazený závazek zaúčtovaný v podobě účetního závazku. Tedy např. účty časového rozlišení výdaje/výnosy příštích období, které nejsou dle platných účetních předpisů účetním závazkem, jsou však nepochybně právním závazkem zachyceným v účetnictví dlužníka.
[18] Žalovaný tedy uzavírá, že v předmětných obdobích byl žalobce povinen dle ustanovení § 38d odst. 1 zákona o daních z příjmů jako plátce provést srážku daně, neboť bylo o závazku, resp. o úroku z přijaté půjčky účtováno k 31. 12. příslušného roku. Předmětnou srážku měl žalobce odvést místně příslušnému správci daně dle ustanovení § 38d odst. 3 zákona o daních z příjmů. Je přitom zcela irelevantní, zda bylo účtováno správně na účet výdaje příštích období nebo na jiný účet účtové skupiny 3 – zúčtovací vztahy.
[19] Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[20] Žalobce se ve stanovené lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že jsou, a kasační stížnost je proto projednatelná.
[22] Kasační stížnost není důvodná.
[23] Jádro právní otázky nadnesené v posuzovaném případě spočívá ve výkladu slov účtování o závazku dle účetních předpisů použitých v § 38d odst. 1 zákona o daních z příjmů v souvislosti s účtováním o nákladech na úroky vzniklé v řádném období, avšak splatné až v některém z příštích období.
[24] Relevantních část § 38d odst. 1 zákona o daních z příjmů uvádí, že předmětná daň z příjmu se vybírá srážkou z příjmů. Srážku je povinen provést plátce daně při výplatě, poukázání nebo připsání úhrady ve prospěch poplatníka, avšak jelikož jde o úroky, nejpozději v den, kdy o závazku účtuje v souladu se zákonem o účetnictví.
[25] Krajský soud žalovanému vytkl, že z rozhodnutí není zřejmé, proč měl žalovaný účtovat na jiném účtu, než na účtu časového rozlišení. Dále dle argumentace krajského soudu je argumentace logicky rozporná v otázce, proč nepovažuje účtování na účtech časového rozlišení za účtování o závazku ve smyslu § 38d odst. 1 zákona o daních z příjmů, zatímco účtování na ostatních účtech za takové účtování považuje.
[26] Nejvyšší správní soud s hodnocením krajského soudu souhlasí. Nedostatečnost argumentace žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí je zřejmá již z toho, jak se v průběhu řízení mění.
[27] V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný bez relevantního vysvětlení uvádí, že žalobce neměl účtovat úroky v položce výdaje příštích období, ale měl účtovat „jako o závazku“. Dále žalovaný uvádí, že „prostřednictvím výdajů příštích období se účtuje o nákladu, který zatím není k rozvahovému dni závazkem, ale jsme schopni přesně určit jeho výši“, že „zaúčtovány by měly být závazky, které reálně existují a jejich existence je zřejmá, např. z uzavřených obchodních smluv“ a že „lze tedy kategoricky odmítnout Vaše tvrzení, že Vám nebyla známa výše úroků, a z tohoto důvodu jste museli účtovat o úrocích nikoliv jako o závazku, ale jako o výdaji příštího období“ (str. 9 rozhodnutí).
[28] Oproti tomu, v kasační stížnosti žalovaný nenapadá závěr krajského soudu, že žalobce o úrocích účtoval správně na účtu výdajů příštích období. Naopak zde zastává názor, že je irelevantní, na kterém z účtů žalobce účtoval. Konkrétně žalovaný uvádí, že „účty časového rozlišení 383-Výdaje příštích období a 384-Výnosy příštích období, které nejsou dle platných účetních předpisů účetním závazkem, jsou však nepochybně právním závazkem zachyceným v účetnictví dlužníka“ a uvádí argumentaci podporující „klasifikaci pasivních účtů časového rozlišení jako závazku“ a že „se jedná o závazek, na který je nutno aplikovat ustanovení § 38d odst. 1 zákona“ (str. 3 a 4 kasační stížnosti) a že „s ohledem na odlišné cíle účetního a daňového systému je v této souvislosti otázka volby způsobu zaúčtování předmětného účetního případu na straně pasiv nerozhodná […] rozhodná je materiální podstata, dle níž došlo ke vzniku závazku, o němž bylo současně účtováno, tj. došlo k naplnění podmínek pro srážku“ (str. 5 kasační stížnosti).
[29] Zatímco původní argumentace žalovaného uvedená v napadeném rozhodnutí tak vychází z toho, že účtování na účtech časového rozlišení není účtování o závazku ve smyslu § 38d odst. 1 zákona o daních z příjmů, nicméně že žalobce na tomto účtu účtoval nesprávně, tak nyní žalovaný nenapadá závěr krajského soudu, že žalobce účtoval na tomto účtu správně, ale uvádí, že i účtování na tomto účtu je účtování o závazku ve smyslu posledně citovaného zákonného ustanovení.
[30] Postup žalovaného nemůže obstát ze dvou důvodů. Za prvé, správní orgán nemůže svoje pochybení spočívající ve vydání nedostatečně nebo nesprávně odůvodněného rozhodnutí zhojit v řízení před správními soudy. Správné odůvodnění v sobě musí obsahovat již sám vrchnostenský akt (srov. např. rozsudky ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009 – 46, a ze dne 9. 5. 2012, č. j. 8 As 73/2011 – 56).
[31] Za druhé, teorie žalovaného o „právním závazku“ o kterém se účtuje ve smyslu § 38d odst. 1 zákona o daních z příjmů, není, jak sám žalovaný připouští, aplikovatelná automaticky. Sám žalovaný uvádí, že v souladu s pokynem D-6 se za závazek nepovažují dohadné položky pasivní (to jsou takové výdaje, u kterých se očekává splatnost delší než jeden rok, které nejsou doloženy veškerými potřebnými doklady, a tedy není známa jejich přesná výše v řádném období – typicky např. faktura za elektřinu za běžné účetní období, kterou subjekt obdrží až v následujícím účetním období, srov. např. rozsudek ze dne 31. 3. 2011, č. j. 8 Afs 35/2010 - 106, č. 2371/2011 Sb. NSS, body 16-18). Dohadné položky pasivní jsou přitom rovněž závazky v právním slova smyslu. Dále, stejně jako u výdajů příštích obdobích, jde o situaci, kdy se závazek vzniklý v běžném účetním období bude hradit až v některém z následujících období. Jediný rozdíl, na který rovněž upozorňuje žalovaný, je, že v případě dohadných položek pasivních není známa jejich výše. Proč ale zrovna tato odlišnost má znamenat, že se má první položka účetnictví považovat za účtování o závazku a druhá nikoliv, žalovaný nevysvětluje. Nevyvrací tak argumentaci žalobce, který se domáhá stejného výkladu v, dle něj, podstatných rysech stejných situacích. Podle žalobce totiž z hlediska srážkové daně není rozdíl mezi dohadnými položkami pasivními a výdaji příštích období – ani z jedné z položek se nemá srážet srážková daň. Sám žalovaný přitom připouští, že v obou situacích se v účetnictví účtuje o závazku v právním slova smyslu.
[32] Pouhý odkaz na pokyn D-6 (str. 10 a str. 12 rozhodnutí žalovaného) za dostatečné vypořádání žalobcovy argumentace považovat nelze. Tento pokyn stanoví, že účtování o dohadných položkách se nepovažuje za závazek pro účely § 38d odst. 1 zákona o daních z příjmů. O výdajích příštích období přitom nestanoví nic.
[33] Dle konstantní judikatury jsou pokyny řady D „vydávány jako interní normativní akty (interní normativní směrnice) a pro správce daně představují pokyn nadřízeného orgánu. Ve vztazích služební nadřízenosti a podřízenosti obecně platí povinnost řídit se pokyny nadřízeného orgánu, avšak jen jestliže dané pokyny neodporují zákonu.“ (K povaze těchto pokynů viz podrobněji rozsudky ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005 – 57, č. 605/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 10. 2006, č. j. 8 Afs 3/2005 – 59, ze dne 3. 9. 2015, č. j. 9 Afs 310/2014 – 36, ze dne 7. 9. 2012, č. j. 2 Afs 55/2012 – 24.) Mohou nastat situace, kdy interní normativní instrukce stanoví správci daně povinnosti v rozporu s právními předpisy, případně kdy zprostředkovaný účinek na účastníky řízení vede k tomu, že jsou de facto stanoveny povinnosti v rozporu s právními předpisy i jim. V těchto případech rozporu s právními předpisy se obecná povinnost řídit se pokyny nadřízeného orgánu neuplatní (srov. rozsudky č. j. 8 Afs 3/2005 – 59, č. j. 2 Afs 55/2012 – 24).
[34] I při existenci pokynu D je tedy klíčový výklad zákona o daních z příjmů. Je-li ten sporný, nelze ho vyřešit pouhým odkazem na pokyny D. Povinností správního orgánu je totiž uvést důvody výroku, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Všechny úkony činěné vrchnostenským orgánem (správce daně) totiž musí být racionální, seznatelné a předvídatelné, což představuje imperativ dovoditelný již z ústavních norem (např. čl. 2 odst. 3 Ústav y ČR). Vrchnostenské akty správce daně proto musí být natolik odůvodněny, aby z nich daňový subjekt zjistil, jakými úvahami se rozhodující orgán řídil a o jaké skutkové okolnosti je opřel.
[35] Pokud tedy účastník namítá, že výklad zákona uvedený v pokynu D-6 neodůvodněně zavádí jeden režim pro některou situaci a jiný režim pro situaci v materiálních aspektech totožnou, nelze tuto námitku vypořádat odkazem na samotný pokyn D-6. Naopak je nutné předložit jiné právní argumenty vykládající zákon o daních z příjmů, které mohou ukázat řešení obsažené v pokynu D-6 jako správné, ale také nemusí. Takováto argumentace vykládající pojem závazek a reagující na argumentaci žalobce však v napadeném správním rozhodnutí chybí. Konkrétně není jasné, proč zrovna otázka, zda je u budoucího výdaje známa jeho výše, má dle žalovaného hrát roli v tom, zda existuje závazek, o kterém se účtuje.
[36] Na přesvědčivost závěrů žalovaného nadto vrhá stín pokyn D-22, ze dne 6. 2. 2015 (nahrazující pokyn D-6), kterým žalovaný k § 38d zákona o daních z příjmů výslovně stanoví, že „dohadné položky pasivní a účty časového rozlišení (tj. např. výdaje příštích období) se pro účely daně vybírané srážkou podle § 38d zákona nepovažují za závazky.“ Nový pokyn tedy, oproti názoru zastávanému v kasační stížnosti žalovaným, stanoví stejný režim srážky daně pro výdaje příštích období a dohadné položky pasivní. Samozřejmě, tento pokyn lze použít a legitimní očekávání může vyvolat až do budoucna, na druhou stranu ale tento pokyn vykládá v relevantních aspektech nezměněnou právní úpravu, jaká byla účinná v době vydání napadeného správního rozhodnutí. Je tudíž zřejmé, že výklad dle pokynu D-6 nebyl jediný možný.
[37] Nejvyšší správní soud má proto ve shodě s krajským soudem za to, že rozhodnutí žalovaného je nedostatečně zdůvodněné a jako takové ho krajský soud důvodně zrušil.
[38] Žalovaný musí v novém řízení předně vysvětlit, zda v projednávané věci považuje za relevantní otázku, na kterém z účtů o závazku žalobce účtoval. Pokud toto relevantní je, musí se žalovaný zabývat tím, zda žalobce o závazku účtoval správně a co to má za důsledek z hlediska jeho povinnosti srazit daň z příjmu. Pokud žalovaný nepovažuje za relevantní, na kterém účtu žalobce o úrocích účtoval, musí odůvodnit, zda považuje účtování o úroku žalobce za účtování o závazku ve smyslu § 38d odst. 1 zákona o daních z příjmů, případně i proč účtování o některých právních závazcích považuje za účtování o závazku ve smyslu § 38d odst. 1 zákona o daních z příjmů, zatímco o jiných nikoliv.
[39] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že se nezabýval tím, zda žalobce účtoval na účtu výdajů příštích období správně. Kasační stížnost žalovaného se totiž této otázky nijak nedotýkala. Naopak arguemntace v kasační stížnosti spočívala v tvrzení, že je nerozhodné, na jaký účet o daném závazku žalobce účtoval.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[40] Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitky žalovaného důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. s. ř. s. ), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. s. ř. s. ).
[41] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci žádné náklady nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu